Proč dál psát dějiny české sociální demokracie
Filip OutrataVýměna předsedy a volebního lídra ani případná volební porážka nezmění nic na tom, že česká sociální demokracie musí jít ke kořenům, do hloubky promýšlet své další směřování.
Stál jsem na nádvoří Lidového domu v dlouhé frontě pražských členů ČSSD a čekal, až se na mě dostane v primárkách. Vlastně to byla docela historická chvíle: vůbec první primárky před sněmovními volbami, první příležitost pro všechny členy ovlivnit pořadí na kandidátkách. Jenže atmosféra, ve které se primárky konaly, dávala tušit, že kapitola sociálnědemokratické historie, která se právě píše, asi nebude patřit k těm nejslavnějším.
Při čekání mi opět padl zrak na tabulku připomínající muže, kteří se v roce 1968 podíleli na pokusu o obnovení československé sociální demokracie. A napadlo mě, zda a jak se bude po čtyřech, pěti desetiletích vzpomínat na dnešní české a moravské sociální demokraty. Možná jako na ty, kteří opět neuspěli, tentokrát ale nikoli kvůli krajně nepříznivé vnější situaci, ale pouze vlastní vinou.
Zpátky k historickým vnitrostranickým primárkám. Jejich pražský výsledek, velice těsná výhra náměstka primátorky a místopředsedy ČSSD Petra Dolínka nad dosavadním šéfem pražské ČSSD, ministrem zdravotnictví Miloslavem Ludvíkem, bude jen těžko považován za cosi zásadního. Komunální politik Dolínek při vší úctě těžko bude tím lídrem, který může ČSSD v Praze pomoci k lepšímu výsledku.
Je otázka, zda Miloslav Ludvík by byl lepším lídrem. Zřejmě ano, je zkušenější a známější, má za sebou kariéru v oboru mimo politiku, což je nepochybně pro mnoho voličů plus. Ale jen těžko by byl lídrem, který sociální demokracii v Praze přivede k opravdu vysokému výsledku. Takový by asi v dnešní situaci ČSSD nezajistil nikdo.
Výměna lídra nestačí
Být sociálním demokratem není dnes zrovna potěšující. Téměř každý den se v médiích objevují nové zprávy, v nichž je česká sociální demokracie vším jiným než sebevědomou, za svým programem si stojící stranou. Vše jako by se splétalo dohromady v jeden obraz zmaru: nekončící spory například okolo exhejtmana Zimoly, který se podle posledních zpráv i po vyškrtnutí vedením strany opět může dostat na kandidátku, jsou jen zvláště výrazným příkladem.
Bohuslav Sobotka, na sjezdu i po sjezdu téměř jednohlasně vyhlašovaný za jedinou možnou volbu a jediného představitelného předsedu, jen několik dní po oznámení odluky svého manželství uvažuje o tom, že v politice skončí. Lubomír Zaorálek jako volební lídr by byla logická volba, jeden z nejzkušenějších politiků a také asi nejlepší řečník v řadách ČSSD by mohl kampaň oživit.
Milan Chovanec coby případný předseda strany je už spornější. Na jednu stranu ČSSD potřebuje předsedu, který by nebyl zcela zahlcen povinnostmi premiéra a mohl se věnovat zadrhávajícímu chodu strany, dodat jí profesionalitu, zlepšit nefungující komunikaci uvnitř i směrem k veřejnosti. Na druhou stranu je otázka, zda právě Chovanec je vhodným člověkem pro tento úkol. Už jen jeho plzeňské rychlostudium by v normální sociální demokracii mělo být pro takovou funkci nepřekročitelným handicapem.
Ukončit nejistotu ohledně volebního lídra a předsedy strany je věc nutná, ale nestačí to. K tomu, aby říjnové volby neskončily historickým debaklem, by si ČSSD kromě reformy svého fungování měla ještě připravit konkrétní a srozumitelný program v několika bodech, takový program, který ji jasně odliší jak od Babišova ANO, tak od pravicové opozice. A ten pak umět profesionálně a tak nějak lidsky, méně koženě a méně oranžově předložit voličům.
Těžko se radí, co přesně by v takovém programu mělo být. Snad to, že při všem oprávněném důrazu na podporu těch, co pracují, není na místě drsný přístup k těm, kteří práci nemají. Nebo že oprávněný důraz na bezpečnost se nemusí vylučovat s humánním přístupem k lidem v nouzi a nemusí znamenat uzavření se před uprchlíky, a už vůbec se nevylučuje s lepším zacházením s cizinci, kteří již v České republice žijí. Že ekonomická diplomacie nemusí znamenat bezhodnotový utilitarismus, rezignaci na lidská práva.
Je ale možné, že na programu nakonec až tak nezáleží. Lákavý mediální obraz, známé, nezkompromitované a politikou neotřelé tváře, podchycení určitých nálad veřejnosti, jako je stále populární protikorupční téma, nebo rovněž stále živý odpor k tradičním partajím, to vše nakonec může mít zásadní dopad na výsledek.
Přesto je důležité zformulovat si, co dnes znamená sociálnědemokratická politika. Nejen v českém, ale i v evropském a světovém kontextu. Proč se vlastně pokoušet navazovat na dlouhou a bohatou historii sociální demokracie, proč psát její další kapitolu a nenechat ji zcela dějinám a dějepiscům. Politickou stranu, která je něčím víc než jen jednorázovým projektem bez hlubšího zázemí, by jedna výměna předsedy, jeden propad ve volbách neměly zničit.
Ale, za současného stavu soc. dem., krajně ošemetná.
Tři bezproblémové roky tohle těsně povolební tušení ukolébalo.
Navíc i vnější podmínky soc. dem. nepřejí -- ať už všeobecný ústup levice ze scény, nebo zuřivá levičácká nenávist proti Sobotkovi (a ČSSD).
Vždyť jediné pochopení pro složitou situaci socanů občas mají pravicově-liberální komentátoři. Jinak nikdo.
Co dělat je ovšem zapeklitá otázka, jak přesně vystihl pan Outrata.
Nevím, jestli bych to nazval u sebe nazval "zuřivou levičáckou nenávistí", ale pár let jsem s ČSSD strávil docela dost dní a nocí a koukat se na to, do jaké hnědé břečky upadá -- spíš bych mluvil o zklamanou nevolností.
A jak je vidět, je třeba být nelítostný.
Je to přece jenom hnědý hnůj, jak říkáte.
A je to asi jedno.
Stane se z ní 7% strana na čele s Chovancem opásaným nábojovými pásy a s kulometem v ruce.
Prostě bude hůř...
Obávám se, že pracně zpytlíkováné kompromisy zajišťující akční jednotu do voleb by sice mohli místo 7% poskytnout 15% a třeba i pozici budoucího vládního ocásku, ale taky potvrdit trend -- takže by to byl zase ten Chovanec opásaný pásy. Ale jak vidno, ono to bude těch sedm.
Sociální demokracie s novým Vůdcem?...
P.s. Zapomínáte na jemné nuance češtiny. Vůdce tady nemáme, vždy jen lýdry :-) Inu jazyk s historií.
Pokud bych však zákonem nebyl nucen k volbě jedné strany a mohl volit rovnou svoji představu té nejlepší vládní koalice (například s procentuálním vyjádřením sympatií k jednotlivým stranám "mé" koalice), šel bych k volbám daleko lehčím krokem.
Pokud by v ČSSD nebyli na jedné straně Chovanec, Hašek a pod. a na druhé straně Marxová, Dienstbier a pod., neměl bych s její volbou vůbec žádný problém a pokud by to nějaký hypotetický volební zákon umožňoval, volil bych "koalici ČSSD+KDU se starosty" padesát na padesát.
Zaorálek je podle mě politik, který se vejde do kritérií sociálního demokrata. Asi jediná myslitelná volba. Ale jaký bude mít úspěch, to je těžké říci. Sám to "nevytrhne".
a za druhé ji poškozují zvenčí vnucované ideologie, které nemají voličskou podporu.
Aby ji měly, je nutné "politické vzdělávání" obyvatelstva. Tento problém nemá jednoduché řešení. Je totiž nutno "rozpustit lid a zvolit si jiný".
Problém spočívá v tom, že strana tím pádem nereprezentuje zájmy svých voličů, ale zájmy někoho jiného, přičemž se naivně domnívá, že voliči ji i tak budou dávat své hlasy. To arogantní zdůvodnění, že levice zná zájmy lidí lépe než oni sami, skutečně ve volbách moc nepomáhá.
"O těch kontroverzních tématech nebudeme před volbami mluvit a po volbách si uděláme co chceme".
Možná proto je teď volebním lídrem a možná je něco pravdy na tom, co tehdy zaslechl Petr Nováček o financování kampaně ČSSD.
Situace se trochu změnila s přílivem kariéristů -- často s komunistickou minulostí -- po roce 1998.
S tím rokem 1993 se mýlíte. Ten k žádné velké proměně ve struktuře členské základny nevedl. A pozdější Zemanová konfrontační politika -- nezbytná a prospěšná, jen provozovaná příliš dlouho-- přivedla do ČSSD rozmanité lidí, disidenta Jardu Baštu stejně jako Miroslava Šloufa nebo ekologické aktivisty začínající v osmdesátých letech.
Měl jsem spíš na mysli, že zatímco u nás se obnovovala soc. dem. mimo nereformovanou KSČ(M), zatímco v Polsku, Maďarsku a v podstatě i na Slovensku vznikla vůdčí strana demokratické levice přímo reformou komunistické strany.
Máte pravdu, že rok 2006 může být jistým vzorem, ale je málo času a asi i energie v ČSSD.
Vlastně bychom měli panu Sobotkovi poděkovat. Nalil nám čistého vína, neboť od nyní víme kde naděj není a ani být nemůže. A možná víme i to, co jsme dosud nevěděli, když jsme se utěšovali vědomím, že volíme–li ČSSD, volíme menší zlo.
Ošemetnost volby menšího zla totiž tkví v tom, že zlo, které se v momentě rozhodnutí jeví jako menší, se za čas ukáže jako zlo větší. Až nás Milan Chovanec - lhostejno jestli příští předseda ČSSD nebo její první místopředseda – vyzbrojí winchestrovkami, a my se tu začneme střílet mezi sebou, menší zlo, než je babišovské skoupení veškerenstva, to rozhodně nebude. Jinak řečeno, kdo tu mluví o vítězství? Přežít je třeba.
Jiří Vyleťal
K lámání chleba docházelo už při střetu s Michalem Haškem v roce 2011, zde nesou oba rovný díl za to, že nebyli schopni vytvořit jednotný tým.
Vlastně pro mě Sobotka vzbuzoval naději jen dvakrát - před sněmovními volbami 2006 a před komunálními a senátními volbami 2010. Je ale možné, že se musel moc přemáhat a nešlo to z něho. Ale jen tehdy na mě působil jako vůdce s energií a tahem na branku.
Já osobně bych dal raději přednost zase někomu jako Sobotka. Pořád si myslím, že v tom srovnání je to jeden z nejlepších premiérů.
To Sobotkovo "balení kufrů" jsi popsal asi až příliš pateticky. On je podobný typ jako Vladimír Špidla, který odešel sám, protože usoudil, že je to to potřeba, a potom pokračoval a pokračuje ve snaze něco pro sociální demokracii dělat. Není to tak, že by mu byli lidé ukradení.
A nepodceňoval bych jeho osobní problémy v manželství. On byl podle ze všech stran pod takovým tlakem, že musel něco vypustit. Lidsky je to - pro mě - pochopitelné.
Není to dobré, míním o "rošádě" pod článkem P. Eichlera, ale nechme se překvapit.
Apropos, už jsem si stačil přečíst slib průměrného platu 40 tisíc Kč měsíčně. Hned jsem si vzpomněl na letité už "mazání medu v podání V. Klause, tehdy to ovšem bylo 20 tisíc (petitem 16-20 tisíc). Však nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ostatně tehdy jsme zůstali dva tři roky za plánem (tedy tím změkčeným). ČSSD už jaksi neuvede, co by takový rychlý příliv peněz způsobil s cenami, především s těmi, které zajímají chudší lidi. Je pro mě na tom všem asi nejzajímavější a nejsymptomatičtější, že s koeficientem, jež platí už nyní mezi platem průměrným a minimálním, se zjevně ČSSD "hýbat" nechystá (neodvažuje). A jak tomu má být s daněmi a jak s platy na horním konci škály? Raději se neptat.
ČSSD se chce zalíbit všem a zatímní výsledek je ten, že se nelíbí ani těm ani oněm. Pro mě jako voliče je strana s předsedou Chovancem nevolitelná.
Mimochodem, v tom proslovu (a potažmo programu) je zajímavá jiná věc. Ať počítám, jak počítám, tak ten slib nárůstu průměrné mzdy a minimální mzdy znamená, že ta minimální bude v nejlepším případě stagnovat na současné reálné úrovni.
A mimochodem: jestli Vám fakt, že jste kdysi platil za pivo korunu sedmdesát a dnes ho ani v poslední špeluňce nekoupíte za sedmnáct korun přijde jako "jedna z možných teorií", je to na Vás.
Na Vinohradské třídě v Praze (jež je mým "rajónem") je i nyní stále možné kupovat levně. Převedu-li ceny na eura, lépe vynikne současný rozdíl proti stavu, ke kterému se upínají stoupenci "dohnat, když ne předehnat v platech". Nuže za 1,20 EUR "si umím dát" kousek pařížského dortu i s tureckou kávou. Za 3,50 EUR si vyberu přesně tu značkovou košili, která se mi líbí (v second handu ovšem), dobrý minutkový oběd i s pivem mi jinde na Žižkově (hbitě) ke stolu přinesou za 4,30 EUR. Shlédnutí nekomerčního filmu v kině je do 3,75 a roční jízdenka na MHD aktuálně za 139 EUR. Už nyní ovšem většina lidí "žije jinak", takže prosperují jiné podniky a uvedených příležitostí je taktak. I kdyby mi byl můj zaměstnavatel nucen přidat 20 či 30%, hrozí, že si budu muset za uvedené a další připlatit daleko více, resp. že budu muset "přesedlat" na hógo (dokonce i fógo) styl.
Vládnoucí ČSSD někdy na přelomu milénia přispěla k tomu, že ČR se začala konečně spíš podobat Evropě (do níž nás OF - i s Klausem - zvalo na plakátech zpátky) než zemi především postkomunistické. Za nové vlády vedené ČSSD jsme se poprvé opravdu připodobnili sousedům: Na parkovišti může stát dvacet třicet aut a my (premiérově) nepoznáme, že jsme v ČR (leda podle jejich SPZ) .
Zároveň však, světe div se (trochu se divil, ale dnes už s vlastní zkušeností asi ne), zasáhla tutéž zemi ve stejnou dobu směsice lhostejnosti a neklidu, jež vedla k rozkvětu měšťáctví (klidně i tetovaného), úzkoprsosti, podráždění, politické asociálnosti.
Zamyslíme-li se nad tím, jací lidé volili ďříve ČSSD, zjistíme, že tato strana pracuje nyní docela přesvědčeně na takové (sebe)profilaci člověka, která ji rozhodně nepomůže, resp. který "do ní kamenem".
Můžeme si říci, že i oběť patří k životu a že ČSSD přece nemůže v dnešním světě prodlužovat ze zištných zájmů zpětným pohledem viděno celkem nouzi. (Zvláště když někteří lidé ve straně ještě třeba vědí s Villonem, že "Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad".) Nejde samozřejmě primárně o jednu celkem zasloužilou politickou stranu, jedná se o to předcházet novým nebezpečím a představě samospasitelnosti dobrého bydla, které, jak známo, umí pálit.
Pak lidi žijící objektivně z ruky do úst, šťastní po letech příležitostných prací za konečně pevné místo za prodejním pultem za 12 tisíc brutto, zcela vážně tvrdí, levici nevolím, přece se nemůže rozdávat z cizího, přece se nemůže rozdávat, co není. Pak levice, převzavši toto uvažování tvrdí o svém programu, že se jedná o přerozdělování a o jakousi státní charitu chudým z peněz bohatým. Potom tady zcela vážně zní spojení zvyšte průměrnou mzdu na (dejme tomu) 40 tisíc - a máme tady inflaci.
Jde o to, že samotný předpoklad tohoto uvažování je mylný, respektive platí pro společnost převážně primárních výrobců pro převážně vlastní spotřebu, typicky zemědělců, proto je patrně tak intuitivní a hluboce zakořeněn; tak taky naposledy v úplnosti platil ve vrcholném středověku a jeho druhá část - fixovaná produkce, někam k rannému novověku, dokud byly peníze skutečně halda obíhajících stříbrňáků a produkce víceméně pevně dána výměrou polí a lidí je obdělávajících plus počtu řemeslníků ručně tvořících předměty s v principu stále tou samou produktivitou. V industriální společnosti, se systémem částečných rezerv a nuceným oběhem peněz tvořených "out of air", tento předpoklad - až na zvláštní případy izolovaných zemí (současná Venezuela atp.), nebo válkou zničených (Výmarská republika 20. let), tento předpoklad už neplatí, ani v jedné ze svých částí.
Zároveň to dobře ilustruje, že poznání na základě intuitivního přístupu dříve či později narazí na své meze a bude zákonitě selhávat ve všech oborech. Včetně vhledu do hospodářství.
To, co popisuje Ivo Horák není obecná inflace, ta může klidně stagnovat, ale pohyby cenových hladin v určitých segmentech.
Jednoduše řečeno, ono navýšení obou mezd může být zásluhou rozdílného manévrovacímu prostoru závislých zaměstnanců s příjmy do osmdesáti procent průměru (tedy oné zcela rozhodující masy, průměrný příjem je dnes docela minoritní záležitost) a mnohem lepšího prostoru spotřebních řetězců (který zároveň masivně určují cenové strategie maloprodejců) a síťových monopolů vyprázdněno prakticky na dnešní reálnou kupní úroveň, prakticky bez inflace.
Ano, s intuicí se možná nedojde daleko, s dogmatismem určitě.