Ačkoli by se to při pohledu do médií nemuselo zdát, nejdůležitější zprávou, kterou vyslal do světa 40. sjezd české sociální demokracie, je výrazné pootočení jejího ideového kormidla. Liberální a konzervativní proudy se sice v kulturním domě Střelnice střetly navenek mírumilovně, imaginární krev však v kuloárech tekla proudem. A zvítězili ti, kteří její pach milují.

Od obnovení československé sociální demokracie po listopadu 1989 znali socialisté až do roku 2010 jen jeden model řízení: silný vůdce a za ním alespoň navenek sešikované všechny vnitrostranické proudy. Stejně to praktikoval jak Miloš Zeman, tak později Jiří Paroubek. Vladimíra Špidla byl za lídra vybrán samotným Zemanem a Stanislav Gross, jakkoli nešlo o vysloveně zemanovský typ, byl přirozenou volbou jakožto mladý a perspektivní korunní princ.

Pro další vývoj strany důležitá změna modelu řízení nastala až v roce 2011. Dobu po-paroubkovského bezvládí se pokusily zužitkovat obě základní socialistické frakce. Na jedné straně progresivisté kolem Jiřího Dienstbiera, na straně druhé konzervativci v čele s Michalem Haškem. Z vedení sice nakonec vypadli konzervativci Urban a Onderka, navíc je nahradili modernisté Zaorálek s Dienstbierem. 1. místopředsedou se však stal Michal Hašek a vedení strany tak bylo de facto rozpůleno vedví.

Nástup Babišova hnutí ANO ve volbách 2013 a následnou schůzku socialistických konzervativců s prezidentem Zemanem, bažícím po pomstě za zpackaný výběr prezidenta o deset let dříve, netřeba připomínat. Co už za připomenutí stojí, je pozapomenutá Duchcovská aféra z roku 2014. Během ní se vedení strany nepodařilo přimět severočeskou krajskou organizaci, aby zamezila koalici sociálních demokratů s neonacisty z Dělnické strany sociální spravedlnosti.

Právě zde byla veřejně zcela poprvé obnažena neudržitelná pozice, kterou tehdejší progresivistické vedení strany mělo. Nerozhodnému Bohuslavu Sobotkovi, lavírujícímu od městských liberálních voličů až k tvrdé protiuprchlické rétorice, za kterou by se nemuseli stydět ani Orbán s Kaczyńskim, se strana prakticky zcela rozpadla pod rukama. ČSSD se postupně změnila na konglomerát regionálních bratrstev, která centrální vedení zcela ignorovala, jela si vlastní politiku a vlastní kšefty.

Volby v roce 2017 se odehrávaly v ovzduší všeobecné nedůvěry v sociální demokracii a její představitele a při mediální síle Andreje Babiše, jasně demonstrované obskurní kauzou Lithium, nemohly dopadnout jinak. Bohuslav Sobotka, za kterého kdysi na náměstích demonstrovaly tisíce, pak dostal od spolustraníků milosrdnou ránu do zátylku a sociální demokracie vyhlížela svůj 40. sjezd.

Střelnice

Příkopy mezi oběma hlavními křídly, vyhloubené v předchozích letech, měly být zasypány v královéhradeckém kulturním domě Střelnice, pětadvacet let poté, co si zde sociální demokraté za předsedu poprvé zvolili Miloše Zemana. Přestože více než sto delegátů na sjezd vůbec nedorazilo a další desítky, které jej opustili ještě před koncem, zavinily jeho finální neusnášeníschopnost, nové vedení straníci zvolit stihli.

Předsedou se stal Jan Hamáček a ČSSD tak najela na „model Nečas“. V něm se tonoucí politická strana chytá stébla vyzdvihnutím politika, kterého veřejnost snad ještě může považovat za slušného, ale který by se za normálních okolností nikdy předsedou stát nemohl.

Pokud schůzka v Lánech z roku 2013 znamenala odsun většiny tváří konzervativního proudu na druhou kolej, 40. sjezd je prakticky všechny povolal znovu do zbraně.

Místopředsedy se stali Jaroslav Foldyna, některými spolustraníky označovaný za krajního pravičáka, a také Roman Onderka, jeden z nejhlasitějších kritiků bývalého vedení strany. Dokonce statutárním místopředsedou, druhým mužem partaje, pak byl zvolen účastník schůzky v Lánech a Haškův korunní princ Jiří Zimola.

Jako drobný vývažek se mezi místopředsedy prodral hejtman pardubického kraje Martin Netolický, označovaný za názorovou reinkarnaci Bohuslava Sobotky. Naproti tomu zakladatel spolku Idealisté a spojenec hlavní tváře progresivistického proudu Jiřího Dienstbiera mladšího, Radim Hejduk, odešel s nepořízenou.

Jakkoli se někteří noví členové grémia nechali slyšet, že „vedení je pestrobarevné“, skutečným vítězem sjezdu jsou konzervativní síly. A kdo sledoval diskuzi v zákulisí, nemohl nevidět, že si Haškovi lidé nově nabytou sílu užívali plnými doušky.

Návrat ke starým pořádkům

Staronová garnitura, která ovládla všechny strategické pozice uvnitř ČSSD, má jednoduchý program „vraťme se k původním voličům“. Jakub Patočka v Deníku Referendum mnohokrát prokázal, že jde obsahově o naprostý nesmysl, těžící z neschopnosti většiny členů vedení pochopit, případně přiznat skutečné příčiny volebního neúspěchu.

Přestože na sjezdu opakovaně zaznělo, že viníkem je Bohuslav Sobotka a jeho příliš liberální politika, povolební průzkumy exaktně prokázaly, že voliči nařezali sociální demokracii zejména kvůli nedůvěryhodnosti řady regionálních politiků od severních Čech po jižní Moravu, Prahu a Brno nevyjímaje.

Liberálové typu Radima Hejduka, Lubomíra Zaorálka, Aleny Gajdůškové, Milana Štěcha, Františka Bublana, Kateřiny Valachové nebo Jiřího Dienstbiera, bojující dlouhé roky o uskutečnění obratu České strany sociálně demokratické směrem k rodině evropských sociálních demokracií, byli zřejmě na velmi dlouhou dobu posláni do vnitrostranického vyhnanství. A jakkoli je posun k běžné evropské levicové politice v budoucnu nevyhnutelný, sociální demokracie si do té doby bude muset projít ještě hlubší stokou a po ní ještě silnější katarzí, ze které vzejde očištěna o současnou generaci prospěchářských regionálních kmotrů.

Část liberálního členstva chová naději, že katarze přijde již na podzim s komunálními volbami. Delegáti sjezdu jsou totiž povětšinou starostové a primátoři a pokud celostátní politika (například vstup do vlády s Andrejem Babišem) zapříčiní posílení jejich konkurence, budou se oprávněně ptát, kdo za to může.

Liberálové na odchodu?

Existuje však ještě jedna varianta, kterou bylo tu a tam slyšet už v Hradci Králové. Existuje možnost odchodu části známých členů sociální demokracie s následným založením nového levicového hnutí, které se přihlásí k myšlenkám evropských sociálních demokracií. De facto by se jednalo o skutečný návrat ke kořenům. Ryzí boj za lidská a sociální práva, to vše v podmínkách 21. století.

Pokud příkopy mezi oběma křídly sociální demokracie prohloubila uprchlická krize, ve které se nejznámější postavy obou frakcí postavily na opačnou stranu barikády uprostřed země, do krajnosti zradikalizované počínáním Miloše Zemana a komerčních nacionalistů, nové hnutí by známým tvářím dalo možnost prosazovat politiku po svém.

Existuje samozřejmě zcela relevantní obava o to, že takto formované hnutí by nemělo, minimálně zezačátku, větší voličskou podporu. Stačí si vzpomenout na to, jak dopadli pod vedením Matěje Stropnického Zelení. Na druhou stranu je tu i pozitivní příklad — Piráti.

Trpělivá komunální politika, důvěryhodné osoby, které s podporou Pirátů kandidovaly do Senátu, to vše přineslo už po osmi letech ovoce v podobě stovek tisíc hlasů v parlamentních volbách a třetí místo na cílové pásce. A nezapomeňme, že nové levicové hnutí by kromě Dienstbiera, Zaorálka nebo Gajdůškové, kteří takříkajíc „umějí být populární“, zřejmě mohlo těžit i z podpory mocného šéfa ČMKOS Josefa Středuly.

Sociální demokracie se s podporou Hradu zmocnily síly, které slibují její renesanci. Že však nejstarší české politické straně nemohou pomáhat z krize lidé, kteří ji do ní uvrhli, je evidentní. Teď jde o to, kdo to pochopí dřív. Pokud to budou voliči, sociální demokracie skončí jako obskurní spolek mrtvých duší, ve kterém se poslední šíbři okresního formátu budou dohadovat o proplacení faktur za stranický autobus.

Pokud to však budou liberálové uvnitř sociální demokracie, důvěra v levicovou politiku může být obnovena. Česká republika nemusí nutně skončit jako rejdiště fašistické chátry, další divize společnosti Agrofert nebo testovací polygon pravicové politiky z dob Ronalda Reagana. Autentičtí sociální demokraté mohou začít myšlenky demokratické levice prosazovat znovu a lépe, byť třeba mimo ČSSD. Jde jen o to se nebát.