Když měl sněmovní mandátový a imunitní výbor doporučit vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání, což nakonec učinil, na Babišově facebookové stránce přibyl tento status: „Nepochybuji o tom, že nás stávající politická garnitura vydá ke stíhání.“ Hned za ním pak: „Nepochybuju o tom, že establishment udělá všechno pro to, aby mě likvidoval…“

Z toho si jeden může lehko odvodit, že ANO jeho vydání jasně podpoří, neboť lze těžko hledat jinou „stávající politickou garnituru“ než vládní stranu či nápadnějšího zástupce establishmentu než dřívějšího šéfa klíčového ministerstva. A i pokud budeme zkoumat delší časové období, tak v době, kdy se velkopodnikatelé mohou mocensky měřit s politiky či často bývají s politikou i propojení, nelze jen tak chápat Andreje Babiše jako někoho, kdo vzešel z prostředí mimo systém či snad dokonce z hlubin občanské společnosti.

V každém případě se však v jeho tažení proti „tradičním stranám“ podařilo hnutí ANO značně posílit anti-politickou rétoriku, zaměřenou na degradaci politiky jako povolání. Jejich „Nejsme jako politici. Makáme.“ lze považovat za jeden ze sloganů, které u nás významně poškodily možnosti politického jednání. Vzpomeňme, že ANO bylo původně zkratkou pro „Akce Nespokojených Občanů“. Prostorů pro takovou akci však rétorika strany průběžnou dehonestací politiků nenabízí, čímž jen málo motivuje k zapojení občanů do politické činnosti. Na úrovni občanské společnosti to není o moc lepší, hlásaly-li poutače strany před posledními komunálními volbami: „Prostě to zařídíme“.

Když v pořadu Interview ČT24 hovořil o úloze ANO v našem politickém systému Václav Bělohradský, mohl mít pravdu v tom, že nebezpečím pro demokracii je „sourodost politické třídy“, která se semkne a nedovolí vstup do systému jak občanským aktivistům, tak lidem z podnikatelského prostředí. V případě ANO však jde o takový případ vstupu do politického systému „zvnějšku“, který svoji příslušnost „mimo establishment“ neustále uměle přiživuje. Vždyť jedná se o nedovolení vstupu do systému, když „tradiční politické strany“ vzaly ANO do vlády? Sebe-prezentaci ANO jako „ne-tradiční“ strany plné nových tváří tak není možné přeceňovat. V současnosti se jedná o zavedenou stranu, která, jako mnohé strany ostatní, nespoléhá na průběžnou aktivitu členů, ale na jinak pasivní voliče, kteří se nechají přesvědčit sliby volební kampaně.

Zásluhy z normálního života

Je však ještě jedno štěpení, které rétorika hnutí ANO a jejich sympatizantů, zvláště na sociálních sítích, posílila. Je to štěpení mezi „profesionálními politiky“, kteří působí ve sféře politiky od mládí, a těmi, kdo vstupují do politiky na základě „zásluh“ a zkušeností „z normálního života“.

Když se například během poslední vládní krize hovořilo o demisi celé vlády, směrem k Bohuslavu Sobotkovi bylo často slyšet, že „aspoň půjde konečně dělat běžnou práci“. Nebo když se v zimě v pořadu Máte slovo střetli Václav Klaus mladší s Matějem Stropnickým, neodpustil si Klaus ml. poznámku, že by byl pro Stropnického nezvyk, kdyby dostal práci. Na Stropnického odpověď, že pracuje od rána do večera, Klaus ml. jen dodal, že „v politice, od mládí“. V takovémto prostředí je samozřejmě velice těžké motivovat mladé lidi ke vstupu do politiky, protože je jim předesíláno, že si musí nejdřív odžít kus života jinde a až pak dostanou právo do politiky/v politice mluvit.

↗

Bohuslav Sobotka slýchá často, že si neodžil kus života jinde. Profese politika není zrovna populární. Foto archiv DR

Střídání osobností v politice je samozřejmě prospěšná věc, sledovat pětadvacet let ty samé tváře se leckomu přejí. Nicméně apriorní odpor k politice jako profesi není opodstatněný. Politik jako takový není v obecné rovině diskvalifikovaný z „normálního života“. V ideálním případě častého setkávání s občany by jeho sociální bublina měla být větší než u ostatních profesí, přičemž by měl znát problémy širokého spektra lidí. A pokud jde o argument „normálního života“, nešlo by jej ostatně použít i kdekoliv jinde? „Pane Novák, vy celý život akorát děláte ve fabrice, vždyť vy vůbec nevíte, co je normální život.“

Problém je v tom, že nikdo definici běžného/reálného života nezná. Nezná ji ani Petr Gazdík, který v rozhovoru o krajském školství na Zlínsku, kde působí jako radní, doporučoval zavedení praxí pro gymnazisty. Důvod? „Aby měli spojitost s realitou“, neboť často žijí hlavně ve virtuálním světě. Nejeden gymnazista by však odvětil, že pro mnoho lidí je právě virtuální svět zdrojem obživy. I když lze přijmout tezi o klíčovém charakteru práce pro lidský život, o proměnách jejího charakteru se přece vedou debaty odnepaměti. Ustrnout v pojetí reálného života jako práce a práce jako placené či ještě úžeji placené manuální obživy by znamenalo vylučovat z „reálného světa“ například ženy v domácnosti či studující, abychom zmínili skupiny lidí, u nichž se mnohdy nesnadná činnost všeobecně neztotožňuje s pojmem práce.

Smiřovat se světem politiky

V roce 2010 ovládla předvolební kampaň otázka, jestli se Česká republika chce vydat „řeckou cestou“, nebo občané přistoupí na krizové utahování opasků. V roce 2013 rezonovalo téma fungujícího státu. U letošních kampaní jde zatím obsahově nosné téma najít těžko. Určitou vlaštovkou v tomto směru může být volání po „konci levné práce“ nebo téma vzdělávání, přičemž obojí se propojilo v důležitou otázku důstojného odměňování pracovníků ve školství.

Pokud se tato témata nepodaří zdůraznit, o to více bude hnutí ANO těžit ze své rétoriky rozdělení politické scény na establishment a nová politická hnutí. Otázka možného trestního stíhání Babiše s Faltýnkem bude podružná, ostatní politické strany mají šanci se preferencím ANO přiblížit jedině tehdy, pokud prosadí své tematické priority a v nich najdou možné slabiny v programu ANO.

Pouze tím však babišovskou rétoriku kritiky establishmentu a „politiky jako povolání“ neoslabí. Andrej Babiš slaví s prohlašováním, že není jako politik, úspěchy i proto, že „tradičním stranám“ se dlouhodobě nedaří legitimizovat „bytí politikem“. Jde o to, že nedostatečně vysvětlují, k čemu taková politika vlastně je a jak funguje. „Já je ve světě doma, když ho zná, a ještě víc, když ho pochopilo,“ píše Hegel ve svých Základech filosofie práva.

A tak jako se nás filosof snaží smiřovat se světem tím, že nám pomáhá mu porozumět, tak i politik by měl potenciální voliče smiřovat se světem politiky vysvětlováním jejích mechanismů a přispívat tak k občanskému vzdělávání. Dobrým příkladem mohou být slova Petra Pitharta, který podle svých vzpomínek několikrát zvítězil v senátních volbách i proto, že se věnoval osvětě a „znovu a znovu trpělivě vysvětloval, proč a jak Senát funguje“.

Lze tedy říci, že je samozřejmě důležité, aby byl i politik smířen se světem kolem sebe v tom smyslu, že mu bude dobře rozumět. To však v žádném případě neznamená, že by rozhodující výhodou pro kandidáta měla být absence politické zkušenosti, jakási „nepošpiněnost“ politikou. Politik nemusí praktikovat Stanislavského metodu bezprostřední osobní zkušenosti s životní situací svých voličů a před vstupem do politiky vyzkoušet devatero řemesel či i desátou bídu. O co by se ale pokoušet měl, je smiřovat lidi kolem sebe se světem politiky. To by se proti falešnému anti-establishmentu mohlo ukázat jako poměrně účinná zbraň.