Vládní krize skončila, Andrej Babiš musel opustit křeslo ministra financí, neuspěla ani jím preferovaná kandidátka Alena Schillerová. Za vítěze byl prohlášen, přinejmenším většinou médií, Bohuslav Sobotka. Začalo se také víc psát a mluvit o nejrůznějších problémech spojených s dnes již bývalým ministrem financí, od nahrávek jeho práce s „vlastními“ novináři, přes sporné praktiky ministerstva financí (zajišťovací příkazy) až po metody, jakými si Babiš budoval a buduje své impérium v českém zemědělství.

Zdá se proto těžko uvěřitelné, že po tom všem v předvolebních průzkumech výrazně nekleslo Babišovo ANO, ale Sobotkova ČSSD. Jsou to samozřejmě jenom průzkumy, neměla by se jim přikládat zásadní váha, ale přesto jsou tu údaje, které v souhrnu mluví poměrně jasnou řečí: ANO mírně ztratilo nebo zůstává na svém, opoziční ODS a topka mírně posílily, zato sociální demokracie výrazně ztratila. Proč?

Důvodů je jistě víc. Jedním z nich je to, že víc než celkový výsledek vládní krize na mnoho lidí zapůsobil styl, jakým proběhla. Sobotkův postup si vyhodnotili jako nejistý, zmatený, nepřesvědčivý. Pozoruhodné je zvláště to, že podle průzkumu společnosti TNS Kantar pro Českou televizi, který ČSSD přisoudil pouhých deset procent, byl u voličů sociální demokracie za chování během krize výrazně lépe hodnocen Babiš (a prezident Zeman) než předseda vlastní strany.  

Výsledky průzkumů se snad dají vyložit tak, že část voličů ANO se přelila zpět k pravicovým stranám, jejich úbytek však vyvážil odliv voličů ČSSD směrem k ANO. Je-li tomu tak, je sociální demokracie skutečným poraženým této krize. Předseda Sobotka by tak dosáhl vpravdě Pyrrhova vítězství, a pokud se trend průzkumů zásadně nezmění, a především pokud sněmovní volby nedopadnou výrazně jinak, bude jej stát předsednické křeslo.

Trapné divadlo bez konce

Vládní krize a spor mezi Sobotkou a Babišem ale nejsou jedinými příčinami dnešního tápání ČSSD. Dlouho předtím, než krize vypukla, i během ní, a vlastně stále zásobuje česká sociální demokracie média zprávami o vnitřních sporech. Nejde jen o Sobotkovy oponenty jako Jeroným Tejc nebo Jiří Zimola, ale třeba o tahanice v pražské ČSSD o místa na kandidátkách nebo spory v ostravské sociální demokracii okolo exhejtmana Nováka. Je to nekončící trapné divadlo. V jiných stranách se občas podobné věci dějí také, ale nikde tak často a tak upatlaně.

Přispěla také personální politika, přesněji řečeno personální chudoba ČSSD. Loni v listopadu odvolal premiér Sobotka ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, jednoznačně jednoho z nejznámějších a u určité části veřejnosti nejrespektovanějších sociálních demokratů, a vyměnil ho za nevýrazného, od svého nástupu do funkce prakticky neviditelného Jana Chvojku. Bylo zcela zřejmé, že jde v první řadě o pojištění hlasů pro nové zvolení Bohuslava Sobotky předsedou.

Výsledkem je to, že ČSSD ztrácí výrazné tváře všeho druhu. Na Sobotku a jeho vedení strany jsou naštvaní jak příznivci Dienstbiera, tak příznivci Zimoly. Ještě horší je, že mezi těmi, kdo zůstávají, jsou lidé jako Karel Březina, už v roce 2014 pravomocně odsouzený za podvodné pobírání peněz v pražském dopravním podniku, a právě ve dnech letošní vládní krize vyslýchaný policií v kauze dotací pro sport, která zasáhla ministerstvo školství řízené ČSSD.

Jako by česká sociální demokracie postrádala schopnost zbavit se problematických lidí, a také schopnost komunikovat s veřejností. Na jedné straně se tak můžeme o ČSSD dočíst, že její kandidátní listina v jihočeském kraji se hroutí kvůli direktivnímu vyškrtnutí exhejtmana Jiřího Zimoly z dvaadvacátého místa kandidátky předsednictvem strany, zatímco se zároveň konají primárky, které by měly být jakýmsi protipólem direktivního vyškrtávání. To by si ale předseda Sobotka nesměl pojistit zvolení v primárkách, které sám prosazoval, tím, že bude zároveň na prvním i na druhém místě.

↗

České sociální demokracii se nyní nabízí asi jediná perspektivní cesta v tom, kritizovat asociální úlety pravice a upozorňovat na to, že se na podzim mohou velice snadno stát realitou. Foto ceskatelevize.cz

Předseda poslaneckého klubu ČSSD Roman Sklenák, figurující na jihomoravské kandidátce za prvním a zároveň druhým Sobotkou, v souvislosti s touto primárkovou šarádou předvedl, jak nemá vypadat komunikace s novináři. Redaktorce sdělil, že je to vnitrostranická věc, a pokud tomu nerozumí, rozumět tomu ani nemusí, protože není členka ČSSD.  

Sklenákova slova by se dala s drobnou úpravou vztáhnout na situaci celé ČSSD. Proč by měli mít voliči porozumění pro vnitrostranické čachry a podivnosti sociální demokracie, když nejsou členy této strany? A hlavně, proč by takovou stranu, nesrozumitelnou, nečitelnou, nejednotnou, nepřitažlivou, měli volit?

Zkusit to sociálně

Zvláště dnes je přitom opravdu důležité, aby sociální demokracie zcela nepropadla. Rýsuje se výrazně pravicová koalice ANO (zřejmě bez Babiše, který se takticky uklidí stranou), opět sebevědomé ODS, topky a starostů s lidovci, kteří se v novém spojenectví zjevně posouvají doprava. Výroky nového ministra financí za ANO Ivana Pilného dávají tušit, jak by agenda takovéto pravicové vlády také mohla vypadat.

Asociálnost pravice je přitom tím, co může sociálnědemokratickým stranám, které jsou celkově v jisté krizi identity, pomoci k lepšímu výsledku. Dobrý příklad nabízí Velká Británie a „daň z demence“, neboli tvrdě asociální návrhy na úpravu systému sociální péče, které srazily náskok konzervativců premiérky Mayové z pohodlného na velice těsný. Samozřejmě jen v průzkumech, jak zítřejší volby dopadnou, se ukáže.

České sociální demokracii se nyní nabízí asi jediná perspektivní cesta v tom, kritizovat asociální úlety pravice a upozorňovat na to, že se na podzim mohou velice snadno stát realitou. A také se pokusit prodat to, co se jí v sociální oblasti v tomto volebním období podařilo.

Není toho úplně málo. Minimální mzda po letech stagnace za pravicových vlád za vlády pod vedením ČSSD rekordně vzrostla, nezaměstnanost je naopak rekordně nízká, nejnižší v celé EU. Od července se významně, o třiadvacet procent, zvýší platy sociálních pracovníků, o 9,4 procenta pak výdělky nepedagogických pracovníků ve školství a zaměstnanců v kultuře.

Výsledky se může vykázat především ministerstvo práce a sociálních věcí pod vedením Michaely Marksové. Příspěvek na péči pro osoby se zdravotním postižením byl valorizován vůbec poprvé od jeho zavedení v roce 2007. Byl zvýšen příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením pro zaměstnavatele. Poprvé MPSV vytvořilo dotační program pro asistenční psy. Prošla otcovská dovolená. Vcelku to znamená nezanedbatelné zlepšení sociální situace pro mnoho z těch nejpotřebnějších.

Mnohé se samozřejmě nepovedlo. Legislativní radou vlády prošel věcný záměr zákona o sociálním podnikání, bohužel ale v tomto volebním období nebude schválen. Prosadit se nepodařilo zákon o sociálním bydlení. Přesto je toho dost, čím se sociální demokracie v sociální politice může vykázat, a co by měla učinit svou hlavní devizou a volební zbraní.

Zdá se, že si to představitelé ČSSD uvědomují, v podobném duchu se vyjádřil zmíněný předseda poslaneckého klubu Sklenák. Přesto jen zdůrazňovat, jak byla vláda pod vedením sociální demokracie úspěšná a kolik toho dokázala, zejména v sociální oblasti, samo o sobě k úspěchu zřejmě stačit nebude. Uvidíme, co přinesou příští měsíce, a hlavně podzimní volby.