↗

S Arťomem Korjaginem jsme se sešli v sociálním bistru Střecha, které spoluzakládal a v němž také pracuje. Ptali jsme se na všechno od hamburských nepokojů po to, jaké to je být ve třiceti letech jednou z mála mladších a progresivnějších tváří poměrně zkostnatělé strany. Řeč se stočila i na volbu nového předsedy KSČM a sjezd strany, který začíná v sobotu.Tvé jméno se ve veřejném prostoru poprvé více objevilo po letních protestech v Hamburku. Mohl bys zrekapitulovat, jak ses v Hamburku ocitl a co se tam přihodilo?

Vyrážel jsem do Hamburku hlavně na velice intenzivní a náročné protesty proti G20. Ten ‚výlet‘ se potom protáhl na dva a půl měsíce, i když jsem tam jel jen na víkend. Byly to masové a z většiny levicové protesty proti představitelům dvaceti nejmocnějších zemí. Co mě na tom nejvíc příjemně překvapilo — ty protesty byly nejen aktivistické, ale i lidové. Přišla tam spousta důchodců, rodin s dětmi i místních ze čtvrtí, kde akce probíhaly.

Účastnil jsem se té nejaktivnější části demonstrací, která se snažila blokovat a narušovat průběh summitu G20. Myslím, že je to dobré a správné, protože zpochybňovat autority globálního kapitalismu je něco, co by mělo být denním chlebem každého levičáka.

No, a na jedné z těch demonstrací mě také zatkli, když jsme se snažili dostat na místa, kam nás policie nechtěla pustit, a dělali jsme to tak aktivně, že jsme porušili německé zákony. Několikrát.

Co následovalo?

Strávil jsem dva a půl měsíce ve vyšetřovací vazbě. Nakonec mě odsoudili k podmíněnému trestu a mohl jsem se vrátit zase domů. Byl to silný zážitek; v něčem dobrý, i když samozřejmě psychicky i fyzicky náročný. Celkově myslím, že mi to v lecčem pomohlo, i osobnostně. Všichni velcí revolucionáři a revolucionářky si něco odseděli, takže jsem si nepřipadal úplně blbě. Ve vazbě jsem hodně četl Rosu Luxemburgovou — ta taky v Německu seděla.

Pro pozorovatele zvenčí byly ty protesty hodně anarchistické, respektive organizované hlavně anarchisty. Jak jsi k tomu přistupoval coby člověk, který je ideologicky ukotvený trochu jinde?

Nějaké skupiny tam byly otevřeně anarchistické. Ale většinu protestujících tvořili zástupci staré i nové levice, aktivně se angažovala také Die Linke, místní sousedské spolky, spousta ekologických aktivistů a řada lidí, kteří působili tak, že se nehlásí k žádné straně. To, že média vyzobávala nejnásilnější části demonstrací, pak působilo, že anarchisté sehráli výraznou roli, ale tam byly desítky tisíc protestujících… Nemyslím si, že je v Evropě tolik anarchistů.

Soud s tebou tedy skončil podmíněným trestem. Omezuje tě to nějak?

Naštěstí ne. Už dlouho předtím jsme připravovali projekt našeho sociálního družstva Střecha, které mělo za úkol zaměstnávat lidi po výkonu trestu. Takže jsem se tak stal i jeho cílovou skupinou.

Mohl bys Střechu trochu blíže představit?

Na projektu Střechy jsme pracovali víc než rok a je fúzí nápadů všech zakládajících členů a členek. Každý měl v hlavě nějakou myšlenku, jak dělat práci kolektivně, sociálně a zároveň v oblasti gastronomie, která je nám všem blízká.

Střecha je sociální družstvo. Družstevní aspekt pro nás byl zásadní — chtěli jsme práci organizovat kolektivně.

Chceme také dělat kritickou sociální práci. Nejen být přestupní stanicí pro lidi, kteří jsou vyloučení a my bychom se je snažili začlenit do toho ‚skvěle‘ fungujícího systému. My chceme nabízet alternativu, místo, kde lidé najdou bezpečný přístav, stabilní práci, kde budou mít sami možnost rozhodovat o tom, co budou dělat. Náš přístup se snaží o co největší provázanost. Ne že ten je šéf, tohle jsou zaměstnanci a tohle zaměstnanci zaměstnanců… ale abychom společně dělali něco smysluplného.

Jak jste se dostali k tomu, že bude Střecha vařit vegansky?

Ne všichni do toho šli s tím, že by veganská být měla, ale nakonec jsme se tak rozhodli, protože jsme chtěli ukázat, že základní úcta k životu by neměla končit u lidí. Kromě toho nás trochu štvalo, že veganství působí jako něco pro úzkou semknutou skupinu lidí, že je to určitá identita.

Chtěli jsme ukázat, že veganský podnik může být úplně normální bistro či hospoda, kam může každý přijít, dát si pivo, dát si jídlo, prostě tam posedět… A v neposlední řadě se organizace skladu a hygienické normy řeší lépe, když jste veganský podnik.

Když tedy u vás někdo začne pracovat, stane se později družstevníkem?

Přesně tak, v budoucnu bychom chtěli směřovat k tomu, že lidé, kteří budou pracovat ve Střeše, budou také družstevníci a družstevnice. Samozřejmě do toho nechceme nikoho nutit, pracovat tu můžou i tak. V dobrovolnosti je kouzlo družstevnictví.

Každopádně by se nám líbilo, kdyby družstvo rostlo a lidé, kteří k nám přicházejí, by se k němu chtěli přidávat, podílet se víc na chodu bistra a rozhodování. Každopádně to znamená odpovědnost a jisté riziko, které si na sebe někteří lidé vzít nechtějí. To samozřejmě respektujeme, a to, že někdo není družstevník, ho nijak nevylučuje z chodu bistra. Jsme zvyklí dělat všechno spolu.

Kromě politiky zdola a ze Střechy tě řada lidí může znát i z KSČM, ve které působíš na Praze 10. Proč a kdy jsi tam vlastně vstoupil?