Půltucet osobností roku vyhlašuje Deník Referendum každoročně od roku 2012. Vždy vybíráme postavy, které se z našeho hlediska v uplynulém roce nejvíce zasadily o to, aby české země byly příznivějším místem k životu, demokratičtější, spravedlivější, biofilnější.

Podruhé se o půltucet profilů vybraných osobností podělili autoři z redakčního okruhu Deníku Referendum. Tak jako v každém roce se do našeho výběru promítají hlavní události, jimiž si česká společnost prošla, a nejzávažnější zkoušky, jimž čelí: mimo jiné trvající selhávání české společnosti ve vztahu k počínání Izraele na územích, která ilegálně okupuje, i vůči sousedním zemím, krize bydlení, skličující stav české přírody či volby, které v loňském roce přinesly více hrůz než radosti; přesněji řečeno radost přinesly jednu jedinou.

6. Markéta Gregorová

V civilizované zemi respektující ideály humanismu by mělo být samozřejmostí, že mezinárodní právo a lidská práva platí pro všechny stejně. Je dějinami prověřeným faktem, že mají-li se udržet univerzální hodnoty lidskosti jako zásada, na níž je společnost založena, musí platit pro všechny stejně, pro spojence i pro nepřátele. Česká republika se od takového chování ale odchýlila a svou zahraniční politiku opřela o premisu „co není povoleno Putinovi, je dovoleno Netanjahuovi“.

Válka Izraele proti Gaze, Libanonu a naposledy také Sýrii ukázala, že v tuzemské politice je jen velmi málo postav, které by dlouhodobě držely principiální postoj a univerzální platnost mezinárodního práva akceptovaly jako základní politické východisko. Vzácným příkladem takové zásadovosti je pirátská europoslankyně Markéta Gregorová.

Ve zcela vyšinuté tuzemské „debatě“ Gregorová vynikla například tím, že srdnatě hájila právo Mezinárodního trestního soudu (ICC) soudit izraelského premiéra Benjamina Netanjahua kvůli válečným zločinům. Jakkoliv normální se nám takové počínání může zdát, v českých zemích to dnes bohužel normou není.

Podobně principiální pozici Gregorová dlouhodobě zastává i v otázce války na Ukrajině, kde hájí právo Ukrajiny na územní celistvost i nutnost podporovat tuto zemi v boji proti ruské agresi, a to i v situaci, kdy tyto pozice opouštějí i největší zdejší jestřábi. Hlavně ale vnáší do provinční tuzemské debaty mezinárodní rozměr, přičemž důraz klade na situaci obyčejných lidí v Gaze, na Ukrajině i v jiných konfliktních regionech.

Snahy o prohlubování demokracie se však u Gregorové nesoustředí pouze na oblasti mimo Evropskou unii. Jak ukazují mimo jiné i její texty v Deníku Referendum, v jedné z klíčových a nejsložitějších otázek dneška, tedy nástupu umělé inteligence a digitalizovaného kapitalismu, hájí zájmy obyčejných uživatelů internetu proti technologickým gigantům. Právě digitální korporace jsou jednou z nejvážnějších hrozeb pro budoucnost demokracie a pirátská europoslankyně je jednou z mála osobností, které tento zjevný fakt vnášejí do české debaty.

Za pozornost také stojí, že zvolení Markéty Gregorové do Evropského parlamentu bylo snad jedinou nesporně dobrou zprávou z jakýchkoli voleb, které se tu v loňském roce konaly, neboť úspěchy tu jinak sklízeli především autoritářsky založení politici, pochybné projekty navázané na tuzemskou oligarchii či marketingové projekty spektakulárně selhávající české pravice. Ocenění zasluhuje i fakt, že Markéta Gregorová jako žena zpracovávající složitá témata mezinárodní politiky i života v digitalizované společnosti často čelí nevybíravým útokům od méně zásadových a erudovaných, o to však arogantnějších, mužských účastníků veřejné debaty. I proto, jak čelí českým misogynům, zasluhuje hluboké sympatie.

Zřejmě se ještě ukáže jako chyba Pirátů, že se nenechali inspirovat úspěchem jedné ze svých nejvýraznějších političek a kormidlem pohnuli přesně do opačného směru, než jaký představuje její politický profil. Jejich omyl se zřejmě naplno projeví až v letošních parlamentních volbách. Ještě jim pak ale může přijít vhod, že v Evropském parlamentu působí jejich politička, která jako jedna z mála českých zástupců v Evropě dělá úctyhodnou práci. *** RADEK KUBALA

5. Petr Třešňák

Petr Třešňák je novinářem a aktivistou v oblasti práv lidí s autismem a mentálním postižením a jedním ze zakladatelů organizace Děti úplňku. Ta právě sdružuje rodiny lidí s těžkým autismem a lidí s mentálním postižením. Jako novinář v minulosti mimo jiné působil jako zástupce šéfredaktora týdeníku Respekt. Inspirací pro Třešňákovu veřejnou aktivitu je jeho dcera Dorotka, která s autismem žije.

Děti úplňku se snaží přinášet inovace systému sociální podpory a zvýšit povědomí široké veřejnosti o tématech spojených s životem lidí s autismem či mentálním postižením. „Jsme sdružení rodičů, kteří si pro své děti s postižením přejí důstojný a kvalitní život. A rádi bychom ho žili i my sami, jenže sociální podpora lidí s autismem a mentálním hendikepem je u nás v současné době velmi nízká. Rozhodli jsme se to změnit,“ píše se hned na úvodní stránce organizace.

I ve své publicistické práci se Třešňák věnuje hluboké analýze toho, jak česká společnost pečuje o lidi s autismem a mentálním postižením. V roce 2022 například publikoval stěžejní reportáž o případu vraždy Doroty Š., ženy s mentálním postižením, která byla zabita profesionálním pečovatelem. V článku popsal, jak systém péče o nejzranitelnější členy společnosti v mnoha rovinách selhává.

Dále spolu s manželkou Petrou vydali v roce 2020 knihu Zvuky probouzení, která mapuje jejich vlastní zkušenost s výchovou dítěte s těžkou formou autismu. Třešňákovi v ní ukazují, že i ty nejtěžší zkoušky mohou přinášet okamžiky porozumění a naděje.

Na konci loňského roku a po dvou letech práce Petr Třešňák vydal knihu Důstojnost. Vypráví v ní příběh dvou žen s mentálním postižením, které zemřely v důsledku nevhodně nastaveného systému českého zdravotnictví a sociální péče.

S neobyčejnou citlivostí a důrazem na lidskou důstojnost poukazuje na to, co v systému nefunguje a v čem česká společnost obecně v péči o lidi s náročným chováním zaostává. Velkým přínosem knihy je přenos zahraniční debaty a zkušeností do českého prostoru.

„Nesmíme nikdy zapomínat, že za nezvladatelnými projevy, které zaměstnávají armádu pečujících, přivádějí rodiny a instituce na hranu kolapsu a stojí spoustu sil i peněz, se skrývá jednoduchá a základní lidská potřeba,“ píše v knize Třešňák. Projevy náročného chování jsou způsobem komunikace, jde o uznání, že také ti, kteří nemluví, potřebují být slyšeni a vyslyšeni. Je na nás, abychom se jim naučili rozumět. *** FATIMA RAHIMI

4. Zdeněk Vermouzek