Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum popáté. Jako každoročně i tentokrát výběr tvoří půltucet postav, které v uplynulém roce z našeho hlediska nejvíce přispěly k proměně českých zemí v příznivější místo k životu: ohleduplnější k přírodě, citlivější k sociálním tématům, s širším prostorem svobody, s pevnější demokracií. Jako každý rok se do výběru promítají události, které loňskému roku v českých zemích stanovily charakter.

6.Anna Hubáčková

Rok 2016 byl — zejména ve světě — poznamenán sérií nemilých či vyloženě otřásajících voličských rozhodnutí. Trumpovo vítězství v USA, zkrušující výsledek referenda o Brexitu či ze všech snad nejhorší, Duterteho vítězství na Filipínách, patří k událostem, které dávají uplynulému roku punc až výstražně osudového charakteru.

Také základní výsledek podzimních voleb v českých zemích byl otřesem. Krajské volby skončily nečekaně suverénním triumfem Babišova podnikatelsko-autoritářského politického projektu, který mnozí berou jako předznamenání nevyhnutelné cesty k zopakování obdobného výsledku v nadcházejících sněmovních volbách.

Sociální demokracie utrpěla nejtěžší volební výprask od roku 2004. Promítl se do něj jistě způsob, jakým vládne, i kvalita kandidátů, které nabízela. Kdyby toho nejsilnější česká strana byla schopna, mohla by ze způsobu, jímž s ní voliči naložili, čerpat poučení. Zatím se to ale neděje, a tak lze bohužel předpokládat, že se jí příležitosti k sebekultivaci prohrami budou množit.

Tu vloni nejpalčivější uštědřila v senátním obvodě Hodonín Zdeňku Škromachovi starostka Ratíškovic Anna Hubáčková, kandidující za KDU-ČSL s programem, který by dělal čest jakémukoli zelenému politikovi. Stojí za to si jej kompletně ocitovat:

• Bezpečné a kvalitní životní prostředí — prioritně ochrana kvality a množství zdrojů pitné vody, čištění odpadních vod a čistota vod povrchových.
• Návrat vody a zeleně do krajiny — projekt Stromy s pamětí, výsadba stromů ve 45 obcích regionu — podpora zemědělství, vinařství, sadařství, včelařství a celkové změny v oblasti hospodaření s půdou v krajině, větší přizpůsobení se klimatickým změnám.
• Podpora rychlostní komunikace R55 a její rozšíření, kvalitní silniční sítě.
• Třídění odpadů a minimalizace jejich ukládání tak, aby životnost obou skládek byla co nejdelší, hledání levné dopravy odpadu do spalovny v Brně, budování překladiště odpadu.
• Boj s těžbou štěrkopísků v blízkosti zdrojů pitné vody.
• Podpora turismu šetrného k životnímu prostředí.
• Podpora rodin, manželství, kvalitních mezilidských vztahů, podpora seniorů.
• Oživení zájmu o tradiční řemesla — zavedení ručních prací a dílen do škol, podpora ekologické výchovy.

Kdyby byla sociální demokracie schopna racionálního vyhodnocení volebních výsledků, musela by se na základě debaklu Haška, Škromacha a dalších zemanovských výtečníků usnést, že se musí držet od Hradu co nejdál a hledat způsoby, jak utvořit alianci dostatečně širokou, aby v ní byl prostor pro skutečně lidové odboráře, jako je Středula, až po liberální idealisty, jako je Dienstbier — jednoduše řečeno sbírat věrohodnost v celé šíři svého ideového pole. Děje se opak.

Anně Hubáčkové to ovšem může být jedno. Nekandidovala proto, aby pomohla sociální demokracii, užitečnou lekci jí poskytla jen mimoděk. Svým vítězstvím nicméně skýtá příklad, jak by snad bylo možno nad populisty všeho druhu u nás vítězit i v roce 2017: osobní věrohodností, pracovitostí a kompetencí.

Tomu, aby skončila v našem přehledu osobností ještě výš, brání dvě okolnosti: stránky Senátu zatím neevidují ani jedno její vystoupení. A její komentář k tomu, co je v nové roli senátorky nejdůležitější, zní jako zhmotnění nejčernějších můr každého, kdo usiluje o silnější postavení žen ve veřejném životě: „Hlavní je dobře vypadat.“

5.Zdar Útvare

Kdybychom pořádali soutěž o větu roku, bylo by asi dávno rozhodnuto. Zdar Útvare! je jméno, které si radikální ekologický aktivista vystupující jinak pod pseudonymem Tomáš Zelený vysloužil, jako si je činy vysluhují Indiáni — svým osvobodivě smělým chováním vůči policejnímu útvaru nechvalně proslulého Roberta Šlachty, z nějž se Babišova média pokoušejí dodnes směšně zkonstruovat českého hrdinu typu Corrada Cattaniho.

Tomáš Zelený si odmítl nechat líbit policejní šikanu Šlachtových lidí v rámci v celé řadě ohledů mimořádně pochybné akce Fénix. Policie Zelenému takřka dva roky odmítala vydat počítač s osobními daty, šikanovala ho nesmyslnými předvoláními, ve svém konání mu dle jeho vyjádření dokonce upírala i základní zákonem garantovaná práva.

Kromě soudního postupu se Tomáš Zelený začal hájit i sympatickými projevy občanského vzdoru, když se vůči vyšetřujícím policistům začal chovat se stejnou neúctou, s jakou oni zacházeli s ním: „Zakuklení policisté mi beze všeho tykali a oslovovali mě křestním jménem. Takže oslovit například vedoucího odboru terorismu a extremismu Jiřího Drekslera v úředním podání jako „Jirku Drekslera“ mi přijde naprosto adekvátní,“ řekl Deníku Referendum vloni v rozhovoru.

Na Roberta Šlachtu někde vyhrabal jeho vlastní výroky, takže jej popisoval jako „bývalého traktoristu, který si nechal zmenšit uši, protože se mu smáli neonacisté“. Tomáš Zelený se Šlachtovi, na nějž kmotr z Agrofertu tolik sázel patrně ve snaze vybudovat si vlastní zázemí v policii, dostal pod kůží snad víc než Milan Chovanec se svou — i v tomto světle vyloženě potřebnou — policejní reformou. Vypovídá o tom výmluvně Šlachtova ukřivděná reakce: „Neřídil jsem traktor, ale kombajn.“ No tak to je jiná.

Zeleného smělý přístup navíc nakonec vedl k úspěchu. Policie mu věci musela vrátit, pod hrozbou exekuce musela oznámit, že za analýzu jeho dat zaplatila čtyři sta tisíc. Zveřejnil i plat policisty, který ho vyšetřoval, a dnes již de facto obrátil role: stát čelí jeho nárokům na odškodné. Takže: Zdar Útvare!

4.Radek Banga

Radek Banga jako český Rom zachránil čest všech Čechů přítomných předávání ceny skupině Ortel, kterou označujeme za hudební jen vinou zřejmého kolapsu daného typu výchovy v našem školství. Banga udělal to, co by na místě celebrit shromážděných v sále v civilizačně vyspělejší zemi skoro každý neudělal jen proto, že by se na takové akci cosi jako Ortel nikdy nemohlo ocitnout. Ocenění definují vzory.

Momenty jako Bangův protest se promítají do celkového klimatu ve společnosti. Proto je zásadní, jakým způsobem se k věci on sám dál postavil. V emotivním, ale přísně přesném textu, jejž jsme vydali v DR, vyložil zmateným český celebritám jednu velmi důležitou věc: nemáme nic proti vlastenectví a navazování na předky, ale naši vlastenečtí předkové, Češi i Romové, byli lidé, kteří proti rasistům, jako je Ortel, bojovali, a to i se zbraní v ruce, pokud toho bylo zapotřebí.

V každém z podobných konfliktů, v nichž se jedná o charakter společnosti, záleží na tom, jak s ním jeho účastníci dále naloží. Banga v každém případě obstál, ohradil se proti orgiím masové nenávisti i proti zjevnému páchání trestných činů na svém profilu v sociálních sítích. A po výhrůžkách fanoušků Ortelu, skupiny s neonacistickými kořeny, suše požádal o policejní ochranu.

Ortel se začal vymlouvat jako uličník a některé prostoduché celebrity, v čele s Lucií Bílou, ho začaly hájit. Propukl spor, jako by bylo o čem se přít. Na rozdíl od tématu uprchlíků, v němž česká společnost selhává prakticky ve všech svých složkách, tady nepřesáhly náznaky pochopení pro Ortela bulvár, výstřední blogy a sociální sítě.

Banga sám nikde svého gesta nijak nezalitoval, ale je to populární muzikant a dnes už si zase hledí svého. Silvestra strávil, to se ví, na nějaké estrádě. S odstupem se ho ale můžeme zeptat, zda necítí křivdu, že se mu nedostalo většího zastání, s nímž měl veškeré právo počítat.

Postavil se za něj sympaticky režisér Vít Klusák, když zveřejnil záběry hajlování na koncertech Ortela, postavili se za něj dle očekávání liberální komentátoři jako Martin Fendrych, Petr Fischer či Erik Tabery. Podpořila ho ČT. V DR jsme vydali i „návod“, jak podávat trestní oznámení. Je potěšující, že s Bangou solidární — principiálně protinacistický — komentář vydaly také Haló noviny. A sympatizující text vydal i Blesk.

Z celé politické třídy ale Bangu gestem podpořila pouze zelená náměstkyně pražské primátorky Petra Kolínská a Karel Schwarzenberg s Miroslavem Kalouskem. Patří jim všem za to dík, přesto pachuť, že na něco takového nezmohl i někdo z vládních představitelů — nabízejí se Herman, Sobotka či Chovanec — tu přetrvá. To ale není Bangova vina, svůj part zvládl a šanci jim tím dal.

3.Terezie Kaslová

Způsob, jakým vnučka Ferdinanda Peroutky, Terezie Kaslová už přes rok hájí svého předka proti zvůlí úřadujícího českého prezidenta je imponující a v osobním aspektu situace — zápase ženy o čest svého dědečka — vlastně až dojemný. Jedná se dost možná o to nejvlastenečtější osobní nasazení, s nímž se tu lze nyní setkat: příklad péče o to, aby se s našimi předky nemohlo zacházet svévolně.

Základní kontury příběhu jsou dobře známy a byly mnohokrát popsány. Miloš Zeman vloni v lednu obvinil jednoho z nejušlechtilejších českých a československých demokratů Ferdinanda Peroutku z autorství článku Hitler je gentleman, z autorství výroku „chtěli jsme zpívat s anděly, musíme výti s vlky“ a z fascinace nacismem. Posléze, když věc začala nabírat na obrátkách a nebyl schopen svá tvrzení doložit, namísto omluvy označil Peroutku navíc za antisemitu.

Zemanovu mimořádně trapnou roli a komunikační strategii jsme tehdy popsali v Deníku Referendum takto: „Hradní pán ve své typické blazeované blábolivosti pronese před mezinárodním publikem, že jedna z největších postav českého myšlení dvacátého století byla fascinována nacismem. Tuto tezi A doloží článkem B a citací C. Vzápětí je usvědčen z toho, že článek B neexistuje a citaci C pronesl někdo jiný, a navíc v přesně opačném smyslu, než jak ji dnes vyložil. Co v takové situaci, je-li žádán o omluvu, udělá? Vytasí se s jinou tezí D — sláva, byl to aspoň antisemita! — a tu podpoří textem E. A tváří se, jako by se tím potvrzovala i teze A.“

Vloni případ dospěl před soudy. U první instance se věc jevila dobře: Zeman na celé čáře prohrál a měl se omluvit. Mluvilo se pak chvíli hlavně o tom, jak trapně se vzpouzí. Potom však přišlo odvolací řízení, kde se věci chopil soudce Tomáš Novosad, který se pustil do interpretace historických souvislostí, jako kdyby to byla jeho role. Soudy ale nemají interpretovat či revidovat historii, nýbrž rozhodovat o právu.

Novosad prvoinstační rozsudek změnil tak, že prezidentu Zemanovi nepochopitelně přiznal právo přisoudit Peroutkovi výrok, který nevyslovil. Navíc s odkazem na ahistorickou interpretaci dalších Peroutkových textů Zemanovi přiznal právo mluvit o něm jako o příkladu „fascinace intelektuálů naprosto zrůdným učením“. Opravňuje to otázku, zda spíše sám soudce Novosad není fascinován Zemanovou pravomocí navrhovat soudce do žádoucích funkcí.

Případ bude pokračovat v příštím roce. Jeho osobní rozměr se ale už nijak nezmění. V jedné z nejpoutavějších memoárových knih, jež tu byly po roce 1989 vydány, Ferdinand Peroutka... deníky, dopisy, vzpomínky..., různí lidé mimo jiné vzpomínají na jeho vztah s dcerou, maminkou Terezie Kaslové.

Podle všech vzpomínek se k ní choval mimořádně krásně. „Bylo nám spolu moc hezky a pamatuji se, že když měl táta proti mně nějaké výhrady, strašíval mě, že za trest půjdeme na prohlídku hrobek českých králů. Mám však takový pocit, že to bylo i pro něj to nejhorší, co dovedl vymyslet, a tak snad proto zůstalo vždy jen u toho strašení,“ vzpomínala na něj ona sama.

Zřídka se mimo žánr bajek setkáme s tak galaktickým nepoměrem dvou postav, jako když o enigmatickém a v některých ohledech uhrančivě pronikavém Peroutkovi hovoří Zemanův hradní šašek Jiří Ovčáček. O Peroutkovi, o němž Eduard Beneš — a snad to ani nemohlo být jinak — uvažoval jako o svém nejpřirozenějším nástupci, jímž by se za příznivější historické konstelace možná i stal.

Je jisté, že jeho vnučka to všechno ví, a tak se to teď vrací nám všem i s jednoduchým poselstvím: každý zůstává živ skrze své potomky. Ve sporu s dnešním Hradem, jehož osazenstvo vypadá jako by spadlo z nějaké postapokalyptické dystopie, je civilní a trpělivá. Pro nás všechny svou neokázalou neústupností dělá velkou službu.

2.Kateřina Krejčová

Příběh Kateřiny Krejčové v roce 2016 je vlastně velmi jednoduchý. Byla tu nespravedlivě souzena za každým coulem oprávněnou občanskou neposlušnost. Soud se vleče s různými zvraty, ale ona velmi sympatickým, až britsky suchým způsobem prostě trvá na svém a rozhodně nemíní nikam zalézt. I když mluvíme o jiném poli zápasu občanů se státem, v klíčovém aspektu je její úsilí totožné se snahou Terezie Kaslové.

Upřednostnili jsme je — a věříme, že Peroutka by nás v tom podpořil — proto, že Kateřina Krejčová nemá v české společnosti kromě své fakulty a spolužáků, prakticky nikde žádné větší zastání. Její jméno, ani případ, kromě zasvěcených skoro nikdo nezná.

V kostce se jedná o to, že skupina občanů v roce 2015 spontánně a správně zareagovala na demonstraci nacistů mávajících šibenicemi, které se tu dle jejich mínění mají stavět pro všechny, kdož se dnes zastávají uprchlíků. Krejčová s přáteli se jim postavili do cesty, posedali si na zem a odmítli se zvednout navzdory výzvě policie: protože dle jejich — ústavně konformního — přesvědčení je veřejný zájem znemožnit, aby tu mohli pochodovat náckové s šibenicemi, nadřazen nezákonným výzvám nějakého policejního oficíra.

Stalo se ale to, co se v takových situacích stává. Kateřina Krejčová a její přátelé sice měli pravdu, ale policie zase donucovací prostředky, a když při jejích následném použití nepřiměřeně trýznili jejího tehdejšího partnera (zcela zbytečně mu vyrazili zub), neovládla se a pokusila se ho chránit. Nikomu se nic nestalo, jen Kateřinu zadrželi a onen policejní surovec a zbabělec v jedné osobě před soudem pak tvrdil, že mu ono křehké stvoření způsobilo pracovní neschopnost v rozsahu splňujícím parametry trestného činu.

Kateřina je u všech soudů správně nepokorná, klidná, velice elegantní a mrazivě neústupná. V mezičase potichu už snad uklidili někam státní zástupkyni Galkovou, která okatě stranila xenofobům a daný případ ze všech sil komplikovala.

Věc se vleče, a potíže má stále Kateřina, namísto velitele zásahu, který pochybil tím, že nerozpustil demonstraci s šibenicemi. Ale pokud se policejní praxe posune kýženým směrem, ve prospěch ústavy, a proti jejímu porušování, bude to z velké části zásluhou této nenápadné drobné ženy, která si z potřeby zvýšit svou schopnost soustředění zrušila svůj profil na facebooku.

1.Petr Pithart

Žádný profil na facebooku nikdy neměl. Ze všech pěti dosavadních osobností roku vyhlašovaných DR je v největší míře námi dnes oceňován i za — nazvěme to tak — „celoživotní dílo“. Přesnější je ale říct, že jeho celoživotní dráha vytvořila předpoklady, jež svými loňskými výkony zhodnotil. Každý jsme v minulosti něco dělali, jen Petr Pithart zkrátka víc než většina z nás; tím pádem měl nastřádáno.

Silné osobnosti se nadto začínají projevovat výrazněji právě v mezních situacích. Do takové dnes v českých zemích určitě vstupujeme.

Petr Pithart se stal v našich očích osobností roku provozováním role politika v jejím původním a nejlepším významu: starostí o věci veřejné, navíc formulované mluveným slovem. V jeho posluchačích i v dalších lidech, k nimž se o jeho vystoupeních dostala zpráva, vzbuzoval naději, že bychom, my Češi, mohli nalézt způsob, jak své veřejné věci uspořádat tak, aby se poměry posouvaly příznivým směrem. A přitom na základech, které by společnost spojovaly, a nikoli rozdělovaly.

Pithartův dávný přítel Jaroslav Šabata jednou poznamenal, že politika je jediná oblast lidské činnosti, v níž se člověk může výrazně vyvíjet ještě i po třicítce. Petr Pithart jako člověk stále se ještě vyvíjející vloni působil.

Snad cítil, že coby osobnost, která se politikou celoživotně zabývá teoreticky i prakticky, je povolán v kritický moment hledat nejlepší cestu ven z nouze, v níž se ocitlo české národní společenství, jehož je nakonec přes všechnu svou kritičnost součástí. Že tu začíná jít do tuhého, pozná se možná i tím, jak i Petr Pithart bere na milost Masaryka a první republiku.

Petr Pithart je zosobněním masarykovského ideálu demokrata. Svým politickým působením hledá ve společnosti co nejširší humanitně-demokratickou shodu, svými texty — je mimo jiné autorem brilantní studie o Osmašedesátém, eseje o Devětaosmdesátém, napsal Obranu politiky — zve, vždy ve vyhroceně polemickém tónu, k diskusi: váží si své svobody a každému ji přeje.

Oba jeho projevy, jak rudolfínský k nedožitým osmdesátinám Václava Havla, při němž mnoha posluchačům tuhla v žilách krev, tak pozdější na Staroměstském náměstí, při němž se čekalo, zda výkon zopakuje a on rozhodně nezklamal, jej vlastně obsadily do role nejpřirozenějšího kandidáta na příštího českého prezidenta. Má však v tomto směru jednu jedinou vážnou nevýhodu: to je věk. Na druhou stranu: tolik, co je Pithartovi dnes, bylo Masarykovi v roce 1925.

Petra Pitharta tím k ničemu nepřemlouváme. Bude-li kandidovat, bude to s naší nejvřelejší podporou. Pokud ne, nepřestaneme litovat, že se ke škodě nás všech nestal prezidentem před pěti, deseti či patnácti lety. Každopádně je to vzácný člověk, vzácně přesného myšlení, které uzpůsobuje proměnám doby. Moc takových jich tu s námi nežije. Slouží jako vzor, ukazuje nám dnes, kde se pro nás naskýtají lepší možnosti.

5. října 2016 v Rudolfinu řekl: „Vyzývám proto odtud především členy vlády. Vyzývám vás jako občan, který má příležitost oslovit vás z očí do očí. Ale i jako člověk Havlovi blízký. Vyzývám vás, abyste tomuto račímu posunování se postavili mnohem přesvědčivěji, než dosud. Věřím, že na to máte. I vy, pane premiére. Ozřejmujte znovu a znovu, pro domov i pro svět naši polistopadovou zahraniční politickou orientaci. Naše místo v Evropě, ve světě. Jinak naň bude svět usuzovat ze stanovisek a gest... koho asi.“

Nebude-li mít on sám dost sil, půjde o to správně vybrat jako kandidáta na prezidenta ryzího člověka z celého kusu, jemu podobného, který za sebe může ručit celým svým životem: pak i Miloš Zeman skončí poražen tak jako Zdeněk Škromach Annou Hubáčkovou.