„Přejímám plnou odpovědnost za výsledek sociální demokracie v říjnových volbách a o tu odpovědnost se nehodlám s nikým dělit. Tohle beru na sebe. A Milan Chovanec jako první místopředseda mi pomůže, abychom dosáhli co nejlepšího výsledku,“ řekl na středeční tiskové konferenci místopředseda ČSSD a její nově pověřený volební lídr Lubomír Zaorálek.

Tou tiskovou konferencí se stal Zaorálek nejen lídrem volebním, ale i lídrem stranickým. Jeho politická budoucnost do dalších let se jistě bude odvíjet i od výsledku podzimních voleb. Do povolebního střetu o vedení sociální demokracie ale vstupuje z pozice jedničky.

Milan Chovanec je všem v české politice znám. Na nejvyšší posty se začal systematicky připravovat ve chvíli, kdy se na brněnském sjezdu v roce 2011 stal místopředsedou sociální demokracie.

To už byl tři roky hejtmanem Plzeňského kraje a měl zkušenosti i ze zastupitelstva západočeské metropole. Jeho politický vzestup byl doprovozen změnou, pokud jde o politická témata — ze stínového ministra dopravy se postupně čím dál více stával aspirantem na post v čele ministerstva vnitra.

Zpětně nemusí překvapit, že v době lánského puče vykličkoval ze situace natolik šikovně, že od válu šli v dané chvíli jeho soupeři Michal Hašek a Jeroným Tejc. Nebude zcela chybná úvaha, že možnost zastávat v dresu sociální demokracie vlivný ministerský post převážila nad snahou pokračovat v nejistém skupinovém konfliktu o vedení sociální demokracie jako strany a o post předsedy vlády.

↗

Bohuslav Sobotka končí v čele sociální demokracie i přes vnitrostranické peripetie a chyby v řízení strany jako úspěšný premiér. Foto FB B. Sobotky

Bohuslav Sobotka, jak sám řekl, v politice zůstává. Chce vést nejméně do konce října vládu, kterou v zimě 2013 a 2014 sestavil. Zůstane lídrem jihomoravské kandidátky ČSSD pro říjnové sněmovní volby (jak daleko od pravdy je Babišův výpad, že Sobotka utíká z boje!). Nechystá se zakládat novou politickou stranu.

V úvodním slově na tiskové konferenci po středečním jednání politického vedení ČSSD Sobotka ostatně jasně řekl: Sociální demokracie „je založena na sociálně demokratických hodnotách a je založena na svém jasném sociálním programu“. Sociální demokracie „je nezbytná pro obhajobu lidí práce, pro udržení silného sociálního státu“.

Chyby ve straně a mnoho vládních úspěchů

Bohuslav Sobotka končí v čele sociální demokracie jako úspěšný premiér. A končí ve chvíli, kdy přes řadu vnitrostranických peripetií, které se odehrály zejména v posledních měsících, byl stále schopen být tím, kdo přinejmenším spolurozhodoval o svých nástupcích. Jak Milan Chovanec, tak Lubomír Zaorálek na středeční tiskové konferenci odkazovali na „Slávkovy návrhy“ a oceňovali hladkost mocenské změny.

Ve vládě prosadil Bohuslav Sobotka kdeco. Dokázal zrušit druhý pilíř důchodového systému. Vyvádění veřejných prostředků z průběžně placeného důchodového systému do rukou soukromých podnikatelů totiž měla sociální demokracie správně za tunel v devadesátkovém slova smyslu.

V čele vlády zrušil poplatky ve zdravotnictví, které vytvářely nejen psychologickou bariéru v přístupu ke zdravotní péči pro nejchudší občany a občanky republiky. Byla to jeho vláda, která dala školám peníze na práci s postiženými i mimořádně nadanými dětmi a která uzákonila (v časových krocích) nárok na místo ve školce i pro dvouleté děti.

Byla to ostatně Sobotkou vedená vláda, která vytrvale zvyšovala, a ještě jednou chce zvýšit minimální mzdu. Pokud se podaří ohlášené zvýšení minimální mzdy od začátku roku 2018 na 12 200 korun, vzroste jen během Sobotkovy vlády minimální mzda o čtyřiačtyřicet procent! A byla to Sobotkova vláda, která nakonec zrušila i nižší výměru minimální mzdy pro zdravotně postižené, navýšila mzdy řidičům autobusů, hasičům, policistům nebo sestrám sloužícím u lůžka pacienta.

Jistě, Sobotka dělal v čele vlády věci chybné i kontroverzní. Zmiňme za všechny jen odpor k pomoci uprchlíkům na našem vlastním území korunovaný nedávno vládním usnesením, že dvanáct uprchlíků je pro nás akorát tak dost a více si možná povíme po říjnových volbách.

Sobotka nekončí v čele strany kvůli chybám ve vládě. Oslabily ho chyby v řízení strany. Ztratil během čtyř let podporu „idealistů“, kteří chtějí vidět, jak strana láká a přijímá nové členy a členky. Sobotkova občasná prohlášení, že lidé mají do ČSSD vstupovat, zdaleka tuto roli nesplnila).

Ztrácel podporu na střetech s regiony — třeba u středočeských sociálních demokratů kvůli boji o místo na kandidátce pro poslance Richarda Dolejše, ale jistě i v jižních Čechách kvůli nešťastnému konfliktu o místo na kandidátce pro exhejtmana Jiřího Zimolu. Kvůli množství konfliktů a slabému vysvětlování, co že to v té vládě vlastně dělá (odvoláváním ministrů počínaje a ohlášením návrhů daňových změn konče) se nakonec i od sociálních demokratů v krajích začalo ozývat, že by třeba v té kampani zrovna k nim do kraje ani moc jezdil nemusel, protože jsou na něj zrovna naštvaní.

Přesto platí, že Sobotka odejít nemusel. Nakonec mu — třebaže i s nepřejícným kiš-kiš — podporu přinejmenším do sněmovních voleb vyjadřovali i Jiří Zimola, i Michal Hašek, i Adam Rykala, abychom vybírali z jeho posledních nejhlasitějších konfliktů.

Hra sociálních demokratů je nyní zjevná. Odstoupením Bohuslava Sobotky může, byť i jen dočasně, pominout velká část dosavadních konfliktů mezi ním a stranickými regiony. Na Lubomíru Zaorálkovi bude, aby veřejnost přiměl jít volit politickou stranu, kterou vlastní úspěchy přivedly na pokraj vyčerpání.