Růže, třešně a tenkrát U Kaštanu
Jiří DolejšSedmého dubna si připomínáme významné výročí české levice. Není to příležitost k překonání zastaralého boje o hegemonii mezi dvěma jejími proudy a začít konstruktivně spolupracovat?
Sedmého dubna 1878 se ve výletním hostinci U Kaštanu nedaleko břevnovského kláštera tajně sešla skupina socialistů v čele s tkadlecem Josefem Bolemírem Peckou a krejčovským tovaryšem Ladislavem Zápotockým. Svolali se ilegálně, aby se vyhnuli zásahu fízlovského aparátu rakouské monarchie, vzápětí ale s nimi bylo vedeno vyšetřování za tajné spolčování.
Tenkrát před 140 lety se tam sešlo patnáct delegátů včetně zástupce celorakouského ústředí, aby založili organizaci s názvem Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, tehdy ještě v celorakouském rámci. Formálně se tato organizace osamostatnila až v prosinci 1893 na svém II. sjezdu v Českých Budějovicích.
Tehdy U Kaštanu zvolili přítomní delegáti stranické vedení a přijali první stranický program inspirovaný gothajským programem německých soudruhů. Program strategicky cílící na zásadní přeměnu sociálního uspořádání.
Dnes se k této události hlásí v České republice strany dvě — strana růží (ČSSD) a strana třešní (KSČM), pokračovatelka někdejší KSČ, která vznikla v roce 1921 secesí levicové většiny od původní sociální demokracie. Rozdvojená tradice, různé narativy. Je ale schizma v hnutí, které mělo u nás organizovaný počátek U Kaštanu, tak fatální?
Časy se mění a příkop, kdysi vyhloubený, nemusí nesmiřitelně zet na věky. Už proto, že evoluční a revoluční aspekt vývoje je vždy vzájemně podmíněný. Přechod od znaku s ozubeným kolem a klasem k dnešní růži byl u ČSSD prostě běžnou inovací, inspirovanou nejspíš logem růže používaným nyní v Socialistické internacionále.
Pravda, z názvu zmizelo slovo dělnická. I spojení „demokratický socialismus“ se tu již aktuálně užívá méně, jako už není příliš běžné čerpat ze studnice myšlenkového odkazu Marxova ani používat ho jako tmelícího nástroje v politické soutěži.
Zato výměna srpu a kladiva překřížených na pěticípé hvězdě jako znaku, který se stal symbolem minulého režimu, za třešně symbolizuje v KSČM hlubší proměny. Ne že by bylo třeba zanevřít na historii, ve které srp a kladivo symbolizovaly revoluční spojení rolníků a dělníků. Ostatně rudé třešně, mající své kořeny v revolučních časech pařížské komuny.
Distance od stalinismu a vůle po vztahování se k ideálu moderního socialismu, opřeného o odkaz hledání socialismu ve svém pluralismu nezpochybnitelně demokratického, je ale významný krok, pokud bude uhájen a rozvíjen. Tradiční optika marxismu je ovšem poznamenána napětím mezi jeho zdogmatizovanou podobou a osvobozeným čtením jeho základních částí z časů zakladatelů i ze současnosti.
Evoluční proud v politice upřednostňoval postupné kroky v rámci formálně demokratických pravidel. O myšlenku socialistické přeměny se i zde utkávali různí tradicionalisté a progresivisté. Vládní praxe socialistů však vedla k upřednostnění státotvornosti i na půdě kapitalismu jak za první republiky, tak i dnes.
Revoluční proud se před sto lety inspiroval ruskou revolucí. Postupnou bolševizací se emancipoval od sociálně demokratické tradice spojené s gothajským programem a akcentoval třídně razantní rétoriku. Musel však nakonec zreflektovat prohru historického pokusu o překonání kapitalismu v rámci někdejšího sovětského bloku. A nároky vstřebání této reflexe dodnes provází tento směr jako určitá zátěž rozvíjení transformačního kursu po roce 1989.
Pěstovat v dnešních podmínkách dál schizma mezi takzvanými nenapravitelně autoritářskými bolševiky a takzvanými chorobně oportunními socany zavání kýčem. Krize levice před třiceti lety zapříčinila trapný umanutý rigidní boj stalinistů za ideovou čistotu se sociáldemokratismem a reformismem. Současná krize evropské levice zase zpochybňuje hodnotu kompromisu socialistů se sociálními liberály. Doba je opět těhotná změnami. Třešně i růže mají dnes každá odpovědnost za sebe, ale mají i společnou odpovědnost za celou českou levici.
I dnes existují na levém křídle české politiky mnohé objektivní, ale i subjektivní rozdíly. Neměly by to však být antagonistické rozdíly mezi majiteli jediné pravdy. Staré mocenské spory o hegemonii ve hnutí jsou v nové situaci mimo mísu. Spolupráce socialistů různého druhu je nezbytná.
V dostatečně pluralitním spektru se snesou vedle sebe klidně dvě levicové strany, až případný většinový systém by nejspíš vedl k většímu tlaku na integraci na levici. Vždy ale půjde o levici vnitřně pluralitní. Protože jenom taková levice bude schopná nést odkaz zakladatelů z hostince U Kaštanu.
Pak by bylo zapotřebí to jednou provždy deklarovat veřejně, aby se předešlo případným nedorozuměním.
opak je znovu roztočit absurdní kolovrátek o socanské zradě a stalinistické mocichtivosti
na ideologickém žvatlání není nic principiálního - jádrem levicovosti je konkrétní poltická agenda
a ta agenda v situaci kdy je levice v celé Evropě oslabená vyžaduje nějakou taktiku a ne jen proroky
klidně se bavme o cestě k demokratickému socialismu a krásách zespolečenštění toho či onoho
ale také pojmenujme i kroky které upoutají pozornost obyčejných lidí - o ty snad nakonec jde
tam je prostor pro mosty mezi různými proudy na levici - ti co se duchem zakotvili spíše na kulturní levici kráceni proto nebudou
Realistiky pracovat s volebním výsledkem tak aby levice získala čas na své vnitřní problémy a současně aby volební vítěz se mohl historicky "předvést" a prošlo to sociální zkušeností, vědomím lidí.
A nyní tím, že v tom stát se radikální a progresivní levicí 21. století ji brání nesmyslný odpor k sebereflexi své minulosti. Ono nestačí se odvolávat na usnesení ze sjezdu z prosince 1989 a potom zaujímat tvrdošíjnou obrannou pozici. Nelze být stranou pro nostalgické komunisty a neostalinisty a přitom vyčítat svým oponentům, že jí neberou jako plnohodnotného partnera. Nelze být stranou ustrnutou v minulostí a zároveň novou avantgardou.
Pokud by KSČM měla stejné zahraničněpolitické názory jako mají např. radikálně levicoví redaktoři Britských listů, tak by se mohlo hovořit o ideovém zakotvení na levici. Být ale nacionalistickou, antizápadní a proputinovskou silou, to musí srdce přesvědčeného komunisty plakat. Tato orientace na staré složky KGB KSČM právě usvědčuje z oportunismu.
těžko vyčítat normalizačním penzistům nostalgii, jde o to co to dělá s celou tou stranou (fakt nejsou všichni řízení KGB(
každá tolerance jinakosti má samozřejmě limity - pro mne tou hranicí je regres na stalinské retro a hnědnoucí fašizace
avantgarda nemůže být zamrzlá v minulosti - to podepíšu, ale ani mesianismus bez opory v reálu to nedspasí
kritika EU nemusí být protievropanství a kritika establishmentu USA nemusí být antizápadní
oportunismus v oranžovém provedení existuje přeci neméně - s těmi pojmy asi je lépe nemávat tak nekonkrétně
čeká nás těžké období a házet to jeden na druhého asi nepomůže, vězíme v té krizi levice všichni
Pokud si teď zvolí do čela Kateřinu Konečnou, mohla by snad mít šanci dostat se tak asi za pět let zase někam nalevo, ba možná si i skutečně vysloužit příslušnost k rodině evropských radikálně levicových stran, ovšem v koalici s Babišem a Okamurou to půjde hodně těžko.
V ČSSD je levice viditelnější než v KSČM, nicméně zemanovci proti ní soustavně vedou dosti úspěšné tažení, ledacos již brzy ukáže volba zda být opozicí, anebo Babišovým komparsem.
Nostalgii nevyčítám normalizačním penzistům, ale vedení partaje, která na tuto nostalgii neustále slyší a aktivně nechce tu normalizaci překonat.
Dnes ten dojem symbolicky podtrhlo zvolení Marty Semelové do čela pražské kandidátky.
a když se uráčíte vzít do ruky program tak je tam vysoká míra shody s nekomunistickou levicí - od sociální agendy a lidskoprávní emancipací až po hledání vize sociální spravedlnosti
demokratický socialismu je u mne pořád také levicový cíl a pokud jde o přehnané národovectví dalo by se mluvit o metení před jakýmkoliv prahem - riziko hnědnutí není jen u nás ale i jinde
takže by to asi chtělo při vší kritičnosti k druhým i ten tolerantní nadhled - ten příkop je opravdu v lecčem překonaný i když různá rezidua nezpochybňuji - denně je pociťuji na vlastní kůži, ale jako člen vedení (už od roku 1999) se za nostalgika ani konzervu nepovažuji
a jak připomněl pan Unger - pokud jde o výsledky tak si bohužel také můžeme podat ruce, takže hledání synergie na levici není od věci
V ČR jsou ovšem poměry jiné než v Číně. Lidé tu volí koho je napadne. Přijde mi, že mnozí představitelé KSČM o výkon státní moci až tak nestojí, neboť jim současné socioekonomické poměry vyhovují a zavádění levicových změn nikterak nepotřebují. Co kdyby se to povedlo!
U nás, na rozdíl od Číny, nemůže být politika komunistické strany libovolná a přitom ovšem vždy správná. Pravicoví a středoví voliči ji nepodpoří nikdy, ať už by stála v politickém spektru kdekoli. Levicoví voliči ji ještě udržují při životě, ale vidí, že zaujatého nepřítele hrubé nerovnosti mezi lidmi (z důvodu statusu leckterých jejich politiků) v ní už asi pohledají.
dnešní komunisté jsou značně rozrůzněni - těžko srovnávat čínu, která zapřáhla do kárky socialismus koně kapitalismu např. s severokorejskou vlastí ču-čche
stejně tak těžko srovnávat radikály ve Venezuele či Brazíli se situací na Kubě, nebo zesláblé eurokomunisty s tím co zbylo po minulém režimu na východě Evropy
programově má KSČM blíže k die Linke než k zjuganovské KSRF - a nelze nefér předjímat náš posun k socialismu nacionálnímu a relativizaci odsudku stalinismu
to že lidé nevolí podle programu nás nezbavuje práce na programové profilaci a tady bych nad transformačním kursem KSČM hůl nelámal
P.S. v jaký květ vykvete podobná diskuse mezi přáteli v ČSSD (mezi Zimolou a Foldynou jako možnými majáky této zmatené doby) bych také nepředjímal a nejen ze zdvořilostních důvodů, prostě to nevíme
Strana se skutečně upřímnými nemálo revolučními záměry a programem musí mít představitele, kteří doopravdy touží po jiné společnosti (a také to z nich vyzařuje). Tomu jsou ovšem ochotná osobní adaptace na poměry a úspěšné budování kariér nemálo na překážku.
Komunistické myšlenkya ideály mohou pochopitelně žít také především v salonním prostředí jako intelektuální (intelektuálská) opozice. Je však přitom zapotřebí podávat neotřelé duševní a kulturní výkony a také pomáhat nezištně a samozřejmě sociálně slabým.
Taky nelze hořekovat že lidi se mají příliš dobře a že to z nich vyzařuje - to se chcete vracet do časů kdy se revoluce hledala v nejzuboženějších zemích s polofeudální společenskou strukturou ? Jistěže v nejvyspělejších zemích dominuje zbídačování relativní a že lidé neztrácejí jen své okovy.
Pokud podezíráte někoho že netouží po změně, tak v KSČM to nehledejte - co je ale problém je co tedy vlastně chtějí ti voliči, když dnes volí ANO a zjevně nehoří v správně levičáckém duchu. Co je podstatou oné důkladnější změny, tedy změny jako "first step", nikoliv nějaká konečná vize.
To je oč běží - servírováno dostatečně politicky a samozřejmě s ohledem na proměny elektorátu, kde i ten komunistický je méně nostalgický než před lety.
jinak byste nemohl, napsat co jste napsal - o sociální nerovnosti je snad politika celé levice a KSČM která mluví o odkazu klasiků zvlášť
pokud chcete ještě vynášet zásadní soudy na toto téma doporučil bych pročíst programy - počínají tím hlavním z Kladna 1992 a konče těmi volebními
pochopitelně řešení jsou ani ne tak zbojnická jako v rovině redistribuce nadvýroby a změn ve struktuře ekonomické moci
ale to se dočtete pokud vůbec budete chtít
P.S. souhlasím že cesta vpřed nevede přes nekritickou obhajobu minulého režimu, ale to v těch programech nenajdete - i když k tomu asi z pochopitelných důvodů tíhnou staří členové a ojedinělí mladí stalinisté
Ale jestliže se nějaký (původně revoluční) politický subjekt smíří s existencí kapitalismu a volného trhu (a tedy i s jejich sociálními důsledky) - pak není možno se nezeptat, jaký je vlastně ještě nějaký zásadní rozdíl mezi tímto politickým subjektem, a mezi klasickou sociální demokracií. V daném smyslu ten apel na původní jednotu obou nepostrádá svou oprávněnost; ovšem jenom v té rovině, že komunistická frakce pak už definitivně odloží svou radikálně-revoluční identitu, a vrátí se plně zpět pod křídla sociální demokracie.
Kdysi jsem patřil k těm, kteří prosazovali Bohumínské usnesení. Dnes se obávám, že musím dát Jiřímu Dolejšovi za pravdu. Věcné rozdíly, které by bránily sjednocení ČSSD a KSČM, nejspíše přestávají existovat. Jen nechápu, proč přitom mluví o sjednocení levice.