Jak prodat Babiše
Marie HeřmanováBabišův tým dokáže jeho mediální průšvihy většinou otočit v jeho prospěch a navíc vytvářet dojem, že se skutečně zajímá o lidi. Pokud si Babiš bude kupovat všechny schopné marketéry v zemi, projde mu skoro všechno.
Před několika dny jsem se pokusila své americké kamarádce v emailu vysvětlit, co všechno se stalo na české politické scéně za poslední dva týdny. Zjistila jsem u toho, že zkušenost sledování tiskové konference, při které prezident přijímá demisi premiéra, která nikdy nebyla podaná a následně zamává hůlkou a v polovině věty odchází, je v podstatě nesdělitelná a nepřenosná — tuhle trapnost si tady musíme prostě prožít a nějak zpracovat sami.
Když jsem ale vysvětlovala aféry ministra Babiše, jeho několik televizních interview, při kterých člověk nevěděl jestli se smát, nebo brečet, kupodivu jsme našli společnou řeč — protože sledovat Trumpova televizní vystoupení je koneckonců dost podobná zkušenost. Naučené postupy a fráze, za kterými je cítit tvrdý dril profesionálů, snaha mluvit lidově a bez pověstné „politické korektnosti“ společně s obrovskou dávkou arogance a patologické zahleděnosti do sebe sama vytváří vskutku výživný koktejl, který zdaleka ne každý novinář ustojí (a proto i na tomto místě ještě jednou patří velká poklona Světlaně Witkovské z České televize, která ukázala, že ustát se ctí se to skutečně dá).
Otázka, kterou nelze ignorovat a zároveň na ni nemáme uspokojivou odpověď, zní: jak je ale možné, že tahle komunikační strategie funguje? Trump je demokraticky zvoleným prezidentem a ti, kteří ho volí, jsou upřímně přesvědčení, že u něj konečně našli zastání, přestože jim nemůže být vzdálenější (životním stylem, majetkem a právě i vystupováním, kterým vcelku nepokrytě dává najevo pohrdání chudými a neúspěšnými). A u nás zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Babišovo hnutí ANO nemělo vyhrát podzimní volby — přestože Babiš sám nakonec bude muset pod tlakem ostatních politiků ustoupit do pozadí.
Deník Andreje B.
Rozbíhá se předvolební boj; jedna ze dvou velkých - německých - politických partají nemá zřejmě dostatek důvěry ve své vlastní marketingové stratégy, a proto povolá "pravého profesionála", odkud jinud nežli z USA.
Bohužel, při cestě z letiště se mu přihodí dopravní nehoda, při které jak on, tak i pasažér druhého taxi ztratí vědomí. Oba jsou odvezeni do - téže - nemocnice; ale oba trpí ztrátou paměti, nejsou schopni si uvědomit svou vlastní identitu.
A to ani poté, když už jsou jinak fyzicky zdrávi. Nutno připojit - ten druhý účastník nehody je povoláním autoopravář. Ztělesněný právě Didi Hallervordenem.
Ale - právě v té nemocnici dojde k záměně, ten automechanik dostane dokumenty amerického volebního manažera, zatímco ten se stane automechanikem.
Volební boj nečeká - a tak jakmile to jeho zdravotní stav jenom trochu dovolí, je náš automechanik-americký volební manažer transportován do partajní centrály.
Tam všichni přítomní s napětím čekají, s čím velkolepým tento americký profík přijde. Jaké ústřední heslo svou americkou kreativitou vytvoří pro jejich kampaň.
Náš automechanik napřed dosti zmateně hledí na své okolí; ale protože cítí ten tlak všeobecného očekávání, vybafne náhle to, co se vynoří z hlubin jeho podvědomí: "Schrauben anziehen!" Tedy: Utáhnout šrouby!
Všichni jsou ovšem zprvu naprosto konsternováni naprostou nesouvislostí tohoto hesla s politickým děním. Až pak vyskočí jeden činovník: "Ano! Vidíte - to je přesně ono! Je to jednoduché, úderné - přesně takhle to má být! Ještě že jsme si pozvali toho pravého amerického profesionála, na tohle by nikdo z vás nepřišel!"
A - toto automechanikovo "utáhnout šrouby" se tedy stalo centrálním volebním heslem oné partaje; a stalo se skutečně heslem, které velice úspěšně rezonovalo v myslích průměrného voliče.
Tento Hallervordenův gag je geniální v tom, že ukazuje jak neskutečně triviální až primitivní, ale jak zároveň velice účinná právě v této trivialitě jsou hesla "demokratických" politických kampaní.
Zdravím ze zbytku republiky do "Hlavního města Prahy", které snad jediné (komě dvojčete Bratislavy) na světě potřebuje mít v oficiálním názvu přívlastek "hlavní město".
Tohoto "morbu pragensis" (cituji prof. Kubeše, který se podílel na návrhu čs. nekomunistické ústavy po roce 1945 z nár. soc.) je pro tak krásné a malebné město Prahu s bohatou, pestrou, multietnickou a multináboženskou historií, kde mám navíc řadu výborných přátel, obrovská škoda.
Ale jsem přesvědčen, že Marie Heřmanová bude na mou přátelskou invektivu reagovat podobně konstruktivně a neagresivně jako svého času mluvčí ProAltu doc. Stöckelová, když neuvědomovaně použila název Čechy ve smyslu celé České republiky.
Ale mnoha Pražanům se onen "zbytek republiky" náramně hodí, například Národní centrum duševního zdraví prof. Höschla je ve středočeských Klecanech, aby snadněji získalo eurodotace.