Až do víkendu panovala kolem druhé přímé volby prezidenta nuda. Jen jsme si mohli opakovat, co přinesla kampaň před pěti lety, a děsit se, co za kýble špíny přijde letos. Ukázalo se totiž, že volba všemi občany není žádnou výhrou v loterii. Místo kultivace politiky a zvyšování politické odpovědnosti občanů jsme zaznamenali pavlač a prohlubování příkopů ve společnosti.

Měli jsme tu dosud jednoho mazaného ústavního experimentátora na Hradě, v podhradí dva umírněné intelektuály bez přímé politické zkušenosti plus kompars tvořený ctihodnými jmény, která to chtějí zkusit, i podivíny, kteří z nějakého privátního důvodu míní exhibovat v záři reflektorů.

Dalo se předpokládat, že se odehraje lítý dvoukolový zápas. Miloš Zeman o část sympatizantů přišel — družbou s Andrejem Babišem, chováním vůči Bohuslavu Sobotkovi, svévolným nakládáním s ústavou, ale i zhoršujícím se zdravotním stavem (poněvadž reality show, k nimž patří i přímá volba prezidenta, si vyžadují hlavně junáky).

Vypadalo to, že šanci jej porazit bude mít nekontroverzní, vzdělaný uchazeč se životními zkušenostmi a sociálním cítěním. Takto se prezentují jak mírný favorit Jiří Drahoš, tak další v pořadí Michal Horáček. Ani s jedním by si země nejspíš neuřízla ostudu. Oba jsou s to oslovit neradikální voliče napravo, ve středu i nalevo.