Jan Patočka, muž, který se dochoval
Jan ŠíchaPřed čtyřiceti lety zemřel po policejním výslechu filosof Jan Patočka. Dnes je po něm nejen v Praze pojmenována ulice. Česká společnost si dnes, když odhlédne od ulic i pomníků, může Patočkovou zásluhou položit řadu nepohodlných otázek.
České země daly světu za svou historii jen tři myslitele světového formátu. Jana Amose Komenského, Bernarda Bolzana a Jana Patočku. Je možné o tom pochybovat, je možné i vášnivě nesouhlasit, mít silný názor, ale to je tak vše, co se s tím dá dělat.
Komenský byl vypuzen do exilu, Bolzano suspendován z místa profesora Karlovy univerzity, vybaven bídným platem. Pro vědu ho zachránili šlechtičtí sponzoři. Byl churavý, takže kromě sponzorů je k záchraně pro vědu třeba přičíst letitou obětavou péči jedné ženy Anny Hoffmannové.
Jan Patočka směl na Karlově univerzitě učit v letech 1937—1939, 1945—1949, 1968—1972. Patřil k předním myslitelům fenomenologie, která je plně zakotvena v německé tradici myšlení. Uveřejnil zásadní práce z antické filosofie, přeložil mimo jiné Estetiku od Hegela. Část jeho sebraných spisů se jmenuje Češi.
Patočka posunul dopředu bádání o Janu Amosi Komenském, zvláště myšlenkami o kořenech Komenského přístupu k poznání v opozici k přístupům Reného Descarta. Opakovaně se vracel k Masarykovi, kterého uznával i velmi tvrdě kritizoval. Psal také o Bernardu Bolzanovi.
Smrt Jana Patočky po policejním výslechu před čtyřiceti lety měla zásadní význam pro Chartu 77. Zrodila legendu, či modernějším jazykem místo paměti. K české dějinné výbavě natrvalo patří věty: „…Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“
Napsal ji Jan Patočka v eseji Co můžeme očekávat od Charty 77 8. března 1977, pět dní před svou smrtí. Zde také píše: „Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli.“
Co se týče "mravní" páteře Charty, tak tam by se nemělo zapomenout na zásadní teoretické dílo Původ a význam lidských práv Boženy Komárkové napsané v roce 1948, existující v samizdatu, které samozřejmě Patočka i Hejdánek dobře znali, a které Havel a Vaculík objevili právě v roce 1977 a které tehdy také velmi ocenili. V lednu 1977 se u nás v Brně objevil švédský novinář, kterého k nám poslal Patočka s úkolem, aby se seznámil s otcem a ten aby ho vzal za paní profesorkou Komárkovou. A co se týče důrazu na základní morální význam Charty, tak nelze zapomínat na dílo Ladislava Hejdánka, zejména jeho Dopisy příteli. Mimochodem Hejdánek v roce 1978 napsal velmi pozoruhodný analytický text psaný pro československo-polský samizdatový sborník "Perspektivy demokracie a socialismu ve východní Evropě" - ten už bohužel po revoluci nevyšel, nezapadal do antikomunistické hysterie devadesátých let.
Je dobře, když kolega Šícha vzpomíná na Patočku, ale když z něj dělá světového myslitele bez pochopení domácí situace a kontextu, tak mu více škodí než prospívá.