Před několika týdny byl na webu seznamzpravy.cz zveřejněn článek o dávné spolupráci filosofa a teologa Zdeňka Kratochvíla se Státní bezpečností, doprovozený obrazovým záznamem části rozhovoru Paměti národa s ním. Vysvětluje tehdejší události, které k jeho spolupráci vedly, a popisuje některé dobové souvislosti. O jeho někdejší spolupráci se Státní bezpečností dříve nebylo veřejně známo. Také jsem o ní nevěděl.

Příběh Zdeňka Kratochvíla je dávný, zahrnuje období konce sedmdesátých let a osmdesátá léta minulého století. Je to tedy už příběh spíše historický, bez významu pro naši dobu, pro nás tady a teď? Jaký má vůbec smysl přiznávat selhání po desítkách let, jestliže z něj už nemohou vyplynout žádné praktické důsledky ani pro něj osobně, ani pro ty, kteří se mohou cítit zaskočeni a zrazeni?

A jak Kratochvílův tehdejší příběh souvisí s tolikrát zmiňovanou potřebou vyrovnat se s minulostí? Přispívá jeho opožděné, jen nepatrně sebekritické vyjádření k porozumění tehdejší situace? Přestože je to příběh dávný, nese pro nás v současné době v docela jiných společenských podmínkách nějaký obecnější význam? A jak posuzovat tehdejší události a Kratochvílovu roli v nich ve vztahu k jeho pozdější kariéře významné a oblíbené akademické osobnosti? Máme se dívat po dlouhých letech na takové události a přiznání velkoryse a smířlivě, anebo principiálně?

Zdeňka Kratochvíla znám jen zběžně, zato však velice dlouho. Poprvé jsem se s ním setkal, když mě jeden známý vzal s sebou na Kratochvílovu přednášku. Tu pořádal ve svém bytě na okraji Prahy přibližně koncem léta 1980. Působil velice znale a téma z oblasti filosofie uměl poutavě vyložit. Tehdy, jako i později na mě působil sympaticky a inspirativně, spíše uzavřeně, jeho myšlení mělo vždy hloubku a rozhled.

Bytové přednášky, semináře, koncerty, literární večery, diskusní setkání tehdy široce přesahovaly okruh signatářů Charty 77, pozvání se šířilo ústním podáním, sedělo se při nich na židlích snesených z celého bytu, na podlaze, někteří poslouchali i vestoje. Poté jsem u něj v bytě byl ještě jedenkrát nebo dvakrát. V následujících letech jsem ho občas potkával na podobných bytových setkáních. Po roce 1989 už mnohem zřídkavěji. V posledních letech jsem s ním hovořil dvakrát. Bližší osobní vztahy jsme neudržovali.

Zdeněk je charismatický, umí zaujmout a udržet si pozornost naslouchajících, při výkladu se nevyhýbá dialogu. Jeho přátelské vztahy s okruhem pražských filosofů rozvíjejících dílo Jana Patočky byly mezi lidmi, s nimiž jsem se v osmdesátých letech stýkal, známé. I když stál mimo dění vlastní Charty 77, k širšímu okruhu nezávislých intelektuálů s Chartou úžeji nebo — v jeho případě — volně propojených, bezpochyby patřil.

Následující úvahy se nevyhnou kritice jeho tehdejších rozhodnutí. Zveřejněné okolnosti dávných událostí mají veřejný rozměr, jaký mělo ostatně i jeho mnohaleté akademické působení.

Zdeňka Kratochvíla považuji za hodného a laskavého člověka a jsem přesvědčen, že jeho kritizovaná někdejší rozhodnutí nejsou projevem zlé vůle, snahy někomu ublížit nebo někoho poškodit. Je ovšem až nápadné, jak se donedávna skrytá část jeho příběhu odklání od ideálů, které jsou základem oborů, jimž se věnoval. Od ideálů, které vyznával on i prostředí, v němž působil.

Co je víc — záměr, nebo výsledek?

Na stole mi od podzimu leží Kratochvílova kniha Alternativy (dějin) filosofie, s autorovým podpisem. Nejsem moc systematický čtenář. Abych se rozhodl, jestli si knihu přečtu celou, otevřel jsem nejprve kapitolu s názvem Svobodná vůle. Na straně 165 čtu: „Někteří moralisté hodnotí lidské jednání právě podle volní intence. V baroku to bylo předmětem plamenného sporu mezi jezuity, kteří stranili vůli a intenci, a dominikány, stranícími roli faktického výsledku. Míra nadřazení nebo aspoň zohlednění intence vůči faktickému výsledku má dopad i v právním řádu, například v řadě: záměrná defraudace, zanedbání péče o svěřený majetek, oběť podvodu. Nějaký užitek to určitě má, přesto mi nadřazení úmyslu nad výsledek občas připomíná trapné dětské výmluvy. …. Jak je možné, že občas dělám i to, co vlastně nechci? Jak je možné, že nedělám všechno to, co chci? Přece se nemůžu vyzout z odpovědnosti a tvrdit, že to nejsem já.“

I já jsem zastáncem zásadního významu výsledku. Poukazování na dobře míněný záměr, který pro různé nečekané okolnosti nevedl k výsledku, jsem vždycky považoval za způsob, jak si nepřipustit odpovědnost. Jsem rád, že tohle věčné dilema Kratochvíl historicky osvětluje, uvedený kontext pro mě byl objevný.

Ale autor přece musel vědět, co čtenáři netušili, že i on bude jednou na podstatných událostech ze svého života vysvětlovat, že to tehdy přece myslel dobře, že to dopadlo jinak, než zamýšlel, a že vlastně dělal něco, co přece dělat nechtěl. Takže nemůžeme obejít otázku, jestli brát filosofii vážně, anebo jako — jak že to řekl Hamlet? — slova, slova, slova.

V první polovině sedmdesátých let, jak uvádí zmíněný článek na seznamzpravy.cz, studoval na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích teologii. V roce 1975 byl ze školy vyloučen, společně se spolužákem Janem Medkem (synem již zesnulého Ivana Medka, synovcem malíře Mikuláše Medka). V Praze zázemí neměl, proto mu rodina Medkových nabídla, že u nich může nějakou dobu bydlet. Zůstal tam několik měsíců. Laskavost a obětavost rodiny Medkových byla mimořádná, o dlouhodobějšího hosta se postarali s naprostou samozřejmostí a velkoryse.

Jak to můžu vědět? I já mám s Medkovými podobnou zkušenost. Na podzim 1980 mě zločinci ze Státní bezpečnosti nejprve při výslechu ve zhasnuté místnosti ztloukli, bylo jich na mě pět, o tři týdny později mě zavezli na okraj nějaké odlehlé skály v jižních Čechách, odebrali mi doklady a donutili mě postavit se k okraji srázu s opakovanými vyhrůžkami, že mě shodí. Neshodili, prý až příště, ale nebyl jsem si úplně jist, jak to skončí. Následovalo ještě jedno přepadení za tmy na rušné ulici v Praze.

Byli to právě Medkovi, kteří mi vzápětí nabídli, že se u nich můžu z takové série ataků v klidu vzpamatovat. Zůstal jsem u nich asi dva týdny. Naštěstí mě o pár dní dříve také vyhodili z pracovního poměru, takže jsem nemusel nikam vycházet. Byl jsem těmi útoky zaskočen, ten okraj skály byl opravdu blízko. Necítil jsem se dobře.

Díky otevřeným dveřím a srdcím rodiny Medkových (Honzo a Terezo, ještě jednou, po létech, vám děkuji!) jsem ty nepěkné události nějak strávil, a i když pocity strachu na ulici mi ještě dlouho zůstávaly, vrátil jsem se ke své osvědčené osobní maximě: Když máš strach, tvař se, že jsi úplně v klidu.

Dodnes pečlivě vnímám, kdo jde na ulici za mnou. Bez empatické pomoci rodiny Medkových bych se s těmi událostmi tehdy vyrovnával déle a hůře.

Vybrat si, ale nepřebrat

Zdeněk Kratochvíl toužil i poté, co byl vyhozen z bohoslovecké fakulty, v přípravě na kněžské povolání pokračovat. Legálně to ale možné nebylo. Našel si kontakty k dalšímu studiu v Krakově v prostředí tehdejšího krakovského arcibiskupa, kardinála Karola Wojtyly. Teologická studia tam po čase dokončil a kardinál Wojtyla mu nedlouho před tím, než byl zvolen papežem, udělil kněžské svěcení.

Bylo to svěcení utajené, církevně platné, avšak nedávalo mu možnost veřejně působit v tehdejším Československu v duchovní službě. Předpokládám, že kardinál Wojtyla nesvětil na kněze náhodné kolemjdoucí, a že tedy Zdeňka Kratochvíla považoval za velmi dobře připraveného na takový zásadní životní okamžik i na všechno, co mělo či mohlo následovat.