Hledání normálního života v politice
Jan GérykJe nepolitická politika to, co naše společnost potřebuje? Je to právě naopak, argumentuje Jan Géryk ve svém komentáři.
Když měl sněmovní mandátový a imunitní výbor doporučit vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání, což nakonec učinil, na Babišově facebookové stránce přibyl tento status: „Nepochybuji o tom, že nás stávající politická garnitura vydá ke stíhání.“ Hned za ním pak: „Nepochybuju o tom, že establishment udělá všechno pro to, aby mě likvidoval…“
Z toho si jeden může lehko odvodit, že ANO jeho vydání jasně podpoří, neboť lze těžko hledat jinou „stávající politickou garnituru“ než vládní stranu či nápadnějšího zástupce establishmentu než dřívějšího šéfa klíčového ministerstva. A i pokud budeme zkoumat delší časové období, tak v době, kdy se velkopodnikatelé mohou mocensky měřit s politiky či často bývají s politikou i propojení, nelze jen tak chápat Andreje Babiše jako někoho, kdo vzešel z prostředí mimo systém či snad dokonce z hlubin občanské společnosti.
V každém případě se však v jeho tažení proti „tradičním stranám“ podařilo hnutí ANO značně posílit anti-politickou rétoriku, zaměřenou na degradaci politiky jako povolání. Jejich „Nejsme jako politici. Makáme.“ lze považovat za jeden ze sloganů, které u nás významně poškodily možnosti politického jednání. Vzpomeňme, že ANO bylo původně zkratkou pro „Akce Nespokojených Občanů“. Prostorů pro takovou akci však rétorika strany průběžnou dehonestací politiků nenabízí, čímž jen málo motivuje k zapojení občanů do politické činnosti. Na úrovni občanské společnosti to není o moc lepší, hlásaly-li poutače strany před posledními komunálními volbami: „Prostě to zařídíme“.
Když v pořadu Interview ČT24 hovořil o úloze ANO v našem politickém systému Václav Bělohradský, mohl mít pravdu v tom, že nebezpečím pro demokracii je „sourodost politické třídy“, která se semkne a nedovolí vstup do systému jak občanským aktivistům, tak lidem z podnikatelského prostředí. V případě ANO však jde o takový případ vstupu do politického systému „zvnějšku“, který svoji příslušnost „mimo establishment“ neustále uměle přiživuje. Vždyť jedná se o nedovolení vstupu do systému, když „tradiční politické strany“ vzaly ANO do vlády? Sebe-prezentaci ANO jako „ne-tradiční“ strany plné nových tváří tak není možné přeceňovat. V současnosti se jedná o zavedenou stranu, která, jako mnohé strany ostatní, nespoléhá na průběžnou aktivitu členů, ale na jinak pasivní voliče, kteří se nechají přesvědčit sliby volební kampaně.
A to hegelovské "já" může tento svět doopravdy znát a pochopit jenom a pouze tehdy, když se "snížilo" k tomu, zakusit ho zcela reálně na své vlastní kůži.
Přece i v minulosti byli politikové, kteří nežili v přímém kontaktu s každodenním životem, a přece učinili politicky prozíravá a užitečná rozhodnutí, ti všichni aristokraté na habsburském dvoře a vlivní církevní hodnostáři
V dnešní informační době mají politikové všechny možnosti dozvědět se, jak se lidem žije. Měli by mít i nějaký sociální kapitál v osobách dobrých rádců z řad znalců toho kterého prostředí. Mají k tomu aparáty. POkud v zájmu občanů nejednají, není to nedostatkem informací, ale tím, že mají jiné priority. Obvykle vlastní prospěch, nerada to říkám.
Zatuhlé tradiční politické strany, stále dokola omílající prázdné floskule a pozbyvší veškerého citu pro míru a zodpovědnosti, předvádějí otřesné divadlo nejhlubší pokleslosti, ale "nepolitická" hnutí typu ANO ukazují naprostou nepředvídatelnost a bohapustý tah k vlastnímu prospěchu.
Ale o tom tady píšeme pořád.
((Na praxi studentů ve "výrobě" bych už dnes netrval.))
Třeba takový Masaryk: bezpochyby velmi pozitivní postava českých/československých dějin, s nepředstíraným sociálním cítěním.
Ovšem: profesor Masaryk nikdy tu skutečně "černou" fyzickou práci osobně nezakusil. A nezakusil, jaké to je být v postavení námezdně pracujícího, kterému je majitel jeho fabriky vždy nadřazen. A kterému je svým způsobem vystaven na milost a nemilost.
Právě z toho důvodu Masaryk nakonec - a to ani v rovině čistě teoretické - nedokázal pochopit Marxe; a stejně tak z téhož důvodu se sám nakonec oddal iluzím o "společné práci" dělníka i kapitalisty, kteréžto představy se objektivně nemálo blížily tomu korporativismu, se kterým vyrukoval italský fašismus.
Pan Pospíšil: ne, Masaryk to viděl skutečně tak, že ten zásadní (třídní) rozdíl mezi dělníkem a kapitalistou je jenom fiktivní, že všichni přece vykonávají "společné dílo".
Právě tohle je centrální myšlenka korporativismu, že se všechny sociální, třídní atd. rozdíly setřou pod heslem zdánlivě bezrozporné pseudopospolitosti. "Jsme přece všichni jedna rodina!" "Jsme přece všichni jeden národ!"
A stejně tak bez plného prožitku života konečného nemůže být života věčného.
A to je prostě fakt.
Samozřejmě v žádném případě nechci Masarykovi podsouvat jakoukoli náchylnost k postojům fašistickým; ale ta příbuznost je v tom, že fašismus chtěl tím korporativismem překonat (či spíše: vymazat) třídní protiklad; a Masaryk chtěl nakonec přesně to samé.
Ale ano - máte pravdu, skutečně je možno věc nahlížet i takto. Ten vztah práce fyzické k práci teoretické je skutečně možno pojmout i v tom obecném smyslu vztahu života konečného a života věčného.