Leszek Kołakowski publikoval v roce 1956 úvahu s názvem „Co ještě žije a co je mrtvé z myšlenky socialismu?“ Dnes, třicet let po smrti Jana Patočky, prvního mluvčího Charty 77, se můžeme ptát podobně: Co ještě žije a co je mrtvé z odkazu Charty 77, či obecněji, z odkazu středoevropského disentu?

Pro české publikum je možná zajímavé, že otázky dotýkající se odkazu Charty rozhodně nejsou výhradně domácí záležitostí, nýbrž mají svůj význam pro mnoho lidí v Evropě i mimo ni, kteří se snaží pochopit pozadí změn z roku 1989 a obecněji problém znovuobjevení demokracie v postkomunistické střední Evropě. Názory v Praze a názory v zahraničí se však mnohdy rozcházejí.

V Praze jsme prošli, zhruba řečeno, třemi fázemi ve způsobu recepce zkušenosti Charty 77. Bezprostředně po „sametové revoluci“ to byla oslava někdejších disidentů, pak nastala jejich rychlá marginalizace a ústup z politického života doprovázený tvrzením o údajné irelevantnosti myšlenek disentu v období přechodu k demokratické společnosti a tržnímu hospodářství, kdy vše přehlušilo dělení Československa, návrat stranické politiky a privatizace hospodářství (a zájmů). „NGOismus“ a „humanrightismus“ se staly nadávkami.

Nyní stojíme na počátku třetí fáze, kdy se Charta 77 vrací do veřejného povědomí a zdá se, že v souvislosti s jejím 30. výročím vzniká možnost střízlivě zhodnotit její odkaz. Malý zájem o Chartu 77 v českém prostředí po roce 1989 a někdy dokonce i jisté pohrdání vůči ní budilo často údiv zahraničních pozorovatelů. Ti si ke svému překvapení povšimli, jaký problém mají české politické elity, media a zřejmě i většina veřejnosti se dvěma velkými — a samozřejmě velmi odlišnými — „demokratickými hnutími“ v poválečné české společnosti: s Pražským jarem 1968 a hnutím za lidská práva Charta 77.

Po pravdě řečeno v západním pohledu na věc se často setkáváme s právě opačným pojetím než v českých zemích: se silným, byť poněkud zjednodušujícím příběhem Charty 77, v němž založení hnutí za lidská práva je předehrou k demokratické revoluci v listopadu 1989. Osud Václava Havla, jenž se z disidenta stal prezidentem, pak je pojímán jako ztělesnění tohoto příběhu vzdoru s demokratickým happy-endem.

Tato verze příběhu Charty a její ztotožnění s postavou Václava Havla částečně vysvětluje její široký mezinárodní ohlas. Je zjevné, že je to příliš krásný příběh, než aby mohl být pravdivý. Bude tedy prospěšné využít příležitosti, kterou nabízí tato pražská konference, s odstupem třiceti let prozkoumat fakta a pokusit se překonat rozpor mezi zlehčováním a mytizací, jenž je implicitně přítomen ve dvou hlavních pojetích Charty 77.

První pojetí nahlíží Chartu jako morální ghetto statečných intelektuálů, kteří zůstali do značné míry izolovaní uvnitř společnosti atomizované pod vlivem strachu i svodů podřadné verze konzumní společnosti. Druhé vidí Chartu jako špičku ledovce, menšinu disidentů vyjadřující přání mlčící většiny.

Druhý pohled převládl bezprostředně po roce 1989. Se zrodem Občanského fóra byli Havel a jeho přátelé chartisté vrženi do středu dění vedoucího k obnově demokracie. To netrvalo dlouho a ústup disidentů z politického života přivedl opět do popředí první pojetí Charty coby morálního ghetta: nevýznamnost bývalých disidentů po roce 1992 se jevila jako logické vyústění jejich nevýznamnosti za Husákova režimu. Tento přístup se promítl také do nové interpretace událostí listopadu 1989.

Jak v podstatě řekl prezident Václav Klaus u příležitosti 15. výročí Listopadu, starý režim neporazili někdejší disidenti, nýbrž spíše oni legendární zelináři, které proslavil Václav Havel svým „Otevřeným dopisem Gustávu Husákovi“, obyčejní Češi s krátkou pracovní dobou a dlouhým sezením u piva, mlčící většina, jež pomocí lhostejnosti a šlendriánu proměnila starý režim v prázdnou skořápku, a tak připravila jeho pád. Tato antiheroická verze událostí roku 1989 možná našla silnou odezvu doma, nikoliv však v zahraničí.

Třináctileté prezidentství Václava Havla částečně skrylo úpadek politického významu bývalých disidentů. Nevědomost je požehnáním. A také má leccos do činění s tím, jak byl od 70. let vnímán na západě význam Charty 77 a středoevropského disentu vůbec.

Charta a zrození evropského veřejného prostoru

Mezinárodní rozměr Charty 77 je dán její vlastní podstatou. Chartu lze považovat za novou odpověď na politiku represí, která následovala po rozdrcení Pražského jara, a také za plod Helsinských dohod z roku 1975, jež vytvořily nový rámec pro vztahy Východ-Západ v Evropě.

Mezi principy, k nimž se tehdy formálně přihlásily evropské vlády, bylo „respektování lidských práv a základních svobod, včetně svobody názoru, svědomí a vyznání“. Jinými slovy, lidská práva se stala nedílnou součástí vztahů Východ-Západ, což představuje zásadní rozchod s Brežněvovou a Kissingerovou koncepcí zmírňování mezinárodního napětí, na níž byla dohoda z r. 1975 postavena.