Ke stylu tradičních stran se otřepaná moudra hodí. Například že je lepší zapálit malou svíčku než proklínat tmu. A tak sociální demokraté — mimo jiné v naději, že budou viditelnější — škrtli zápalkou. Zlí jazykové tvrdí, že tak učinili ve skladišti trhavin. To se ještě ukáže. Zatím je ale světla spíš méně než více.

Včerejší rezignace Bohuslava Sobotky na předsednictví v ČSSD i na pozici celostátního volebního lídra nebyla vynucená. Přišla dobrovolně a patrně souvisela se stresem, jemuž je prakticky každý premiér dlouhodobě vystaven. Rozjela se rošáda, jež je originální hned trojicí aktérů. Dá se ale logicky vysvětlit.

Sobotka hodlá zbytek energie investovat do vládního kabinetu. Má pocit, že pro stranu je přítěží. Proto ji do voleb povede živější Lubomír Zaorálek. Servis pro něj má obstarat statutární místopředseda (dnes už vlastně úřadující předseda) Milan Chovanec, jenž je zdatnějším organizátorem. Stěžovat si na Chovancovu pozici nemá smysl — vybojoval si ji opakovaně na sjezdu. Jediné, co ještě Sobotka mohl udělat, a udělal, bylo postrčení Zaorálka dopředu. Je výřečný, nemá skandály, strana jej má ráda (při volbě členů vedení dostal v březnu bezkonkurenčně nejvíc hlasů).

Chovanec a Zaorálek vystupují jako zlý a hodný policajt. Prvnímu je předhazována policejní prohlídka mezi novináři čekajícími na výsledky jednání socdem grémia, druhý slíbil, že příště Lidový dům poskytne dusnem uondaným žurnalistům aspoň vodu. I tak může přicházet postupná změna.

Andrej Babiš (ANO) znervózněl. Zaorálka nařkl, že je v politice od zakládání Občanského fóra, a přitom nic neumí. Sobotku označil za zbabělce, který opouští potápějící se loď, aby se zachránil. Naopak Pavel Bělobrádek (KDU-ČSL) hovořil o Sobotkově „silném kroku“. Reakce sociálních demokratů z regionů byly nejprve rozpačité, každý pes jiná ves, leč postupně ústily v poděkování a pochvalu Sobotkovi.

Oranžový tým teď ale čekají důležitější úkoly. Před závorku vytkněme povinnost nerozhádat se na tématech vstupujících do volební kampaně. Leccos lze vyostřit, podat v barevných souvislostech, ale není možné se utrhnout ze řetězu. Shoda by měla panovat na tom, že pro ČSSD jsou primární sociální otázky, v nichž občané oceňují její nejvyšší kompetenci.

Odpovědnost k tradicím je podstatná. Kdyby se ČSSD vzdala své konkurenční výhody oproti ANO, splakala by nad výdělkem jednou provždy. Víra v potenciál sociálně demokratické politiky je nalomena skoro v celé Evropě. Všude mají nějaké populisty, sypající z rukávu výhradně obecné, ale zato lepkavé slogany. Na Lubomíru Zaorálkovi teď bude poutavě převyprávět příběh sociální demokracie v aranžmá typickém pro jednadvacáté století. Program, jehož přípravu v uplynulých měsících koordinoval, tímto směrem míří.

Zapomenout nelze ani na osobní přesvědčivost, uvěřitelnost. V této disciplíně Zaorálek — sám bez kauz a skandálů — uspěje. Ale co další kandidáti? Půjdou do sebe i ti, jejichž život není typicky sociálně demokratický? A bude Zaorálkovi ulehčeno třeba tím, že Jihočeši pochopí ožehavost dráždění hada bosou nohou, tedy voličů sítěmi napnutými mezi exhejtmanem a krajskými nemocnicemi, respektive jejich štědře odměňovaným manažerem?

Má-li volební lídr motivovat, ba elektrizovat, být vlídný a přitažlivý, šéf strany by měl být s to vycenit zuby na ty, co před značkou a společnými zájmy preferují svoje vlastní postavení. Žádná personální rošáda totiž nenahradí drhnoucí autentičnost nebo přivírání očí nad neprofesionalitou a kaňkami na druhdy hrdém štítu.