Cenu Pelikán 2016 předal ve středu časopis Listy slovenskému velvyslanci v Praze Peteru Weissovi — za rozvoj slovensko-českých vztahů a kultivaci veřejného prostoru.

Kdo si pamatuje rušný začátek devadesátých let včetně dělení federace, musí uznat, že jakkoliv byli reformátoři, kteří se pokusili o transformaci Komunistické strany Slovenska ve standardní demokratickou partaj, cejchováni jako staré struktury, ve skutečnosti šlo o jedince uvažující progresivně a jednající odvážně.

Na vzestupu byly dvě masové tendence. První, jak připomněl Peter Weiss, kdysi pojmenoval Jiří Dienstbier coby „pravicový bolševismus“. Pravice válcovala, co se dalo. Hlásit se k socialistickým či sociálně demokratickým hodnotám bylo — kulantně řečeno — velmi nepopulární.

Druhá tendence spočívala ve vyhroceném národovectví, ba nacionalismu. Měsíc od měsíce tehdy na osamostatňujícím se Slovensku stoupala hvězda autoritářského Vladimíra Mečiara. Kdo nebyl dost pronárodní, koledoval si. Za této situace prokázali reprezentanti Strany demokratické levice (jež se později včlenila do Směru) schopnost chovat se věcně, racionálně, ekonomicky zodpovědně i ústavně — což nebyl každodenní sortiment.

Populismus a demokracie

Ba co víc, SDL později pomohla přivést Slovensko do evropských struktur a Mečiara odstavit na slepou kolej. Její reprezentanti patřili spolu s představiteli Veřejnosti proti násilí k hlavním průvodcům Slovenska na cestě k demokracii a prosperitě.

Peter Weiss náleží k politikům vzývajícím socioekonomický konflikt, který nejlépe rámuje politickou scénu. Pravice je pravicí, levice levicí — a navzájem vedou kultivovaný dialog nebo ostrý spor o to, jak řešit problémy, jež nejsou uměle vyráběny či nafukovány a jež občany skutečně pálí.

Alternativní přístup, který stále častěji sledujeme napříč planetou, je přitom tolik pohodlný: šermovat národem, slušnou mlčící většinou a menšinami, jež jsou tu příliš zhýčkané, tu zase nepřizpůsobivé.

Politoložka Vladimíra Dvořáková upozorňuje na dva termíny — populismus a demokracie. Oba mají v překladu (ať už z latiny, nebo z řečtiny) stejnou podstatu: lid, prosazování jeho vůle. Ovšem zatímco populismus počítá jen s některými (těmi, jimž je vyhověno na úkor těch, co jim překážejí), demokracie je pro všechny. Proto je její obliba vratká.

Úkolem politiků, levicových v první řadě, je umět odlišit populismus od demokracie, přestože první stezka je tuze pohodlná a nefouká na ni. Lidem má být nasloucháno. Stát jim má sloužit. Populista slíbí komukoliv cokoliv. Jde mu o shrábnutí hlasů. Zato demokratovi záleží na tématu, který řeší, a zná svoje mantinely.

O víkendu se konal sněm slovenského Směru-SD i ústřední výkonný výbor české sociální demokracie. Robert Fico, který obhájil předsednickou židli, mimo jiné vyhlásil válku „politické korektnosti“ a slíbil nastolit pořádek v romských osadách. Plynule tím navázal na svůj odpor k uprchlíkům. Bohuslav Sobotka naopak odmítl návrhy na zpřísnění azylového zákona či osekávání sociálních dávek. Již dříve prozíravě konfrontoval program sociálně demokratický a program národně socialistický. Na národního demokrata pasoval prezidenta Miloše Zemana.

Sobotka respektuje a dodržuje jisté politické a etické hranice, a to i ve chvíli, kdy se po celé Evropě skloňuje neschopnost demokratické levicové politiky zaujmout tradičními způsoby. Je ke cti ČSSD, že se neopírá o laciné berličky nacionalistů a populistů. Její představený záměr, zabojovat o volební vítězství daňovou a sociální politikou, je pokusem o návrat ke klasickému socioekonomickému konfliktu — tentokrát s hnutím ANO. Může mít svoje mouchy. Sociální demokracie jím ale říká, že hodlá hrát na domácím, jí dobře známém hřišti, v demokratických mantinelech a nesnažit se vykrádat extremisty.

Ne každému se bude líbit snaha ČSSD představit se ve zřetelně levicové podobě. V evropském srovnání ale velmi dobře obstojí její dosavadní exekutivní výsledky i konsolidační záměry do budoucna. Jen si to hloupě vlastními chybami nezkazit.