Onehdy jsem tu psal o naší finanční pomoci mladé Romce, což se obrátilo proti ní. V romském prostředí se tím stala podezřelou. Čím že si získala takovou pozornost, jakou protekcí? Nebo snad službou za ty peníze? Ale to my bychom chtěli také, proč ona ano, a my ne? Že je mladá a štíhlá? — Nebudu to dále rozvádět, bystrý čtenář si dorozvede sám. Mrzí mě, že romské prostředí není solidárnější, zejména ženy. Ona má tři malé děti a manžela ve vězení.

Já solidaritu Romů pocítil několikrát. O vojínu Lolovi už jsem tu před časem psal, tak jen připomenu: Na vojně při politickém školení mužstva náš politruk major Oliva upozorňoval vojáky naší roty na to, že jsem podvratný živel, syn kontrarevolucionáře, a aby si na mě dávali pozor a včas ho informovali o mém chování. V politickovýchovné světnici vládlo hrobové ticho. Až vojín Lolo, cikán, se přihlásil a tázal majora Olivy, co že ten vojín Vaculík vlastně provedl a proč by si na něho měli dávat pozor. — Voják musí být bdělý, začal Oliva cosi blekotat, než se docela zavzdušnil jak vétřieska.

↗

Naše bystrost je proti té cikánské vždycky poněkud mdlá. Neumíme s veselou myslí od vrchnosti nic neočekávat. Foto Vodnik

Mnohokrát jsem přemýšlel nad tím, kde se to v Lolovi vzalo. Kamarádi jsme nebyli, to až potom. Byl to projev jeho jiskřivé bystrosti, kterou Romové někdy slují. Naše bystrost je proti té cikánské vždycky poněkud mdlá. Lolo také věděl, že jako Cikánkovi se mu nedostane žádného povýšení, ba ani vycházky navíc, protože vzorným vojákem nikdy nebude. Naučil se s veselou myslí od vrchnosti nic neočekávat, což pokládám za vzácnou vlohu, kterou slují opět hlavně Romové.

Škoda, že tato vlastnost ze společnosti mizí: při vší občanské uvědomělosti míti establišment vždy poněkud na karhánku. Je to jedna z důležitých svobod, aby si člověk zachoval důstojnost. Za minulého režimu jí v lidu bylo rozhodně více; to je dneska nějakého vlísávání se šéfům v očekávání různých výhod a kariérního postupu! A pak té úzkosti, když by se měl někdo někoho snad i zastat!

Prdím na Kleóna

S generálním ředitelem na pivo? — Nikdy! Filosof Julius Tomin to kdysi na bytových lekcích antické filosofie přesně přeložil ze starořečtiny: Prdím na Kleóna! — Což je na rozdíl od projevů zloby a nenávisti sice nedistingovaný, ale jinak důstojný odstup. Přitom pozitivní vztah ke společnosti tím nemusí být nijak dotčen, možná naopak.

Druhá má cikánská vzpomínka může být zároveň příspěvkem ke čtyřicátému výročí Charty 77. Po Chartě jsem se vrátil z vojny domů do zhoršených podmínek. V Pražské stavební obnově jsem jako vyučený zedník nesměl pracovat v partě, tedy s lidmi, což mi ale nikdo neřekl. Mistr Šimčík musel pro mě vymýšlet sólo akce a odůvodňoval to tím, že jsem takový dobrý a do party je mě škoda, ještě by mě tam zkazili.

Také mi dal v jednom holešovickém dvoře kopat svod pro dešťovou kanalizaci. Třískal jsem bezmocně krumpáčem do kamenů, zemina tvrdá, skále podobná. Venku kopali kanalizaci tři Cikáni. Šli se podívat, jak mi to jde. Když to viděli, odstrčili mě a chopili se díla sami a za půl dne bylo vykopáno. V hospodě jsem jim zaplatil tři piva. Že byla nějaká Charta, asi nevěděli, pochopitelně ani kdo já jsem.

Až po roce jsem pochopil, že v PSO jsem v jakési klatbě. Mistru Šimčíkovi valem ubývalo akcí, které by nebyly pod zednickou důstojnost. V lednu mě poslal stříkat krovy na půdách nějakou protihořlavou chemikálií. Byla tak strašná zima, že postřikovačem rozprášená chemikálie ve vzduchu mrzla a krupky padaly na zem, jako by hrách na zeď házel. Hledal jsem jiný podnik. Nikde mě nechtěli.

Pomocí protekce, přes doktora Kotála, kterého máma znala z Klubu spřízněných duší při divadle Semafor a který byl ekonomickým náměstkem národního podniku Obnova památek, jsem mohl nastoupit jako zedník do party Jardy Novotného na rekonstrukci Braunnerova mlýna v Roztokách. To bylo dobré! Zejména od Bohouše Pokorného, přezdívaného Strašněšikovný, jsem se doučil řemeslu, takže mě mohlo i bavit. Získal jsem jistotu a jakýs takýs fortel.

Normální diskriminace

Chartu 77 jsem ale nepodepsal. Doma jsme byli toho mínění, že tátův podpis je dost mocný na to, aby nás všechny zaštítil. Proti jeho podpisu by účinnost našich podpisů byla nicotná, formální, protože vlastně předpokládaná. Diskriminace by ale za to mohla být naopak umocněna! Dneska se mi ten ohled jeví směšným: mohla být snad ještě větší?

Člověk to ale tak nevnímal, protože na větší či menší diskriminaci si zvykal už od roku 1970, kdy mě nevzali na školu. Už jsem to pokládal za normální. Naučil jsem se s veselou myslí, při vší občanské uvědomělosti, od vrchnosti nic neočekávat a pokud možno prdět na Kleóna; doporučuju i v nové době.

Také Lolovi, ačkoli se docela dobře učil, dali v deváté třídě na výběr tři možnosti: hutník, horník, lakýrník. Vyučil se lakýrníkem a v našich kasárnách přetíral kilometry emailových chodeb z lampasácky zelené na lampasáckou šeď, to aby poměry byly veselejší.

V dosažitelných dějinách našeho vrcholového establišmentu se vyskytoval pouze jediný Rom: Emil Rigo — člen ÚV KSČ, jenž se po okupaci v roce 1968 přiklonil na zrádcovskou stranu Kolderovu, Šalgovičovu, Biľakovu… Co se s ním stalo pak, nevím. Jinak nás Romové v podobných záležitostech přece nikdy nezklamali!

Docela bych si považoval, kdybych jednou mohl být alespoň čestným Romem, totiž Cikánem.