Zíral jsem na dvojce na bývalé spolužáky. V televizní verzi rozhovorů Paměti národa. Jiří Imlauf a Petr Mička vyprávěli o tom, jak jeli v roce 1987 na demonstraci k Lennonově zdi, jak pak oba šli na výslech a Petra získat nezkusili, kdežto Jiřího získali. Jiřího i po letech mrzí, že práskal, ani pro Petra skoro třicet let nestačilo, aby ho to celé nepřestalo žrát. Tak pravil film.

„Banálně hluboké jizvy na duši“, první reakce na obrazy někdejších spolužáků v bedně. Pak jsem si poprvé v životě, na Youtube, pustil skupinu Houpací koně, kde Jirka Imlauf hraje. V písni Everest, která má návštěvnost více než sto tisíc, jsou verše: „Projdi se peklem. Tohle je místo studený. Tady se čas měří vztekem. A tak vaříme ze sněhu čaj a všechno se vrací.“ Hudba dohrála a dostal jsem chuť uchopit divácký zážitek nějak věcně.

Hlásím rovnou, že nebudu nadávat ani na fízly, ani na projekt Paměť národa, takže nadšence neuspokojím. Na druhou stranu jsem pamětník, který znal nejen oba kluky, ale i prostředí Ústí nad Labem konce sedmdesátých a osmdesátých let.

Co mne zajímá nad rámec předloženého filmu

Díl Paměti národa o mých bývalých spolužácích nechává otevřenou jednu otázku. Psal Jirka vlastnoručně zprávy, nebo ne? Ve filmu říká, že ne. Ze spisu StB se podle internetových stránek Paměti národa dochovalo torzo. Na stránkách jsou vidět desky na vlastnoručně psané zprávy. Ve filmu kamera letmo ukáže témata, čeho se týkaly. Je celý film částečně o tom, že Jirka má potřebu i po třiceti letech lhát? A pokud ano, nevypovídá to spíše o systému než o něm samém?

Film mne zajímá jako příspěvek k tomu, jak se vyznat v nedávné minulosti. Jako něco, co do vyššího celku uspořádá to, co si pamatuji.

Když sáhnu do vzpomínek, vidím Jirku na začátku naší první chmelové brigády, po nástupu na pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem v roce 1985. Dnes už se to o nikom říkat nesmí, ale tehdy by se skoro všichni shodli, že je krásný. Delší vlasy, jasný pohled, odvaha přikrmená chlastem. „Nohavica Jaromír“, zakřičel Jirka do žvástů kantorů, které vedli na mikrofon na začátku chmelu. Bez kontextu.

Chtěl řvát symbol. Nohavica byl tehdy hlavní protestní písničkář, co ještě směl vystupovat. Pak prý práskal, co dělal Kryl v Budapešti. A dnes prý hraje pro Okamuru.

Pak na chmelu představovali kantory. U jednoho matikáře, když ho ukázali, Jirka naplno a bez kontextu křičel slovo vulgárně označující mužské přirození. A měl pravdu, i když toho chlapa neznal. Ten vyučující si jednu studentku matematiky izoloval do kuchyně a spal s ní, zatímco my těžili zelené zlato. I zkoušky se u něj dělaly podobným způsobem.

Ale jak to Imlauf veděl? Nevěděl. Nějak cítil. Kdybych byl estébák, lámal bych Imlaufa. Kdybych byl estébák, věděl bych dávno od jiných, že po něm mám jít. Na druhém chmelu auto srazilo a zabilo spolužáka z kruhu Mirka Sasku. Kantoři pak kombinovali výhrůžky a diskotéky. Uměli to zahustit i bez fízlů. Nám tehdy pomohla šéfka dějepisu, docentka Englová, z protestantské rodiny.