Babiše odvolat nestačí, je třeba srozumitelně popsat dnešní konflikt
Jakub PatočkaZemana a Babiše se nepodaří porazit, pokud se voličům jasně nezformolují alternativy, které před námi stojí. Ovdolat Babiše z vlády nestačí, je třeba vstoupit do tvrdého střetu s Agrofertem, jeho politickou i mediální divizí.
Po dva týdny objíždíme české země s knihou Žlutý baron o pravých příčinách a souvislostech politických aspirací Andreje Babiše. Promítáme i souběžně s knihou vzniklý film Selský rozum o zemědělském podnikání Andreje Babiše. Máme za sebou přes tisíc prodaných knih, a setkání s podobným počtem občanů. Dozvídáme se od nich minimálně tolik, kolik oni od nás.
Vydání knihy a zveřejnění filmu jsme naplánovali na 2. května s několikaměsíčním předstihem; nemohli jsme tušit, že v tentýž den Bohuslav Sobotka ohlásí demisi své vlády právě kvůli Babišovým deliktům. Vzrušení současné politické situace s demonstracemi ve velkých městech samozřejmě dává zahájení našeho turné kontext, který jsme si nemohli vysnít.
Lidé přicházejí a chtějí debatovat. A skoro všude se ptají, koho volit. Věděli jsme předem, že budeme dostávat tuto otázku. A shodli jsme se, že na ni nebudeme dávat konkrétní odpověď. Není tu strana, která by nabízela nesporně příznivou cestu vpřed, na které by se shodla převážná část společnosti.
Doporučujeme lidem volit toho, koho volili před vznikem hnutí ANO, toho, kdo svým programem nejvíc odpovídá jejich představám. A nevidí-li nikoho takového, nechť zůstanou doma. Politiku tu neuzdraví žádný zázrak, ale jen občanská aktivita a tlak zdola. S politiky musíme mluvit a nutit je, aby se chovali podle našich představ. Příklady ze všech stran ukazují, že zlepšení politiky takovou metodou je možné.
Jde to ale pomalu a mnoha lidem to, nedivme se, nestačí. Možná přijde doba, kdy nebude jiné cesty než založit nějaké nové Občanské fórum či české Podemos, teď ale taková situace není. Nejsme v bodě, odkud bychom se mohli posunout k něčemu zásadně lepšímu, nedopracovali jsme se k široké občanské shodě, co by to mělo být. Naopak nám ale nyní hrozí propad ke stavu podstatně horšímu.
Lidem na besedách tedy říkáme, že jsme jim nepřivezli žádnou dobrou zprávu. Vyprávíme jim, že tu není žádná zvláště vynikající možnost, jen jedna, která se za ni vydává, avšak v důsledku přinese další rapidní zhoršení neuspokojivých poměrů, v nichž nyní žijeme. Vysvětlujeme, že Babiš je tím, co známe z pohádek či mýtů jako všem známou postavu podvodníka, který slibuje hory doly, ale pravé úmysly skrývá, jako vlk kůzlátkům nebo liška Budulínkovi. Že nám slibuje první republiku či bezmála Benelux, ale zavleče nás politicky někam mezi Maďarsko a Rusko.
Zdá se ale, že to samo o sobě mnoha lidem nestačí, že prostě potřebují slyšet něco, co má aspoň trochu sílu strhovat. Co nabídne projekt, vizi, myšlenku, jak tu poměry zlepšit. Nestačí jenom říct: nebude tu už Babiš či Zeman, zvolíte-li si ODS, TOP 09, ČSSD nebo lidovce se starosty. To tu přece už bylo a málokdo na to vzpomíná rád. Lidé touží slyšet, k čemu hodláme směřovat, aby „bylo líp“.
Další poslední Sobotkova šance
Podivuhodně, už po několikáté v situaci, kdy byl takřka na odpis, se v současné vládní krizi v pozici člověka, který takovou alternativu může aspoň zčásti zosobnit, ocitl Bohuslav Sobotka. Hnutí, které za sebou měl po potlačení Haškova pokusu o povolební vnitrostranický převrat, promarnil. Jistě tehdy mohl s energií občanské veřejnosti v zádech sestavit lepší, ambicióznější vládu. Sám také musí nejlíp vědět, že jeho opakované přežívání politicky smrtelných situací není žádná magie, ale že za ním stojí věrnost ideálu, osobní odolnost, vytrvalost; a také velká míra štěstí.
Sobotkovi se snad v minulých týdnech díky Babišově a Zemanově zaťatosti a zpupnosti pootevřela možnost nad nimi vyhrát. Oba se cítili tak blízko triumfu, že jim opojení blížící se mocí zatemnilo úsudek. Vše nakonec dopadlo tak, jak chtěl Sobotka: Babiš jde z vlády a Zeman ho musí odvolat. Pro oba je to moment trpkého ponížení.
Ač Sobotka nechce činit rozhodnutí za voliče, jak nám řekl v rozhovoru pro DR, přesto se mu naskýtá šance správným postupem změnit sněmovní volby v referendum o Babišovi. Voliči ho nakonec přece vybavili svými hlasy právě k tomu, aby za ně mluvil, a to zejména v kritických situacích. Víme-li dnes to, že Babišovi jde v politice ryze o osobní prospěch, i to, že Agrofert skutečně provozuje Mafru jako svou divizi propagandy a ANO jako svou divizi politickou, snad by bylo namístě počínat si s mnohem větší rázností.
Jistě nakonec na podzim rozhodnou voliči, ale jedná se přece o to, v jaké situaci k volbám půjdou. Sobotka může svými kroky znázornit, že se tu jedná o střet o podstatu demokracie. Stále může z vlády odvolat i ostatní ministry ANO. Při předpokládané podpoře TOP 09 a ODS by ani nemusel do hry uvádět prezidenta, čehož se právem obává.
Může rovněž jasně říct to, nad čím zatím váhal: že bude pracovat pro vznik vlády bez Agrofertu, která si současně bude vědoma všech důvodů, kvůli nimž se v takové míře začali lidé u nás k Babišovi obracet jako k nositeli naděje na zlepšení poměrů. Že ji vytvoří, bude-li to jen trochu aritmeticky možné s kýmkoli k tomu ochotným, protože v demokracii je třeba správně řadit priority. A ohrožení demokracie musí vždy být prioritou číslo jedna.
To mu přitom nijak nemusí bránit v tom, aby nadále kladl důraz na to, že je nejen demokratem, ale i socialistou. Může přece slíbit, že jako sociální demokrat udělá vše pro to, aby obnovil ve společnosti spravedlivý řád v odměňování práce a v distribuci majetku. Že začne poctivě a tvořivě hledat způsoby, jak nás nejen zbavit ruských loutek a korporátních podvodníků, ale jak uzdravit republiku a dát jí smysluplný program.
V každém případě není jasné, v čem by odvolání všech ministrů zvolených za ANO a definice politického střetu ve stylu „buď Babiš a Zeman, nebo demokracie“, mohla ČSSD dnes uškodit. Zvláště pokud ji bude provázet tvrdý, ale zcela legitimní tlak demokratického státu na Agrofert. A je naopak celkem přehledné, v čem všem by taková ofenzíva mohla prospět demokracii, a to i té sociální. Proč tedy to váhání?
Je možné, že směřování ČR by celkově pod premiérem, prezidentem a ministry zahraničí a vnitra z řad ANO vyznělo stejně anti-evropský, jako v případě činitelů ČSSD (v případě Zemana činitele s podporou ČSSD), ale zatím to nevíme, zatímco v případě oranžové strany je tu jistota. Bohuslav Sobotka a členové předsednictva které si sám vybral jsou právě důkazem, že ČSSD o žádnou změnu ani nestojí. O to víc je nesmyslné opakované volání autora po hypotetických tu evropských, tu zelených krocích strany, která dlouhodobě jasně deklaruje, že nestojí ani o jedno.
Je to opravdu pohádka, jak píše pan šéfredaktor. Vždy na kůzlátka jednou za 4 roky zaklepe vlk, který se vydává za jejich maminku a potom jedno nebo dvě sežere. A kůzlátka otvírají, protože potřebují naději, že maminka přijde. Poněkolikáté přijde další vlk, tentokrát však nažraný, který sežere méně kůzlat, ale udělá jejich domov poněkud útulnějším, na což minulí vlci kašlali.
Bohuslav Sobotka může udělat z voleb referendum o Babišovi a Agrofertu. Ale v případě jeho úspěchu se v domově kůzlátek usídlí spousta hladových vlků, kteří před tím chodili alespoň postupně.
A nevím, kde bere autor článku jistotu v tom, že Sobotka je skutečným předsedou, skutečným premiérem a pánem vlády, a není jím někdo jiný, který prostě o Sobotkovi ví více než my. U Babiše alespoň takové pochybnosti nejsou.
Těžko čekat ve státě, kde Občanská demokratická strana není občanská, ale liberálně-nacionalistická, kde sociální demokracie je národně socialistickou stranou, kde komunisté jsou národovečtí konzervativní socialisté, kde zelení jsou liberálové a kde lidovci nejsou nejsilnější pravicovou stranou, ale středovým jazýčkem na vahách.
V otázce pojetí národa nelze ustrnout na herderovském jazykovém pojetí ve stylu "nicht alle Böhmen sind Tschechen" , ale ve stylu rakouském, švýcarském či na západ od Rýna. Příslušnost k národu jako příslušnost k zemi či státnímu celku.
Je třeba volit podle ideologií a sociálně-ekonomických zájmů a v rámci preferovaných stran podporovat tu slušné, resp. slušnější kandidáty.
Dokud se toto lidé nenaučí, budou stále experimentovat - a bude to pro demokracii stále nebezpečnější.
Otázka, jací jsme voličí, je podle mě irelevantní, jsem bývalý volič a člen ČSSD (1999-2010), od roku 2002 jsem byl příznivcem Vladimíra Špidly a nakonec i Bohuslava Sobotky. Od roku 2010 jsem nestraník. ANO jsem v minulých volbách nevolil, ale vzhledem k tomu, že dokázalo prosadit registrační pokladny (resp. EET), což ČSSD nedokázala za dvacet let, tak o jeho volbě budu letos vážně uvažovat. Ideově jsem křesťansky a sociálně konzervativní, stoupenec konstituční monarchie a federalista, nejen středoevropský. V ČSSD jsem byl možná dílem z mladické přirozené levicovosti, z důvodu odporu z klausovskému mafiánskému kapitalismu a v nevědomí možná, kdybych byl starší, byl bych příslušník levé frakce lidové strany (Křesťanskosociální unie), která nesouhlasila se vstupem KDU-ČSL do Klausovy vlády a v roce 1995 splynula do ČMUS a později do promoravských stran.
http://blog.aktualne.cz/blogy/frantisekos.php?itemid=29288&_ga=2.171140326.770909919.1495360462-2127519687.1483461454
Věra Jourová:
https://echo24.cz/a/igMQD/jourova-se-postavila-za-babise-nahravky-ovlivnovani-pry-nedokazuji
Dnešní EET je společným projektem současné koalice, socdem pro ně hlasovala úplně stejně jako ANO. Je zde ovšem rozdíl: ANO od počátku jasně odmítalo jakékoli zvýšení daní bohatým a velkým firmám. Takže ANO chce pronásledovat drobné živnostníky, kdežto ČSSD chtěla a chce (podle mě málo výrazně, ale přesto) přece jen určitou daňovou spravedlnost...
Pro mě se ČSSD stala nevolitelnou poté, co se zcela nechala pohltit vlnou xenofobie a islamofoie, ba sama ony postoje začala šířit. Ale v tomhle přece ANO jako celek nijak nezaostává (a zvláště pak ne Babiš), i když jsou u babišovců liberální osobnosti jako Stropnický nebo Pelikán. Což je pro mě ostatně největší záhadou: jak tam vůbec mohou být a proč tam jsou? Jsou skutečně tak neprozíraví a hloupí?
Ale ta železná věrnost k vlastnímu stádu či vlastní smečce (a jejímu vůdci) stojí zřejmě opravdu nade vším.
Věra Jourová je nyní skvělou eurokomisařkou a byla by skvělou prezidentkou (nejen kvůli politickému kriminálu), leč je na kandidaturu v přímé volbě příliš křehká a slušná, podobně jako Petr Pithart, bohužel.
Nyní jsme svědky jakési Kubiceho zprávy II. v podání loutky pana Sobotky za vehementní podpory liberálně-levicových intelektuálů.
Pokud bude výsledkem krize pád Zemana, Sobotky a Chovance, Pán Bůh zaplať, ale takové štěstí asi mít nebudeme.
Celá krize není kvůli Babišovu podnikání před vstupem do politiky, vlastnictví médií (která často píšou proti němu - Jourová) nebo kvůli nějakým nahrávkám pořízeným pochybnými lidmi.
Problém je v tom, že výrazně klesají preference ČSSD a nestoupají preference ODS/TOP09. To tu nebylo. Mnozí z ČSSD nebo Kalousek by také mohli přijít o imunitu. Proto celý ten tyjátr.
Jak řekl Chovanec (ČSSD) Brabcovi (ANO): „To uvidíte, co teď bude, jak to máme vymyšlené.“
ČSSD dělá ostudnou xenofobní a protiimigrační politiku především prostřednictvím prvního místopředsedy Chovance, ale programově a v některých osobnostech (Marksová, Špidla, Sobotka) je to jedna z mála stran se slušným evropským sociálně demokratickým programem.
Nyní, když strana Sobotku podporuje, tak by ji mohl profilovat více lidskoprávně, ekologicky, sociálně, evropsky, demokraticky, aby ji více odlišil od oligarchů typu Babiše a populistů typu Zemana, Okamury, Robejška či obou Klausů.
Jak jsem napsal, jsem monarchista, federalista, regionalista a křesťanský sociál.
Před rokem 1918 jsme tu měli konstituční monarchii a naše země byly na 3.-4. místě ekonomicky ve světě, bohatě se rozvíjela přitom i česká národní kultura, věda a občanská společnost včetně demokratických politických stran, soc. dem. dvakrát vyhrála v rovných, tajných a všeobecných volbách. V soc. dem byly významnými postavami např. Šmeral nebo Tusar, kteří právem nebyli nadšeni ze vzniku Československa.
Pokud se neoprostíte od českých nacionalistických předsudků, nemá smysl o ničem diskutovat. Uvědomuji si, že jsem se dopustil neodpustitelého hříchu - zpochybnil jsem český nacionálně socialistický program. Promiňte mi to.
Jinak, co se týče Vašeho výčtu jmen: Marxová, to je ta ministryně práce a sociálních věcí, co po třech letech jejího úřadování máme ošetřované u nemocných dětí omezené na šestnáct dní, dodnes nedořešené školní obědy pro nejchudší děti a nemáme zákon o sociálním bydlení (vypočítávám věci, které rozhodně nepředstavují kritickou zátěž pro veřejné finance)?
Věřím Sobotkovi a Marxové, že pokud to neohrožuje jejich politickou pozici, pak udělají dobrou věc. Ale stačí to na osobnost?
Zaprvé: Rakousko Uhersko, jehož jsme bývali součástí, bylo ve své době zemí po všech stránkách na velmi vysoké úrovni. Kdo není zaslepen, nemůže toto opominout. Od chvíle vzniku naší samostatnosti (nikdy tu ovšem nebyla) se od tohoto stavu buď vzdalujeme anebo stagnujeme.
Zadruhé: Politický koncept konstituční monarchie, který zde byl uplatňován pouze krátkou dobu (1867 až 1914) trval – díky rozbití našeho Rakousko–Uherska - velmi krátkou dobu. Jeho možnosti zůstaly nevyužity.
Zatřetí: Už z principu není pravdou, že vracet se k dobrému a osvědčenému je zpátečnictví a koncept zastaralosti. A také není pravdou, že lepší je vždy to nové (resp. co nám zrovna jako nové připadá), že lepší budoucnost kyne tam, kde není to, co tu už kdysi bylo. (Jen se zamysleme a buďme sebekritičtí: nevrátili jsme se od socialismu zase ke kapitalismu, nevymysleli jsme si prezidenta jako náhradu za císaře - jak správně podotkl pan Pospíšil -, nepěstujeme si tu po éře internacionalismu sovětského bloku opět český nacionalismus, jako v druhé půli století devatenáctého?)
Začtvrté: Monarchie měla a má jistě řadu dobrých stránek, ale má také jednu velmi špatnou, na kterou se při její chvále rádo zapomíná. A sice, že vytvářela chudobu a příšerné sociální rozdíly. Důsledky tohoto neřádu se snažila řešit, ale nebylo to více, než záplatování. Avšak pozor, buďme spravedliví v pohledech na monarchii i demokracii: ani demokracie chudobu a palčivou sociální nerovnost nevyřešila a neřeší. Možná je to ještě daleko, daleko horší než za monarchie. Jen se podívejme jakým skandálním bohatstvím a plýtváním se vyznačují nejen dnešní oligarchové, ale i zbohatlíci, které běžně kolem nás vídáme. Zdá se mi, že v tomto někdejší šlechtu, na kterou se dnes rádi a nespravedlivě díváme spatra, mnohonásobně převyšují. O odpovědnosti šlechty (byť jistě ne vždy to bylo tak, jak být mělo) a naprosto neexistující odpovědnosti oligarchů a zbohatlíků – odpovědnosti za cokoliv !!! - ani nemluvě. To už je však téma jiné.
Zapáté: Chceme lepší budoucnost, k někdejšímu se za žádnou cenu vracet nechceme, v dnešní systém politických stran a demokratických institucí nevěříme, pravicovo – levicový koncept nám jako zdroj žádoucích změn připadá vyčpělý, kde chceme tedy hledat? Z jakého zdroje chceme vlastně vyjít, když máme budovat lepší svět? Snad ne zase z téhož? Ze starání se každého o vlastní blaho? Není právě toto to nejzastaralejší, nejzkamenělejší a nejneživotnější ze všech nápadů na lepší příští?
Přeji vše dobré nám všem.
Váš Jiří Vyleťal
Ono vůbec nezaškodí si připomenout, že ta škála možností organizace společnosti či státu je velice omezená; a že tuto škálu v principu naprosto vyčerpávajícím způsobem podal už Aristoteles. Nějaké "nové" či "staré" tu tedy nehraje naprosto žádnou roli; a princip demokracie není ani o jednu hodinu novější nežli princip monarchie. Už od těch dob Aristotela (nejpozději!) lidstvo neustále osciluje mezi několika málo modely; přičemž i těchto několik modelů nakonec spadá víceméně pod dva základní principy: princip demokracie na straně jedné, a princip autority (elity) na straně druhé.
Připomeňme si to základní rozlišení vládních forem u Aristotela:
To zcela základní rozlišení je podle ú č e l u vládnutí: na straně jedné stojí vládnutí ve vlastním (tedy egoistickém) zájmu - oproti tomu pak na straně druhé stojí vládnutí ve prospěch všech.
Přičemž oba tyto základní principy vládnutí se pak dále mohou členit podle toho, k o l i k subjektů onu vládu vykonává: jednotlivec, nemnozí, anebo všichni.
Toto druhé rozlišování je víceméně jenom formální, vnějškové; o skutečné kvalitě vlády (a vládců) rozhoduje výlučně onen princip první.
To jest: to že se vlády (tak či onak) zúčastní všichni - to ještě ani zdaleka není zárukou toho, že tato vláda bude d o b r á.
Mimochodem, demokracii Aristoteles řadí mezi š p a t n é druhy vládnutí; právě proto, že jejím konečným účelem není "dobro všech", nýbrž principiální egoismus jejích účastníků.
Ta "vláda všech" v onom dobrém, pozitivním smyslu je zásadně možná (Aristoteles pro ni měl už tehdy nemálo podivné pojmenování "politie") - ale podle Aristotela je velice málo pravděpodobné, že by bylo možno takovouto vládní formu reálně ustanovit.
Je to celkem logické: jak je už velmi obtížné, ustanovit vládu j e d n o h o opravdu dobrého vládce (monarchie, na rozdíl od tyranie), a ještě těžší alespoň vládu n e m n o h ý c h dobrých (aristokracie, na rozdíl od oligarchie) - pak se jeví opravdu sotva možným dosáhnout stavu, kdy by v š i c h n i lidé/občané byli dobří, kdy by všichni měli na mysli jenom dobro všech.
Takže, ten princip monarchie (vlády jednoho dobrého) není opravdu zásadně nějak horší než princip demokracie; dokonce naopak, podle té Aristotelovy stupnice je monarchie hodnotnější nežli demokracie. Nutno ovšem podotknout, že Aristoteles tím měl na mysli především mýtické řecké krále-zakladatele, tvůrce prvních států, kteří figurovali ještě v onom legendárním dávném "zlatém věku". Zatímco o panovnících současnosti si nedělal Aristoteles žádné velké iluze; a tak nakonec jako ryze pragmatické, reálně optimální řešení vidí kombinaci prvků oligarchie s prvky demokracie. Je to sice kombinace dvou o sobě špatných způsobů vládnutí; ale alespoň se dosáhne určité vyváženosti obou táborů, bohatých a chudých. (Princip dělby moci si skutečně nevymyslel až Montesquieu.)
Ten monarchistický způsob vlády ale trpí jednou principiální vadou, kterou nezmínil ani pan Vyleťal: totiž že monarchie je principiálně myslitelná jenom jako d ě d i č n á vláda. Aby ji tedy bylo možno uvažovat jako vládu dobrou (ve smyslu Aristotela), pak by bylo nutno vycházet z předpokladu, že ten první panovník-zakladatel rodu bude "dobrý" - a že tato jeho vlastnost se spolehlivě cestou genetické informace přenese i na všechny jeho potomky. Což je ovšem předpoklad - řekl by klasik - velice "odvážný". U demokracie je dána alespoň ta známá záchranná brzda, že špatné vládce je principiálně možno odvolat; to ale v monarchii právě možné není.
Takže, co s tím? - Připomeňme si ještě jednou: rozhodující naprosto není, k o l i k bude vládců (jeden, více či všichni). Rozhodující je, jakým ú č e l e m bude vedena ona vláda.
Ať tedy chceme preferovat model jednoho vládce, více vládců či všech účastných na vládě, vždy pro nás nakonec zůstane ten základní problém společný: jak dosáhnout toho, aby konečným účelem a cílem oné vlády bylo skutečně d o b r o v š e c h.
Z dobrých sociálně-demokratických základů podunajské monarchie čerpaly jejích významně nástupnické státy v čele s Československem a Rakouskem a dodnes vidíme výhody oproti modelu anglosaskému např. ve školství nebo zdravotnictví.
Nikdo neví, jak by sociální reformismus pokračoval v případě včasné federalizace a nenacionalistické reformě Rakousko-Uherska. Je ovšem zřejmé, že nejúspěšnější sociální státy jsou konstitučními monarchiemi (Švédsko, Norsko, Dánsko, Belgie, Spojené Království) a hlavně Švédsko může v mnohém strčit Francouzskou nebo Italskou republiku do kapsy.
Německo a Rakousko mají prezidenty spíše reprezentativní, protože nahrazují (podobně jako u nás) funkci císaře. V ČSR monarchistické prvky byly nejvíce vidět na prezidentovi Masarykovi, Havlovi, ale i Ludvíku Svobodovi.
Pan Poláček by neměl ustrnout v Aristotelovi, konstituční monarchie totiž není v rozporu s demokracií. A každá republika není demokracií (Španělsko za Franca, dnešní Turecko, Bělorusko, Rusko, Čína, KLDR, v minulosti Chile atd.) Masarykova dichotomie demokracie proti teokracii je dílem pragmatická, dílem mylná.
Výstižné je konstatování, že Československo nebylo nikdy svobodné (pan Vyleťal), bylo bud francouzským nebo sovětským protektorátem.
Pokud se bude dále integrovat Evropa, nevystačí si s předsedou Evropské rady, ale bude mít buď prezidenta (na kterého budou státní prezidenti žárlit) a který by měl být volen voliteli voličů nebo státních parlamentů, nebo bude mít císaře, který naváže na tradice Svaté říše římské, a v jeho funkci by mohli rotovat evropští monarchové, případně může být volen i přímo, případně přímo by mohla být volena dynastie. Proč ne?
K té principiální vadě monarchie, pane Poláčku, bych jenom dodal, že může být chápána také jako velké plus. Dědičný monarcha se nemusí každé čtyři roky tahat o trůn, není nucen každé volební období ze státních peněz uspokojovat své lobbyisty a spřízněné kmotry. Vládne-li takový monarcha špatně, odvolatelný je, i když samozřejmé to není. Vzpomeňme např. na Ferdinanda Dobrotivého. Právě systém konstituční monarchie, o níž jsem se zmiňoval, dokáže vhodně eliminovat přehnanou moc monarchů.
Ano, v demokracii je odvolání vlády anebo vládců, kteří škodí, snadnější. Ovšem stejně snadná je jejich náhrada vládami a vládci stejně špatnými, ne-li ještě horšími, případně návrat těch původních. Máme s tím své zkušenosti, že?
Ano, máte pravdu, pane Ungere, že císař Karel pro řešení sociální otázky leccos dobrého udělal. V čase strašné války to byla zásluha ještě o to větší. Také za časů Františka Josefa se rakouské úřady poctivě a svědomitě staraly o sirotky apod. Myslím, že bolestné sociální nerovnosti si byli Habsburkové dobře vědomi. Přesto je třeba vidět, že monarchistický systém v sobě sociální nerovnost nese. Souhlasím však s Vámi v tom, že v Rakousku je sociální systém i po všech možných škrtech stále na velmi dobré úrovni, což já vidím také jako důsledek způsobu myšlení, který má své kořeny v dobách monarchie. (Hezky o tom píše vídeňský žid Stefan Zweig ve Světě včerejška.)
Přeji krásnou a pokojnou dobrou noc všem.
Jiří Vyleťal
https://blisty.cz/art/67014.html
Pro všechny bez výjimky platí ta klasická definice anglické královny: panuje, ale nevládne.
Není jeden jediný z těchto monarchů, který by mohl nějakým způsobem aktivně ovlivňovat reálné vládní procesy a rozhodnutí; funkce těchto monarchů je ryze reprezentativní, s tím že některým byla zachována ještě určitá rezidua původní moci.
Ze skeptičtějšího náhledu by bylo možno říci, že všechny tyto monarchie jsou tady už jenom pro čistý spektákl. Pro to, aby masy lidu mohly mít nějakou společně sdílenou identifikační figuru, když už tuto roli nedokáží plnit volení politici.
- V tomto smyslu je také velmi pochybné vytvářet spojnici mezi přítomností monarchie a severským sociálním státem; tamější panovníci na to, jakým způsobem bude praktikováno tamější sociální zákonodárství, nemají sebemenší vliv.
Nehledě k tomu, že jmenovitě ve Švédsku byl ten původní "sociální stát" let šedesátých už velice osekán, poté co se ukázalo že je neufinancovatelný. Jenom určitá část levice tento fakt stále ještě nevzala na vědomí, aby si mohla uchovat svou iluzi o tom, že je možno vybudovat sociálně spravedlivý stát na půdě kapitalismu.
Vezměme si třeba toho Viléma II. Bezpochyby - Pavko má plnou pravdu v tom, že - na rozdíl od Bismarcka, který vůči sociálním hnutím zaujímal principiálně konfrontační postoj - Vilém II. měl vůči dělníkům a vůbec chudým podstatně vstřícnější vztah; a v určitém smyslu se skutečně cítil jejich ochráncem.
Na straně druhé nelze opominout, že jmenovitě se sociální demokracií vedl trvalý a nesmiřitelný boj. V krátkosti by se dalo nejspíše říci, že jeho vztah k dělníkům byl typicky paternalistický: on byl ochoten jakožto "dobrý otec vlasti" přijmout určitá sociální opatření v jejich prospěch - ale běda, když tito by se chtěli emancipovat z toho svého stále ještě podřazeného postavení, a vzít si vládu svých věcí do svých vlastních rukou. Tady byl okamžitě oheň na střeše.
Uveďme si k tomu jeden originální citát Viléma II: "Vůbec nepomýšlím na to, opustit trůn kvůli několika stovkám Židů, těm několika tisícům dělníků!"
Jeho smýšlení vůči Židům (jakož i demokracii) pak dokumentuje následující citát: "Tisk, Židé a komáři jsou morem, od kterého se lidstvo tak jako tak musí osvobodit."
Ano, Vilém II. měl určité sociální cítění; ale zároveň byl přesvědčeným antidemokratem, který existenci parlamentu pojímal jenom jako nutné zlo.
Byl to militarista, který jak svým masivním vyzbrojováním Německa, tak svým kolonialistickým expanzionismem (a ještě k tomu svým antislavismem) podstatně přispěl k vypuknutí první světové války.
Jeho vztah k - menším - národům dokumentuje názorně jeho další výrok (když jeho vlastní ministerský předseda se mu během války snažil naznačit, že Litevsko a Estonsko jsou Německu vlastně příznivě nakloněné, a že by tedy snad zasluhovaly určitou svobodu): "Nesmysl! Baltikum je jedno, a já budu jeho pánem a nestrpím žádný odpor. Já jsem ho dobyl, a žádný právník mi ho nevezme!"
A co se týče toho Vilémova výroku o tom, že "Němci jednoho dne sami spálí vlajku s hákovým křížem" - ano, to Vilém skutečně řekl, ale až p o t é co se definitivně rozbily jeho naděje, že by se p r á v ě s pomocí německých nacistů mohl opět dostat na císařský trůn!
Už jenom na základě těchto několika výroků je možno zcela jasně vidět, že Vilém II. byl přinejmenším velice kontroverzní postavou; a že M. Pavka ho ve svých oslavných tirádách naprosto jednostranně glorifikuje.
Právě na Vilémovi II. je zcela zřetelně znát základní problém toho, když státu může vládnout - víceméně nekontrolovaně - jeden jediný vládce: stát je mu - a jeho náladám a choutkám - vystaven víceméně zcela bez ochrany.
Pokud je panovník dobrý - pak může být i v zemi dobře. Jenže - i panovník je jenom člověk, má své lepší i horší stránky. Za podmínek dělby moci - tedy parlamentární demokracie - existuje alespoň základní ochrana před slabostmi a náladami a ideologickými předpojatostmi jednotlivých aktérů. Ale čím více se moc koncentruje u jedné jediné osoby, tím více je stát vydán všanc čiré nahodilosti, zda u této osoby zrovna převáží její lepší, anebo ale horší stránky.
Já jsem chápal tuto debatu o hlavě státu, protože pokud by v Praze, ve Vídni, v Budapešti nebo Bruselu seděl český král a moravský markrabě (mohl by mít také zároveň titul císaře nebo nemusel), tak by současná fraška s hlavou státu nebyla možná. On stačil i dobrý stykový zákon mezi komorami, neschvalovat přímou volbu prezidenta a mít tradici reprezentativního prezidenta nahrazujícího konstitučního monarchu. Ale proč kopii, když můžeme mít originál pojatý dokonce v duchu 21. století, jak to navrhuje rakouská SGA.
Monarcha proti prezidentovi má svou výhodu. Je od malička vychováván k tomu, aby státotvorně a zodpovědně zvládl své vládnutí (nikoli panování). Prezident je politik, který šel do politiky často na základě svých ambicí a budˇbyl zvolen jako "šedá myš" přijatelná pro všechny, na základě svých státnických zásluh a jistému charismatu nebo prostě prokázal nejostřejší lokty a dosáhl nejvyšší funkce v republice.
Každopádně nejen já a pan Vyleťal jsou přesvědčeni o nutnosti revize českého národoveckého a republikánského pohledu, na jehož často za pochybných podmínek vznikla Československá republika (Československo 28.10., republika až 14.11.1918). Tuto diskusi si nechme na příští rok, na sté výročí. A dnešní konflikt v titulku tohoto článku má i tyto historické (nikoli nostalgické) kořeny.
Jiří Vyleťal
Kdybych žil v některém z evropských království, jistě bych měl úplně jiné myšlenky než usilovat o republikánské zřízení. Žiju-li v republice, platí totéž, nemyslím, že je potřebné vracet se stále 100 let zpátky a „odstávat“, co se stalo. Tedy, aby bylo jasno, diskuse mohou být zajímavé o lecčem, ale asi málo relevantní.
Královna Alžběta je mezi západoevropskými monarchy nejen nejznámější, ale zřejmě také nejvíce se držící tradice a podržující si více atributů vlády. Jak ovlivnila (mohla ovlivnit) tato žijící legenda pozitivně Británii v posledním desetiletí? Nemůže se celkem k ničemu vyjadřovatt a neměla vliv ani na skotské referendum ani na referendum o EU. Nástupce princ Charles je známý svými urbanistickými a architektonickými názory, které popularizoval třeba také v naši zemi. Jaký měl vliv na stavební proměnu Londýna, při níž je výstavbou mrakodrapů „ztrapněn“ chrám sv. Pavla a nejinak klidně i Buckinghamský palác?
Císař František Josef ještě kritizoval A. Loose ve věci jeho domu proti Hofburgu a dosáhl příslibu, nesplněného ovšem, že na fasádu budou osazeny ozdobné žardiniéry. Takže můžeme mocnáře považovat za prototyp spojení autokrata s demokratem. Do doby než narazíme v pražské výloze na text jeho Provolání (vyhlášení války Italskému králi), jež bývá s oblibou vystavováno třeba coby upoutávka na služby rámování obrazů. Hned jsme zase v dávnověku, po které se nám bude stýskat je ve skutečně mimořádně nostalgické náladě.
Chtělo by to tedy říct jasně, jaké postavení panovníkovi (teoreticky) přisoudíme, aby nebyl bezmocnou figurou, ale ani politicky nezodpovědným hráčem.
Náš stát je má po roce 1918, 1989 a 1993 oslabené a nejisté. Vznik moderního českého národa v polovině 19. století a vznik Československa je mnohem problematičtější než např. obnovení Polska, Irska, Bulharska nebo Rumunska. Otázka konstituční monarchie vs. republika tedy úzce souvisí s krizí a konfliktem, který je mnohem a mnohem hlubší než problém odvolání ministra financí (viz titulek článku).
Např. monarchisté z nám kulturně a historického státu, Rakouska, nepřisuzují hlavě státu (resp. středoevropskému císaři) jen ceremoniální funkci, ale chápou ho jako protiváhu mnohdy zakonzervovaných politických stran. Panovník by měl právo k některým otázkám vyhlásit referendum. I toto stojí za diskusi, nikoli za předsudečné odsouzení.
Jen si spočítejme, v kolikátém státě to už od roku 1918 žijeme. Nepočítám-li krátkodobé změny mezi roky 1938 a 1939 a beru-li v úvahu pouze uspořádání hranic, je to už čtvrtý stát. Vezmu-li do úvahy stání koncepty (tedy režimy), je to rovněž už čtvrtý režim.
Podíváme-li se na změny ve správních celcích, od obcí, přes obce střediskové až po kraje, nedopočítáme se konce.
Důvěra občanů ve schopnost správních úřadů spravovat jejich záležitosti, je zcela minimální. Kdykoliv jde člověk na úřad s čímsi, o čem je třeba rozhodnout, vždy jde s pocitem, že nic nevyřídí. A skoro pokaždé se nezmýlí.
Všimněme si s jakou lehkostí a zcela bez odporu se u nás zprivatizoval a dále privatizuje veřejný majetek a veřejný prostor. Zabrání půlky ulice, která slouží jako komunikace pro všechny, za účelem soukromého parkoviště, je jen zanedbatelný a nevinný příklad.
Nenechme stranou ani fakt, jak se u nás zcela běžně krade. Ba ani jak sprostě se u nás běžně mluví. Porovnejme ploty v naší vesnici s ploty ve vesnici v Rakousku, porovnejme stejným způsobem místa kolem popelnic, místa na okraji lesů atd. To, prosím, nejsou znaky náhodné, nehodné pozornosti, znaky nesouvisející se sebeidentifikací společnosti.
Že se neustále a opakovaně do klíčových pozic ve společnosti – a vůbec tím nemyslím jenom vrcholové politiky - dostávají lidé neschopní a že korupce je hlavní hybnou silou, už nemá cenu ani zmiňovat.
Celému tomuto stavu se z vnitřního pocitu velké většiny občanů – pocitu, který ovšem nevznikl náhodně - říká: neumíme si vládnout. To celé musí mít někde příčinu, nějaký falešný základ. A o tom, myslím, pan Unger velice náležitě zauvažoval.
Jiří Vyleťal
-----------------------------------------
Ale věnujme se teď dvěma věcem, které tu zmínil pan Vyleťal; ty mají opravdu svůj význam.
Za prvé, nedůvěra českého národa či lidu vůči státu. Ano, tato nedůvěra se tady - z historických, ale dost možná i z mentálních důvodů - vytvořila.
Ovšem je dost velká otázka, jestli by tato "důvěra vůči státu" nějakým způsobem narostla, kdyby zde byl nějaký monarcha.
Důvěra občana v jeho stát dejme tomu v takové Anglii je podstatně vyšší asi ne především proto, že tam mají královnu, nýbrž proto, že britská státní správa už celá staletí platí jako efektivní, zachovávající dané normy, a především nezkorumpovaná.
To znamená: jestli do notoricky korupčního českého prostředí dosadíme figuru nějakého monarchy, pak ten bude mít naprosto mizivou možnost toto obecné korupční prostředí ve státní správě účinně omezit.
A za druhé: pokus řešit tuto nedůvěru občana ve stát instalováním nějakého monarchy by konec konců bylo jenom výrazem naprosté rezignace. Fakticky by se to rovnalo doznání: my nejsme schopni (a ani vážně ochotni) ten náš stát sami uvést do pořádku - a tak si na jeho vrchol dosadíme nějakého monarchu, aby to alespoň navenek vypadalo, že ten náš stát má nějakou fazónu.
-----------------------------------------------
Ten druhý moment, který zmínil pan Vyleťal, by bylo možno obecně nazvat jako v u l g a r i z a c i české politiky vůbec. A právě v tomto ohledu by bylo skutečně možno legitimně uvažovat o tom, do nejvyšší reprezentativní funkce státu instalovat nevoleného příslušníka některého evropského panovnického rodu.
Neboť poté co se český lid ukázal být principiálně neschopným sám do svého čela zvolit někoho, kdo by v oblasti dobrých mravů byl příkladem, pak by si skutečně nezasloužil nic lepšího, nežli být postaven pod kuratelu nějakého importovaného monarchy. Neboť - a to je nutno uznat - příslušníci šlechtických, potažmo panovnických rodů mají pravidelně vštípeno dobré vychování a důstojné vystupování.
Právě na pozadí posledních turbulencí na české politické scéně by skutečně bylo možno si dobře představit, že takový rodový monarcha s důstojným vystupováním, nezávislý na těch či oněch partajích, ale ani na náladách davu, by mohl té české plebejské obhroublosti přece jenom nastavit určitou hráz.
V tomto smyslu tedy, jak řečeno, by mohlo být do určité míry legitimní uvažovat o pozitivním efektu monarchistického elementu; ale na straně druhé by stejně platilo už řečené: začít teď po evropských panovnických dvorech shánět nějakého monarchu, aby alespoň trochu umravnil Čechy, by bylo výrazem naprostého vlastního selhání, naprosté rezignace na to, z vlastních sil a z vlastního přesvědčení si osvojit dobré mravy.
A ta nenávist tady je - o tom nemůže být pochyb.
Lidé nejdřív musí přestat se nenávidět a teprve potom se mohou na něčem rozumně domluvit.
Apropos, co si počít v případě, že monarcha nějak zklamal a nechce odstoupit? Ono se společenské klima od začátku 20. století opravdu hodně změnilo. I když ne vždy jen k dobrému, stejně s tím nic nenaděláme. Když byl Juan Carlos I. střílet v Botswaně slony, reagovala veřejnost jinak, než když se rozrůstala sbírka trofejí na Konopišti. Atentát v Sarajevu ne poprvé ukázal, že doba vlády aristokracie bývá v pořádku hlavně ve zpětném zrcátku.
Ano, vytvoří se zde jasná hierarchie na základě čiré síly; nicméně pod touto primární úrovní fungují celé sítě vzájemných náklonností a úsluh, kdy jeden spojenec podporuje druhého. A i ty úsluhy níže postavených vůči výše postaveným - co je to svým způsobem jiného, nežli základní princip politiky, totiž snaha získat si přízeň mocných?
To "úplné zničení protivníka" - přinejmenším v živočišné říši je tomu přesně naopak, tady naopak naprostá většina konfliktů - v rámci t é ž e komunity! - končí nenásilně, když přemožený účastník souboje uzná dominanci toho druhého.
Ano, u lidí tomu v určitých dobách bylo jinak - ovšem, tehdy byli ještě rozděleni do různých kmenů, kdy jeden kmen příslušníky druhého kmene právě n e p o v a ž o v a l za součást vlastní komunity, nýbrž za někoho principiálně cizího.
A svým způsobem tenhle princip funguje dodnes: když chceme někoho zničit, tak ho napřed musíme vyčlenit z vlastní komunity. Jako za války Hitler: když chtěl zničit německé Židy, napřed musel veřejné mínění zpracovat tak, aby je přestalo vnímat jako své spoluobčany, nýbrž právě jenom jako Židy, jako principiálně cizí element.
A stejně tak i ve zcela aktuální době, když někdo například chce zásadně odmítnout jakoukoli pomoc uprchlíkům, pak musí zabránit tomu aby byli pojímání jako lidské bytosti (tedy principiálně příslušníci naší vlastní, lidské komunity) - nýbrž je nutno je od počátku vyčlenit jako něco k nám nepatřícího, jako c i z i n c e, migranty, či ještě lépe migranty ekonomické. Tím se potlačí přirozená vnitrodruhová solidarita, a tyto nešťastníky je pak už možno vnímat jenom jako cizáky, ne-li rovnou jako nepřátele. Které je pak zcela legitimní zničit, anebo alespoň nechat zahynout.
Samozřejmě i v Rakousku je klientelismus, korupce, která má ovšem na rozdíl od Česka mnohem užší hranice a koriguje ji mnohem vyspělejší politická kultura.
Kořeny problému české státnosti nejsou po roce 1948, jak se většinově domnívalo v roce 1989. Tehdy Rakušané na rozdíl od Čechoslováků celou situaci zvládli, protože měli ony lepší a pevnější základy. A nejen proto, že nevyhnali rakouské Chorvaty a Slovince jako jsme my vyhnali Němce.
Po roce 1945 se vedle vyhnání čtvrtiny občanů českých zemí dělaly i hrůzné procesy s kolaboranty a hlavně se zabavoval majetek (Němců, kolaborantů, církve). Byl tu precedens z pozemkové reformy z počátku první republiky. Prostě v Československu bylo nastaveno jako legitimní sebrat majetek a rozdat je lidem, ze kterých se stali voliči oněch politických zlodějů. Na počátku první republiky to byli agrárníci, po 2. světové válce především komunisté.
Místo aby se politická scéna spojila jako v Rakousku k boji za zachování nějaké formy nezávislosti na nových supervelmocech (státní smlouva 1955), o které se složitě jednalo již od roku 1945, viz podobný příklad s Finskem, československé politické strany mezi sebou bojovaly a přímo se vrhli do náruče Stalina s Benešem v čele (také dědictví obrozeneckého a romantického panslavismu).
Místo aby československá reformě-komunistická reprezentace v roce 1968 usilovala o finlandizaci nebo alespoň o kádárizaci (rakety na Šumavě výměnou za pokračování vnitřního reformního procesu), opájela se vlastní naivitou a podporou veřejnosti až k potupné kolaboraci se Sověty.
K panu Poláčkovi: V Rumunsku se restituce monarchie těžko mohla povést, protože měla jen asi třicetiletou tradici. Po 1. světové válce bylo součástí Rumunska totiž také Sedmihradsko a část Uher, což byl podobný problém jako s nesourodou Jugoslávií (Královstvím SHS).
Z toho všeho vyplývá, že samostatná restituce konstituční monarchie nic nevyřeší, ale vyrovnání se s touto otázkou (byť třeba s reprezentativním prezidentem německého typu) je nutnou, nikoli postačující podmínkou řešení stoleté krize české státnosti.
A pokud jde o tu nenávist k Židům, tak s tou nepřišel až Hitler. Ta existovala v křesťanské Evropě (nejen v Německu) už v raném středověku. Ať otevřená nebo latentní (podle momentální situace). A samozřejmě nejen k nim. Mezi lidmi existovalo a dosud existuje i mnoho jiných nenávistí. Na rozdíl od opic, kde jde možná jen o potravu a o geny.
Šlechtické rody mají dodnes vychování úcty k tradici a rodovému majetku. Krásně se to vychovávalo v hojnosti! V době mého pradědečka byla ještě robota. Sedláci museli do panského ovčína 7 km vzdaleného vyvážet hnůj. Pacholek měl hnůj na voze šlapat. Dostával od drába holí, když chodil po postranicích vozu, od sedláka bičem, když hnůj ušlapával. Sedlák byl zase jinak od vrchnosti vychovávaný. Po staletí nás učili ohýbat hřbety. Švýcaři se učí demokracii už 600 let. Masarykově republice nebylo dopřáno ani těch 50 let.
Mému pradědečkovi vzali vesnický obchod, přestože byl členem KSČ a nikdy nekolaboroval s nacisty. Sebrali mu celoživotní důchodové připojištění. Kdo chtěl hospodařit na svém políčku jako mnoho generací před ním nebo chtěl pokračovat v rodinné řemeslné tradici, nechtěl do družstva nebo pod MNV, tak šel do kriminálu pod heslem Prací ke svobodě.
Jen tak mimochodem, pocházím z Břestu. Z Rataj se mnou chodila do devítky ZŠ U Sýpek v Kroměříži jako spolužačka – jméno už si nevzpomenu.
Když dělník dře s krumpáčem 12 hodin denně v příkopu za deště a slunka a za měsíc si přijde na 15 000 Kč a jeho zaměstnavatel posedávající v kanceláři vyfakturuje jeho práci za 200 000 Kč, tak to také není nic, co by připomínalo robotu, že?
Když dívka u pokladny v supermarketu za pracovních víkendů a večerů zabere 15 000 Kč a top manažeři tlachající při „pracovních“ obědech o ničem mají bez dalších odměn 500 000 Kč měsíčně, tak to zase, ale opravdu zase, nemůže být robota, že?
Vše dobré přeje Jiří Vyleťal
Ona je to totiž pravda. Pravda je i to, že spousta firem žije ze státních zakázek. Dělají práci pro stát, aniž by byli státními zaměstnanci. Je to pro ně výhodnější, protože zaměstnanci si nemohou, na rozdíl od firem, říct, kolik za svou práci chtějí. Pravda je i to, že stát ne vždycky dobře hospodaří. I to je neolberální rétorika. Ale je to snad lež?
Není. Problém je jen v tom, že neoliberálové toto chtějí řešit kapitalistickými (tržními) prostředky: Ještě více trhu (do všech sfér života společnosti) a ještě více kapitalismu. Toto samozřejmě nemůže fungovat a vůbec nic to neřeší.
Přesto si zároveň dovolím myslet, že sociální stát nefunguje a bude fungovat čím dál méně. Velí mi to můj smysl pro realitu.
Kdežto usilovat o zachování sociálního státu mi zase velí smysl pro humanitu.
Jako robota by se možná daly označit ony nechvalně proslulé "nucené práce" pro nezaměstnané.
Jinak by se mělo v placení daní rozlišovat mezi velkými a malými firmami a samozřejmě mezi firmami a OSVČ.
Sám jsem v lecčems konzervativní, v žádném případě však nejsem politický konzervativec. Takoví lidé hledají argumenty pro udržení těch nahoře nahoře a těch dole pokud možno dole, za kterýmžto cílem často neváhají jít s pomocí velmi netradičních, moderních nástrojů.
Každopádně si myslím, že ani nejostřejší kritika soudobých poměrů a vývoje nezavdává důvod k idealizaci minulosti a k zlehčování dávných nespravedlností. Samozřejmě že bychom si měli být vědomi toho, že dřívější špatné poměry byly založeny na tehdejším stavu ekonomiky, techniky, zdravotnictví či školství. V tomto kontextu existovaly i pozoruhodné snahy, jak lidem pomoci. Adorace předminulého století je ovšem cesta, po které se k lepší budoucnosti nedostaneme. A to i přesto, že nemálo moderního jsme si mohli ušetřit, či odpustit. Myslím, že je přes všechny složitosti vývoje na místě oslava nastolení pokrokových změn, jakými byly např. zrušení nevolnictví a roboty, uzákonění osmihodinové práce a všeobecné hlasovací právo. Nejinak je tomu v případě dalších opatření, změny v poskytování lékařské pomoci, vyplácení starobních důchodů, omezování diskriminace žen, zrušení dávné praxe odvodů či zákaz dětské práce.
Leccos samozřejmě zbývá k dokončení. V anketě na iNovinkách se 86% hlasujících postavilo za odchod do důchodu v 60 letech. Zbytek si vybral mezi 65, 70 75 a 80 lety. Varianta 55 let k hlasování nebyla, zřejmě se komusi jevila extrémnější než důchod až po osmdesátce. Naproti bylo ovšem na stránce uvedeno, že ekonomové (sic!) jsou pro odchody do důchodu v 70 letech.
Monarchie byly svého času jistou pojistkou proti zvůli feudálů i praxi, o níž napsal H. von Kleist Michaela Kohlhaase. V tomto smyslu měly hluboké odůvodnění. Když začal nadcházet čas konce pokračování vlády „panovníků z Boží milosti“, bylo stoupenců zaniklých monarchických poměrů poměrně dost. Citliví lidé vnímali, že naroubování nového statu quo vede k rozsáhlé profanaci. Někteří umělci toto zachytili s mimořádnou citlivostí, např. Joseph Roth v Pochodu Radeckého, nebo Giuseppe Tomasi di Lampedusa v Gepardu. Toto posmutnělé a krásné bilancování zůstává součástí kultury vzdělaných lidí i základem kritického přijímání sebejistého triumfujícího pochodu, nejen bez Radeckého, ale i bez otočení, s "úsměvem idiota, stále dál, za obzor.
Zavelet "čelem vzad!" však nemůžeme. Já jsem pro "vlevo v bok!"
Člověk jistě dělá dobře, když pracuje na svém díle, ale činí špatně, když pracuje jenom na něm. Člověk koná jistě dobře, když užívá plodů své práce, ale počíná si špatně, když jich užívá neskromně a když jich užívá jenom pro sebe. Člověk nemá žít sám sobě.
Proto každý z nás má věnovat část své práce a jejích dobrých plodů celku a také těm, kteří nemohou na svém díle, ani na díle společném, nic udělat. Je jedno, jestli tomu říkáme daňový systém, robota, veřejné práce, dobrovolnická činnost nebo brigáda, či všechno dohromady. Nemá-li žít člověk sám sobě, nemůže ani pracovat sám pro sebe.
V takovémto sdílení, které není ničím jiným než uskutečňováním dobra pro všechny, jde o to, abychom si ve svých potřebách počínali skromně a vůči potřebám celku a potřebám těch, kteří své potřeby nemohou uspokojovat sami, dokázali být vstřícní, přiměřeně velkorysí a také milosrdní.
U správců veřejných prostředků, kteří jsou pověřeni hospodařením s tím, co ostatní ze své práce věnují potřebám celku, jde o to, aby hospodařili poctivě, průhledně, aby si neukrajovali ze svěřeného více, než mohou mít všichni ostatní. A pak také a především, aby s veřejnými prostředky nakládali ve smyslu obecného dobra.
Bohužel, takto to dnes nevypadá a nezdá se, že bychom se k tomu alespoň přibližovali. Bohatne se spíše ze spekulací, než z práce. Jedny práce jsou bídně placené, ačkoliv jsou nesmírně užitečné a potřebné, zatímco jiné jsou buď k ničemu nebo dokonce škodlivé, ale placeny jsou pohádkově. S veřejnými prostředky se nakládá ve prospěch jedinců, kteří nejenže žádné veřejné prostředky nepotřebují, ale prostředků vlastních, které už tak jako tak získali na úkor celku, mají nadbytek. Lidé potřební, kteří si sami pomoci nemohou – to jsou ti naši bližní, kteří za nás zdravé a všelijak činorodé nesou na svých bedrech bolesti tohoto světa – jsou v systému nakládání s veřejnými prostředky odkázáni do role prosebníků a žebráků.
Aby se toto změnilo, musíme si především uvědomit, že život není od toho, abychom jej žili sami sobě. To ovšem v našich zeměpisných šířkách neznamená nic jiného, než výchovu ke křesťanství.
S přáním všeho dobrého pro všechny a s velkými díky za pochopení,
Jiří Vyleťal
Proti sdílení (věcí, práce, peněz, času či jiných hodnot) s bližními, zejména s těmi potřebnými, samozřejmě vůbec nic nemám.
Jiří Vyleťal
Podstata je totiž taková, že možností využívat svévolně plodů cizí práce ve svůj prospěch skýtá také naše doba dostatečné množství. A těchto možnosti je při dnešním způsobu konání práce a nakládání s jejími plody bohatě využíváno.
Odsuzovat něco z minulosti, co dnes vidíme jako špatné a nevidět stejnou špatnost dnes, to přece není v pořádku.
Kdybychom chtěli dnes respektovat přesná označení jevů z dob, kdy společnost vypadala úplně jinak, a nadto bychom ještě měli tyto jevy chápat v souvislostech s jinými tehdy aktuálními společenskými jevy, museli bychom se do té doby vrátit a v ní žít.
Pokud by mělo jít konkrétně o robotu, která nás dnes tolik dráždí, můžeme si obsah tohoto slova „vygúglit“ a udělat si o tom alespoň nějakou představu. (Robota nebyla vázána na člověka, ale na statek. Nepanský statek prostě musel „odrobotovat“ na panském statku např.během žní tři dny v týdnu.) Taková dnešní představa o minulosti nebude asi přesná, ale s tím, co si pod tímto pojmem dnes představujeme – tuto debatu nevyjímaje - to shodné určitě nebude.
Pěkný den přeje,
Jiří Vyleťal
Poddanský statek musel něco odpracovat pro šlechtický velkostatek. A hospodář toho statku mohl poslat na robotu prostě někoho ze své čeledi. Problém byl ovšem v tom, že robota se postupem času nezmírňovala, nýbrž naopak utužovala, jak vrchnost potřebovala pořád víc a víc, zatímco půda a poddanská práce víc nevynášela. Muselo se pracovat více dní v týdnu. Zároveň se zvyšovaly rozdíly v bohatství i mezi sedláky, kteří při zakládání vsí dostali původně všichni stejně půdy. Rozpory ve společnosti se prohlubovaly.
Časy se prostě mění a zřejmě nikdo nedokáže zařídit, aby byly stále stejné. Mimochodem, v západní Evropě byla robota nahrazena peněžní rentou už ve 14. století.
Já samozřejmě nepopírám, že i dnes existuje vykořisťování (nedávno jsme tu diskutovali o nadhodnotě) ať už ho považujete za nutné sdílení nebo za nespravedlnost (co je nespravedlivé, o tom v posledku vždycky rozhoduje člověk, který trpí). Žijeme v třídní společnosti a já věřím, že to tak nebude navždy. I když neočekávám, že se já osobně v mém životě dočkám té beztřídní. Ale myslím si, že postavení člověka je přece jen svobodnější, jestliže umí své svobody využívat.
Je pravda, že nikdy nebudou pracovat všichni stejně a že vždy budou existovat lidé, kteří pracovat nemohou, případně se budou zabývat činností, která se nejeví jako nutná. Mně jde jen o to, aby ono sdílení (jeden pracuje víc a jeden méně) bylo dobrovolné a ne vynucené, aby nikdo nikomu nebránil v rozvoji jeho osobnosti a aby pokud možno nikdo netrpěl. Což se patrně splní až v té beztřídní společnosti. Popřípadě, až se uskuteční Boží království na zemi.
Dojde nám to vůbec někdy?
Váš Jiří Vyleťal