Zdá se, že sociální demokraté vzdali úsilí o dobývání nových voličů, k čemuž měla vést otevřenost strany dovnitř i navenek. Sobotní sjezd pro jistotu omezil i podíl členů na sestavování kandidátních listin, prosazený před čtyřmi roky v interním referendu.

Ještě v listopadu se sociální demokraté přeli, jestli udělat předsedu z Jiřího Běhounka, Josefa Středuly nebo Jiří Paroubka. Posílit je mohli i Josef Bernard či Kateřina Valachová. Partají se linulo, že staré známé firmy selhaly.

Teď je vše jinak. Nedošlo ani na takovou úpravu stanov, která by umožnila kandidovat do vedení lidem s méně než tří- nebo čtyřletým členstvím. A vybíralo se ze známých jmen. Kontinuitu s někdejším sobotkovským vedením od února symbolizuje předseda Jan Hamáček, kontinuitu s (post)haškovskou opozicí pak první místopředseda Jiří Zimola.

Comeback slaví Roman Onderka, jenž byl za naději ČSSD považován už před více než deseti lety, když se stal primátorem moravské metropole. Místopředsedou strany byl v letech 2009—2011. Pak se to nějak zvrtlo. Když se o něm bavíte s Brňany, skončí to málem rvačkou. Jedni nechtějí jeho jméno ani slyšet, druzí jej na preferenční hlasy loni postrčili do Poslanecké sněmovny.

Jana Fialová proti sobě zatím nikoho nepopudila. Nyní má šanci přerůst z regionální politiky na Vysočině do celostátní. Těžší to bude mít tím spíš, že v sociální demokracii převažuje maskulinní prostředí, což se málem projevilo ve zrušení kvót pro opačné pohlaví.

Jaroslav Foldyna je srdcař. Když se s ním bavíte, pochopíte jeho přesvědčení, že je typickým a upřímným sociálním demokratem. Potíž je, že jej formuje Ústecký kraj s jeho nejen sociálními, ale i etnickými erupcemi. Z historie sociální demokracie Foldyna ví, že je tu pro obyčejné lidi — soustružníky, prodavačky.

Na emancipační tažení sociálních demokratů za všeobecné a rovné hlasovací právo, za rovnoprávnost žen či za práva menšin zapomíná. Internacionální a evropský rozměr sociální demokracie je mu cizí. Nahrazuje to zápalem pro slovanské národy. Foldyna se nikdy nepotýkal s žádným korupčním či klientelistickým skandálem. Když v minulosti potřebovala ČSSD na Ústecku předvést, že je čistá a lidová, sáhla po něm.

Vyzkoušel si, jaké to je vést kandidátku, šéfoval i krajské organizaci strany, dobře zná prostředí Poslanecké sněmovny. Na místopředsedu ČSSD kandidoval vícekrát, vždy neúspěšně. Letos mu pomohlo, že zásoba dalších charismatických kandidátů došla. On jím však byl.

Nejde o novou tvář, ale ani o starou strukturu. A jeho pojetí nacionalismu bych nezaměňoval za to Okamurovo. Roztrpčení sociálních liberálů je pochopitelné, ovšem Foldyna není tím, kdo chystá segregaci české společnosti. On chodí mezi běžnými lidmi a naslouchá jim — aby pak vše tlumočil v Praze. Na to, aby s nimi polemizoval a věci vysvětloval, není stavěný.

Třeba jej ale členství v nejužším vedení změní — a pochopí aspoň, že ČSSD tu má být nejen pro ubývající zaměstnance v řídnoucích dělnických profesích, ale i pro ty, co ne vlastní vinou práci nemají a jsou odkázáni na dávky, nebo pro ty, co si poctivě vydělávají ve službách, ve školství, zdravotnictví nebo jako OSVČ.

K největším nadějím ČSSD patří pardubický hejtman Martin Netolický. Je mu teprve pětatřicet. Ve svém kraji uzavřel koalici proti vítěznému hnutí ANO a postavil se do jejího čela. Slušný výkon, svědčící o respektu i mezi politickými konkurenty. V minulosti hovořil o své inspiraci Jiřím Dienstbierem i Milošem Zemanem. S prezidentem se však loni rozešel a ve volbách podpořil jeho vyzyvatele Jiřího Drahoše. Coby umírněný politik je v grémiu nejbližším spojencem Jana Hamáčka.

Jakkoliv Netolického jméno již není neznámé, splňuje s Janou Fialovou nejlépe definici nových tváří. Obecně by měly přicházet z regionů — těch, kde lidé ještě sociálním demokratům věří. Podstatné je mít bezprostřední kontakt s realitou a zároveň disponovat již nějakými hmatatelnými úspěchy. Vždyť ještě důležitější než sněmovní volby budou pro ČSSD co nevidět volby komunální a za dva roky krajské.

Aby sociální demokracie přežila četné turbulence a tažení protestních a antisystémových hnutí, musí doložit svoji kompetenci v základních patrech politiky. O svobodě, rovnosti a solidaritě nekázat, ale dokumentovat lidem tyto hodnoty v praxi

Ačkoliv na funkce zatím nedosáhli, získali v uplynulých měsících na respektu i starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda, zastupitel Poličky Jan Jukl, starostka České Lípy Romana Žatecká, ale třeba též zmíněný plzeňský hejtman Josef Bernard. O revitalizaci se snaží pražská ČSSD a podobné pokusy by měly proběhnout i jinde.

Sociální demokracie není ztracená. Vždy ji dělal mix tradic, hodnot, ideálů — a lidí. Dnes je stále ještě v povolebním šoku a zkouší různé uličky, leckdy slepé. Až zjistí, že si nevystačí s křížením levicového konzervativismu s rétorikou Tomia Okamury, poněvadž voliči nemají kočkopsy rádi, snad se vrátí k důsledné sociální politice a zlepšování kvality života společnosti jako celku i jejích jednotlivých odnoží. Další volební sjezd ji čeká za rok.

Je faktem, že o část sociálně liberálních příznivců ČSSD přišla během vládnutí s Babišem, další odradil konec Jiřího Dienstbiera ve vládě, jiné zlomená hůl nad Bohuslavem Sobotkou. Se zvolením Jaroslava Foldyny může odliv pokračovat. Nic to ale nemění na tom, že alternativy voličům, kteří se cítí být osiřelými, se nenabízejí. Piráti a komunisté jsou daleko, Zelení zase slabí. A dokud nebude bitva o duši ČSSD dobojována, nemá ani smysl konstruovat nové strany, jež by si cestu k voličům stejně klestily dlouhá léta.

Podstatné je, jestli si všichni sociální demokraté vyberou snadné nadnášení vlnami veřejných nálad, nebo dokonce pohodlný tandem s Babišem, či jestli aspoň některým zbývají síly na rozvíjení sociálně demokratické identity. Sjezd byl v tomto směru na dobré zprávy skoupý. Leč přiznejme si: že by na něm zazářilo to nejcennější ze sociálně demokratického hnutí a ty nejzapálenější tváře, si přece nemohl myslet ani největší snílek.