S Arťomem Korjaginem jsme se sešli v sociálním bistru Střecha, které spoluzakládal a v němž také pracuje. Ptali jsme se na všechno od hamburských nepokojů po to, jaké to je být ve třiceti letech jednou z mála mladších a progresivnějších tváří poměrně zkostnatělé strany. Řeč se stočila i na volbu nového předsedy KSČM a sjezd strany, který začíná v sobotu.Tvé jméno se ve veřejném prostoru poprvé více objevilo po letních protestech v Hamburku. Mohl bys zrekapitulovat, jak ses v Hamburku ocitl a co se tam přihodilo?

Vyrážel jsem do Hamburku hlavně na velice intenzivní a náročné protesty proti G20. Ten ‚výlet‘ se potom protáhl na dva a půl měsíce, i když jsem tam jel jen na víkend. Byly to masové a z většiny levicové protesty proti představitelům dvaceti nejmocnějších zemí. Co mě na tom nejvíc příjemně překvapilo — ty protesty byly nejen aktivistické, ale i lidové. Přišla tam spousta důchodců, rodin s dětmi i místních ze čtvrtí, kde akce probíhaly.

Účastnil jsem se té nejaktivnější části demonstrací, která se snažila blokovat a narušovat průběh summitu G20. Myslím, že je to dobré a správné, protože zpochybňovat autority globálního kapitalismu je něco, co by mělo být denním chlebem každého levičáka.

No, a na jedné z těch demonstrací mě také zatkli, když jsme se snažili dostat na místa, kam nás policie nechtěla pustit, a dělali jsme to tak aktivně, že jsme porušili německé zákony. Několikrát.

Co následovalo?

Strávil jsem dva a půl měsíce ve vyšetřovací vazbě. Nakonec mě odsoudili k podmíněnému trestu a mohl jsem se vrátit zase domů. Byl to silný zážitek; v něčem dobrý, i když samozřejmě psychicky i fyzicky náročný. Celkově myslím, že mi to v lecčem pomohlo, i osobnostně. Všichni velcí revolucionáři a revolucionářky si něco odseděli, takže jsem si nepřipadal úplně blbě. Ve vazbě jsem hodně četl Rosu Luxemburgovou — ta taky v Německu seděla.

Pro pozorovatele zvenčí byly ty protesty hodně anarchistické, respektive organizované hlavně anarchisty. Jak jsi k tomu přistupoval coby člověk, který je ideologicky ukotvený trochu jinde?

Nějaké skupiny tam byly otevřeně anarchistické. Ale většinu protestujících tvořili zástupci staré i nové levice, aktivně se angažovala také Die Linke, místní sousedské spolky, spousta ekologických aktivistů a řada lidí, kteří působili tak, že se nehlásí k žádné straně. To, že média vyzobávala nejnásilnější části demonstrací, pak působilo, že anarchisté sehráli výraznou roli, ale tam byly desítky tisíc protestujících… Nemyslím si, že je v Evropě tolik anarchistů.

Soud s tebou tedy skončil podmíněným trestem. Omezuje tě to nějak?

Naštěstí ne. Už dlouho předtím jsme připravovali projekt našeho sociálního družstva Střecha, které mělo za úkol zaměstnávat lidi po výkonu trestu. Takže jsem se tak stal i jeho cílovou skupinou.

Mohl bys Střechu trochu blíže představit?

Na projektu Střechy jsme pracovali víc než rok a je fúzí nápadů všech zakládajících členů a členek. Každý měl v hlavě nějakou myšlenku, jak dělat práci kolektivně, sociálně a zároveň v oblasti gastronomie, která je nám všem blízká.

Střecha je sociální družstvo. Družstevní aspekt pro nás byl zásadní — chtěli jsme práci organizovat kolektivně.

Chceme také dělat kritickou sociální práci. Nejen být přestupní stanicí pro lidi, kteří jsou vyloučení a my bychom se je snažili začlenit do toho ‚skvěle‘ fungujícího systému. My chceme nabízet alternativu, místo, kde lidé najdou bezpečný přístav, stabilní práci, kde budou mít sami možnost rozhodovat o tom, co budou dělat. Náš přístup se snaží o co největší provázanost. Ne že ten je šéf, tohle jsou zaměstnanci a tohle zaměstnanci zaměstnanců… ale abychom společně dělali něco smysluplného.

Jak jste se dostali k tomu, že bude Střecha vařit vegansky?

Ne všichni do toho šli s tím, že by veganská být měla, ale nakonec jsme se tak rozhodli, protože jsme chtěli ukázat, že základní úcta k životu by neměla končit u lidí. Kromě toho nás trochu štvalo, že veganství působí jako něco pro úzkou semknutou skupinu lidí, že je to určitá identita.

Chtěli jsme ukázat, že veganský podnik může být úplně normální bistro či hospoda, kam může každý přijít, dát si pivo, dát si jídlo, prostě tam posedět… A v neposlední řadě se organizace skladu a hygienické normy řeší lépe, když jste veganský podnik.

Když tedy u vás někdo začne pracovat, stane se později družstevníkem?

Přesně tak, v budoucnu bychom chtěli směřovat k tomu, že lidé, kteří budou pracovat ve Střeše, budou také družstevníci a družstevnice. Samozřejmě do toho nechceme nikoho nutit, pracovat tu můžou i tak. V dobrovolnosti je kouzlo družstevnictví.

Každopádně by se nám líbilo, kdyby družstvo rostlo a lidé, kteří k nám přicházejí, by se k němu chtěli přidávat, podílet se víc na chodu bistra a rozhodování. Každopádně to znamená odpovědnost a jisté riziko, které si na sebe někteří lidé vzít nechtějí. To samozřejmě respektujeme, a to, že někdo není družstevník, ho nijak nevylučuje z chodu bistra. Jsme zvyklí dělat všechno spolu.

Kromě politiky zdola a ze Střechy tě řada lidí může znát i z KSČM, ve které působíš na Praze 10. Proč a kdy jsi tam vlastně vstoupil?

Vstupoval jsem na konci minulého roku po velice, velice dlouhém zvažování. O levicovou teorii a praxi se zajímám dost dlouho, byl jsem členem nestranických levicových skupin a musím říct, že jsem byl docela zklamaný z jejich sektářství. Z toho, že skupiny, které jsou aktivní, jsou malé — a i pokud spolu kooperují, stále dávají dohromady velmi malý počet lidí. A hlavně si myslím, že většina takových skupin neumí komunikovat s veřejností — lidé někde na Černém Mostě už o nich neví.

To je velký problém, protože krajní pravice má jiný přístup, nevadí jí komunikovat s kýmkoli, kdo splňuje nějaký předpoklad — třeba to, že je bílý… Zatímco my jsme se dlouho prali v žabomyších válkách o to, kdo je lepší levičák.

Proto jsem si říkal, že je potřeba jít do nějaké politické strany. Ta představuje bohužel v zastupitelské demokracii jednu z mála cest, jak oslovovat širší veřejnost. Ze všech politických stran je KSČM jediná, která se kriticky vyjadřuje ke kapitalismu a otevřeně mluví o směřování k modelu demokratického socialismu, jednoho z nejlepších modelů, na kterých může společnost fungovat.

Jak jsi prožíval vstup do strany?

Do KSČM na Praze 10 jsem vstupoval s takovým mrazením za krkem, že vstupuju do „jámy lvové“. Byl jsem nakonec příjemně překvapen, protože většina lidí tam nežije v minulosti, chápe současné problémy, rozumí tomu, že tahle situace je neudržitelná, ale že cesta z ní není návrat do totality či národoveckým myšlenkám. Překvapilo mě také, že jsem hned zpočátku dostal příležitost mluvit, být na kandidátce, podílet se na kampani.

Zvažoval jsi i jiné strany?

Uvažoval jsem, že počkám na vznik nové, progresivnější strany, schopné komunikovat svá témata lepší formou než KSČM. Ovšem po několika letech jsem si řekl, že mě už nebaví čekat a chci něco dělat. I kdyby to měla být malá věc, třeba zabránit privatizaci bytů na Praze 10, banalita, která ulehčí pár tisícům lidí život, bude to lepší než sedět někde v klubovně a povídat si o tom, jak se dělá velká revoluční strana, která možná nikdy nevznikne nebo dopadne jako Strana zelených.

KSČM nebyla jasná volba. Mám k ní spoustu výtek a myslím si, že spoustu věcí nedělá dobře. Je tam zbytečně velký důraz na národní otázku a strana moc vzpomíná a mluví o tom, jak byly dřív některé věci dobře… I když některé věci opravdu fungovaly líp, no a? To je teď jedno a je potřeba řešit současnou situaci.

Řada lidí na levici by řekla, že nacionalistické strany a hnutí ve skutečnosti nestojí na opačné straně od KSČM. Alespoň část té partaje má silně konzervativní a národovecké rysy. Stojíš si za tím, že je to strana, která má z radikálně levicové perspektivy potenciál něco měnit k lepšímu?

V tom jsem optimista a doufám, že ano. Ve straně se zatím setkávám se spoustou lidí, kteří to upřímně myslí dobře, nejsou xenofobové a chápou, že o solidaritě a sociálním cítění se nediskutuje — že je to jasná věc. Ta strana má velký problém v komunikaci s veřejností, má starou členskou základu a aktivních členů velmi málo.

V sobotu se koná sjezd KSČM, na kterém budou delegáti volit předsedu. Kdo by jím měl podle tebe být?

Člověk, který nebude v důchodu a který řeší problémy současných pracujících. Který se nebude bát jít do kontroverzních témat a otevřeně říkat: „My jsme antisystémová strana, ale v tom dobrém slova smyslu.“

Výběr lidí, kteří na předsednický post kandidují, je tentokrát docela velký. Vedle Vojtěcha Filipa se hodně mluví i o europoslankyni Kateřině Konečné a dosavadnímu místopředsedovi Josefu Skálovi. Koho by sis vybral ty, být delegátem sjezdu?

Nevím, jestli je to nejlepší člověk, co se týče vedení strany a organizačních věcí, ale názorově nejbližší je mi Kateřina Konečná. Myslím, že má skvělou zkušenost z evropského parlamentu a levicové frakce v něm. Není zacyklená v prostředí České republiky, ale chápe evropskou situaci v souvislostech. Taky chápe, že pokud se chceme dostat z kapitalistického kanálu, ve kterém jsme, musíme to udělat společně a celoevropsky. Že to v rámci jednoho státu nezvládneme.

Takže mezi ostatními proevropského kandidáta představuje právě ona, dá se to tak říci?

Proevropský, to zní jako prounijní… Rozhodně nepodporuje současné fungování Evropské unie, to ostatně ani já. Svým způsobem je rozhodně proevropská a myslím, že každý v KSČM je proevropský. Pro Evropskou unii tam moc lidí ovšem není, a pro tu současnou doufám nikdo.

Nakolik by se podle tebe Kateřině Konečné mohlo podařit otočit stranu jiným směrem, než jakým ji vedl Vojtěch Filip?

Je to běh na velmi dlouhou trať. Nemyslím si, že změna kurzu může přijít shora. Musí vycházet z členské základny. Konečná byla v evropském parlamentu, nemohla věnovat straně dost energie uvnitř. Bylo by pro ni velmi náročné si vybudovat velkou vnitřní podporu, která by nebyla jenom formální.

Říkal jsi, že změna musí přijít z členské základny. Ale její věk je čím dál vyšší a nedaří se nabírat nové lidi. Co by mohlo tento trend změnit a přimět mladé lidi ke vstupu do KSČM?

Je to bludný kruh. Stará členská základna nezvládá komunikaci s mládeží, kvůli tomu mládež nevstupuje do komunistické strany, kvůli tomu nemáme mládež ve straně a kvůli tomu s ní neumíme komunikovat.

Není to tak, že všichni v KSČM by byli 70+. Mladí lidé tam jsou a jsou většinou aktivní. Je potřeba v první řadě komunikovat jinak, ale také začít dělat konkrétní kroky — a na nich ukazovat, že máme plán. Že nejen reagujeme na podněty zvenčí, ale že také máme agendu a něco ve společnosti měníme. Nenechat výhry zapadnout, ale ukázat veřejnosti, a to hlavně té mladší: tohle se nám povedlo, a povedlo by se nám toho výrazně víc, kdybyste nás podpořili a nejlépe i vstoupili.

Jaký máš názor na podporu KSČM pro vládu Andreje Babiše — velkokapitalisty a člověka, kolem kterého je nevyjasněná řada kauz?

Samozřejmě kdybychom žili v ideálním světě, vypadalo by to jinak. Ale teď se musíme podívat, jaké máme možnosti po volbách, které dopadly pro levici nedobře. Buď budeme mít předčasné volby, které budou podle průzkumů ještě větší masakr, a do té doby úřednickou vládu jmenovanou Milošem Zemanem.

Další možností je pravicová vláda složená z ANO, například SPD a nějakých lidí z ODS. Nebo vláda, složená z ANO a ČSSD s podporou komunistů. Ze všech těch variant rozhodně podporuji tu poslední. Za takové vlády možná porostou dál důchody, zvedne se minimální mzda, nebude zpoplatněné školství a možná se nebudou privatizovat nemocnice. U ostatních možností to může dopadnout výrazně hůř.

Vím, že to zní hrozně oportunisticky, ale komunistická strana sedí třicet let v opozici… Můžeme to dělat dál. Ale pokaždé nám vyčítali, že po volbách si sedneme do opozičních křesel, pobíráme poslanecké platy a máme ta svá teplá místečka. Teď chceme tlačit velkokapitalistu k levicovým krokům a zase podporujeme velkokapitalistu. Co tedy máme dělat?

Proti vládnutí Andreje Babiše se konala v nedávné době řada demonstrací. Kateřina Konečná se je snažila bagatelizovat s tím, že protestují hlavně „profesionální revolucionáři z pražské kavárny“ a protestujících je celkově kolem půl procenta obyvatelstva, takže bychom se jimi neměli nijak zabývat. Navíc řekla, že se v zemi v současné době opravdu nic závažného neděje. Jak se k tomu stavíš?

Demonstrace jsou, ale jejich požadavky jsou prázdné. Sami pořadatelé říkají, že jsou to apolitické demonstrace proti vládě, což nedává příliš smysl. Lidé tady v Praze protestují proti tomu, že někdo vyhrál demokratické volby, a jako by teď pro něj najednou neměla platit presumpce neviny.

Velkokapitalista má být špatný, když stojí v čele strany. Kdyby stál v pozadí a jenom ji financoval, bylo by to v pořádku? Že jakákoliv jiná strana kromě KSČM podporuje systém, který umožnuje tohle hromadění moci, lze si v něm koupit média, dělat masovou a silně zafinancovanou kampaň, to jim nevadí. Ale tohle je přesně ten systém, který třeba TOP 09 považuje za nejlepší. A ano, je to půl procenta obyvatel. To má Kateřina spočítané správně. To je málo.

Vycházejí i z toho, že Andrej Babiš je jakýmsi obrazem našeho systému, který kritizuješ, přesto si myslíš, že by jeho vládu měla KSČM podpořit. Jak se k tomu stavíš?

Je to jeden z obrazů toho systému, který je zrovna teď hodně na očích. Já si myslím, že pro Andreje Babiše je důležité, aby jeho společnosti dále dostávaly dotace a daňové úlevy, které dostávají, a aby jeho holding fungoval. A to buď může být s tím, že důchody budou větší, nebo s tím, že důchody nebudou větší.

Nám jde o to, že se teď potřebujeme jako komunistická strana dát dohromady, konsolidovat se, připravit lepší, jasnější a otevřenější program. Začít ho komunikovat mezi lidi, hlavně mezi pracující, kteří by měli tvořit základ našich voličů, a snažit se v dalších volbách dopadnout výrazně líp a v některých dalších tak dobře, že už žádní „Andrejové Babišové“ nebudou.

V říjnových sněmovních volbách zaznamenala KSČM svůj vůbec nejhorší volební výsledek. Proč si myslíš, že byl slabý právě teď?

Myslím si, že jsme dlouho sázeli na takzvané protestní hlasy. To nám za prvé nestačí a za druhé se tu objevily strany, které zvládly vybrat naštvané a protestní hlasy lépe než my. Bylo to právě ANO a také SPD. Být negativní stranou je špatně. Jsme jedna z mála stran, které mají vizi lepšího světa a lepší společnosti. Měli bychom se tímto způsobem také prezentovat, nikoliv jen jako strana, která je v opozici.

Jaký máš postoj k SPD? Vybraní členové KSČM SPD silně kritizují, zmiňme například Jiří Dolejše, ale ve chvíli, kdy se ve Sněmovně hlasovalo o odvolání Tomia Okamury po jeho skandálních výrocích o Letech, ani jeden komunistický poslanec nakonec proti šéfovi SPD nehlasoval. K tomu například Miroslav Kalousek mluví o KSČM spolu s SPD jako o extremistech a jako základním kamenu podpory Andreje Babiše.

Rozhodně nejsem fanouškem SPD. A že poslanci KSČM hlasovali tak, jak hlasovali, z toho jsem radost neměl. Jde o to, že se rozcházíme ve spoustě věcí ideologicky, na druhou stranu jsou určité body, které se týkají věcí sociálních, ve kterých bychom mohli najít shodu. Proto chápu, že v některých záležitostech je možné, že KSČM a SPD hlasuje stejně. Pokud by se třeba řešilo zestátnění exekutorů, věřím, že SPD a KSČM budou hlasovat stejně. Ale to neznamená, že bychom k sobě měli názorově blízko.

Nemáš pocit, že SPD vykrádá tu agendu, kterou byste jinak mohli využívat vy? Že vám odsávají hlasy a vy jste tak s nimi nuceni spolupracovat?

Ano, je to tak. Ale podle mě je to naše chyba, že si necháváme vykrádat témata. My jsme ta témata měli v programu dávno před SPD a to, že jsme je nebyli schopní voličům nabídnout, je kritika pro nás a výzva, že bychom to měli dělat líp.

Kdo z výrazných členů komunistické strany je ti názorově nejbližší?

Mně je sympatický Jirka Dolejš. A to bude trochu kontroverzní — můžu říct, že se mi dobře spolupracuje s Martou Semelovou. Je tam spousta skvělých lidí. A i když se s nimi třeba ve vybraných názorech na minulost rozcházím, jen zřídka se s nimi rozcházím v názorech na budoucnost.

Jiří Dolejš platí ve straně za zastánce modernistického proudu, podle datové analýzy Českého rozhlasu hlasuje jako poslanec často odlišně od zbytku klubu a na sobotním sjezdu kandiduje znovu na místopředsedu strany. Proč podle tebe nekandiduje i na vyšší post? A jakou oblibu mu ve straně přisuzuješ?

Proč nekandiduje i na předsedu, nevím. Je ovšem pravdou, že tím, jak výraznou postavou v rámci strany je, má na něj řada členů určitý názor. Někteří jsou k němu velmi kritičtí, někteří ho naopak velmi podporují. Já rozhodně patřím k podporovatelům. A co se týče obliby, jako jedna z mála politických stran máme absolutní vnitřní demokracii. To znamená, že o každém postu v rámci strany hlasuje členská základna. Takže pokud Jiřího Dolejše část členské základny už léta volí na pozici místopředsedy, podporu má.

Dalším výrazným člověkem v rámci strany je i Josef Skála, který v sobotu kandiduje na předsedu. Ten je naopak vnímán jako zastánce silně konzervativního křídla. Jaký máš k němu a jeho názorům vztah?

To je velice zajímavá postava. V některých věcech s ním souhlasím. On přistupuje ke světu z materialistických a marxistických pozic, ačkoliv některé jeho závěry bych osobně vykládal trochu jinak. Hodně hledí do minulosti, což je sice v pořádku, ale možná by to mělo směřovat spíše dovnitř té strany než ven. Je to téma, se kterým se musíme vypořádat především my sami. Je to spíš člověk, který reprezentuje ten starý styl. Věřím, že kdyby svoje myšlenky formuloval trochu jinak, už by zdaleka tak kontroverzní postavou nebyl a možná by byl naopak velmi oblíbený.

Na sjezd KSČM poprvé zavítá i prezident. Jak se díváš na Miloše Zemana a na jeho současnou politiku a vystupování?

Jak Miloš Zeman funguje na pozici prezidenta, je pro mě relativně velké zklamání. Já si ho pamatuju, když ještě vedl sociální demokracii. Na druhou stranu to, že prezident přijede na náš sjezd, je určitě dobré. Připoutá to mediální pozornost, víc se o nás už teď mluví.

K tomu jsme byli dlouho takovou stranou druhé kategorie. Sice jsme byli legální, ale nikdo se s námi nechtěl kamarádit. Teď se toto stigma pomalu vytrácí, možná kvůli tomu, že se zde objevily strany, které jsou pro liberální bublinu ještě méně přijatelnými. Pomalu se stáváme funkčním článkem v politickém boji.