Už před časem, v souvislosti s Prohlášením Charty 77, jsem vyjádřil svou skepsi ohledně myšlenkové obsažnosti tohoto dokumentu.

Nedá se nic dělat, ale po vyslechnutí Patočkovy stati "Co můžeme očekávat od Charty 77" nemohu ani teď dospět k závěru jinému.

Samozřejmě, pokud se někdo ve svých vzpomínkách dokáže plně přenést do atmosféry tehdejší doby, do časů boje proti dusící krakatici totalitního režimu, pak se takovéto dokumenty mohou jevit obdivuhodným aktem vzdoru lidského ducha proti oné nestvůře.

Jenže, pokud odhlédneme od právě tohoto - nedá se nic dělat, ale dnes už pouze čistě historického - kontextu, pak nám v rukou zůstane prohlášení ryze politické, které ale nemá prakticky žádnou hlubší filozofickou dimenzi. Jak by se vlastně dalo právem očekávat od někoho, kdo jako filozof vystupoval a působil.

Takže, odpovědí na položenou otázku "Co můžeme očekávat od Charty 77": v tehdejší době bylo od ní možno očekávat právě ten akt odporu a vzdoru; ale ve světle doby dnešní její tehdejší impuls už dávno vyprchal. Pokud se chceme dočkat nějakých opravdu nosných a inspirativních idejí, musíme si je dokázat vytvořit sami a znovu, v kontextu doby dnešní, v průsečíku jejích dnešních konfliktů a střetů.

jsou více, než momentální výhody z přizpůsobení se aktuálnímu ekonomickému a politickému systému. To je to nadčasové sdělení, které je asi lépe vystiženo v "Čím je a čím není Charta 77", kde najdeme odkaz na Kanta a také explicitní zdůvodnění, proč má morálka přednost před politikou a že jsou hodnoty, mezi něž patří lidská práva, jež mají respektovat nejen jedinci, ale i státy, zvláště ty státy, které se k tomu zavázaly podpisem.

U nás i ve světě nacházíme mnoho situací, kdy jsou svoboda, lidská důstojnost a lidská práva pošlapávány a v těch výzva Patočky i Charty zůstává platnou.

No ano, to je stále to samé: ano, dozajista je v tomto světě možno znovu a znovu nalézt nespočet případů útlaku, násilí a nespravedlivého zacházení. Kdy tedy dokonce i ta "základní lidská práva" představují nesporný pokrok.

Jenže ta otázka se staví, do jaké míry ta koncepce "základních lidských práv" může mít ještě nějaký progresivní, a myšlenkově závažný a inspirační charakter v n a š e m vlastní světě, to jest v euroamerickém regionu na počátku třetího tisíciletí. Na kterou ze základních otázek naší současné existence může poskytnout přesvědčivou odpověď to neustálé poukazování na to, že někde jinde je j e š t ě hůře.

Problém toho, jakým způsobem se s otázkou lidských práv pracovalo v USA za vlády prezidneta Bushe i u nás v 90. letech spočíval v tom, že se vycházelo z mylného předpokladu, že u nás jsou lidská práva respektována, kdežto jinde ve světě ne. Jenže testem lidských práv by měly procházet nejen nedemokratické režimy, ale i režimy demokratické. Ostatně v současnosti vidíme, kolik práce má u nás ombudsmanka i společnosti věnující se aplikaci lidských práv v různých oblastech a to často za nesouhlasného mručení nejen části veřejnosti, ale i prezidenta a některých politiků a politických stran. Koncept lidských práv stejně jako koncept demokracie může být kritizován jako typický západní koncept, ale o lepších konceptech není mnoho známo.

Základní problém toho konceptu "lidských práv" spočívá v tom, že v reálné politické praxi ho stihl víceméně stejný osud, jako svého času koncept "třídního boje".

Ten "třídní boj" - ten měl svého času dozajista také naprosto aktuální oprávnění, v době anglických manufaktur, pauperismu a čtrnáctihodinového pracovního dne. A dozajista i dnes je možno na tomto světě nalézt regiony, kde i tento třídní boj má ještě svou plnou platnost: na latifundiích Jižní Ameriky, anebo v textilních fabrikách Pákistánu či Bangladéše. A dokonce i v tom našem zcela přítomném, "svobodném" a "demokratickém" světě Západu bychom při troše dobré vůle leckteré elementy třídního boje stále ještě mohli objevit.

Toho všeho využíval - a zneužíval - totalitní, pseudosocialistický režim k tomu, aby legitimoval své vlastní panství, a svou vlastní ideologii: "MY jsme přece pracující třídě dali sociální práva! Tak co po nás ještě chcete dalšího?!" - A oni měli bezpochyby pravdu, už jenom ta jistota zaměstnání byla ve srovnání s "demokratickým" kapitalismem zcela zásadní sociální vymožeností.

Ale jde o to: ten režim toho konceptu "boje proti třídnímu vykořisťování" ve skutečnosti jenom zneužíval k tomu, aby zakryl ten základní fakt, že nejenže upírá lidem základní osobní svobodu, nýbrž více, že kromě té sociální rovnosti nemá naprosto nic, co by mohl nabídnout a poskytnout člověku jako člověku, v celém širokém horizontu jeho bytí.
Jinak řečeno: tento "socialismus" byl tak naprosto nesnesitelný ani tak ne svým útlakem, jako svou strašlivou existenciální prázdnotou. Striktnost státní moci se dá snášet, dokud za ní stojí nějaký smysl; ale nesnesitelnou se stává tehdy, když už zdegenerovala jenom v pouhé samoděržaví.

A ta "lidská práva" jak řečeno nakonec plní přesně tu samou funkci. Samozřejmě, že i v našem "prvním světě" dochází znovu a znovu k tomu či onomu narušení oněch "základních lidských práv"; a samozřejmě že tento koncept "lidských práv" je možno vykládat i z levicového hlediska, jako nástroj pro hájení práv těch, kteří jsou tím či oním způsobem diskriminováni. To všechno je samozřejmě možné.

Jenže: ten koncept "lidských práv" hlásají a používají stejně tak i konzervativci; a konzervativci zřejmě ještě daleko spíše, nežli ti zmínění progesivisté.

Už tento samotný fakt by měl být akutně varovným signálem: jakmile se nějaké ideje zmocní státní moc, aby jí odůvodnila své vlastní setrvávání, pak už se zde bez dalšího musí vynořit přinejmenším velké podezření, že ta původní idea už byla přeměna v pouhou ideologii. Tedy ve formalizovaný, zdogmatizovaný a fakticky bezobsažný komplex normativních automatismů, které stále ještě předstírají vlastní závazek vůči původní ideji, ale ve skutečnosti jsou už naprosto neživotné, a slouží už jenom vlastní sebereprodukci.

Jestliže jsme konstatovali, že tím základním úhybným manévrem pseudosocialistického režimu - když byl upomínán na původní humanistické ideje marxismu - byl automatický reflex: "My jsme vám přece přinesli socialismus a třídní rovnost - tak co po nás ještě chcete?!" - pak tento reflex je u stávajících liberálně-demokratických režimů Západu naprosto ten samý, jenom s určitou verbální obměnou: "My jsme vám přece dali ta vaše základní práva - tak co po nás ještě dalšího chcete?!..."

Ten čertův dráp se skrývá právě v tom zdánlivě nevinném slůvku "základní".

Ano, ten socialismus dal lidem ta z á k l a d n í sociální práva; a tohoto faktu pak zneužíval jako obranný štít p r o t i tomu, aby mohl být upomínán na to, naprosto selhává ve všech dalších oblastech, které teprve ve svém komplexu naplňují to, co se obecně chápe pod pojmy "humanita" a "kultura".

Stejně tak režim současné západní liberální demokracie poskytuje lidem z á k l a d n í občanská práva; a stejně tak i on tohoto faktu využívá jako zbraň proti všem požadavkům směřujícím k tomu, aby život v tomto světě měl v plném smyslu humánní a kulturní charakter.

Krátce řečeno: socialismus člověka - člověka v plném horizontu jeho humánní a kulturní existence - redukoval pouze a jenom na t ř í d n ě definovanou bytost; zatímco liberální demokracie téhož člověka redukuje jenom a pouze na politicky definovaného o b č a n a. Ale ani jeden z těchto dvou protikladných systémů není ani schopen, ale ani vůbec ochoten vnímat, pojímat a kultivovat člověka samotného, člověka jako člověka, v celém horizontu jeho autentické lidské existence.

Vraťme se ještě jednou zpátky, do oněch časů vzniku "Charty 77". Už jsem nedávno v souvislosti s jejím Prohlášením v příslušné diskusi zmínil, že ani já ani mí tehdejší přátelé, jakkoli jsme byli v plné názorové opozici vůči tehdejšímu režimu, jsme vůbec neuvažovali o tom, toto Prohlášení Charty podepsat; náš souhlasný úsudek byl, že se jedná o dokument bezpochyby statečný, ale obsahově naprosto prázdný. Krátce řečeno, prostě v něm nebylo nic, co by bylo možno podepsat.

Totiž: tento dokument byl myšlenkově naprosto bezobsažný dokonce i v konfrontaci s tehdejším režimem, s jeho ideovým zázemím!

Ten obraz, který se znovu a znovu sugeruje v souvislosti s opozičním hnutím (v daném případě s "Chartou 77"), je ten, jako by zde nešlo vůbec o nic jiného, nežli o ryzí a čistou svobodu na straně jedné, a holý útlak diktátorské moci na straně druhé.

Takovýto obraz je zásadně falešný. Ten tehdejší režim - dokonce i ve stavu své největší stagnace a prohnilosti - měl stále ještě nějakým způsobem za sebou celý ten ideový svět původního marxismu - tedy ten ideový svět, kde se kladla zcela naléhavá otázka, co je vlastně člověk, jaké je jeho místo ve světě a v dějinách, jaké jsou podmínky pravé lidské svobody, za jakých reálných okolností člověk dospěje k plnému rozvoji a uplatnění svých bytostných lidských možností a potenciálů.

Všechny tyto otázky v liberalismu (a tedy: v té koncepci "lidských práv") mizí beze zbytku jako v propadlišti. To jediné co zůstává je ta iluze - a fikce - že plně postačí člověku poskytnout ta "základní lidská práva", a on že už si s tou svou svobodou nějak poradí sám. Jak už výše řečeno: člověk, plnohodnotná lidská bytost je zde redukována jenom na jeden jediný aspekt své existence, a to sice na nedotknutelnost své osoby; a to je všechno.

Proto, opakuji ještě jednou: dokonce i ve srovnání s oním v té době už zcela prohnilým režimem, to "Prohlášení Charty 77" bylo obsahově zcela prázdné a nicotné.

Tato bezobsažnost disidentského hnutí se pak plně projevila po převratu, kdy právě tito disidenti převzali státní moc. A kdy pak vrcholný představitel disentu Havel jenom trpně a slepě vytvářel stafáž pro restauraci divokého, ve své podstatě asociálního, nehumánního a kulturně a duchovně zcela prázdného kapitalismu.

Ta existenciální a duchovní prázdnota polistopadového režimu měla své kořeny už v jeho základních ideových respektive ideologických východiscích; a ty jsou zcela jasně znát už v oněch zde projednávaných prvotních deklaracích tohoto režimu.


-----------------------------------------------

Mimochodem: pokud se jakékoli hledání nějaké lepší, vyšší, progresivnější alternativy k té koncepci "základních lidských práv" už na samém počátku zardousí tím, že "doposud nebylo nalezeno nic lepšího" - pak se samozřejmě nikdy nic lepšího nenajde.

Takové tvrzení má asi přesně tolik smyslu, jako ke konci 19. století prohlásit, že "něco lepšího než parní stroj dosud nebylo objeveno"; a tak proč si lámat hlavu nějakým dalším hledáním, že ano.

Koncept lidských práv je širší koncept než demokracie, protože se stal společným dokumentem OSN v roce 1948. Vzdávat se konceptu lidských práv v současné době je přípravou na nástup oligarchických, autoritativních režimů. Lidských práv bylo zneužíváno, ale je to pořád základní koncept pro ochranu slabých, utiskovaných, ponižovaných, těch dole. Oligarchové si dnes myslí, že lidská práva nepotřebují, že si zaplatí ochranku a další služby - ale možná až nebudou na vrcholu společenského žebříčku, tak budou rádi, že také mají alespoň nějaká práva garantována.

S třídním bojem bych lidská práva nesrovnával, ale sociální a ekonomická práva mají své místo v rozšířené koncepci lidských práv.

To je neustálé točení se v kruhu. To jestli je koncept lidských práv širší než demokracie - to je v daném kontextu naprosto irelevantní.

Připomeňme si znovu, o co se vlastně jedná: k a ž d ý politický koncept je nevyhnutelně zároveň konceptem samotného člověka.

Každý takovýto koncept - ať explicitně či implicitně - postuluje určité priority v celém okruhu lidské existence; a tedy nutně zahrnuje i tu otázku, co vlastně vůbec je člověk, jaké je jeho místo v tomto světě.

A tady máme principiálně jenom dvě možnosti: buďto se této otázce existence člověka v jeho světě postavíme čelem, to jest budeme ji respektovat v celé její šíři - anebo se pokusíme tomuto celému komplexu vyhnout tím, že z něj vytrhneme jenom ten či onen aspekt, ten prohlásíme za všech nejdůležitější, a ty ostatní jenom za zbytkové.

Jak jsem napsal minule, na tomto srovnání partikulárního s univerzálním nakonec ztroskotal projekt marx-komunismu: tento projekt se sice pokusil uchopit člověka v celé šíři jeho existence, ale nakonec ho uchopil právě jenom v jeho existenci partikulární, jakožto sociálně-třídně definované bytosti.

Ten koncept "lidských práv" zase z celého toho komplexu lidského bytí vytrhává jenom a pouze aspekt člověka jako subjektu určitých práv; ale tím to všechno zároveň končí.

Snad by se dalo namítnout, že - na rozdíl od zmíněného marxismu - ten koncept "lidských práv" si vůbec nedělá ambice uchopit člověka v celém komplexu a horizontu jeho bytí, že se omezuje právě jenom na ta "základní" práva.

To by se skutečně napohled mohlo zdát přesvědčivým argumentem; jenže za prvé jak řečeno, té otázce po celém, nezkráceném horizontu lidského bytí se nakonec nikdy není možno vyhnout. A jestliže někdo postuluje ty či ony izolované aspekty jako prioritní, pak zároveň postuluje, že všechno ostatní je méně důležité. Takže: my tady máme sice určitá "práva" - ale z celého toho "zbytku" té vlastní a autentické lidské existence tu není naprosto nic.

A za druhé: principiální faleš celého toho konceptu "lidských práv" záleží v tom, že on sice na jednu stranu uvádí, že se jedná j e n o m o ta "základní" lidská práva (jaká jsou vlastně ta "nezákladní" lidská práva?...) - ale fakticky přitom sugeruje a předstírá, že to takto s t a č í. Tento koncept je tedy ve své podstatě partikulární, ale přitom předstírá univerzalitu, úplnost.

Zkusme si jenom představit: v době křesťanského středověku světem cestuje nějaký stavitel katedrál, který namísto celé katedrály vždycky postaví jenom z á k l a d y. A pak, aniž by své dílo dokončil, ponechá ty lidi v dané končině stát jenom před těmi základy, a utěší je tím, že "takhle to přece stačí", že ty základy jsou přece vždycky tím hlavním.

Pokud to celé vměstnáme do jedné jediné věty, pak celá falešnost té koncepce "lidských práv" záleží v tom, že jsou jenom naprostým minimem, které se ale vydává za m a x i m u m.

A opakuji ještě jednou: v celém tomto konceptu není jedna jediná hlubší myšlenka; a nebyla už v prvotních dokumentech "Charty 77". A nemá opravdu sebemenšího smyslu předstírat si opak.

"Charta 77" byl svého času bezpochyby pozitivní, statečný občanský počin; ale její potenciál se bezezbytku vyčerpal právě jenom tím bojem proti bezprostřednímu útlaku. Nikam dále její filozofický ani humánní potenciál nesahá.

nespočívá v tom, že to byl statečný občanský počin před 40 lety, ale v tom, že lidská důstojnost, svoboda a práva člověka by neměla být pošlapávána i dnes. Tváří v tvář současnému obchodu s autoritativními režimy i uprchlické krizi i zneužívání společenského a ekonomického postavení některých jedinců a společností vidíme, že koncept lidských práv i demokracie nejsou dávno uskutečněnou minulostí, ale jsou tím, oč musíme stálně znovu usilovat a pokud to nebudeme mít stále na paměti, můžeme se za pár let divit, v čem žijeme. Marxismus oprávněně poukázal na sociální otázku, ale pak se sám ve velké míře zkompomitoval tím, že se dal k dispozici ditátorským režimům. Sociální otázka zůstává důležitou součástí současných demokratických režimů podobně jako koncepty lidských práv a demokracie.

A stále dokola to samé, pane Šimso... Já konstatuji: "celý ten koncept lidských práv má jenom partikulární charakter" a Vy vzápětí kontrujete: "ale ta lidská práva přece mají platnost i dneska!"

Tohle Vám přece nikdo nebere, že ten boj za ta "lidská práva" má t a k é svou platnost i dnes. Stejně tak jako stále má svou platnost i ten třídní boj.

Jde ale právě o ten partikularismus: že v obou případech se předstírá, jako by zde byl nalezen nějaký u n i v e r z á l n í klíč k řešení otázek existence lidstva. Ale ten pravý univerzalismus tu v žádném případě není; a navíc se k němu uzavírá cesta, právě tím předstíráním že už ho bylo - ať tím třídním bojem či "lidskými právy" dosaženo.

Každá ideologie vlastně původně začínala jako idea. Když se ve starém světě, ve starém, přežilém životním způsobu, ve starém způsobu myšlení zrodí myšlenka, idea nová.

Ona nikdy není zcela novou, ona je jenom odpovědí na ten přežilý svět starý, je k němu opozicí; a právě proto v sobě nese jeho velkou část.

Ale jako svou první potřebnost a nutnost musí zdůvodnit legitimitu své vlastní existence; musí dokázat, že ta její nová myšlenka - která se vzhledem k tomu starému, zavedenému způsobu života a myšlení jeví nejen heretickou, nýbrž i zcela chimérickou - že tedy má své vlastní právo na existenci.

V této fázi je tato nová idea živá, právě proto že se znovu a znovu musí bránit útokům toho starého; znovu a znovu musí přezkušovat své vlastní pozice, znovu a znovu musí hledat svou oporu v samotném životě.

Když však tato nová idea vyhraje svůj boj - pak nastává fáze druhá. Ta samá idea, která ještě včera znovu a znovu musela hledat svůj zdroj v samotném žití a jeho pravdě - ta se nyní institucionalizuje a automatizuje. Ona už nemusí znovu a znovu obnovovat svou pravdivost; nyní se už může prosazovat čirým mechanismem své vlastní dominance. Zčásti ryzí dominance institucionalizovaně-mocenské; ale především dominance své všeprostupující přítomnosti. Tato idea se zmocnila lidských myslí; a lidská mysl - jako celý lidský organismus - směřuje k pokud možno největší účelnosti. Tedy k maximálnímu efektu s vynaložením co nejmenšího množství energie.

Ty rané doby heroických bojů, s vynaložením nejvyššího úsilí a nejvyšší energie - to už je minulostí. Jakmile idea zvítězila - v institucích i lidských myslích - v tom okamžiku počíná proces jejího duchovního úpadku. Už není znovu a znovu přezkušována na svou pravdivost - udržuje se už jenom svou vlastní vahou.

Platón proces degenerace státu opsal tím způsobem, že "lidé zapomenou správně počítat".

To znamená: lidé přestanou právě s tím, znovu a znovu hledat a nacházet správný poměr věcí. To je pro ně totiž příliš velká námaha. Ale všechno, co se udržuje už jenom svými automatismy, nezadržitelně směřuje ke své stagnaci, a nakonec ke svému úpadku. Tento zákon degenerace platí bez výjimky pro všechny ideje - i pro ty napohled nejposvátnější. V tomto procesu svého zautomatizování a zmechanizování idea přestává být ideou - a stává se ideologií.

Stává se pouhým zmrtvělým schématem, pod které je mechanicky subsumován samotný život; namísto aby život sám byl zdrojem, kterému jsou přizpůsobována politická a organizační schémata.

Tomuto procesu vlastní mechanizace, schematizace a degenerace se nevyhnula ani idea tzv. "lidských práv".

Jestliže se původně - kdy se tato idea vynořila na pozadí světa příkrých stavovských, politických a sociálních nerovností - jestliže se tehdy ještě mohlo zdát, že tato idea svým impulsem svobody otevře stavidla pro ničím nebrzděný rozkvět veškerých humánních, kulturních a civilizatorních potenciálů lidstva, pak postupem času se z této původně přelomové ideje stala politická floskule, jejímž účelem je v prvé řadě jediné: stávající politický režim (občanské respektive "buržoazní" demokracie) legitimizovat a cementovat jako údajně nezpochybnitelný a věčný.

To, co kdysi bylo progresivním impulsem pro osvobození lidské bytosti, se tedy postupem času čím dál tím více stává elementem regresivním, až přímo reakčním. Kdy jeho smyslem je předem zardousit jakékoli hledání nových konceptů, nové ideje pro nový život.

Skutečný progres nemůže probíhat jinak, než tím že se vynoří idea zásadně nová - která se jako první krok bude muset vymezit proti všem ustrnulým myšlenkovým a ideologickým schématům dosavadním. A tedy i proti oněm takzvaným "občanským a lidským právům". Ne snad že by tato práva neměla platit; ale protože jejich koncept svou ustrnulostí už jenom konzervuje starý svět.

Josef Poláček: "Já konstatuji: "celý ten koncept lidských práv má jenom partikulární charakter""

Pane Poláčku, Vy jste všemohoucí Bůh, že můžete autoritativně konstatovat, jaký charakter mají lidská práva? Pokud odmítáte koncept univerzální pravdy, tak potom má Vaše výpověď jen partikulární charakter a Vaše výpověď vypovídá jen o Vašich preferencích, domněnkách, pocitech či prioritách. Vaše konstatování nemá obecnou platnost. Takže konstatovat můžete, ale v podstatě Vaše konstatování vypovídá jen o tom, že Vy si myslíte, že koncept lidských práv je partikulární, což je obecné tvrzení, které je doprovázeno implicitním nárokem na platnost, který prozrazuje, že tvrzení druhého byste rád přisoudil partikulární charakter, kdežto pro sebe implicitně podržel univerzální pravdu, i když explicitně se k ní nehlásíte.

Z výše uvedených důvodů nemůžete tvrdit, že moje tvrzení, že lidská práva mají svou platnost i dnes, není platné. Vaše rétorika týkající se ideje a ideologie je sice zajímavá, ale jak sám říkáte čistě partikulární a vypovídající jen o Vašich osobních preferencích, tudíž filosoficky nezajímavé.

To mi připomíná, pane Šimso, jeden raný vědeckofantastický román Stanislava Lema.

Při kosmické výpravě tuším na Mars vypráví jeden člen posádky, čínský mudrc jménem Čandrasékhar, jednu historku z duchovní tradice své rodné země.

Stojí dva filozofové na můstku nad řekou, a pozorují v ní plavoucí ryby.

"Je to zajímavé přihlížet, jak ty rybky se tam v té vodě prohánějí; to je jim dozajista příjemné," prohlásil jeden filozof.

"Jak můžeš ty, který nejsi rybou, vědět co je rybám příjemné?" namítl jeho společník.

"A jak můžeš ty, který nejsi mnou, vědět jestli já vím, co je a co není rybám příjemné?!" ohradil se ten první.

Nuže, pane Šimso, ten Váš způsob argumentace mi velice připomíná jednání toho prvního filozofa. Zkrátka, je to pouhá manipulace se slovíčky, namísto závažného uvažování o stavu tohoto světa.

Vždy je možné žertovat místo toho, abychom argumentovali. Potom ale rezignujete na hledání pravdy a zůstáváte u příběhů, mýtů a metafor, ale nenápadně se snažíte sugerovat čtenáři, že Vaše úvahy jsou když ne pravdivé, tak alespoň závažné.

Myslím, že jste sám případně pojmenoval své počínání: "Zkrátka, je to pouhá manipulace se slovíčky, namísto závažného uvažování o stavu tohoto světa."

Pane Šimso, zdá se že by skutečně už nemělo smysl pokoušet se nadále pokračovat v této diskusi.

Beru na vědomí, že máte svou neotřesitelnou ideologii, které se za žádnou cenu nehodláte vzdát, a kterou nejste za žádných okolností ochoten jakkoli zpochybnit.

To je právě ostatně základním znakem jakékoli ideologie: že pro své příznivce je naprosto "posvátná" a nezpochybnitelná, a že nejsou ani v nejmenším ochotni přiznat její interní a imanentní limity a vady.