Kandidátky KSČM již čtvrtstoletí získávají stabilně v parlamentních volbách výsledky přes deset procent. U někoho to funguje jako rudý hadr na býka, ale převážná většina společnosti to bere jako samozřejmou součást polistopadové epochy. Jestli v ní některý politický subjekt projevil pozoruhodnou stabilitu, pak to byla právě komunistická strana.

Lze s velkou pravděpodobností předpokládat, pokud nenastane nějaký hluboký otřes v české politice, že i letošní volby dopadnou pro kandidátku KSČM obdobně jako v minulosti. To znamená, že volební výsledek se bude pohybovat v pásmu nad deseti procenty a nepřesáhne procent patnáct.

Maně si vzpomínám na „prognózy“, které komunistické straně a jejím volebním výsledkům předpovídaly postupný přechod do nicoty. Také zleva zněla kritika, že pokud se komunistická strana nezmodernizuje, neprovede hlubokou transformaci, zmizí v politické nicotě.

Naopak před deseti lety s explozivním nástupem krize neoliberálního kapitalismu se mnozí levičáci všech typů upínali k myšlence, že se otevírá „okno příležitostí“ pro radikální levici, které jí umožní významně promluvit do politických poměrů v dalším období. Pokud se v krizi něco otevřelo, pak jen cesta, jak posílit stávající globální neoliberální systém doprovázená spíše fragmentací levice a nárůstem proudů, které se opírají o rostoucí národovecké, nacionální cítění stále větší části občanstva a rostoucí nedůvěru k „demokracii“.

A těmito rozbouřenými vodami KSČM proplouvala bez závažnějších šrámů. Možná, že intuitivně vycházela z Haškovy koncepce „strany mírného pokroku v mezích zákona“. Při zpětném pohledu a v konfrontaci, s tím, jak dopadly strany obdobného typu v dalších postsocialistických zemích, je to možno považovat za obstojný výsledek.

Jen pro připomenutí parlamentní výsledky vypadaly následovně: 1996 — 10,33 % (+ Levý blok 1,40 %), 1998 — 11,03 %, 2002 — 18,50 % (pravděpodobně jedinečný výkyv), 2006 — 12,81 %, 2010 — 11,27 %, 2013 — 14,91 %. Stabilita volebních modelů ze sociologických výzkumů v mezidobí voleb je také obdivuhodná a co více, nemají na ni žádný významný vliv ani občasné antikomunistické kampaně či „skandály“ týkající se i komunistických funkcionářů, ani kontroverzní vystoupení některých reprezentantů třeba tradicionalistického křídla strany, či naopak z opačné strany reformistů.

Stabilita KSČM stojí na velké dynamice v podporovatelích komunistických kandidátek. Od roku 1996 se složení voličů významně obměnilo. Není jednoduché najít relevantní informace z otevřených zdrojů o složení, struktuře voličů a podporovatelů různých politických stran a hnutí, a u komunistů, jako by to bylo dobře skrývaným tajemstvím.

Je ale známo, že voličské jádro KSČM se formuje především z věkově vyšších skupin a zde musela již z biologických důvodů nastat podstatná obměna. Že by i zde platilo z revoluční písně: „I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, prapor rudý zavlaje?“ Buď jak buď, je skutečností, že kandidátky KSČM čerpají především ze starších ročníků, které v nich vidí to, co hledají.

Na druhou stranu není pravda, že komunistické kandidátky jsou kandidátkami důchodců. Pro srovnání třeba jihomoravská kandidátka má průměrný věk 47,8 let, v Praze je to pak 55,1 roků. I v okresních strukturách strany dnes stále více působí mladší a střední generace.

Strana navíc nestaví výhradně na vlastních členech. V krajích je vždy na kandidátkách převaha straníků doplněná bezpartijními. Ve většině krajů jejich zastoupení činí mezi deseti až dvaceti procenty. Výjimkou je Ústecký kraj, kde jsou pouze členové KSČM.

Zvláštní je v mnoha směrech Praha. Zde je relativně nejmenší šance dobře uspět pro výrazněji antikomunisticky naladěnou pražskou populaci, přesto zde ale soupeří tři místopředsedové KSČM i nejvýznamnější představitelka ortodoxního křídla ve straně. Ale je to také jediná komunistická kandidátka, která má i tři kandidáty z jiné strany — Strany demokratického socialismu.

Prosté počty také říkají, že faktická role straníků v ovlivnění výsledku voleb není rozhodující. Pokud bychom předpokládali volební účast okolo šedesáti procent, pak k výsledku předpokládanému posledními volebními modely bude potřeba pět set až šest set tisíc hlasů a celá členská základna činí maximálně čtyřicet tisíc.

A tady je ona „šedá“ masa málo čitelných komunistických voličů, nečlenů. Je fakt, že v posledních letech poklesl počet občanů, kteří se identifikují jako levicoví. V roce 2013 byla sebeidentifikace s levicí nad čtyřiceti procenty procenty, zatímco s pravicí pod třiceti procenty. Dnes je to obráceně: s pětatřiceti procenty pro pravici proti sedmadvaceti procentům pro levici při rostoucím „středu“, který je nyní obdobně velký jako levice.

Poslední průzkum ukazuje, že dnes přibližně jen 7,5 % patří do vyhraněné levice a dalších 5,2 % k ní má blízko. To jsou reálné zdroje voličských hlasů pro KSČM. Samozřejmě, každé další procento je vítané, ale tam už půjde o výrazné přetahování hlavně se sociální demokracií (14,2 % sebeidentifikace jako levý střed). To samozřejmě musí dělat vrásky jak komunistům, tak sociálním demokratům, zvláště vstupuje-li do hry další osa, který staví na národovecké a xenofobní politice a odčerpává některé původně levicové voliče.

Pokud vezmeme do úvahy výše uvedené, pak lze porozumět tomu, že v komunistickém programu lze jen s obtížemi hledat výrazně radikální postoje a návrhy, které by reflektovaly základní strategický cíl KSČM — socialismus jako demokratickou společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní.