Půltucet osobností roku vyhlašuje Deník Referendum každoročně od roku 2012. Vždy vybíráme postavy, které se z našeho hlediska v uplynulém roce nejvíce zasadily o to, aby české země byly příznivějším místem k životu, demokratičtější, spravedlivější, biofilnější.

Podruhé se o půltucet profilů vybraných osobností podělili autoři z redakčního okruhu Deníku Referendum. Tak jako v každém roce se do našeho výběru promítají hlavní události, jimiž si česká společnost prošla, a nejzávažnější zkoušky, jimž čelí: mimo jiné trvající selhávání české společnosti ve vztahu k počínání Izraele na územích, která ilegálně okupuje, i vůči sousedním zemím, krize bydlení, skličující stav české přírody či volby, které v loňském roce přinesly více hrůz než radosti; přesněji řečeno radost přinesly jednu jedinou.

6. Markéta Gregorová

V civilizované zemi respektující ideály humanismu by mělo být samozřejmostí, že mezinárodní právo a lidská práva platí pro všechny stejně. Je dějinami prověřeným faktem, že mají-li se udržet univerzální hodnoty lidskosti jako zásada, na níž je společnost založena, musí platit pro všechny stejně, pro spojence i pro nepřátele. Česká republika se od takového chování ale odchýlila a svou zahraniční politiku opřela o premisu „co není povoleno Putinovi, je dovoleno Netanjahuovi“.

Válka Izraele proti Gaze, Libanonu a naposledy také Sýrii ukázala, že v tuzemské politice je jen velmi málo postav, které by dlouhodobě držely principiální postoj a univerzální platnost mezinárodního práva akceptovaly jako základní politické východisko. Vzácným příkladem takové zásadovosti je pirátská europoslankyně Markéta Gregorová.

Ve zcela vyšinuté tuzemské „debatě“ Gregorová vynikla například tím, že srdnatě hájila právo Mezinárodního trestního soudu (ICC) soudit izraelského premiéra Benjamina Netanjahua kvůli válečným zločinům. Jakkoliv normální se nám takové počínání může zdát, v českých zemích to dnes bohužel normou není.

Podobně principiální pozici Gregorová dlouhodobě zastává i v otázce války na Ukrajině, kde hájí právo Ukrajiny na územní celistvost i nutnost podporovat tuto zemi v boji proti ruské agresi, a to i v situaci, kdy tyto pozice opouštějí i největší zdejší jestřábi. Hlavně ale vnáší do provinční tuzemské debaty mezinárodní rozměr, přičemž důraz klade na situaci obyčejných lidí v Gaze, na Ukrajině i v jiných konfliktních regionech.

Snahy o prohlubování demokracie se však u Gregorové nesoustředí pouze na oblasti mimo Evropskou unii. Jak ukazují mimo jiné i její texty v Deníku Referendum, v jedné z klíčových a nejsložitějších otázek dneška, tedy nástupu umělé inteligence a digitalizovaného kapitalismu, hájí zájmy obyčejných uživatelů internetu proti technologickým gigantům. Právě digitální korporace jsou jednou z nejvážnějších hrozeb pro budoucnost demokracie a pirátská europoslankyně je jednou z mála osobností, které tento zjevný fakt vnášejí do české debaty.

Za pozornost také stojí, že zvolení Markéty Gregorové do Evropského parlamentu bylo snad jedinou nesporně dobrou zprávou z jakýchkoli voleb, které se tu v loňském roce konaly, neboť úspěchy tu jinak sklízeli především autoritářsky založení politici, pochybné projekty navázané na tuzemskou oligarchii či marketingové projekty spektakulárně selhávající české pravice. Ocenění zasluhuje i fakt, že Markéta Gregorová jako žena zpracovávající složitá témata mezinárodní politiky i života v digitalizované společnosti často čelí nevybíravým útokům od méně zásadových a erudovaných, o to však arogantnějších, mužských účastníků veřejné debaty. I proto, jak čelí českým misogynům, zasluhuje hluboké sympatie.

Zřejmě se ještě ukáže jako chyba Pirátů, že se nenechali inspirovat úspěchem jedné ze svých nejvýraznějších političek a kormidlem pohnuli přesně do opačného směru, než jaký představuje její politický profil. Jejich omyl se zřejmě naplno projeví až v letošních parlamentních volbách. Ještě jim pak ale může přijít vhod, že v Evropském parlamentu působí jejich politička, která jako jedna z mála českých zástupců v Evropě dělá úctyhodnou práci. *** RADEK KUBALA

5. Petr Třešňák

Petr Třešňák je novinářem a aktivistou v oblasti práv lidí s autismem a mentálním postižením a jedním ze zakladatelů organizace Děti úplňku. Ta právě sdružuje rodiny lidí s těžkým autismem a lidí s mentálním postižením. Jako novinář v minulosti mimo jiné působil jako zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt. Inspirací pro Třešňákovu veřejnou aktivitu je jeho dcera Dorotka, která s autismem žije.

Děti úplňku se snaží přinášet inovace systému sociální podpory a zvýšit povědomí široké veřejnosti o tématech spojených s životem lidí s autismem či mentálním postižením. „Jsme sdružení rodičů, kteří si pro své děti s postižením přejí důstojný a kvalitní život. A rádi bychom ho žili i my sami, jenže sociální podpora lidí s autismem a mentálním hendikepem je u nás v současné době velmi nízká. Rozhodli jsme se to změnit,“ píše se hned na úvodní stránce organizace.

I ve své publicistické práci se Třešňák věnuje hluboké analýze toho, jak česká společnost pečuje o lidi s autismem a mentálním postižením. V roce 2022 například publikoval stěžejní reportáž o případu vraždy Doroty Š., ženy s mentálním postižením, která byla zabita profesionálním pečovatelem. V článku popsal, jak systém péče o nejzranitelnější členy společnosti v mnoha rovinách selhává.

Dále spolu s manželkou Petrou vydali v roce 2020 knihu Zvuky probouzení, která mapuje jejich vlastní zkušenost s výchovou dítěte s těžkou formou autismu. Třešňákovi v ní ukazují, že i ty nejtěžší zkoušky mohou přinášet okamžiky porozumění a naděje.

Na konci loňského roku a po dvou letech práce Petr Třešňák vydal knihu Důstojnost. Vypráví v ní příběh dvou žen s mentálním postižením, které zemřely v důsledku nevhodně nastaveného systému českého zdravotnictví a sociální péče.

S neobyčejnou citlivostí a důrazem na lidskou důstojnost poukazuje na to, co v systému nefunguje a v čem česká společnost obecně v péči o lidi s náročným chováním zaostává. Velkým přínosem knihy je přenos zahraniční debaty a zkušeností do českého prostoru.

„Nesmíme nikdy zapomínat, že za nezvladatelnými projevy, které zaměstnávají armádu pečujících, přivádějí rodiny a instituce na hranu kolapsu a stojí spoustu sil i peněz, se skrývá jednoduchá a základní lidská potřeba,“ píše v knize Třešňák. Projevy náročného chování jsou způsobem komunikace, jde o uznání, že také ti, kteří nemluví, potřebují být slyšeni a vyslyšeni. Je na nás, abychom se jim naučili rozumět. *** FATIMA RAHIMI

4. Zdeněk Vermouzek

Zdeněk Vermouzek stojí v čele České společnosti ornitologické, která napřesrok oslaví sto let existence a stejně jako ve svých počátcích si i dnes klade za cíl věnovat se výzkumu, ochraně ptáků a vzdělávání veřejnosti. Jenže podmínky pro život na planetě se za tu dobu dramaticky změnily a ztráta biodiverzity se stala vedle klimatické krize jedním z nejpalčivějších problémů dneška.

Nejde zdaleka jen o vymírání ikonických druhů exotických zvířat — z české přírody za posledních třicet let zmizelo na deset milionů ptáků. Tradiční pojetí ochrany ostrůvků člověkem málo narušené přírody nebo opatření zaměřená jen na konkrétní druhy už dávno nestačí. Je třeba přírodu začít obnovovat, vytvářet nové biotopy v zemědělské krajině, vrátit přírodu do blízkosti měst a obcí.

Jenže takto pojímané úsilí narazilo na ostrý odpor. Během vleklého, nečekanými dramatickými zvraty provázeného procesu projednávání a schvalování evropského nařízení o obnově přírody hájil Zdeněk Vermouzek práva přírody proti ostrému tlaku velkého agrobyznysu i proti dezinterpretacím či arogantnímu odporu řady českých — i evropských — politiků. Spolu s tím v bezpočtu prohlášení, článků a rozhovorů vysvětloval široké veřejnosti základní principy, na nichž obnova přírody stojí, a její důležitost pro celou společnost.

Když po dlouhém úsilí bylo evropské nařízení o obnově přírody schváleno, Vermouzek výsledek komentoval slovy: „Schválení nařízení o obnově přírody je skutečně přelomové. Je to poprvé v historii, kdy se součástí právního řádu stává povinnost obnovovat přírodu. Evropa tímto rozhodnutím potvrzuje, že dokáže uvažovat v širších souvislostech a vidí dál než za horizont jednoho volebního období. Přírodu potřebujeme všichni, abychom mohli dýchat, pít a jíst, ale i abychom si měli kde odpočinout nebo z čeho se radovat. Obnova přírody bude trvat desetiletí, ale právě proto je potřeba začít už dnes. Dnešní rozhodnutí je obrovským vítězstvím budoucích generací nad pohodlností těch současných.“

Česká společnost ornitologická pod Vermouzkovým vedením ale nečekala na evropské nařízení o obnově přírody z loňského roku, natož na jeho implementaci do českého práva. Po úspěšném pilotním projektu na Josefovských loukách už několik let systematicky v jednotlivých krajích ČR buduje takzvané ptačí parky, které jsou ukázkovým příkladem toho, jak má obnova přírody vypadat. Ptačí parky přitom nemají žádnou zákonem garantovanou formu ochrany.

Jak vysvětluje Vermouzek, „jsme civilní organizace, nemůžeme vyhlásit rezervaci, ale můžeme koupit pozemky a tam si jako vlastníci dělat, co chceme“. Česká společnost ornitologická si ale dokázala získat takovou důvěru veřejnosti, že ptačí parky jsou dnes vnímány jako dokonce možná kvalitnější forma ochrany přírody, než jakou garantuje český stát v klasických chráněných územích. Několikamilionové částky, potřebné k vykoupení dalších lokalit, je organizace schopná od individuálních dárců získat v řádu týdnů a někdy i dnů.

Způsob, jímž Zdeněk Vermouzek využívá svou odbornou erudici pro práci na systémových změnách, které by mohly zvrátit nebo přinejmenším zpomalit dnešní masivní úbytek divokých přírodních lokalit, ve spojení s vytrvalostí, s níž široké české veřejnosti vysvětluje, že zájmy přírody nestojí proti zájmům lidí, neboť na přežití přírody závisí i přežití lidské společnosti, je v českém prostředí mimořádný. Ze Zdeňka Vermouzka se díky tomu stala jedna z nejvýraznějších osobností české ochranářsky a ekologicky orientované občanské společnosti. *** JITKA KOMENDOVÁ

3. Tomáš Hlaváček

Krize bydlení je jedním z nejkřiklavějších důkazů toho, že ekonomický systém v České republice je vylomený z kloubů. Podle Platformy pro sociální bydlení žije 161 tisíc lidí v bytové nouzi, z toho na šedesát tisíc dětí, dostupnost a kvalita bydlení je přitom v České republice pátá nejhorší ve státech Evropské unie.

Do takzvaného obchodu s chudobou, který využívá slabou legislativu ochrany nájemníků k systematickému vykořisťování lidí v těžké životní situaci, jsou zapojeny i politické elity. Například bývalý poslanec SPD Lubomír Volný nebo politici Občanské demokratické strany.

Nejnověji na sebe upozornil údajnou přípravou asociálního zákona na trestání lidí bez domova senátor za ODS Zdeněk Hraba. V České republice navíc během pandemie vzrostly náklady na bydlení a potraviny, zatímco reálné mzdy poklesly nejvíce v Evropě. Čím dál tím více lidí má tak problém vyžít.

K nepřijatelné situaci letos silně promluvil dokumentarista Tomáš Hlaváček svým filmem Dům bez východu. Hlaváček dlouhodobě pokrývá témata spojená se zneužíváním moci a na brněnských kauzách ukazuje často širší celospolečenské problémy.

Tak tomu bylo v dokumentech Stadion, který popisuje podhoubí majetkových machinací s legendárním brněnským fotbalovým stadionem Za Lužánkami, nebo Bydlet proti všem o marné snaze proměnit politiku bydlení v Brně. Dům bez východu je tak vyústěním Hlaváčkovy dlouholeté práce a jedním z plodů vzmachu nájemnického hnutí lidí žijících v domě na brněnské ulici Markéty Kuncové, rovněž známého jako „Kuncovka“.

Hlaváčkovi se podařilo zachytit spor nájemníků s majitelem v poutavém filmovém příběhu. Snímek není jen popisem tíživé reality, nýbrž také obrazem lidí, kteří se pokoušejí hájit své zájmy prostřednictvím sebeorganizování a vzájemné solidarity proti asociálním krokům Roberta Hrdiny, faktického správce a majitele domu na Kuncovce, jenž systematicky šikanoval — a doposud zřejmě šikanuje — nájemníky vypínáním elektrické energie a teplé vody.

Byť úsilí nájemníků z Kuncovky dopadlo rozpačitě, neboť Robert Hrdina odešel od soudu s absurdně nízkým trestem veřejně prospěšných prací, přičemž stejným způsobem jsou potrestáni i zástupci nájemníků, film přesto přináší poselství naděje. Ukazuje totiž, že sebeorganizování je cestou, jak prolomit děsivé sevření obchodníků s chudobou.

Film rovněž vydává svědectví o velkém lidském hrdinství Juliuse Kaly alias Julka — jednoho z obyvatel Kuncovky, dlouholetého lidskoprávního aktivisty a terénního pracovníka. Kala souhlasil s tím, že se na Kuncovku nastěhuje a pomůže hnutí nájemníků organizovat odsud. Jeho osobní odvaha a nasazení spolu s úsilím terénních pracovníků občanských organizací přinesly jedinečný vhled do útrob obchodu s chudobou, který pomáhá v boji s nekalými praktikami v oblasti bydlení.

Právě Julius Kala je jedním z nájemníků, které český justiční systém, jež se zde projevuje jako hrubě dysfunkční, odsoudil. Krátce nato Julius Kala zemřel.

Příběh nájemnického hnutí jedné brněnské ubytovny je výpovědí o mnohem rozsáhlejší krizi, která postihuje široké vrstvy české společnosti. Tomáši Hlaváčkovi se podařilo vystavět příběh jako výzvu k úsilí překonat zájmy zbohatlických obchodníků s chudobou, ale i strukturální rasismus, nefunkční soudní systém i neschopné lokální politiky prostřednictvím organizování lidí.

Film Tomáše Hlaváčka dokáže diváka povzbudit: dává sílu k politické akci nového typu — místo demonstrací a protestů, které po pár dnech vyhasnou, nebo dobročinné pomoci, která pomůže jen některým, nabízí Hlaváčkem zachycený příběh cestu dlouhodobého organizování kolem vlastních zájmů s cílem strukturální změny. Je důležité, že Hlaváčkův film přichází právě do doby celostátního vzmachu nájemnického hnutí zaštítěného Iniciativou nájemníků a nájemnic.

Podtrhuje totiž potřebu mezilidské solidarity. Je jasné, že kdyby lidé na Kuncovce za sebou měli silné celospolečenské hnutí, vypadal by celý spor jinak. Celkový význam dokumentárního počinu Tomáše Hlaváčka pro českou společnost tak dost možná teprve doceníme. Již dnes je ale jisté, že patřil mezi ty nejdůležitější v uplynulém roce. *** MATĚJ MORAVANSKÝ

2. Tereza Langrová

Když 7. října 2023 začal Izrael bombardovat Pásmo Gazy v reakci na teroristický útok Hamásu, ani lidé, kteří sledují situaci na místě dlouhodobě, nečekali, že izraelská válka v Gaze potrvá dodnes. 7. ledna tomu bude patnáct měsíců, od chvíle, kdy jedna z nejsilnějších armád na světě začala v pásmu Gazy, titěrném území o rozloze menším než Praha, ničit lidské životy, veškerou infrastrukturu a naděje na důstojnou existenci.

Ačkoli definitivní právní verdikt v tomto smyslu ještě nepadl, rostoucí počet mezinárodních organizací i expertů, mezi nimi Amnesty International, Human Rights Watch, Lékaři bez hranic, Lemkinův institut pro předcházení genocidám či zvláštní zpravodajka OSN Francesca Albaneseová, se shodují, že izraelské řádění v Gaze naplňuje znaky genocidy; izraelský historik holocaustu Raz Segal dokonce označil chování své země v Gaze za „učebnicový příklad genocidy“. Přesto má Izrael mezi západními zeměmi nadále podporu, v čemž nejhorší roli hrají Spojené státy, které Izraeli dodávají zbraně a vytrvale blokují rezoluce OSN volající po příměří.

Samozvaným „hlasem Izraele v Evropě“ zůstává i Česká republika, jejíž politická reprezentace neváhá v zájmu Izraele zpochybňovat legitimitu mezinárodních institucí; je to pravděpodobně nejhanebnější počínání české politické reprezentace v mezinárodní politice po roce 1989. Mainstreamová média v čele s Českou televizí papouškují izraelskou propagandu, aniž by veřejnost informovala o rozsahu zkázy v Gaze, či dokonce o kontextu téměř sedmdesát let trvajícího útlaku Palestinců státem Izrael.

Ačkoliv se české propalestinské hnutí za dobu trvání války v Gaze rozrostlo, zůstává relativně malé. Tím spíš si těch pár lidí, kteří se v otázce Palestiny dlouhodobě angažují, zaslouží obdiv a podporu.

Patří mezi ně především lidé ve sdružení Přátelé Palestiny, kolektivu Prague4PalestineYouth či iniciativy Ne naším jménem, kteří několikrát měsíčně organizují demonstrace a další akce. A to přesto, že kvůli svým aktivitám čelí ve veřejném prostoru nadávkám. Zachraňují čest české společnosti v této její mimořádné temné epizodě.

Mezi neúnavné aktivistky, které do české veřejné debaty přinášejí palestinskou perspektivu, patří Tereza Langrová. Tématu se začala věnovat poté, co v roce 2018 strávila tři měsíce jako dobrovolnice na Izraelem nelegálně okupovaném Západním břehu Jordánu. Za aktivity na podporu palestinského obyvatelstva na Západním břehu a v České republice ji při jejím pokusu se do Palestiny vrátit Izrael v roce 2019 deportoval.

V loňském roce se podílela na organizaci propalestinských akcí, ale zároveň editovala v českém prostředí unikátní knižní sborníky textů o Palestině, jmenovitě Jestli mám zemřít, ať je to příběh a Na této zemi je pro co žít. První z nich získal Cenu za nejlepší dokumentární knihu roku na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Zároveň se angažovala v řadě dalších dobrovolnických kolektivů, jakými jsou třeba Iniciativa Hlavák nebo zaniklé komunitní centrum Zdena. V současnosti se jakožto členka kolektivu Tadamun podílí na přípravě vznikajícího komunitního centra v Praze.

V úvodu čerstvě vydané knihy Na této zemi je pro co žít Langrová píše: „Přemýšlím, kolik jsem za tu dobu [izraelské války v Gaze] použila výrazů pro hrůzu, neštěstí, zděšení, osamocení, znechucení, vztek. Kolik variací toho všeho jsem posílala svým kamarádům a kamarádkám v Palestině a poslední měsíc i v Libanonu. Izraelský postup v Gaze je čím dál brutálnější a já už nevím, jak stupňovat slova, kterými se snažím vyjádřit hněv, zármutek, žal a soucit. Jazyk selhává.“

Přesto, jak mimořádně psychicky náročné je se v České republice v palestinské otázce angažovat, a přesto, že z hlediska budoucího působení ve veřejném prostoru může propalestinský aktivismus člověku spíše uškodit, Langrová nepřestává o Gaze mluvit. A to zkrátka proto, že pro svou víru v rovná práva všech lidí nemůže jinak. *** PETRA DVOŘÁKOVÁ

1. Anna Šabatová

Osobností roku 2024 redakce Deníku Referendum vyhlašuje Annu Šabatovou. Je to volba, která se v redakci brala do úvahy každoročně od vzniku tradice vyhlašování osobností roku naší redakcí v roce 2012. Anna Šabatová patrně mohla být vyhlášena českou osobností roku po většinu let od roku 1971, kdy vstoupila nepřehlédnutelně do českého veřejného života — a to tím, že ji za účast v letákové akci vyzývající k bojkotu zmanipulovaných voleb v okupovaném Československu Husákův režim uvěznil.

Klíčovou roli pak hrála v disentu, kde byla mimo jiné stěžejní postavou ve skupině vydávající bulletin Informace o Chartě — samizdat, který tvořil komunikační páteř celé iniciativy v těžkých časech, kdy se ji zdejší loutkový režim pokoušel rozdrtit. Vykonávala i exponovanou — a současně prestižní — roli mluvčí Charty 77. Po sametové revoluci, k níž přispěla, se na rozdíl od mnoha svých kolegů a souputníků neusadila do žádné veřejné funkce, ač zcela nepochybně mohla, ale rozhodla se vystudovat vysokou školu, což jí minulý režim samozřejmě neumožnil.

Do veřejného života se pak vracela pozvolna a zejména přes sociální témata, k nimž byl nový demokratický stát od počátku přehlíživý, na což ostatně čím dál bolestněji doplácíme. První celorepublikově výraznou roli pak hrála jako zástupkyně zakládajícího ombudsmana Otakara Motejla, sama pak zásadní roli veřejné ochránkyně lidských práv vykonávala, a to způsobem, který provždy bude sloužit jako výstavní vzor.

A tak každý rok znovu a znovu jsme v redakci řešili, zda letošek už je tím rokem, kdy vyhlásíme Annu Šabatovou jeho osobností. Ale pokaždé se nám zdálo, že „její rok“ teprve přijde: například vítězstvím v senátních volbách, jež by bylo pro českou demokracii pravým požehnáním. Asi nejblíže tomu měla v roce 2020, kdy v Brně bohužel neuspěla jen v důsledku nešikovně pojaté kampaně.

I letos jsme se ptali, zda byl rok 2024 už skutečně ten „její“. A samozřejmě znovu by se mohlo říct, že ještě můžeme čekat na to, až přijde ten „opravdu mimořádný“. Na druhou stranu jen letmý přehled toho, co vloni ve veřejném prostoru vykonala, jak o tom referovala různá česká média, je sumou dobrých skutků větší, než takřka všichni lidé zvládnou za celý svůj život.

Ve své profilové sociální oblasti hovořila proti narůstající energetické chudobě, kritizovala masivní rozsah odpírání starobních důchodů či plán města Prahy stavět další ústav pro lidi s postižením ve Šluknovském výběžku. Soustředěně se samozřejmě věnuje tématům lidských práv — připomínají se její smělé zásahy ve prospěch lidí s postižením, je také svědomitou strážkyní dědictví československého disentu, které se v současnosti tak často konjunkturálně pokrucuje doprava, aby vyhovovalo dobovým schématům. V této roli například vystupovala na debatě k výstavě o Pavlu Tigridovi.

Ke cti ji samozřejmě slouží, jak se během polistopadového vývoje sblížila s ekologickým hnutím — nevynechá příležitost připomenout, že ekologické iniciativy přímo navazují na úsilí Charty 77, v níž byl důraz na potřebu změny vztahu společnosti k přírodě jedním z definičních rysů. V této roli se vloni mj. zastala slovenských ochránců přírody, na něž začínají dopadat represe Ficova režimu, vystupovala na studentském Týdnu za klima, ba dokonce i na akci k padesáti letům Hnutí Brontosaurus.

Jednou z milých vlastností Anny Šabatové je, jak bere vážně a otevřeně svou roli veřejné intelektuálky, občanské aktivistky v nejlepší masarykovské tradici: prostě přijímá pozvání k debatám a na nich se vstřícností sobě vlastní, ovšem vždy také s obdivuhodnou principiálností, vystupuje. Je vzácným hlasem dnes v české společnosti tak těžce zkoušené a oslabené zelené levice, který se těší širokému respektu společnosti. Prakticky u každé petiční iniciativy, ke které se připojí, se organizátoři rádi chlubí právě jejím podpisem a média ji prakticky vždy mezi význačnými signatáři uvádějí.

Annu Šabatovou nevyhlašujeme osobností roku, poněvadž bychom měli za to, že má o různá ocenění nouzi, ostatně v podobě Řádu TGM, který ji vloni udělil prezident Pavel, se jí dostalo uznání nejvyššího. Vyhlašujeme ji osobností roku, poněvadž jsme nakonec přesvědčeni, že loňský rok skutečně byl „její“. Ne, že by nestačilo vše, co už jsme popsali. Ale je tu ještě jeden — vůbec nejdůležitější — důvod.

Jako patrně největší žijící osobnost českého hnutí za lidská práva Anna Šabatová snad nechyběla ani u jednoho projevu solidarity s decimovanými obyvateli Gazy, na nichž Izrael páchá genocidu. Počínání Izraele se přitom těší blazeované benevolenci, či dokonce halasné podpoře, České republiky, jejíž instituce od vlády, přes diplomacii, až po veřejnoprávní Českou televizi selhávají nijak a ničím neospravedlnitelným způsobem, za nějž se budeme stydět po generace. V takovéto situaci její hlas jednak zachraňuje české společnosti alespoň část cti a jednak je rezolutním vyjádřením kontinuity současného hnutí solidarity s Palestinou se snažením o univerzální platnost lidských práv, jehož Anna Šabatová právě byla po celý svůj život obdivuhodně příkladnou součástí. *** JAKUB PATOČKA