Před několika dny jsem se pokusila své americké kamarádce v emailu vysvětlit, co všechno se stalo na české politické scéně za poslední dva týdny. Zjistila jsem u toho, že zkušenost sledování tiskové konference, při které prezident přijímá demisi premiéra, která nikdy nebyla podaná a následně zamává hůlkou a v polovině věty odchází, je v podstatě nesdělitelná a nepřenosná — tuhle trapnost si tady musíme prostě prožít a nějak zpracovat sami.

Když jsem ale vysvětlovala aféry ministra Babiše, jeho několik televizních interview, při kterých člověk nevěděl jestli se smát, nebo brečet, kupodivu jsme našli společnou řeč — protože sledovat Trumpova televizní vystoupení je koneckonců dost podobná zkušenost. Naučené postupy a fráze, za kterými je cítit tvrdý dril profesionálů, snaha mluvit lidově a bez pověstné „politické korektnosti“ společně s obrovskou dávkou arogance a patologické zahleděnosti do sebe sama vytváří vskutku výživný koktejl, který zdaleka ne každý novinář ustojí (a proto i na tomto místě ještě jednou patří velká poklona Světlaně Witkovské z České televize, která ukázala, že ustát se ctí se to skutečně dá).

Otázka, kterou nelze ignorovat a zároveň na ni nemáme uspokojivou odpověď, zní: jak je ale možné, že tahle komunikační strategie funguje? Trump je demokraticky zvoleným prezidentem a ti, kteří ho volí, jsou upřímně přesvědčení, že u něj konečně našli zastání, přestože jim nemůže být vzdálenější (životním stylem, majetkem a právě i vystupováním, kterým vcelku nepokrytě dává najevo pohrdání chudými a neúspěšnými). A u nás zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Babišovo hnutí ANO nemělo vyhrát podzimní volby — přestože Babiš sám nakonec bude muset pod tlakem ostatních politiků ustoupit do pozadí.

Deník Andreje B.

Babišova veřejná podpora ovšem neklesá, a jakkoliv by se chtělo jásat nad tisícovými davy na náměstích, které volají po jeho odvolání, bylo by to předčasné. Ty davy se totiž skládají především z lidí, kteří Babiše nikdy nevolili a teď jenom říkají, vidíte, měli jsme pravdu! (Což nijak nesnižuje jejich konání, protože jí skutečně měli a mají). Nicméně ti, kteří ho volili, jej nejen v internetových diskuzí dále brání a podpora hnutí ANO neklesá. Slogany jako „Make America Great Again“ nebo „ANO, bude líp“ zkrátka neztrácejí své kouzlo a účinnost — a tisíce internetových memů, které se je snaží zesměšnit, jim na síle nijak neubírají (možná právě naopak).

Skvělým příkladem geniálně zvládnutého politického marketingu je nedávná aféra s Babišovým útokem na reportéry České televize, kteří se ho ptali na jeho daňové přiznání. Celá scénka vyústila v dnes již legendární „sorry, jako“, ze kterého se během sekundy stal superúspěšný hashtag i mem. Babišův marketingový tým okamžitě vycítil příležitost a za pár dní už se vícepremiér fotil s nápisem „sorry jako“ na tričku. Situaci, která by spoustu jeho politických oponentů položila, dokáže tým Andreje Babiše obrátit v jeho prospěch způsobem, ze kterému se možná těm citlivějším z nás dělá nevolno, ale — jak již bylo řečeno - prostě funguje.

Nekorunovaným králem politického marketingu v českých zemích se tak stává Babišův hlavní kreativec Marek Prchal. Pokud by někdo snad nevěděl, o koho se jedná, tak je to ten samý člověk, který neváhal vytvořit produkt dokonalého PR i ze své vlastní ženy — kdo kdy viděl nějaký díl pořadu „Deník Dity P“ ví, o čem je řeč.

Koneckonců jeden z dílů téhle lacinější, ale stejně hrůzostrašné verze Stepfordských paniček byl právě o tom, jak si Dita bere Marka. Fenomén Dity P. má koneckonců víc podobností s fenoménem Babiš — především právě tu neuvěřitelnou aroganci, se kterou totálně přestřelí, a vy si říkáte, to snad ne, tohle už je fakt moc, to přece nemůže nikdo brát vážně. A pak zjistíte, že to bere vážně polovina národa, protože — a už se opakujeme — zkrátka to funguje.

Marek Prchal ví, co dělá, a zjevně je mužem na svém místě. A důkazem toho, že si je této své výlučné pozice sám moc dobře vědom, je mimo jiné i jeho interview s Martinem Veselovským v DVTV z roku 2014, kde — podobně jako nyní jeho šéf — moc neodpovídá na otázky, ale hodně často opakuje, že slogan „Prostě to zařídíme“ je geniální.

↗

Babišovo Ano se chlubilo sloganem „Nekecáme, makáme“. Čím více nyní Babiš  „ kecá “  v rozhovorech, tím více musí makat jeho marketéři. Foto facebookový profilm Andreje Babiše

Není proto asi divu, že na jednom z transparentů na středeční demonstraci stálo „Marka Prchala v České republice nechceme“. Jenže když odhlédneme od tvrdé a velmi vychytralé propagandy, kterou Babiš provozuje skrze vlastnictví svých médií a o které Deník Referendum už psal, politický marekting hnutí ANO jako takový není něčím, čeho bychom měli v České republice moc — naopak toho tady máme málo. Lidí, kteří by dokázali vymýšlet slogany, plakáty a sdělení, která skutečně oslovují masy, se nám zoufale nedostává.

Stačí se podívat třeba na současné prezidentské kandidáty — v rozhovorech většina z nich (kromě současného prezidenta) mluví o tom, že je potřeba mluvit s lidmi, spojovat, nikoliv rozdělovat společnost, hledat si cesty, jak naslouchat i lidem mimo velká města… ale dělá to skutečně některý z nich, daří se někomu alespoň vytvořit to zdání?

Jiří Drahoš, momentální favorit většiny městských intelektuálních voličů, je zbytku České republiky pravděpodobně úplně neznámý. Michal Horáček spustil kampaň ještě v době, kdy tvrdil, že vlastně ani nekandiduje, dochází mu dech, a přestože vytrvale zdůrazňuje, že s lidmi neustále mluví, z jeho vystoupení zatím žádný „sjednocující“ potenciál rozhodně neplyne. O ostatních kandidátech není slyšet vůbec, takže je nejspíš v tomto kontextu není ani potřeba zmiňovat.

A ať se nám to líbí nebo ne, tak právě v tomhle spočívá tajemství Babišova úspěchu — za pomoci schopných marketérů dokázal vytvořit dojem, že se o lidi skutečně zajímá. Od familiérních postů na profesionálně vedené facebookové stránce, přes tolik propírané rozdávání koblih až k onomu již zmiňovanému prostému, ovšem chytlavému a obsahově pozitivnímu sloganu „Bude líp“.

Kromě Babiše se tady zatím nikomu nepodařilo dosáhnout onoho pověstného „praskání bublin“ a oslovit voliče zleva i zprava, z měst i z venkova, napříč věkovými a sociálními vrstvami společnosti. Žádný chytlavý slogan, který by mohl alespoň část národa upřímně chytit za srdce, nikdo zatím nevymyslel.

A i to je jeden z důvodů, proč jsme momentálně v tak hrozném průšvihu — protože pokud tady skutečně není nikdo, kdo by v komunikační strategii dokázal Babišovi konkurovat a všechny schopné politické marketéry si už koupil on sám, můžeme se sice jeho sloganům posmívat jak chceme a ohrnovat nos nad jeho voliči donekonečna, ale nic to nemění na tom, že — a už naposledy — mu to prostě funguje. A že se tak dostává do neohrozitelné pozice, ve které mu projde úplně všechno. Protože si to prostě zařídil.