Kandidátky KSČM již čtvrtstoletí získávají stabilně v parlamentních volbách výsledky přes deset procent. U někoho to funguje jako rudý hadr na býka, ale převážná většina společnosti to bere jako samozřejmou součást polistopadové epochy. Jestli v ní některý politický subjekt projevil pozoruhodnou stabilitu, pak to byla právě komunistická strana.

Lze s velkou pravděpodobností předpokládat, pokud nenastane nějaký hluboký otřes v české politice, že i letošní volby dopadnou pro kandidátku KSČM obdobně jako v minulosti. To znamená, že volební výsledek se bude pohybovat v pásmu nad deseti procenty a nepřesáhne procent patnáct.

Maně si vzpomínám na „prognózy“, které komunistické straně a jejím volebním výsledkům předpovídaly postupný přechod do nicoty. Také zleva zněla kritika, že pokud se komunistická strana nezmodernizuje, neprovede hlubokou transformaci, zmizí v politické nicotě.

Naopak před deseti lety s explozivním nástupem krize neoliberálního kapitalismu se mnozí levičáci všech typů upínali k myšlence, že se otevírá „okno příležitostí“ pro radikální levici, které jí umožní významně promluvit do politických poměrů v dalším období. Pokud se v krizi něco otevřelo, pak jen cesta, jak posílit stávající globální neoliberální systém doprovázená spíše fragmentací levice a nárůstem proudů, které se opírají o rostoucí národovecké, nacionální cítění stále větší části občanstva a rostoucí nedůvěru k „demokracii“.