Naše nová normalizace a jak z ní ven

Filip Outrata

V očekávání pravděpodobného volebního vítězství Babišova hnutí lze v české společnosti vysledovat rysy normalizace, kdy se nejžádanější hodnotou stává konformismus. Andrej Babiš ale tento stav české společnosti a politiky nevytvořil.

Americký server Politico zveřejnil „index trumpability“, žebříček evropských zemí, ve kterých je nejpravděpodobnější vítězství populisty typu Donalda Trumpa. Na prvním místě najdeme Českou republiku. Autoři článku vidí řadu podobností mezi Trumpem a Andrejem Babišem, od jeho miliardářského zázemí přes oblibu v „nekorektních“ komentářích až po aroganci.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vítězství Babišova projektu se zdá být stále pravděpodobnější. Podle prvního průzkumu, zohledňujícího již částečně policejní stíhání Babiše a Faltýnka a jejich vydání Sněmovnou, si ANO udržuje neotřesitelný náskok před ostatními stranami. V průzkumu šlo o volební potenciál, ne o stranické preference, ale to je nakonec asi vedlejší. Co se zdá být jisté, je to, že ani policejní stíhání Andreji Babišovi příznivce neubere. Možná spíš naopak.

Zkoušení Babišem

Skutečnou otázkou tak dost možná bude, kdo a jakým způsobem nakonec vítězi voleb umožní vládnout. Řešit se bude třeba to, zda ČSSD bude menšinovou součástí vlády po boku ANO — za vytrvalého tlaku prezidenta Zemana, který tuto variantu dlouhodobě upřednostňuje. Pokud taková situace opravdu nastane, nebude to jednoduchá volba. Bude jistě zaznívat názor, že je vždy lepší „být u toho“ a mít možnost alespoň něco ovlivnit, aspoň něčemu zabránit.

Jinou formu „testu Babišem“ řešili už několik měsíců před volbami ve veřejnoprávní České televizi. Odvysílat dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Selský rozum, který je ostrou (třebaže promyšlenou a ne povrchně skandalizující) kritikou Babišova zemědělského podnikání a jeho následků pro zemědělství, českou krajinu a její obyvatele?

Oba tvůrci se již dopředu netajili skepsí ohledně odvysílání filmu ještě před volbami, a zároveň si ve svém vystupování nebrali servítky a nijak se nesnažili mírnit své základní přesvědčení o tom, že Andrej Babiš představuje ohrožení pro českou společnost a demokracii. Zřejmě i to přispělo k tomu, že se vedení České televize tak trochu alibisticky odvolává na procesní záležitosti, na neuzavřený proces schvalování. 

A také na předvolební dobu, ve které by se takto politicky vyhraněná díla (film v rámci své kampaně již využila Strana zelených) v rámci nestrannosti neměla promítat. Dokument je tak ke shlédnutí na internetu, Česká televize zvažuje proti autorům právní kroky, ti zase upozorňují na to, že je ve veřejném zájmu, aby se jejich dílo dostalo k divákům. Česká televize, která film koprodukovala, tak vlastně selhala ve svém nejdůležitějším poslání.

Hlavně nedělat rozruch

Spoluautor dokumentu, respektovaný dokumentarista a oblíbený pedagog Vít Janeček, dostal mezitím po patnácti letech vyhazov z pražské FAMU.  Ačkoli tento případ zřejmě příčinně nesouvisí s dokumentem Selský rozum (ani s trestními oznámeními, kterými Andrej Babiš hrozí protagonistům dokumentu), je přesto projevem téže tendence, kterou můžeme nazvat novou, chceme-li žlutou, normalizací.

Vít Janeček dostal vyhazov proto, že si dovolil v článku a komentářích na Facebooku kritizovat děkana školy Zdeňka Holého. Sám Janeček mluví o šikaně, o snaze vyhnat ho z akademické obce (přičemž by případně mohl dále učit, ovšem jen externě). Také o tom, že na FAMU pod vedením děkana Holého dochází k zastrašování zaměstnanců, ke krokům směrem k centrálnímu řízení. Podle Janečka se na fakultě neděje nic jiného, „než co duch doby generuje na velké scéně“. Vyzývá k tomu, zabránit plíživé změně FAMU z akademické půdy v jakýsi „manažerský pracovní tábor“.

Tato metafora je výstižná i pro společnost jako celek. Novou babišovskou politickou ideologii a rétoriku charakterizují na jedné straně kult práce a výkonu („makáme“) stejně jako manažerského přístupu („řídit stát jako firmu“), ale také odpor k demokracii, zejména k parlamentní „žvanírně“, spojený s touhou po pevném pořádku, po neprostupných hranicích.

A ovšem velký a nepřekonatelný odpor k elitám, od politiků (k nimž Andrej Babiš ovšem nepatří) přes mainstreamové novináře (s nimiž ovšem Andrej Babiš nemá nic společného) až třeba po Evropskou unii a její představitele, její regulace a dotace (které ovšem Andrej Babiš nepobírá). V dnešním nastavení a naladění společnosti je snadno pochopitelné, že se žádanou vlastností stává konformismus, schopnost nevšímat si určitých věcí, nedělat rozruch.

Kdyby Babiše nebylo

Bylo by ale velmi laciné svádět vše na Andreje Babiše. Se svým protestním hnutím by nikdy nezískal takovou podporu a nestal by se tak silným politickým hráčem, kdyby nebylo hluboké krize české politiky i společnosti jako celku. Pokud nemalé části občanů nevadí, že předseda strany, kterou se chystají volit, i jeho nejbližší spolupracovník jsou stíháni policií, znamená to, že jejich očekávání ohledně morální stránky politiky jsou aktuálně téměř na nule. Dává to smysl, když si vzpomeneme na skandály většiny ostatních stran. Babišův úspěch zrodila slabost a nedůvěryhodnost těch ostatních.

Stejně tak asi nebude značné části obyvatel vadit, že Andrej Babiš coby mediální magnát usměrňuje novináře svých médií a využívá je coby politický nástroj, když média podle obecně rozšířeného názoru „zatajují pravdu“. Na rozdíl od Parlamentních listů, pro něž platí „Nikdo nám nediktuje, o čem smíme psát“. V této situaci obecně nízké důvěry v tradiční média, zatímco narůstá schopnost skočit na špek nejrůznějším fámám, asi někdo jako Babiš přijít musel.

Smutnou skutečností je, že i kdyby Babiše nebylo, nebyli bychom na tom zrovna skvěle. Je možné mluvit třeba o tom, jak bezzásadová je česká migrační politika, která dokonce odmítá udělit azyl čínským křesťanům, kteří již v České republice žijí. Mluvit o pokřivené morálce mnohým zavání kazatelským moralizováním, které odvádí pozornost od konkrétních problémů, ale jedna z příčin naší dnešní šlamastyky je právě zde.

Naši dnešní plíživě se prosazující normalizaci Andrej Babiš nevytvořil. Ona vytvořila jeho, dala mu možnost sklidit úrodu nashromážděného zklamání, hněvu a touhy po změně. I pokud bude Babiš skutečně odsouzen a bude to znamenat konec jeho politického úspěchu, tento potenciál tu bude dál, a s ním i šance pro nové podobné politické projekty.

A jak z toho ven, aby opravdu bylo líp?

Mnohem těžší než popsat různé „normalizační“ rysy naší současnosti je najít cestu ven. Pomůže zřejmě jen spojení mnoha různých snah na více úrovních — na jedné straně obnova politiky a politických stran, jak na úrovni osobní, tak programové. Rehabilitovat politiku, která jako celek zažívá hlubokou krizi důvěryhodnosti i smyslu, nebude nic jednoduchého. Bude to asi trvat dost dlouho, snad i několik volebních cyklů. Možná se to nepovede vůbec.

Stejně důležité je usilovat o co nejvěcnější, nejsolidnější informování o všech aspektech skutečnosti. Média, stejně jako politika, budou zřejmě určitou krizi zažívat už stále. Jejich otevřenost a schopnost udržovat smysluplnou, kritickou a věcnou debatu bude přesto klíčová. Schopnost mluvit navzájem přes hranice různých bublin, spojovat různé části společnosti, udržovat jejich schopnost dorozumět se.

Dalo by se vyjmenovat mnoho dalších věcí, které je třeba udělat, a tento výčet by zněl stejně obecně, tak trochu frázovitě a zároveň nerealisticky. Dá se ale udělat ještě něco. Neztrácet rozvahu, nenechat se otrávit, nenechat se zahnat do rezignace na to, že je cokoli možné změnit k lepšímu. To by totiž bylo jen posilovalo novou normalizaci. Ta přitom není něčím nevyhnutelným. Ano, může být líp.

    Diskuse
    JV
    September 13, 2017 v 16.24
    Normalizace ještě z jiného důvodu
    Pěkný a výstižný článek. Díky, Filipe. Babiš asi opravdu zvítězí a není se čemu divit, jak trefně píšeš v prvním odstavci statě s názvem “Kdyby Babiše nebylo“. Já bych k tomu dodal ještě jedno povšimnutí. A sice, že antikomunismus, jímž se pyšnili politici, kteří v čele svých stran stvořili současné poměry, nepředstavuje v naší politice - a jak se dnes stále jasněji ukazuje - nepředstavoval v posledních téměř třiceti letech žádnou kvalitu. Ani tu morální. (Podobné poznání zde na DR už skvěle nejednou popsala paní Hájková. Všimla si, že odstranění čehosi špatného k žádné lepší budoucnosti nevede, pokud nejde ruku v ruce s utvářením dobra.)

    Doplnil bych ještě, že pojem „normalizace“ se nevztahuje pouze k apelu „držet hubu a krok“, který je v podstatě přítomen vždy a všude tam, kde se nakládá s mocí, ale k čemusi, co bych nazval „éra vystřízlivění“. Hned na počátku normalizace, která začala brzy po 21. srpnu 1968, a v průběhu jejího celého trvání až do listopadu 1989, bylo totiž všem jasné (vládcům i ovládaným), že ty hezké řeči o vládě dělníků jsou a byly lež a za vším stojí jen a jen donucovací moc tanků a násilí. Éra normalizace je tedy dobou nezpochybnitelného poznání holé a nepříjemné pravdy. Je dobou udržování neudržitelného za každou cenu.

    Jako paralelu k někdejší komunistické normalizaci u nás bych viděl dobu trvající na západě od roku 2008 doposud. Při finanční krizi 2008 a následných masivních protestech, včetně drakonických opatření v Řecku, se ukázala pravá povaha vlády kapitálu. I když se následně systém – podobně jako sovětský systém konce šedesátých let – otřepal a za cenu dalších dluhů a finančních kouzel (které ovšem byly příčinou krize 2008 a budou příčinou krizí příštích) jakž takž stabilizoval, nejde opět o nic jiného než o udržování neudržitelného. Tedy o normalizaci, pro niž je co do principu typické, že se podstata nemění, pouze se zdokonaluje dohlížecí aparát.

    Chudnout a bohatnout nelze totiž do nekonečna, jako nešlo do nekonečna držet lidi za ostnatým drátem. Což jsou dvě normalizační poznání.

    Ještě jednou velký dík za moc pěkný článek.

    Jiří Vyleťal
    September 13, 2017 v 17.54
    Taky mám obavy, že Babiš nakonec vyhraje. Lidi totiž stále naivně věří, že konečně přijde někdo, kdo tady udělá "pořádek" a pokud se jim někdo takto jeví, budou ho pravděpodobně volit.
    Zajímalo by mě, proč taky nepřemýšlejí o pravděpodobnosti, že systém nemůže být věčný, že jednou ten financializovaný kapitalismus musí sám krachnout, protože přece nestojí na ničem pevném, ale jen na finančních trzích, finančních aktérech, finančních institucích a finančních motivech,
    Takhle jednoduše - a zjednodušeně - se to opravdu říci nedá, paní Hájková. Kapitalismus stále ještě stojí na zcela reálných hodnotách, produkují se spotřební předměty respektive hodnoty pro trh, a zde jsou také akceptovány, to všechno je zcela reálná ekonomika.

    Že se kolem toho nabalila všechna ta "vata" těch finančních operací a derivátů atd.atd. je sice fakt; jenže ono se ani nedá zcela s určitostí prohlásit, že je to ve svém celku nějaký destruktivní element, ono to totiž na straně druhé ekonomiku neustále akceleruje, a kromě jiného zprostředkovává, neustále porovnává reálné hodnoty.

    Což je přesně to co chybělo socialismu, ten v tomto ohledu měl daleko fiktivnější ekonomickou základnu, tam se nevyrábělo pro hodnoty, pro reálný trh, nýbrž jenom pro státní plán.
    September 14, 2017 v 13.7
    Pro reálný trh? A co likvidace neprodejných zásob? Myslím jejich reálnou fyzickou likvidaci. Není to plýtvání lidskou prací i přírodními surovinami a energiemi? Tedy vposledku i ničení přírody?
    JV
    September 14, 2017 v 23.48
    Kapitalismus stojící na reálných hodnotách?
    Kapitalismus a jeho ekonomika nestojí na reálných hodnotách. Jednoduše proto, protože skoro všechny kapitalistické státy jsou beznadějně zadluženy. Nestačí splácet ani úroky z dluhů a jejich celkové dluhy jen rostou. Jen pro ilustraci pár údajů o státních dluzích z r.2010. Dluhy jsou uvedeny v procentech HDP: USA 93%, Japonsko 226%, Řecko 130%, Itálie 118%, Francie 84%, Kanada 82%, Velká Británie 77%.

    Kdyby takto hospodařili lidé v domácnostech, už dávno by skončili v exekuci a na dlažbě, jak se u nás běžně děje.

    Avšak státní aparáty těchto zadlužených zemí vyplácejí svým manažerům-úředníkům pohádkové platy, nakupují od soukromých zbrojovek zbraně a vojenský materiál za nepředstavitelné částky, kupují si limuzíny s velkoobjemovými motory, zcela zbytečně pěstují úřednicko-manažerskou turistiku v tryskáčích a helikoptérách křížem krážem po světě a nechávají si vybavovat své paláce vším, co jen jméno má.

    Kdyby zadlužené státy, ke kterým ostatně také patříme, měly své dluhy splatit, musely by vylétnout někam do kosmu a tam si vyprosit všechny ty gigamegamiliardy dolarů od mimozemšťanů, protože na naší matičce zemi se k nim nikdy nedostanou. A to je tedy nereálné. A proto kapitalismus nestojí na reálných hodnotách.

    Jiříí Vyleťal
    September 15, 2017 v 7.20
    Možná to pan Poláček myslel tak, že zde stále ještě existují reálné podmínky nebo reálné podhoubí, které umožňuje chod onoho šíleného stroje. Dokud to někomu přináší zisky a dokud jsou někteří lidé ochotni pracovat až v neuvěřitelných podmínkách, tak ten stroj asi prostě poběží dál, až do naprostého vyčerpání.
    Já ale myslím, že časem mu dojde šťáva. Mimo jiné stále přibývá lidí, které se kapitalistům ani nevyplatí vykořisťovat. To znamená stále více peněz na sociální stát, které jsou ovšem kapitalisté stále méně ochotni vydávat, neboť se jim to jeví jako zbytečná přítěž.
    Stále víc lidí je mimo hru. Ale ono ani být podnikatelem, který chce podnikat poctivě, není žádný med. Tuhle si jeden stěžoval, že je zapotřebí být neustále ve střehu, aby vám někdo nevyfoukl zakázky nebo vás v něčem nepředběhl. Že už ho to prý nebaví a těší se do důchodu.
    HZ
    K panu Vyleťalovi:
    Státní dluh a reálná ekonomika země jsou dvě různé věci.
    Ekonomika může být ve slušné kondici i za situace, kdy erár prohospodařil kalhoty anebo k tomu směřuje. Když je dluh a k tomu bídná ekonomika, to je pak větší malér - viz Řecko.
    My jsme v minulosti zažili stát bez dluhů, zatímco ekonomika chcípala. Taky na draka.
    Šlo mi především o to, paní Hájková, že ten Váš poukaz na ryze finanční operace na kapitálových trzích ještě zdaleka není důkazem toho, že by zde stále ještě neexistovala - a nefungovala - reálná tržní ekonomika, vytvářející reálné hodnoty.

    Přičemž těmi "hodnotami" mám tady na mysli právě čistě objektivní hodnoty tržní (není to tedy žádný kvalitativní soud ve smyslu morálním).

    To státní zadlužení: jak už poznamenala paní Zemanová, to je do značné míry jiná kategorie, nutno si uvědomit že s odstupem největší zátěží pro státní rozpočet zdaleka nejsou nějaké nadměrné platy manažerů (které jsou ve srovnání se soukromou sférou stále ještě podstatně nižší) - nýbrž největší zátěží pro státní rozpočet je oblast sociální. Čili sociální podpora všech těch, kteří z těch či oněch důvodů nemohou sami svou prací zabezpečit svou materiální existenci.

    Je to právě neoliberální pravice, která by chtěla tyto výdaje státu osekat na nejnižší možnou míru - to by skutečně byla ta nejjednodušší cesta, jak odstranit státní dluh. Jenže je zcela zjevné, za jakou cenu.
    JV
    September 15, 2017 v 11.41
    Hospodaření kapitalistického státu a kapitalistická ekonomika
    Státní zadlužení a tzv. reálná ekonomika nejsou vůbec dvě věci, které by se nechaly od sebe oddělit. Jednak státní aparát je to, co udržuje ekonomický systém - kapitalismus - v chodu (dnes je to nádherně vidět na tom, jak oligarchové vstupují do politiky, zatímco dosud jim stačili pověření servismani - politici) a jednak je stát tím nejlepším zákazníkem pro soukromý sektor. Viz zakázky pro zbrojovky, pro byznys s bezpečností, pro dodavatele všeho možného a hlavně zbytečného, atd., atd.

    A když už jste, paní Zemanová, zmínila to Řecko, tak bych si dovolil doporučit každému poslední knihu Ilony Švihlíkové a Konstantinose Tsivose "Řecká tragedie". Tam lze pochopit nejen to, jak a proč, na čí účet a v čím zájmu stát prodělává kalhoty, ale také, že státní hospodaření kapitalistického státu a kapitalistická ekonomika jedno a totéž jsou.

    Jiří Vyleťal
    DU
    September 15, 2017 v 19.7
    Měli bychom být vlastně vděčni,
    že tu je alespoň někdo jako Babiš. Raději mít silnou stranu - prodlouženou ruku podnikatelského subjektu jednoho muže, než tucet taky jen na papíře "demokratických stran", jejichž členská základna a vazba na společnost je mizivá. Tedy stran typu TOP09. ODS i ČSSD, bohužel. I tucet takových stran by se na vládě dohodlo, ale jak by to vypadalo. Když je a bude to tu takové, i "kdyby Babiše nebylo".

    Mluvit v tomto smyslu o "normalizaci" dnes působí, že pro českou politiku je normální konformismus, nezájem, deziluze. No asi to pro českou politiku normální je, jak píše autor článku. Všimli jsme si vůbec, naše generace, že jsme přejali termín vymyšlený samotnými "normalizátory" z počátku 70. let?

    Obávám se totiž, že větší zaujetí zdejších lidí pro politiku, obnova politiky a politických stran je možná jen tehdy, skončí-li ona staletá projekce náboženských představ do politiky, jak Čechy popisuje Václav Bělohradský. Až budou Češi brát politiku a politiky realisticky, až je sami ve svých představách a očekáváních zbaví oněch nedostižitelných nároků, až přestanou chtít, aby byli nereálnými hrdiny, potom je šance na obnovu politiky v české kotlině a moravských úvalech.
    + Další komentáře