Bohuslava Sobotku mám osobně rád. Je to člověk, který věří v to, co dělá. Nemyslím si, že by to byl člověk podrazácký, neschopný tak, jak ho líčí Andrej Babiš, tedy že nepostavil ani psí boudu. On svoji „psí boudu“ už postavil a často v ní, bohužel, bydlel i Andrej Babiš. Když jsem však četl jeho dopis straníkům, četl jsem dopis člověka zrazeného. Zrazeného stranou. Zrazeného sebou samým, tím, že přestal rozumět oné straně, kterou vede. To ovšem není chyba strany, ale jeho. Dost dlouho je v ČSSD na to, aby znal výšky i hloubky těch, do jejichž čela se postavil.

Bohuslava Sobotku si pamatuji jak v oněch „výškách“, tak i v „hloubkách“. Velký dojem na mne udělal, když se jako jediný zastal Davida Ratha, když se ve straně před zamýšlenými volbami na podzim 2009 jali někteří Ratha deinstalovat z kandidátky a vůbec ho vyhnat z ČSSD.

Tehdy se v zázemí Lidového domu mávalo údajnými policejními dokumenty, smyšlenkami, a hlavně v době, kdy byl Jiří Paroubek v zahraničí. Celé grémium tehdy chtělo Ratha dekapitovat, ale — a to se jen domnívám — Bohuslav Sobotka si coby první místopředseda strany uvědomil, že je to podraz. A možná také to, co si dnes všichni sociální demokraté, dokonce poslanci, mezi sebou šuškají, totiž že nám David Rath chybí. Nějaký střihoun, který se nebojí a slovy hospody, „dá soupeři bombici“.

Hrábnout do programu

Ale dost minulosti, pojďme k současnosti. Volby 2010 nebyly o Jiřím Paroubkovi, nebylo to referendum o něm, byl to první střet s realitou nového, frikulínského voliče. Voliče, který se rozhoduje nikoliv podle programu stran, jeho schopnosti naplňování, ale podle okamžité sympatie. Potvrdily to volby následující, byť se sociální demokraté opájeli na stále se zmenšujícím ostrůvku vítězství.

Obávám se, a mé informace tomu nasvědčují, že si ČSSD neudělala žádné analýzy toho, co se vlastně v roce 2010 stalo, a jeli setrvačností. Tou setrvačností, kterou jsem svého času radil středočeské ČSSD, která byla otřesena zatčením Davida Ratha tak, že chtěla jeho politický odkaz opustit. Neopustila a vyhrála. Politika není o lidech, ale o věci. Tečka.

Ale tento model nelze praktikovat stále. Doba se hodně změnila, včetně způsobu, jak lidé přijímají politiku. Volím tento termín záměrně, protože to není jen o médiích, novinářích, ale i o tom, co vlastně lidé po politicích chtějí. Tak, jak jsou vnímáni politici dnes — bez ohledu na to, co říká Andrej Babiš —, tak by nejlépe vystihlo jejich postavení pojem „údržbář“. Prostě ti, co nic nezmění.

Ona je to vlastně do jisté míry pravda. Demokratický politik ctí pravidla parlamentní, zastupitelské demokracie. Je mu protisrstné se bavit o tom, že by se mělo omezit právo na debatu ve sněmovně se zdůvodněním, že je to „kecárna, kde se nepracuje“. Stejně tak je omráčen tím, že někdo jako Andrej Babiš, zbytnělý to nádor porevoluční privatizace, mluví o tom, jak to bylo všechno špatně a nemá zábrany se dovolávat Václava Havla. Velkou část norem musíme přijmout prostě proto, že jsme se přihlásili k EU. I to je ale paradoxně součást babišovského „držet dohody“.

Buďme k sobě upřímní, každého z nás, demokratů, z toho bolí hlava. Jsme utahaní neustále se měnícím prostředím médií, která jsme považovali za instituci. No, už nejsou. Média, a nejen česká, prožívají v podstatě stejnou krizi, jako politici hlásící se k demokracii a právnímu státu. V prvním sledu, mají problém, jak v době záplavy informací najít svoji roli.

↗

Andrej Babiš nemůže označit média za součást spiknutí establishmentu, jak to dělají jiní populisté. To je to lepší na tom, že média vlastní. Repro DR

Pamatuji si, jak jsem slyšel od mého kamaráda svědectví o konci velkého produkčního domu v oblasti populární hudby. Skončili jsme, na internetu nás všichni okamžitě sdílí a my nemáme důvod jim tu stejnou hudbu prodávat za peníze. Musíme jít cestou koncertů, autentického zážitku. Není to rada i pro politiky?

V druhém sledu se pak snaží zaujmout. Střet, jednoduchost, lehkost, nepodstata, která neotravuje, dá se to shrnout do dvou vět. U nás — a to je paradox — nemůže Andrej Babiš označit média za součást spiknutí establishmentu, jak to dělají jiní populisté. To je to lepší na tom, že média vlastní. To horší na tom je, že novináři se cítí jak ohrožená třída, a tak ti, kteří pracují v jeho médiích, překračují hranice, a ti, kteří jsou v jiných médiích se, se (až na výjimky) sebeomezují tím, že možná u něj jednou budou žádat o práci.

Média už prostě nejsou institucí a nějakou dobu to tak prostě bude. Média už dnes nejsou klíčová pro politický úspěch. Samozřejmě, jsou dobrým přísluhou, ale pak nechápu, proč socdem ministři dávají exkluzivní informace stranickým listům Andreje Babiše. Slovy klasika: To je horší než zločin, to je chyba.

Ale dost bylo médií, která sama řeší sebe. Co se sociální demokracií? Neplatí, že má dobrý program. Nemá. Je to pouze lenost těch, kdo to říkají. Samozřejmě že platí základní premisy toho, co socdem zastává, ale dnešní program odpovídá minulému století. Neschopnost do něj „hrábnout“ jen odpovídá tomu, co bych nazval poklausovsky „neodvahou“. Takové to domácí žvýkání. Hrábnout do něj je potřeba, velmi. Ten program nemá vizi, nemá ani dokonce reflexi, je psán starosvětsky.

A teď konečně k tomu, co asi po mne poučený čtenář, majícího mne za markétera, očekává. Lze to popsat jednoduše. Média byla svého času dobrý sluha, ale špatný pán. Dnes jsou naši spojenci. Jednoduše řečeno, vcelku utilitárně, sociální demokracie je dnes jediná strana, která si ještě jejich role váží. Stranické listy Andreje Babiše je třeba zkrátka nekontaktovat — a když nás kontaktují sama, omluvit se slušně (ti lidé musí platit hypotéky) a říci jasně, že se s nimi není z důvodů zcela jasných o čem bavit. Zbytek si hýčkat a dát jim jasnou naději, že to, co se stalo, je jen přechodný stav, který socdem po vítězství ve volbách umí řešit.

Andrej Babiš se bojí. Bojí se toho, že nebude ve vládě. Bojí se ČSSD. Tedy té silné ČSSD. A já se ptám, je Bohuslav Sobotka po všem, co předvedl, ten správný lídr? Nebude sociální demokracie jak strana lumíků, kteří za svým lídrem skáčou bezhlavě do moře?