Člověk s móresy Andreje Babiše, obklopený vážnými pochybnostmi o cinknutých metodách podnikání a bohatnutí, do nejvyšších politických pater nepatří. V minulosti u nás — a o cizině nemluvě — odcházeli politici z funkcí i z mnohem banálnějších důvodů.

To je jedna rovina dramatu, jež se před námi odehrává. Konečné slovo v něm ale bude patřit voličům. Třeba se také ukáže, že už je jim všechno šumafuk a s nároky kladenými na své zástupce jdou drasticky dolů.

Položme si však cynickou otázku, jak nastalá situace může pomoci, nebo uškodit sociální demokracii. Bohuslav Sobotka tvrdí, že demisi podat musel. Nešlo to prý jinak — ve vládě s Babišem už dál sedět odmítá. To by mohlo znamenat, že ušlechtile nadřadil morálku nad zájmy své vlastní politické strany.

ČSSD vypadala jeho krokem dost zaskočená. Nikomu o něm neřekl předem. Rozhodl, a teď čeká, že jeho postoj budou kolegové hájit. Má štěstí, že učinil tah, který má svoji logiku i v politickém rámci.

Přesto šest měsíců před volbami je lepší dvakrát měřit, než se řízne, a dobře si všechno chystat, včetně argumentace. O to víc mrzí, že sociální demokraté s interpretací překvapivého úterý otáleli, takže jako první s ní přišli babišovci. Stejně tak odvolávat se, jak činí první místopředseda ČSSD Milan Chovanec, na tajně pořízené nahrávky, na nichž Babiš uráží kolegy a plánuje s novinářem MF Dnes mediální kampaně, není úplně šťastné. Pak už kdykoli příště bude muset popularizovat i nahrávky politiků v oranžovém dresu a jejich úniky do sdělovacích prostředků.

Co kdyby třeba nějaké provázely aktuální razii v českém sportu, jež postihla i několik zvučných jmen — včetně politiků ČSSD a náměstkyně ministryně školství? Policejní zátah mimochodem naznačil, že zatímco Babiš může být na štíru s etikou, někteří ze sociálních demokratů jsou na štíru přímo se zákonem. Hodně bych se divil, kdyby to teď ANO nezačalo lidem hustit do hlav.

Srozumitelní a bez politikaření

Jediné, co sociální demokraté mohou udělat, je deklarovat přání, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak ale i Finanční správa dělaly, co mají v popisu práce, bez ohledu na vnější okolnosti a politické vlivy.

Protože však veřejnost víc zajímá, co jí politici nabídnou, než jaké taneční piruety před ní vystřihnou, mnohem víc by se ČSSD měla soustředit na dotažení práce započaté Sobotkovým kabinetem a zároveň na volební kampaň. Ta musí být postavená na profilových sociálně demokratických tématech: sociálních a spotřebitelských právech, rozvoji veřejných služeb, odstraňování disproporcí mezi úzkou skupinou majetných a neprivilegovanými, kteří jen sbírají drobky zpod stolu.

Taková sociální demokracie je srozumitelná a má šanci navázat na dřívější úspěchy. Když ale bude vykrádat programová hnízda onačejších ptáčků, i z extrémních koutů, nesmí se divit, že se budou voliči rozhlížet jinde.

Jen v Lidovém domě znají odpověď na otázku, nakolik zevrubně je volební kampaň ČSSD připravená. Jak se pracuje s předvolebními průzkumy, jak v odpovědných strukturách probíhá výměna a sdílení informací, jak je mixován aktivismus s profesionálním marketingem, jak jsou časována obsahová sdělení, jak jsou kandidáti připraveni do mediálních soubojů… V posledních letech ve většině těchto disciplín pokulhávala.

Kromě toho, kdykoli se ČSSD nedaří, najdou se dobráci rozehrávající bitvy tu regionů s centrem, tu konzervativní levice s progresivisty, tu zemanovců se sobotkovci. Kdyby například s prezidentovým požehnáním vystartoval proti Sobotkovu vedení nějaký nový Zimola či Tejc, mnul by si Babiš ruce. Stejně tak kdyby se Zeman pokusil navést ČSSD na trajektorii Strany práv občanů.

↗

ČSSD by zřejmě dokázala napsat poutavý program, ale musí jej také srozumitelně prezentovat. Repro DR

Zatímco ministři za ANO působí jako Babišovy klony, sociální demokraté si svobodu slova užívají do posledního doušku, ať to stojí, co to stojí. A nijak je neznepokojuje, že právě jejich voliči vyžadují sdělení co nejvěcnější, v maximální míře oproštěná od politikaření.

Nebál bych se, že by ČSSD nedokázala sepsat, ba i upřímně myslet poutavý program pro období technologických změn, sociálních i mezinárodněpolitických nejistot. Zvládne jej ale srozumitelně prezentovat? A souzní s ním konkrétní osudy funkcemi ověnčených sociálních demokratů, o nichž čtou voliči v novinách?

Kupříkladu se o typických sociálních demokratech ví, a je to cenná deviza, že fandí sportu, zejména fotbalu. Jenže ten lze pojímat jako lidovou zábavu, ale i jako byznys — jak ukazuje probíhající šťára.

A podobně se to má s koaliční krizí. Pokud budou občané přesvědčeni, že ČSSD zachraňuje jen sama sebe, ačkoli o kaňkách na Babišově pověsti musela vědět už dávno, nepostaví se za ni. Jiná situace ale nastane, když budou chápat, že se vede boj za politický a demokratický charakter země, za jejich právo politiky volit a kritizovat. Ve firmách se tyto zvyklosti moc nepěstují.

Nejde o to odlišit se od Babiše. Společným cílem demokratů by mělo být odlišení se od autoritářských či cynicky manažerských metod, které mohou v množství podobném šafránu tu a tam fungovat, ale ve své podstatě degradují práva, svobody a mezilidské vztahy. Není náhodou, že Babišovy nejpodezřelejší rysy nesouvisí s jeho věkem, pohlavím či národností, ale se sociálním statusem a ekonomickým pozadím. Problémem není Babiš, problémem jsou Babišové produkovaní dobou, společensko-ekonomickým systémem a selháními tradičních politiků. Už proto stojí za to mít sociální demokracii pevně postavenou v ringu.