Americký server Politico zveřejnil „index trumpability“, žebříček evropských zemí, ve kterých je nejpravděpodobnější vítězství populisty typu Donalda Trumpa. Na prvním místě najdeme Českou republiku. Autoři článku vidí řadu podobností mezi Trumpem a Andrejem Babišem, od jeho miliardářského zázemí přes oblibu v „nekorektních“ komentářích až po aroganci.

Vítězství Babišova projektu se zdá být stále pravděpodobnější. Podle prvního průzkumu, zohledňujícího již částečně policejní stíhání Babiše a Faltýnka a jejich vydání Sněmovnou, si ANO udržuje neotřesitelný náskok před ostatními stranami. V průzkumu šlo o volební potenciál, ne o stranické preference, ale to je nakonec asi vedlejší. Co se zdá být jisté, je to, že ani policejní stíhání Andreji Babišovi příznivce neubere. Možná spíš naopak.

Zkoušení Babišem

Skutečnou otázkou tak dost možná bude, kdo a jakým způsobem nakonec vítězi voleb umožní vládnout. Řešit se bude třeba to, zda ČSSD bude menšinovou součástí vlády po boku ANO — za vytrvalého tlaku prezidenta Zemana, který tuto variantu dlouhodobě upřednostňuje. Pokud taková situace opravdu nastane, nebude to jednoduchá volba. Bude jistě zaznívat názor, že je vždy lepší „být u toho“ a mít možnost alespoň něco ovlivnit, aspoň něčemu zabránit.

Jinou formu „testu Babišem“ řešili už několik měsíců před volbami ve veřejnoprávní České televizi. Odvysílat dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Selský rozum, který je ostrou (třebaže promyšlenou a ne povrchně skandalizující) kritikou Babišova zemědělského podnikání a jeho následků pro zemědělství, českou krajinu a její obyvatele?

↗

Oba tvůrci se již dopředu netajili skepsí ohledně odvysílání filmu ještě před volbami, a zároveň si ve svém vystupování nebrali servítky a nijak se nesnažili mírnit své základní přesvědčení o tom, že Andrej Babiš představuje ohrožení pro českou společnost a demokracii. Zřejmě i to přispělo k tomu, že se vedení České televize tak trochu alibisticky odvolává na procesní záležitosti, na neuzavřený proces schvalování. 

A také na předvolební dobu, ve které by se takto politicky vyhraněná díla (film v rámci své kampaně již využila Strana zelených) v rámci nestrannosti neměla promítat. Dokument je tak ke shlédnutí na internetu, Česká televize zvažuje proti autorům právní kroky, ti zase upozorňují na to, že je ve veřejném zájmu, aby se jejich dílo dostalo k divákům. Česká televize, která film koprodukovala, tak vlastně selhala ve svém nejdůležitějším poslání.

Hlavně nedělat rozruch

Spoluautor dokumentu, respektovaný dokumentarista a oblíbený pedagog Vít Janeček, dostal mezitím po patnácti letech vyhazov z pražské FAMU.  Ačkoli tento případ zřejmě příčinně nesouvisí s dokumentem Selský rozum (ani s trestními oznámeními, kterými Andrej Babiš hrozí protagonistům dokumentu), je přesto projevem téže tendence, kterou můžeme nazvat novou, chceme-li žlutou, normalizací.

Vít Janeček dostal vyhazov proto, že si dovolil v článku a komentářích na Facebooku kritizovat děkana školy Zdeňka Holého. Sám Janeček mluví o šikaně, o snaze vyhnat ho z akademické obce (přičemž by případně mohl dále učit, ovšem jen externě). Také o tom, že na FAMU pod vedením děkana Holého dochází k zastrašování zaměstnanců, ke krokům směrem k centrálnímu řízení. Podle Janečka se na fakultě neděje nic jiného, „než co duch doby generuje na velké scéně“. Vyzývá k tomu, zabránit plíživé změně FAMU z akademické půdy v jakýsi „manažerský pracovní tábor“.

Tato metafora je výstižná i pro společnost jako celek. Novou babišovskou politickou ideologii a rétoriku charakterizují na jedné straně kult práce a výkonu („makáme“) stejně jako manažerského přístupu („řídit stát jako firmu“), ale také odpor k demokracii, zejména k parlamentní „žvanírně“, spojený s touhou po pevném pořádku, po neprostupných hranicích.

A ovšem velký a nepřekonatelný odpor k elitám, od politiků (k nimž Andrej Babiš ovšem nepatří) přes mainstreamové novináře (s nimiž ovšem Andrej Babiš nemá nic společného) až třeba po Evropskou unii a její představitele, její regulace a dotace (které ovšem Andrej Babiš nepobírá). V dnešním nastavení a naladění společnosti je snadno pochopitelné, že se žádanou vlastností stává konformismus, schopnost nevšímat si určitých věcí, nedělat rozruch.

Kdyby Babiše nebylo

Bylo by ale velmi laciné svádět vše na Andreje Babiše. Se svým protestním hnutím by nikdy nezískal takovou podporu a nestal by se tak silným politickým hráčem, kdyby nebylo hluboké krize české politiky i společnosti jako celku. Pokud nemalé části občanů nevadí, že předseda strany, kterou se chystají volit, i jeho nejbližší spolupracovník jsou stíháni policií, znamená to, že jejich očekávání ohledně morální stránky politiky jsou aktuálně téměř na nule. Dává to smysl, když si vzpomeneme na skandály většiny ostatních stran. Babišův úspěch zrodila slabost a nedůvěryhodnost těch ostatních.

Stejně tak asi nebude značné části obyvatel vadit, že Andrej Babiš coby mediální magnát usměrňuje novináře svých médií a využívá je coby politický nástroj, když média podle obecně rozšířeného názoru „zatajují pravdu“. Na rozdíl od Parlamentních listů, pro něž platí „Nikdo nám nediktuje, o čem smíme psát“. V této situaci obecně nízké důvěry v tradiční média, zatímco narůstá schopnost skočit na špek nejrůznějším fámám, asi někdo jako Babiš přijít musel.

Smutnou skutečností je, že i kdyby Babiše nebylo, nebyli bychom na tom zrovna skvěle. Je možné mluvit třeba o tom, jak bezzásadová je česká migrační politika, která dokonce odmítá udělit azyl čínským křesťanům, kteří již v České republice žijí. Mluvit o pokřivené morálce mnohým zavání kazatelským moralizováním, které odvádí pozornost od konkrétních problémů, ale jedna z příčin naší dnešní šlamastyky je právě zde.

Naši dnešní plíživě se prosazující normalizaci Andrej Babiš nevytvořil. Ona vytvořila jeho, dala mu možnost sklidit úrodu nashromážděného zklamání, hněvu a touhy po změně. I pokud bude Babiš skutečně odsouzen a bude to znamenat konec jeho politického úspěchu, tento potenciál tu bude dál, a s ním i šance pro nové podobné politické projekty.

A jak z toho ven, aby opravdu bylo líp?

Mnohem těžší než popsat různé „normalizační“ rysy naší současnosti je najít cestu ven. Pomůže zřejmě jen spojení mnoha různých snah na více úrovních — na jedné straně obnova politiky a politických stran, jak na úrovni osobní, tak programové. Rehabilitovat politiku, která jako celek zažívá hlubokou krizi důvěryhodnosti i smyslu, nebude nic jednoduchého. Bude to asi trvat dost dlouho, snad i několik volebních cyklů. Možná se to nepovede vůbec.

Stejně důležité je usilovat o co nejvěcnější, nejsolidnější informování o všech aspektech skutečnosti. Média, stejně jako politika, budou zřejmě určitou krizi zažívat už stále. Jejich otevřenost a schopnost udržovat smysluplnou, kritickou a věcnou debatu bude přesto klíčová. Schopnost mluvit navzájem přes hranice různých bublin, spojovat různé části společnosti, udržovat jejich schopnost dorozumět se.

Dalo by se vyjmenovat mnoho dalších věcí, které je třeba udělat, a tento výčet by zněl stejně obecně, tak trochu frázovitě a zároveň nerealisticky. Dá se ale udělat ještě něco. Neztrácet rozvahu, nenechat se otrávit, nenechat se zahnat do rezignace na to, že je cokoli možné změnit k lepšímu. To by totiž bylo jen posilovalo novou normalizaci. Ta přitom není něčím nevyhnutelným. Ano, může být líp.