Dvě hlavní české politické strany se chystají nejen na volby, ale i na své sjezdy, kde si vyberou nové vedení. ČSSD poutá pozornost. Jednak je transparentní, jednak si neodpouští tradiční interní šarvátky, které média lákají. Útroby ANO nikoho moc nezajímají. Nic zvláštního se v nich neděje. Andrej Babiš má svůj tým pod kontrolou, zbytek obstará mix loajality a disciplíny.

Nespravedlivé? Možná. Kdyby i krajské konference ANO byly předmětem mediálního zájmu, třeba bychom na nějaký skřípot narazili. Málo například víme, nakolik si rozumějí porůznu posbíraní krajští zastupitelé. Ti komunální donedávna způsobovali pořádné vlny.

Zájemců o to dělat Babišovi místopředsedu prý bude letos víc než v minulosti. U subjektu aspirujícího na volební vítězství se to dá pochopit. Na druhou stranu se v této souvislosti ovšem hovoří převážně o stávajících členech nepočetného předsednictva. Klidně by to šlo řešit i rotačním místopředsednictvím v sestavě Jaroslav Faltýnek, Jaroslava Jermanová-Pokorná, Petr Vokřál, Jan Volný, Martin Stropnický, Richard Brabec, Martin Komárek… Hlásí se i dvojice z čela krajské a sněmovní hierarchie Jana Vildumetzová — Radek Vondráček.

Zorientovat se ve společnosti

Žádný rebel na obzoru. Ani programové změny. Hlavně nestrašit byznysmeny vyššími daněmi nebo běžné občany příklonem k Bruselu, byť ANO v osobě Pavla Teličky dosáhlo na post místopředsedy Evropského parlamentu. Úplně postačí zásada „makat, nekrást a selsky myslet“.

V ČSSD to je složitější. Lidé z odborných struktur se přou o program, ambicióznější jedinci pak i o místa ve vedení partaje a na kandidátních listinách. Salón Jeronýma Tejce přišel pro tuto sezónu s hnědo-oranžovými kamizolkami a ani Milan Chovanec si už nevystačí s modely uniforem, pročež oděvy běžných občanů by rád vyzdobil módním doplňkem — flintou přes rameno.

Ostatní zájemci jsou zdrženlivější. Někdejší Sobotkovi oponenti Michal Hašek a Zdeněk Škromach se po prohraných podzimních volbách drží zpátky. Jihočeský hejtman Jiří Zimola, jemuž voliči důvěru dali, zase našlapuje velmi opatrně. Do vedení strany — zatím — nechce. Je relativně mladý a může ještě sbírat ostruhy.

Když v rozhovoru s redaktorkou deníku Právo naznačil, že by stál o místo na sněmovní kandidátce („Osobně si myslím, že by nebyl dobrý signál voličům, kdybych na kandidátce chyběl, stejně jako si myslím, že by nebyl dobrý signál, kdybych byl lídr. Chci se totiž prioritně věnovat své hetmanské práci, neřešit souběh funkcí a spíše jen morálně pomoci ČSSD na kandidátce.“), a noviny to otiskly, spustil na sociálních sítích pláč, jak je mu křivděno a že prý nehodlá být lídrem. To ovšem nikdo nikde neuvedl.

Nelze však „neřešit souběh funkcí“. Kdo jednou kandiduje, musí brát v potaz, že si sociální demokraté před více než třemi lety zatrhli ten typ mnohoobročnictví, při němž hejtman zároveň poslancuje. Toto pravidlo by jistě šlo změnit, kdyby si ČSSD řekla, že ji to brzdí v rozletu. Možná by stačilo jen na Sobotku houknout. Ovšem voliči by si to mohli přeložit tak, že strana už víc tváří nemá. I když — neříkají si to už dnes?

Ze sousedního Německa přišla v úterý zpráva, že SPD nepovede do voleb dnešní předseda a vicekancléř Sigmar Gabriel, nýbrž Martin Schulz, donedávna šéf Evropského parlamentu. Takto se vytažení doma méně okoukané tváře tamní sociálně demokratické špičky domluvily pod tlakem preferencí — SPD ztrácí na CDU kancléřky Merkelové patnáct procent.

U nás ale jako by se nechumelilo. Přitom i mezi ANO a ČSSD je patnáctiprocentní rozdíl. Sociální demokraté však důvod k přepřahání nevidí. Může to být tím, že Bohuslava Sobotku není kým srovnatelně kvalitním nahradit. Což by byla vzhledem k budoucnosti tragická zpráva.

Ale budiž, předseda vlády má právo obhájit svoji — zdaleka ne špatnou — práci ve volebním ohni. Víc zaráží, že personální obměna se nerýsuje ani na místopředsednických pozicích. Mezi Chovancem a Tejcem je rozdíl jen v důrazu. Chovanec chrlí děsivé nápady (zbraně, jednání o brexitu, protidezinformační centrum), protože se chce různým skupinám zalíbit, zatímco Tejc konzistentně reprezentuje národně-socialistický program, za který by se ani bratr Klofáč nemusel stydět.

Další nominace z krajů jsou nepřekvapivé. Největší šance na zvolení řadovými místopředsedy podle kuloárových zpráv mají Jan Birke, Michaela Marksová, Lubomír Zaorálek, Jan Hamáček a Petr Dolínek, v druhém sledu pak jsou Martin Starec, Lenka Teska Arnoštová a Jaroslav Foldyna. I těch pár nových ryb (spíš kaprů než štik), co na soupisce jsou, pochází ze starých kádí.

Když se ČSSD nehodlá odvázat v personální nabídce, jež by upoutala různé typy sympatizantů, měla by aspoň obsahem vyslat poselství voličům. Ti musí cítit důvod sociální demokraty volit. Vyšší mzdy, důchody či nové sociální dávky nestačí. Ty lidé — byť dost naivně - očekávají i od filantropa Babiše.

Od spolupráce s agenturou, která dělala v USA kampaň Hilary Clintonové, bych spásu nečekal. Ne proto, že posledně prohrála. To se stává. Ale poněvadž špatně četla americkou společnost. Nakolik je pravděpodobné, že se zorientuje v té české, posedlé narcistními jedinci typu Zemana a Babiše? První z nich se navíc vyjádří ke své prezidentské kandidatuře v den sjezdu ČSSD. Tím může vrcholnou událost sociálních demokratů v lepším případě zastínit, v horším i rozbít.

Problém české politiky — kterým se od takového Německa dost lišíme — tkví v nízké organizovanosti občanů a v prachbídné důvěře stranám a jejich činovníkům. Napomáhá tomu i doba, jejíž tempo a styl udávají sociální sítě, reality show a primitivní manažerská zaklínadla. Pokud v této situaci ze sebe klasické politické strany nevydolují to nejlepší, co mají, budou moci brzy zamknout krám a spustit mříž.