Před několika týdny byl na webu seznamzpravy.cz zveřejněn článek o dávné spolupráci filosofa a teologa Zdeňka Kratochvíla se Státní bezpečností, doprovozený obrazovým záznamem části rozhovoru Paměti národa s ním. Vysvětluje tehdejší události, které k jeho spolupráci vedly, a popisuje některé dobové souvislosti. O jeho někdejší spolupráci se Státní bezpečností dříve nebylo veřejně známo. Také jsem o ní nevěděl.

Příběh Zdeňka Kratochvíla je dávný, zahrnuje období konce sedmdesátých let a osmdesátá léta minulého století. Je to tedy už příběh spíše historický, bez významu pro naši dobu, pro nás tady a teď? Jaký má vůbec smysl přiznávat selhání po desítkách let, jestliže z něj už nemohou vyplynout žádné praktické důsledky ani pro něj osobně, ani pro ty, kteří se mohou cítit zaskočeni a zrazeni?

A jak Kratochvílův tehdejší příběh souvisí s tolikrát zmiňovanou potřebou vyrovnat se s minulostí? Přispívá jeho opožděné, jen nepatrně sebekritické vyjádření k porozumění tehdejší situace? Přestože je to příběh dávný, nese pro nás v současné době v docela jiných společenských podmínkách nějaký obecnější význam? A jak posuzovat tehdejší události a Kratochvílovu roli v nich ve vztahu k jeho pozdější kariéře významné a oblíbené akademické osobnosti? Máme se dívat po dlouhých letech na takové události a přiznání velkoryse a smířlivě, anebo principiálně?

Zdeňka Kratochvíla znám jen zběžně, zato však velice dlouho. Poprvé jsem se s ním setkal, když mě jeden známý vzal s sebou na Kratochvílovu přednášku. Tu pořádal ve svém bytě na okraji Prahy přibližně koncem léta 1980. Působil velice znale a téma z oblasti filosofie uměl poutavě vyložit. Tehdy, jako i později na mě působil sympaticky a inspirativně, spíše uzavřeně, jeho myšlení mělo vždy hloubku a rozhled.

Bytové přednášky, semináře, koncerty, literární večery, diskusní setkání tehdy široce přesahovaly okruh signatářů Charty 77, pozvání se šířilo ústním podáním, sedělo se při nich na židlích snesených z celého bytu, na podlaze, někteří poslouchali i vestoje. Poté jsem u něj v bytě byl ještě jedenkrát nebo dvakrát. V následujících letech jsem ho občas potkával na podobných bytových setkáních. Po roce 1989 už mnohem zřídkavěji. V posledních letech jsem s ním hovořil dvakrát. Bližší osobní vztahy jsme neudržovali.

Zdeněk je charismatický, umí zaujmout a udržet si pozornost naslouchajících, při výkladu se nevyhýbá dialogu. Jeho přátelské vztahy s okruhem pražských filosofů rozvíjejících dílo Jana Patočky byly mezi lidmi, s nimiž jsem se v osmdesátých letech stýkal, známé. I když stál mimo dění vlastní Charty 77, k širšímu okruhu nezávislých intelektuálů s Chartou úžeji nebo — v jeho případě — volně propojených, bezpochyby patřil.

Následující úvahy se nevyhnou kritice jeho tehdejších rozhodnutí. Zveřejněné okolnosti dávných událostí mají veřejný rozměr, jaký mělo ostatně i jeho mnohaleté akademické působení.

Zdeňka Kratochvíla považuji za hodného a laskavého člověka a jsem přesvědčen, že jeho kritizovaná někdejší rozhodnutí nejsou projevem zlé vůle, snahy někomu ublížit nebo někoho poškodit. Je ovšem až nápadné, jak se donedávna skrytá část jeho příběhu odklání od ideálů, které jsou základem oborů, jimž se věnoval. Od ideálů, které vyznával on i prostředí, v němž působil.

Co je víc — záměr, nebo výsledek?

Na stole mi od podzimu leží Kratochvílova kniha Alternativy (dějin) filosofie, s autorovým podpisem. Nejsem moc systematický čtenář. Abych se rozhodl, jestli si knihu přečtu celou, otevřel jsem nejprve kapitolu s názvem Svobodná vůle. Na straně 165 čtu: „Někteří moralisté hodnotí lidské jednání právě podle volní intence. V baroku to bylo předmětem plamenného sporu mezi jezuity, kteří stranili vůli a intenci, a dominikány, stranícími roli faktického výsledku. Míra nadřazení nebo aspoň zohlednění intence vůči faktickému výsledku má dopad i v právním řádu, například v řadě: záměrná defraudace, zanedbání péče o svěřený majetek, oběť podvodu. Nějaký užitek to určitě má, přesto mi nadřazení úmyslu nad výsledek občas připomíná trapné dětské výmluvy. …. Jak je možné, že občas dělám i to, co vlastně nechci? Jak je možné, že nedělám všechno to, co chci? Přece se nemůžu vyzout z odpovědnosti a tvrdit, že to nejsem já.“

I já jsem zastáncem zásadního významu výsledku. Poukazování na dobře míněný záměr, který pro různé nečekané okolnosti nevedl k výsledku, jsem vždycky považoval za způsob, jak si nepřipustit odpovědnost. Jsem rád, že tohle věčné dilema Kratochvíl historicky osvětluje, uvedený kontext pro mě byl objevný.

Ale autor přece musel vědět, co čtenáři netušili, že i on bude jednou na podstatných událostech ze svého života vysvětlovat, že to tehdy přece myslel dobře, že to dopadlo jinak, než zamýšlel, a že vlastně dělal něco, co přece dělat nechtěl. Takže nemůžeme obejít otázku, jestli brát filosofii vážně, anebo jako — jak že to řekl Hamlet? — slova, slova, slova.

V první polovině sedmdesátých let, jak uvádí zmíněný článek na seznamzpravy.cz, studoval na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích teologii. V roce 1975 byl ze školy vyloučen, společně se spolužákem Janem Medkem (synem již zesnulého Ivana Medka, synovcem malíře Mikuláše Medka). V Praze zázemí neměl, proto mu rodina Medkových nabídla, že u nich může nějakou dobu bydlet. Zůstal tam několik měsíců. Laskavost a obětavost rodiny Medkových byla mimořádná, o dlouhodobějšího hosta se postarali s naprostou samozřejmostí a velkoryse.

Jak to můžu vědět? I já mám s Medkovými podobnou zkušenost. Na podzim 1980 mě zločinci ze Státní bezpečnosti nejprve při výslechu ve zhasnuté místnosti ztloukli, bylo jich na mě pět, o tři týdny později mě zavezli na okraj nějaké odlehlé skály v jižních Čechách, odebrali mi doklady a donutili mě postavit se k okraji srázu s opakovanými vyhrůžkami, že mě shodí. Neshodili, prý až příště, ale nebyl jsem si úplně jist, jak to skončí. Následovalo ještě jedno přepadení za tmy na rušné ulici v Praze.

Byli to právě Medkovi, kteří mi vzápětí nabídli, že se u nich můžu z takové série ataků v klidu vzpamatovat. Zůstal jsem u nich asi dva týdny. Naštěstí mě o pár dní dříve také vyhodili z pracovního poměru, takže jsem nemusel nikam vycházet. Byl jsem těmi útoky zaskočen, ten okraj skály byl opravdu blízko. Necítil jsem se dobře.

Díky otevřeným dveřím a srdcím rodiny Medkových (Honzo a Terezo, ještě jednou, po létech, vám děkuji!) jsem ty nepěkné události nějak strávil, a i když pocity strachu na ulici mi ještě dlouho zůstávaly, vrátil jsem se ke své osvědčené osobní maximě: Když máš strach, tvař se, že jsi úplně v klidu.

Dodnes pečlivě vnímám, kdo jde na ulici za mnou. Bez empatické pomoci rodiny Medkových bych se s těmi událostmi tehdy vyrovnával déle a hůře.

Vybrat si, ale nepřebrat

Zdeněk Kratochvíl toužil i poté, co byl vyhozen z bohoslovecké fakulty, v přípravě na kněžské povolání pokračovat. Legálně to ale možné nebylo. Našel si kontakty k dalšímu studiu v Krakově v prostředí tehdejšího krakovského arcibiskupa, kardinála Karola Wojtyly. Teologická studia tam po čase dokončil a kardinál Wojtyla mu nedlouho před tím, než byl zvolen papežem, udělil kněžské svěcení.

Bylo to svěcení utajené, církevně platné, avšak nedávalo mu možnost veřejně působit v tehdejším Československu v duchovní službě. Předpokládám, že kardinál Wojtyla nesvětil na kněze náhodné kolemjdoucí, a že tedy Zdeňka Kratochvíla považoval za velmi dobře připraveného na takový zásadní životní okamžik i na všechno, co mělo či mohlo následovat.

Tajně působící kněz vždy své poslání uskutečňuje v nelehkých podmínkách a musí předpokládat, že v některých nastalých situacích nebude snadné vytrvat a obstát, neměla by jej tedy vykolejit nebo zviklat žádná zkouška odolnosti i charakteru, kterou bylo rozumné předpokládat. Jako například nepříjemný výslech školenými pracovníky Státní bezpečnosti, což nemuselo být zdaleka nejhorší ze všeho, co tu mohlo tajně působícího kněze potkat.

O tom, že Zdeněk je tajným knězem, někteří lidé věděli. I já jsem to věděl, ač jsem mu nebyl nijak nablízku. Že se to dozví Státní bezpečnost, byla jen otázka času, nevěděla-li to ovšem hned od počátku. Už před jeho vysvěcením, ale zejména po něm, se s ním Státní bezpečnost snažila navázat užší kontakt. Nedlouho po jeho vyhození ze studií ho ujišťovali, že „měly by být vytvořeny podmínky pro jeho návrat na fakultu“.

Dnes je snad patrnější než tehdy, jak absurdní tyhle řeči byly. Státní bezpečnost přece nebyla nějaká charita pomáhající vyloučeným bohoslovcům, nýbrž represivní složka státního režimu, který se po desítky let snažil církve a víru potlačovat různými silovými i rafinovanějšími způsoby. Uměli škodit, nic jiného se od nich čekat nedalo.

Svoji ochotu spolupracovat se Státní bezpečností podepsal — jak uvádí článek — dne 2. dubna 1981. Ke spolupráci se údajně zavázal proto, že mu vyhrožovali trestním stíháním za maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Ve videozáznamu Paměti národa z podzimu loňského roku o výslechu v den, kdy spolupráci podepsal, Kratochvíl uvádí: „Říkali tehdy: ‚Víte, že za maření státního dozoru nad církvemi je…‘ — a teď já nevím ta léta. ‚A když je maření organizované, tak je těch let o moc víc…‘ Ukazovali mi fotky, nějaké písemné dokumenty, pustili mi nahrávku,“... „Dokazovali, že mě mají v hrsti. Ke konci výslechu přišel ten, co se představoval jako Luděk a se kterým jsem se později pravidelně vídal,“ .... „Tvářil se, že mě z toho vyseká. Bylo jasně dané, že já mám na výběr.“

Tehdejší trestný čin maření výkonu státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle ustanovení § 178 trestního zákona mohl být trestán až dvěma lety odnětí svobody nebo peněžitým trestem, trestní sazba tedy náležela k mírnějším. Organizovaná forma tohoto trestného činu nebyla v tehdy platném trestním zákoně uvedena.

Moc se na to nenadřeli

Chápu, že každý má jinou míru citlivosti. Podobných výhrůžných estébáckých řečí jsem zažil tolik, že jsem je už ani moc nevnímal, nereagoval jsem na ně a nepřisuzoval jsem jim význam. Přece bych neočekával, že mi budou zpívat koledy.

Ale Zdeněk podobné jalové řeči za vyhrožování považovat mohl, obdobné situace vnímá každý jinak. Jen jestli tím, že se po takových výhrůžkách rozhodl s nimi podepsat spolupráci, nenastavil svému selhání laťku příliš nízko. Cíle tedy dosáhli snadno a ani se na to moc nenadřeli. Lze za těchto okolností říci, že byl ke spolupráci se Státní bezpečností donucen? Anebo byl jen vyzván?

Třeba jen neměl dobrý odhad a nezvládl tehdejší situaci. To se samozřejmě stávalo, jenže důsledky takového selhání nerozfoukal vítr. Byly, jak vidíme, schopné přetrvat a působit ještě dlouhá desetiletí.

Kněz, filosof, člověk bývá postaven před různé volby, kterým by se raději vyhnul, ale přijdou-li, musí se jim podrobit či postavit. Pilíře naší civilizace i myšlenkového odkazu minulosti bývají vystavěny těmi, pro něž jednota činů a slov byla tak pevná, že o nich slýcháme dodnes.

Starořecký filosof Sókrates se také ocitl v situaci, v níž bylo jasné, že má na výběr. Jak bychom se na jeho příběh dívali dnes, kdyby tehdy přistoupil na to, že ho z toho Kritón, jenž mu nabízí pomoc k útěku z vězení, vyseká?

Vždycky jsem si myslel, že každý filosof je či chce být či má být jakýmsi malým Sókratem svého vlastního místa a času. Každý člověk nese odpovědnost za to, co říká a dělá. Je tu ale podstatný rozdíl. Na rozdíl od většiny ostatních právě filosof na sebe vzal závazek hledat moudrost a pravdu a ve svém díle o nich podávat zprávu jiným. Myslím, že na tom, čím člověk je, opravdu záleží. Filosofem se nikdo nestává z donucení.

Poddajnost nikdy nic nevyřeší

Ale kde Sókrates a kde my v časech docela jiných? Pojďme blíž. Snadno najdeme příklad přímo na dosah ruky. Přinejmenším pro všechny filosofy, kteří — jako i Zdeněk — byli v sedmdesátých letech minulého století součástí prostředí žáků filosofa Jana Patočky. Jeho filosofické texty nebyly příliš srozumitelné, tedy třeba pro mladistvého učně, kterým jsem tehdy byl já. Naprosto srozumitelný ale byl v činech, jimiž završoval svoji životní cestu.

Patočka odvážně přijal funkci mluvčího Charty a v následujících týdnech až po svůj poslední text Co můžeme očekávat od Charty 77, který napsal dva dny před svou smrtí, uspíšenou bezohlednými výslechy, se vyjevil jeho význam a obdivuhodná shoda mezi slovy a činy. Myslím, že bez Jana Patočky by Charta 77 otřesy a represe prvních týdnů svého působení dokázala překonat jen s velkými obtížemi. A kdyby Patočka tehdejší mnohačetné výslechy, nátlak ze strany Státní bezpečnosti a mediální kampaň proti Chartě 77 neunesl, kdo by mu to mohl mít, i s ohledem na jeho tehdejší zdravotní stav, za zlé?

Ve zmíněném posledním textu ze dne 8. března 1977, který se stal jeho filosofickou, morální i politickou závětí, se obrací ke všem, kteří si myslí, že je lepší mlčet či poddávat se tlaku: „Odpovězme si otevřeně: žádná poddajnost zatím nevedla ke zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a servilnost, tím více si mocní troufali, troufají a budou troufat. Není žádný prostředek, jak zmenšit jejich tlak, než jsou-li znejistěni, vidí-li, že nespravedlnost a diskriminace nejsou zapomínány, že se nad tím vším voda nezavírá.“

Patočkův příklad měl zásadní, životatvárný význam i pro mě. Jeho pohřeb byl první událostí, kterou jsem jako sotva sedmnáctiletý v kontaktu s počínající činností Charty 77 osobně zažil.

Kratochvíl v rozhovoru pro Paměť národa říká, že se necítil dost silný na to, aby Státní bezpečnosti vzdoroval. „Jsou lidé, kteří na to mají náturu. Já jsem se odhadl — a myslím, že správně — že kdyby to šlo natvrdo, tak ze mě dostanou i věci mnohem škodnější,“… „Nikdy jsem neměl náturu na to, jak vystupovali chartisté. Proto jsem Chartu nikdy nepodepsal, dokonce jsem se chartistům aktivně vyhýbal. Nebyla to námitka proti nim, ale vědomí, že na to nemám.“

Říká, že se odhadl správně a že by z něj za jiných okolností dostali i věci mnohem škodlivější. Proto se rozhodl pro domněle menší zlo, tedy pro spolupráci se Státní bezpečností. Ta znamenala — faktům neutečeme — donášet na lidi, kteří mu důvěřovali.

Proto takové rozumování musí zarmoutit každého, kdo věří v mravní poslání filosofie, a všechny, kteří věří ve věrnost v přátelství jako v jednu z hodnot, která činí náš svět skutečně lidským a život v nastalých těžkostech snesitelným. Jsem nakloněn věřit, že jim Zdeněk říkal jen něco, zatímco jiné informace zamlčoval, aby pokud možno neublížil.

Možná to na věci něco málo mění. Ale že by zásadně? A k tomu ještě ta velesmutná záležitost, která je, při veškerém pochopení pro lidské slabosti, přetěžko obhajitelná — od Státní bezpečnosti přijímal za spolupráci peněžní odměnu.

V diskusním fóru pod článkem o Kratochvílově případu na webu seznamzpravy.cz jeden z diskutujících píše: „Důvod je pouze polehčující či přitěžující okolnost, na vině samotné nic změnit nemůže. Ale v okamžiku, kdy za to vzal peníze, všechny svoje polehčující okolnosti smazal.“

Každého z nás potkávají v životě různé, někdy neporovnatelné překážky. Ale ne každá překážka je neočekávanou, překvapivou ranou osudu. Mnohé možné překážky jsme museli brát v úvahu v rozhodnutích, která záležela jen na nás, byla výrazem naší svobodné vůle a formovala naši cestu životem.

Nutně přece vyvstává otázka, na čí straně vlastně stál. Oběma stranám prospívat nelze. Takže jedné ze stran prospíval. A druhé?

Staň se třeba hvězdářem

Srážka s tehdejší represivní složkou státu, s podobnými dilematy i s hrozbou možných následků potkávala i mnohé jiné. Dva příběhy z totožných časů mohou ukázat složité rozhodování pod tlakem i z jiné stránky: pozdního jara 1985 u mě v Brně zazvonil fotograf, který se o rok dříve se mnou přišel seznámit, stýkali jsme se. Zjevně znepokojený mě vyzval, abych s ním šel ven. Déle než dvě hodiny jsme se procházeli, hovořit jsme začali, až jsme se ujistili, že nejsme sledováni.

Přijel mi říct — trvalé bydliště, a tedy i své estébáky, měl v jiném krajském městě —, že téhož dne ráno byl zatčen a podroben několikahodinovému výslechu. Popisoval mi výslech plný nátlaku. Jeho sebejistota byla oslabena, protože svůj obvykle pečlivě skrývaný archív měl zrovna ve svém bytě. Obával se, že by mu soubor jeho mnohaleté práce mohli zabavit, a proto byl svolnější s nimi komunikovat, aby je — tak v dané situaci uvažoval — svým rezolutním odporem neponoukal k domovní prohlídce v bytě. Při výslechu se ho údajně nejvíc ptali na mě.

Po hodinách vychytralého nátlaku zkušených vyšetřovatelů jim přislíbil spolupráci, protokol se závazkem spolupráce podepsal. Vzápětí mu došlo, že se mu situace vymknula z kontroly, a rozhodl se proto zabránit ještě větším škodám. Ihned se vydal na cestu do Brna, aby mě navštívil. Všechno mi vypověděl a třebaže nemůžu mít jistotu, že mi řekl vše, nezaznamenal jsem, ba ani později, v jeho sděleních žádný rozpor. I následně mi občas přijížděl sdělovat, na co se ho ve vztahu ke mně ptali.

Byl to nezáludný, upřímný člověk s tvůrčím myšlením a nedělalo mu problém říct, že danou situaci nezvládl. Myslím, že tehdy stejně tak informoval i pár jiných lidí. Hned v roce 1990 se jeho jméno objevilo v seznamech tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti. Jeho pověst tím značně utrpěla, profesní možnosti měl potom velice omezené a trvalo mu léta, než opět našel své místo v oboru, kterému rozuměl a v němž byl na vysoké profesionální úrovni. Doposud se občas vídáme.

Hned na počátku mých aktivit, v roce 1977, mě navštěvoval student posledního ročníku střední školy humanitního zaměření, už ani nevím, jak jsme se seznámili. Byl vždy seriózní, přesný a činnost Charty ho opravdu zajímala, byť se do přílišného aktivismu nehrnul. Poprvé, a nakonec zřejmě jen jedinkrát, byl vyslýchán v květnu 1978 jako svědek v trestním řízení, v jehož rámci jsem byl stíhán a vazebně vězněn.

Jeho výpověď jsem četl při seznamování s výsledky vyšetřování, což je jeden z úkonů trestního řízení. Vypovídal uměřeně, distancovaně, opatrně. Neřekl nic, co by mi mohlo jakkoliv uškodit. Nikdy později jsem se s ním už neviděl, o kontakt se mnou se nepokusil. Jeho životní cestu jsem ale zpovzdálí pozoroval.

Stal se z něj významný právní vědec v jednom z oborů práva, je profesorem a ve své oblasti odbornou autoritou. Kdykoliv někde zaznamenám jeho jméno, příběh si připomínám. Odhadnout své meze v pravou chvíli není slabost. Stejně jako není slabost vydat se po jiné stezce, když cítím, že ta, po které kráčím, na mě může naložit příliš velké břemeno. Život zpravidla skýtá dost času i příležitostí využít svůj talent a nalézt své pravé místo mezi lidmi.

I lítost má přijít v pravý čas

Krátce po Novém roce jsem na jednom setkání v akademickém prostředí o případu Zdeňka Kratochvíla hovořil s několika lidmi, kteří ho také osobně znali. O něm a o onom článku doprovozeném obrazovým záznamem, se tam spontánně hovořilo.

• Špatný byl především tehdejší politický režim. Dohnal spoustu lidí k rozhodnutím, která by jinak nikdy neudělali.

Ano, tehdejší režim byl špatný, zavrženíhodný, a v mnoha ohledech zločinný. Ale to ještě nečiní z tehdejších špatných rozhodnutí dobrá. V jiných historických obdobích by se Zdeněk Kratochvíl do takové situace nedostal, možná by řešil jiná nesnadná dilemata. Ale dobu, ve které prožijeme svůj život, si přece nevybíráme. Každý z nás je postaven do své vlastní, jedinečné situace a v ní se má snažit obstát.

Nemusí se to podařit, někdy život člověku naloží zátěž k neunesení, ale co s tím? Posoudit můžeme pouze události, které se staly. Ty, které se mohly stát, ale nestaly, se nepočítají. Důsledné přijetí argumentu, na který reaguji, by zcela znemožňovalo morální úsudky.

• Ke spolupráci byl Státní bezpečností donucen.

Nic z toho, co on sám o celé věci uvádí, nenasvědčuje, že by byl donucen. Přesvědčován, a to i s použitím vyhrožování, zřejmě byl, ale mezi vyhrožováním a donucením je přece jenom ještě značná pojmová odlehlost.

Nemám pochyb o tom, že sám od sebe, z čistého vlastního, ničím neovlivněného rozhodnutí, by spolupracovat se Státní bezpečností nezačal, v jakýkoliv jeho zlý záměr bych asi ani neuvěřil. Jeho předchozí životní rozhodnutí, jako třeba přijetí tajného vysvěcení knězem v Polsku, však dramaticky zvýšily pravděpodobnost, že se bude muset s represivní tajnou policií potýkat. Když na to došlo, ukázalo se, že jeho schopnost odolávat nátlaku je menší než malá, i vzhledem k povolání, pro něž se rozhodl.

• Své pochybení si mezitím už dávno odpracoval.

Myslím si, že velmi záleží na pořadí a čase, v jakém se jednotlivé kroky dějí. Veřejné přiznání spolupráce ročník 1990 by mělo docela jiné důsledky, než veřejné přiznání spolupráce ročník 2024. Doznává-li se k dávnému selhání muž sotva čtyřicetiletý, dává leccos v sázku. Činí-li to týž muž téměř pětasedmdesátiletý, dává v sázku méně. Říkám to správně?

Lítost má přijít v pravý čas, je-li pozdní, už z ní moc nezůstává. S odvahou je to jako s lítostí. Ale přesto oceňuji Zdeňkovu odvahu i takto opožděně se k věci, která je pro něj osobně těžká, veřejně vyjádřit. Jistě tedy předpokládal, že jeho příběh bude komentován a posuzován. Kdybych ho někde potkal, což se jistě může stát, věřím, že bychom měli i nyní o čem mluvit. Bez ohledu na tento dávný příběh, jehož důsledky se dotýkají současnosti.

Můžeme-li se nad jeho příběhem kriticky zamyslet, pomáháme k porozumění. Mezi těmi, kteří ještě pamatují, a těmi, kteří už nezažili. Pomáháme k pochopení, že lhostejnost, mlčení a vyhýbání se otázkám či odpovědím tvoří překážky, které nám zabraňují posunout se dál. Pomáháme k přijetí vlastní minulosti, protože nic jiného s námi nezůstává navždy tak pevně spojeno, jako právě ona.

Pro všechny budoucí, jež za jiných, nyní těžko odhadnutelných okolností, mohou potkat podobné okolnosti — nátlak, hrozby, nucená volba mezi špatným a ještě horším — má význam činit závěry z těžkostí, které jsme prožili my. A zdůraznit, že nepoddávat se, neustupovat i za cenu vlastních obětí a trvat na svém, na ideálech a poznané pravdě, je hodnota, která nezestárne.

V dialogu Kratylos nechává Platón promluvit Sókrata: „Býti klamán sám od sebe je ze všeho nejhorší; vždyť jak by to nebylo hrozné, když ten, který je hotov klamat, ani na malou chvíli od nás neodstupuje, nýbrž je stále přítomen?“