Onehdy jsem tu psal o naší finanční pomoci mladé Romce, což se obrátilo proti ní. V romském prostředí se tím stala podezřelou. Čím že si získala takovou pozornost, jakou protekcí? Nebo snad službou za ty peníze? Ale to my bychom chtěli také, proč ona ano, a my ne? Že je mladá a štíhlá? — Nebudu to dále rozvádět, bystrý čtenář si dorozvede sám. Mrzí mě, že romské prostředí není solidárnější, zejména ženy. Ona má tři malé děti a manžela ve vězení.

Já solidaritu Romů pocítil několikrát. O vojínu Lolovi už jsem tu před časem psal, tak jen připomenu: Na vojně při politickém školení mužstva náš politruk major Oliva upozorňoval vojáky naší roty na to, že jsem podvratný živel, syn kontrarevolucionáře, a aby si na mě dávali pozor a včas ho informovali o mém chování. V politickovýchovné světnici vládlo hrobové ticho. Až vojín Lolo, cikán, se přihlásil a tázal majora Olivy, co že ten vojín Vaculík vlastně provedl a proč by si na něho měli dávat pozor. — Voják musí být bdělý, začal Oliva cosi blekotat, než se docela zavzdušnil jak vétřieska.

Mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, kde se to v Lolovi vzalo. Kamarádi jsme nebyli, to až potom. Byl to projev jeho jiskřivé bystrosti, kterou Romové někdy slují. Naše bystrost je proti té cikánské vždycky poněkud mdlá. Lolo také věděl, že jako Cikánkovi se mu nedostane žádného povýšení, ba ani vycházky navíc, protože vzorným vojákem nikdy nebude. Naučil se s veselou myslí od vrchnosti nic neočekávat, což pokládám za vzácnou vlohu, kterou slují opět hlavně Romové.