Hlas lidu, hlas boží, říkejme mu Bohouš. Setkali jsme se u piva. Mluví nahlas. Je mu sedmdesát čtyři, bydlí na vesnici. Celý život pracoval jako zedník. Po revoluci zkusil podnikat a nevyšlo to. Dluhy splatil, vydělal na ně rukama. Bral melouchy od nevidím do nevidím. Pak až do důchodu měl živnost na zednické práce. Daně platil. Sobě dům opravil, dvěma dětem postavil. Nebyl komunista. Je rád, že je možné cestovat, a využívá to. Žena pracovala v JZD. Tipuji na Babišova voliče. Tipuji správně. Když se dostaneme na politiku, ještě přidá na hlase.

Návratný motiv rozhovoru: „Všechno zničili.“

Zničili řemeslo

„Palice študovaný, dlouhej bič a malej prostor na ně.“ Bohouš upozorňuje na špatnou kvalitu učňovského školství. „Nikdo nic neumí a naučit se nechce. Češi si myslí, že na ně navždy budou makat Ukrajinci. Ale národ, který si nedokáže základní věci udělat sám, je národ, který nejdřív zblbne, a pak ho někdo obsadí.“ Myslí si Bohouš. Kromě jeho řemesla zničili i většinu ostatních. „Východní Němci měli vždycky soukromníky. Když jsme tam jezdili, všechno ti udělali a všechno jsi sehnal. Ne úplně oficiálně, ale se známostmi se dalo. Takže po revoluci jen pokračovali. Tady to potřebovalo pomoct, aby se to vzpamatovalo. Ale místo toho, aby pomohli, všechno zničili.“

Zničili zemědělství

„Byli jsme soběstační, a ještě se vozilo Rusákům. A teď? Z kravína u nás ve vsi je autodílna a z vepřína sklad. Kdo chtěl hospodařit, topil se v papírech a buzeraci. Nezůstal skoro nikdo. Na to, abys mohl hospodařit, potřebuješ velkou plochu. Ale naši vyžili z osmi hektarů. Makali, ale na svým.“

Zničili kulturáky

„Chodili jsme tancovat. Lidi se bavili. Byli jsme spolu. Jak se teď lidi potkávají? Leda na tom jejich internetu. A to je jenom u nás. Když jedeš do Rakouska, mají dál v každé vesnici dechovku. Tady zbyli leda hasiči a pár myslivců.“

Bohouš navazuje brilantní analýzou současných výrobků. „Je to z umělý hmoty a slouží to dva roky. Auto pět místo dvaceti. Jak to má po záruce, můžeš to zahodit. Nic se nedá opravit.“ Pokouším se obohatit jeho slovní zásobu pojmem „kurvítko“, což je součástka ve výrobku, kterou výrobce schválně používá, aby výrobek odešel v době kolem proběhnutí záruky. Snažím se Bohouše přesvědčit, že kurvítko je charakteristickou součástkou vyprodukovanou dnešním kapitalismem. Bohouš naslouchá, pak přidá na hlase a řekne: „Kdyby neměli kurvítka v hlavě, tak by je nestrpěli v tom, co si kupujou. To nejsou lidi.“

Ptám se, kdo jsou oni, co to všechno zničili. „Ódéesáci! Nejdřív všechno rozkradli, a pak to zničili. Nakonec co zbylo, dali farářům.“

Bohouš si nestěžuje na svůj důchod, na sociální situaci svou, svých dětí, ani četných vnoučat. Bohouš si jen a jen myslí, že to takto dál nejde. Bohouš si myslí, že nás čeká velký krach.

Vracím se k Babišovi a zkouším to s řepkou. „Vyrábí hnojiva, na řepku bere dotace, ta potřebuje hodně hnojit, prý to kazí spodní vodu.“

„Takže taky všechno ničí? Proč to není v televizi? Já sleduju debaty, a komunistka byla dobrá, ta jim to natřela. Tak budu volit komunisty. To bych nikdy neřek, že zrovna komunisti budou někdy ty nejmenší svině.“

Pokoutní fašismus

Piv bylo víc. Jestli Bohouš nezapomene, možná jsem dnes získal voliče KSČM. Ještě včera večer jsem byl v Německu, kde přátelé jsou jak zpráskaní psi z výsledku Alternativy pro Německo, které říkají „náckové“. „Nejhorší je, že je tady v Sasku volilo čtyřicet procent lidí, jdeš po ulici a říkáš si, jestli i tamta holka a tenhle dědek. Hrůza. Všechno s nimi zhrubne. Z parlamentu se stane žvanírna pro nácky.“

Večer po pivu s knihou. Laurent Binet, Sedmá funkce jazyka. Vhodný citát:

„Mezi dneškem a Gramsciho dobou je však rozdíl. Dnes už není fašismus hrozbou. Fašismus se usídlil v samém srdci státu. Hlodá tam jako červ. Fašismus už není katastrofálním důsledkem krize státu a vedoucí třídy, která ztratila kontrolu nad masami. Není už odplatou, nýbrž záludným útočištěm a pomůckou vládnoucí třídy, aby ustála tlaky pokrokářských sil. Už to není fašismus, ke kterému se lze přidat, nýbrž fašismus ostudný, pokoutní, už to nejsou vojáci, není to ani strana mládeže, je to fašismus starců, fašismus pochybných pokoutních buněk tvořených fízly v žoldu rasistických pánů, co chtějí všechno změnit, aby se nezměnilo nic, a dusí při tom Itálii smrtící hlušinou. Je jako bratránek, co u stolu vykládá hrozně trapné vtipy, ale stejně ho rodina na oběd vždycky pozve.“ (str. 168)

Bylo zvláštní usínat s pocitem, že jsem možná získal voliče KSČM. S pocitem, kolik životního poznání bylo mezi Bohoušovými vzteklými výpady proti všemu a všem.

Během noci vrací se věta roku z letošního léta v Alpách: „Víš, já tu znám tolik hodnejch fašistů.“

S Bohoušem u piva došli jsme od Babiše ke komunistům. V režimu hospodského rozhovoru těžko lze víc, když šenkýř točí. Se čtenářkami a čtenáři chtělo by to dojít dál. V letošních volbách se nabízí řada stran, které dokážou vládnout, přestože neumějí lidi přesvědčit, že umějí také vést. Bohouš si triumf protestní volby bude užívat jeden den. Bohouši, volme ty, kdo hodně udělali špatně, ale nezlikvidovali demokracii. Hledají se lidé, kteří budou myslet na čtyři roky. A napříště se hledá stát, který k Bohoušovi dopraví víc demokratických politických podnětů.