Změna ve vedení může sociální demokracii pomoci. Bude ale potřeba, aby se zaměřila také na sebe. Protože nejde o marketingové hnutí s jedním majitelem, potřebuje, aby ji členové rádi a sebevědomě zastupovali v regionech a pracovali pro ni v kampaních. Nedostatek sebevědomých a trénovaných straníků je dnes jednou z jejích největších slabostí. Pořád jde totiž o stranu se strukturou masového hnutí, kterým byla do poloviny minulého století. A tu strukturu musí vyplňovat kompetentní lidé, pokud nemá zbytečně zplanět.

Sociální demokracie má stále kolem dvaceti tisíc členů a členek. Neumí je — a často nejspíše ani nechce — zapojit do samostatné práce pro stranu. Lidový dům, který by v ideálním případě měl být místem, odkud přicházejí podněty a nápady do regionů, častěji mlčí než inspiruje. Nesnaží se motivovat členskou základnu, nezpracovává podklady či analýzy, fakticky straníkům nenabízí možnosti vzdělávání.

Dalším závažným problémem je setrvalý úbytek členů a členek či přesněji jejich časté odchody. Za posledních pětadvacet let stranou prošlo přes sto tisíc lidí. Často se ale zdrželi jen pár let a šli si zase po svých. Představuji si, jak asi funguje ocelárna, která co čtyři roky vymění všechny zaměstnance. Hádám, že nikterak dobře ani při tom nejosvícenějším vedení.

Jakkoli Bohuslav Sobotka již několik let opakuje, že úbytek členské základy je třeba zastavit, nic se neděje. Vstoupit do sociální demokracie je komplikované. Místní organizace, které musí nové členy přijímat, se scházívají leckdy jen párkrát do roka. Zatímco do Labour Party mohlo po posledních volbách vstupovat registrací na internetu pět tisíc lidí denně, v sociální demokracii nevíte, zda vaši papírovou přihlášku někdo někde nezašantročí. Hlasovací většiny jsou křehká věc a mohly by se pokazit. Noví lidé vnitrostranickou demokracii leda komplikují.

↗

Ve svých počátcích strana fungovala jako společenství. Pořádaly se zábavy a sportovní turnaje, diskutovalo se o programu. Dnes se takové věci dějí jen sporadicky. Foto FB ČSSD

Pokud však bude sociální demokracie nadále pohlížet na členskou základnu jako na přítěž, těžko někoho přiměje ke vstupu. A stejně těžko udrží ty, kdo ve straně již jsou. Pokud nemá člověk moc podílet se na vnitřním životě strany, brzy ztratí motivaci. Vysedávat na schůzích, kde se buď o ničem nerozhoduje, nebo jsou rozhodnutí učiněna předem, baví málokoho. Lidi je třeba zapojit, dát jim možnost angažovat se a ovlivňovat politiku strany.

Ve vnitrostranickém referendu schválené primárky skončily jako obvykle. O kandidátkách nadále rozhoduje pouze hrstka stranických funkcionářů a hlas členské základy je nadále opomíjen. Nad závazkem předložit návrh zákona, který omezí hamonění placených veřejných placených funkcí, se zavřela voda krátce potom, co ho stranící v referendu schválili více než dvaadevadesáti procenty hlasů. Veřejně si ale otázku, zda tedy referendum nebylo tak trochu zbytečné, z vedoucích představitelů strany nepoložil nikdo.

Sociální demokracie takřka před sto čtyřiceti lety začínala jako hnutí. Lidé vstupovali, protože to byla cesta, jak lépe hájit vlastní zájmy. Přísněji řečeno: jak si chránit život v době, kdy prudce se rozmachující průmyslová výroba hnala k pásu děti i ženy. A kdy dvanáct hodin v práci zdaleka neznamenalo, že bude doma vodnatá polévka a pár brambor. Často nešlo o realizaci vlastních tužeb. Často šlo o život.

Strana ovšem, především v první polovině dvacátého století, zdaleka nežila jen politikou. Pořádaly se zábavy a sportovní turnaje. Hrály se šachy. Ve stranických časopisech se — často vášnivě — diskutovalo i o programu. Vycházel stranický deník — Právo lidu. Existovalo jakési všeobecné povědomí o příslušnosti k sociálně demokratickému společenství. Mnoho nezbylo. Leckde jen schůze, značka a dějiny.

Zaorálek může ve volbách přinést víc hlasů než Sobotka. Nezaměří-li však spolu s Chovancem svou pozornost i dovnitř strany, brzy jej může potkat stejný osud. Pokud chce sociální demokracie i nadále hrát významnější roli na české politické scéně, musí přebudovat stranické struktury. Jejich stav totiž nahání hrůzu častěji straníkům než politickým soupeřům.