Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum poosmé. Za tu dobu se vykrystalizovala vcelku jasná kritéria — do sestavy vybíráme lidi, kteří podle našeho mínění nejvíce v uplynulém roce přispívali k proměně českých zemí v příznivější místo k životu.

Do hodnocení se jako vždy promítají obecnější události a trendy uplynulého roku. Volby se tu konaly jedny, do Evropského parlamentu. Ty se v českých zemích bohužel tradičně netěší nijak zvláštnímu zájmu. A ani jejich výsledek žádný větší vliv na atmosféru ve společnosti neměl.

Daleko podstatnější — a slibnější — nežli vývoj v parlamentní politice tak byly trendy v občanské společnosti. Milion chvilek pro demokracii uspořádal největší demonstrace od roku 1989, sympaticky se činilo české klimatické hnutí ve snaze nezaostat za světem povzbuzeným fenomenální Gretou Thunbergovou. A tak jako předloni se i v loňském roce dostalo jednomu ze zdejších výrazných občanských výkonů mezinárodního ocenění.

6.Johanna Nejedlová

Tím začneme. Jistě i okolnost, že se jedná o naši bývalou kolegyni v redakci Deníku Referendum, nám brání v tom, abychom Johannu Nejedlovou umístili v celkovém pořadí výše tak jako vloni Elenu Gorolovou, které se dostalo mezinárodního uznání díky BBC (za její práci pro nedobrovolně sterilizované romské ženy, jež podnes marně bojují o to, aby se od České republiky dočkaly odpovídajícího odškodnění).

Johannu Nejedlovou vyhlásila mladou evropskou aktivistkou roku občanská iniciativa Evropské hnutí (European Movement) za její práci pro oběti sexuálního násilí. Je s podivem, ač pro český mediálně-politický provoz je to vcelku typické, že o ceně samé, jejím kontextu i udělující organizaci jsme se nedověděli prakticky nic kromě toho, že „sympatická Češka porazila i Gretu“. Mladičká světová celebrita klimatického hnutí byla totiž mezi třemi mladými evropskými aktivistkami v nejužší nominaci.

Přitom nepochybujeme o tom, že Johanna, jak ji známe, by byla mezi prvními, kdo by nechtěl svůj význam pro „aktivismus mladých lidí v Evropě“ s Gretou srovnávat — kdyby se jí na to ovšem někdo zeptal. Čím si tedy takový výsledek vyložit?

Jako u každé ceny se do něj samozřejmě promítá složení poroty, v níž jsou v daném případě zastoupeny i konzervativní elementy reprezentující korporátní sektor — jednou ze čtyř souběžně udělovaných cen je totiž i „žena byznysové Evropy“. Těmi se letos staly dvě Berlíňanky, které založily společnost Mimycri vyrábějí batohy z vyřazených gumových člunů.

Sponzory ceny, udělované letos počtvrté, byly v jejím prvním ročníku i nechvalně proslulé korporace jako Volkswagen či PR agentura Burson-Marsteller. Letošní sponzoři nejsou tak okatě spojení se zájmem na greenwashingu vlastního jména, ale jejich charakter je podobný. Byli jimi konzultační agentura Metro, která mimo jiné radí korporacím, jak si počínat v čase klimatické krize, dále americká konzultační agentura FTI Consulting, mezi jejíž kompetence rovněž patří korporátní greenwashing a konečně advokátní kancelář Baker McKenzie s výhradně korporátní klientelou.

Bylo to kvůli tomuto kontextu, proč se „mladou evropskou aktivistkou roku“ stala Johanna Nejedlová, a nikoli Greta Thunbergová. Nikdo jen trošku soudný nebude argumentovat, že by Johannina skvělá osvětová práce, kterou se v této krajině zaslíbené nevinnému poplácávání po zadku pokouší poevropštit vztahy mezi českými muži a ženami, měla pro Evropu větší význam než studentské hnutí za záchranu klimatu.

Případná otázka, zda vlastně její zdejší úctyhodnou práci globální korporátní a bruselský politický establishment, jež jsou bohužel stále propojeny v míře ohrožující evropskou demokracii, v daném kontextu dílem nezneužil k umenšení významu radikálního studentského hnutí inspirovaného charismatickou Švédkou, se tu nabízí. Ale je vcelku jasné, že když jsme se už nedověděli nic o porotě, dalších laureátech, kontextu, natožpak sponzorech ceny, snad ji tady ani nikoho nemohlo napadnout položit.

To ovšem v úhrnu nijak neumenšuje zdejší práci Johanny a jejích kolegyň. Je opravdu obdivuhodné, s jakým klidem a věcností dokáže znovu a znovu vysvětlovat o vztazích mezi muži a ženami věci, jež jsou v civilizovanějších částech Evropy mnohem častěji brány za samozřejmé.

A tak možná i motivace poroty mohly být i veskrze čisté, samaritánské. Význam další ceny pro Gretu by její světovou váhu příliš neovlivnil, zatímco ocenění udělené zdejším aktivistkám bojujícím namnoze zato, co je na západ od nás normou, to ve zdejším kontextu pomohlo k popularizaci jejich těžkého, a tak důležitého úsilí o polidštění zdejších mužů.

Když Johanna odcházela po kratičké epizodě z redakce DR, říkala, že je to proto, poněvadž se chce plně soustředit na svůj aktivismus. Jakkoli by mohla být i dobrou novinářkou, taková cílevědomost imponuje. Je dosti dobře možné, že Johanna by díky své skvělé práci v našem letošním přehledu skončila tak jako tak. I díky odvaze, s níž se nebojí konfrontovat s většinovým míněním.

V letošní anketě k seriálu Most tu odpověděla: „Most jako jeden z nejdiskutovanějších českých seriálů? Proč? Už dlouho jsem se nedívala na nic tak nezábavného. Most možná zachycuje realitu vztahů lidí na severu, ale v té nejnudnější formě.“

5.Jana Filipová

Příběh Jany Filipové z Kolovče u Domažlic byl jedním z nejpovzbudivějších obrazů uplynulého roku. Srdnatá žena ze vsi sotva dvacet kilometrů od hranic s Německem patří k statisícům lidí, kteří se stydí za to, jakého má dnes Česká republika premiéra, a kteří nevynechají jedinou příležitost demonstrovat za jeho rezignaci.

Sama přitom žije v prostředí, v němž to nemá vůbec snadné, protože právě v sídlech, jako je Koloveč, Babišova propagandistická mašinerie působí nejúčinněji. Ve volbách v roce 2017 tu politická divize Agrofertu obdržela přes čtyřicet procent hlasů; a druzí tam skončili se ziskem přes deset procent Okamurovi rasisté.

Právě vcelku nepřátelské prostředí, v němž působí, uváděla Jana Filipová jako jednu z hlavních motivací toho, proč se rozhodla žalovat Andreje Babiše, když se uchýlil ke lži jako vypůjčené z arzenálu komunistické propagandy a prohlásil, že demonstranti proti němu dostávají za účast na akcích zaplaceno.

Jana Filipová byla právem široce oceňována jako příklad sebevědomého a nezakřiknutého občanství. Podařilo se jí samojediné dostat Babiše do úzkých — nejprve se vykrucoval jak žáček, že jen opakoval výrok jednoho u Okamurových poslanců, proslulých svou náruživou pravdomluvností. Když soud skvěle obstál a dal Janě Filipové za pravdu, Babiš využil příležitosti rozmazat své selhání, takže se odvolal. A tak lze doufat, že i odvolací verdikt poskytne další zpravodajskou příležitost informovat veřejnost o tom, že český premiér je lhář.

Janě Filipové se také podařilo dát příležitost vyniknout české justici. Následující věty komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych označil v rozsudku soudkyně Simony Kačerové za nejdůležitější: „Lze se domnívat, že žalovaný neunesl kritiku veřejnosti a předmětnými výroky chtěl aktivity demonstrantů zesměšnit a snížit v očích veřejnosti jejich politický význam. Tvrzení o zaplacených a objednaných demonstrantech nelze považovat za příspěvek do veřejné diskuse. Taková dehonestující tvrzení jakoukoli diskusi vylučují a vedou pouze k dehonestaci demonstrantů. Svoboda projevu neznamená právo lhát, případně šířit neověřené informace.“

Naše osobnost roku 2014 a předseda STAN Vít Rakušan kvůli aktivistce z Kolovče Babiše interpeloval: „Víte, co vzkazují vaši příznivci této dámě? ‚Takhle křivou mrchu, aby člověk pohledal. Ta ženská je normální blbka. Zasloužila by umlátit lopatou.‘ Vážený pane premiére, nejste pouze premiérem svých voličů! V ideálním případě, ať chceme nebo nechceme, jste premiérem vlády České republiky. Člověkem, který by měl dbát na to, aby kultura a vyjadřování a mezilidské vztahy v naší společnosti byly na výši. Já vás tedy žádám o jednu jednoduchou věc. I kdybyste se neomluvil, protože je to prvoinstanční rozhodnutí, prosím vás o to, abyste na svá sociální média, která jsou hojně sledovaná, vyzval své příznivce k tomu, aby přestali vyhrožovat ženě, která je na pokraji psychického zhroucení, a která pouze a jen uplatnila svá občanská práva, která pouze a jen požádala v rámci sporu o to, abyste se jí omluvil a v prvoinstančním soudu dokonce vyhrála! Prosím, udělejte to!“

Babiš využil i této příležitosti zachovat se jako „urputné hovado“, jak sebe sama ve vzácném záchvatu upřímnosti před časem označil. Rakušanovi odpověděl, že přece nebude pochybovat o pravosti slov poslance SPD.

Vítězství Jany Filipové nad premiérem je důležité, poněvadž s podlou lží, že jsou za svůj aktivismus někým placeni, se tu potýkají lidé prakticky ve všech exponovanějších aktivitách občanské společnosti. Sama Jana Filipová to vidí totožně: „Ten dopis s omluvou pro mě patří deseti tisícům, kteří na ty demonstrace chodí. Nikdo za to totiž nic nebere, tečka. To je prostě pravda.“ Polský reportér Mariusz Szczygieł označil Janu Fialovou za svou novou českou idolku. Kdo jsme, abychom se s ním přeli?

4.Dana Balcarová

Ačkoli to tak při pohledu na dlouhodobou tendenci volebních průzkumů i na výsledky několikerých posledních voleb nevypadá, jakékoli podstatnější zlepšení situace v českých zemích nakonec nemůže přijít jinak nežli skrze parlamentní politiku. V kontrastu ke světovým trendům je nejvýraznějším úkazem české parlamentní politiky po volbách v roce 2017 prakticky úplná kompromitace kompletní stranické levicové scény. S kýmkoli, kdo se dnes podílí na okrašlování Babišova režimu, těžko půjde pro budoucnost počítat.

V případě komunistů to snad ani není žádná škoda. V případě sociální demokracie je fascinující, jak tiše a odevzdaně strana se stočtyřicetiletou tradicí, reprezentující donedávna pětinu až třetinu voličstva, likviduje sebe sama. I hlasy v Senátu, které se dříve snažily zachránit jí čest, vloni jako by umlkly. Letos přijde decimace v krajích, ale ani ta zřejmě s pozicí předsedy Hamáčka neotřese: zdá se už, že sociální demokraté našli ve výprascích zalíbení a nechtějí na tom nic měnit; podobajíce se Straně zelených Liškovy éry.

Po nadějích ve stranické politice je tak nutné pátrat jinde, mimo levici. Tu suverénně největší v současné sněmovně představuje Pirátská strana, která budí respekt už tím, že do ní vnesla zcela novou pracovní kulturu. Nikoli Babišovi parlamentní zaměstnanci, ale Piráti bezpříkladně makají.

Zatímco v zavedených stranách bylo běžnou praxí, že se prostředky určené na asistenty a odbornou práci rutinně používaly jako malé domů případně k obstarávání vnitrostranické podpory různými úplatky, čemuž se dříve vymykali jen výjimečné poslanecké osobnosti, Piráti jsou první stranou, v níž je nekompromisní orientace na výkon institucionální normou. Už tím nutně imponují každému, kdo jim — případným názorovým rozdílům navzdory — přizná alespoň nos mezi očima.

V jejich řadách nadto díky podávaným výkonům roste řada výrazných osobností, počínaje prostořekým poslancem Michálkem přes lídra vcelku úspěšné evropské kandidátky Peksu, pražského primátora Hřiba až po charismatického předsedu Bartoše a jeho pravou ruku Ferjenčíka. Piráti se od voleb 2017 svou pracovitostí vyšvihli do role nejnebezpečnější a nejúčinnější Babišovy parlamentní opozice.

Nadto navzdory dílem oprávněné kritice, že nedávají více prostoru ženám, i ty se v jejich řadách výrazněji prosazují. Vloni na sebe upozornila úspěšná brněnská kandidátka do Evropského parlamentu Markéta Gregorová, odpůrkyně obchodu se zbraněmi a sympatizantka Juliana Assange. Přesto posud na prvním místě samozřejmě mezi pirátskými ženami spontánně vytane Olga Richterová, jediná „sociální demokratka“ v současné parlamentní politice.

Do letošního přehledu jsme se rozhodli ovšem vybrat političku, o níž se mluví méně, která však pracovitost Pirátů zosobňuje v nemenší míře. Navíc se — na české poměry velmi slušně — věnuje jednomu z nejdůležitějších témat dneška, jemuž se u nás tradičně dostává jen mizivé pozornosti. Jedná se o předsedkyni sněmovního Výboru pro životní prostředí Danu Balcarovou.

Není to žádná česká Ocasio-Cortezová, nemluví o Green New Dealu či jiných koncepcích poukazujících k nutnosti úplné reformy české společnosti, ale i tak je vcelku spolehlivě nejzelenější českou poslankyní od Táni Fischerové, s přehledem zelenější než kdokoli z Bursíkova půltuctu přikyvujícího Topolánkově vládě.

Blog Dany Balcerové na jejích poslaneckých stránkách skýtá vcelku impozantní obraz její poslanecké práce v loňském roce. Obsahuje jednatřicet textů. A jakkoli bychom si v některých případech mohli přát, aby paní poslankyně zaujala ještě ráznější stanovisko, snad ani v jednom z případů se nepostavila na nesprávnou stranu.

Z textů, které zde publikovala, by šlo udělat pěkné Štěstí z šesti:

• NKÚ potvrdil obavy Pirátů, kvůli znečištění stále umírají tisíce lidí (leden 2019)
• Nekontrolovaná výstavba vodních nádrží může způsobit více škody než užitku (duben 2019)
• Ministerstvo životního prostředí chce zvýšit toleranci pro emise rtuti na 40 %, uhelná lobby opět vítězí nad zájmy občanů. (duben 2019)
• Vládní koalice smetla pirátský návrh na konec povinnosti přimíchávat biopaliva (červen 2019)
• Plošné trávení hrabošů se musí zrušit. Podala jsem proto podnět na Českou inspekci životního prostředí (srpen 2019)
• Stávka za klima supluje nezájem politiků, vláda by měla začít konat (září 2019)

3.Brit Jensen/Magdalena Sodomková

Deník Referendum před deseti lety vznikl mimo jiné v přesvědčení, že české novinářství je dlouhodobě v krajně neuspokojivém stavu. Oligarchizace jej ještě výrazně zhoršila, v něčem, zejména v Babišových médiích, otevřela obzory dříve netušených hlubin.

Ale podstata nepříznivých tendencí tu byla už před tím. A nové pokusy posledních let, až na výjimky, jakými jsou projekty Investigace, Sinopis, Forum 24, Reportér či Hlídací pes, na celkově neuspokojivém obraze českého novinářství mění jen málo.

Zdejší novinářství trpí vším, čím strádá naše celá kdysi tak vznešená profese všude ve světě — bouřlivé technologické proměny zničily staré vydavatelské modely a podemlely ekonomickou základnu. Nový rámec, který by kvalitní, pluralitní a nezávislé novinářství zabezpečil pro budoucnost, se teprve rodí v živých debatách, jež sem doléhají bohužel jen velmi sporadicky.

K tomu ovšem u nás přistupují specificky české neduhy: přizpůsobivost, neochota jít proti většinovém mínění, důvěra v předsudky a kamarádíčkování partiček, jejichž členové se navzájem ujišťují o svých přednostech a máločím se nechají vyrušit z žalostně provinčních představ o tom, jak vypadá kvalitní novinářská práce a jaké jsou její institucionální předpoklady za našimi hranicemi.

Na vytváření krajně nezdravého ovzduší se tu podílejí i akademická pracoviště, neochotná pojmenovat a konfrontovat problém vlastnických struktur v médiích či nadační sektor vedený osobními náklonnostmi, a rovněž ve své praxi hrubě zatížený zdejšími provinčními obzory. A ty institucionálně spolehlivě pojišťuje i zdejší kultura tzv. novinářských cen, jež by sama o sobě vydala na zábavnou antropologickou studii.

Kdyby tomu tak nebylo, všechny novinářské ceny v loňském roce, nejen Prix Bohemia Radio obdařenou mezinárodní porotou, blaženě neobeznámenou s tuzemskými poměry, by musely posbírat Brit Jensen a Magdalena Sodomková za svůj fenomenální podcast Matematika zločinu, v němž odhalily systémová pochybení v české justici a bezděčně i v Českém rozhlase. Jak už to tady ovšem chodí, namísto zjednání nápravy a ocenění v práci se jim dostalo ústrků. Český rozhlas i česká justice přitom dál, jako by se nechumelilo, spolupracují se zcela zdiskreditovaným soudním znalcem Jiřím Strausem.

Záležitosti jsme se tu důkladně věnovali v rozhovoru s autorkami a na něj navazující analýze případu, v jejímž závěru jsme psali: „Případ skýtá příležitost institucím, které chtějí hájit novinářskou profesi. Jak se k němu postaví nedávno založená česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu? Jak se zachová Syndikát novinářů? …Především tu jde o zkoušku solidarity každého jednoho média u nás. Nezastat se Brit Jensen a Magdaleny Sodomkové by v tuto chvíli znamenalo selhávat ve své základní odpovědnosti, kterou jako novináři vůči společnosti máme.“

Že v takto pojmenované zkoušce všechny uvedené instituce neobstály, je dáno předně tím, že v českých médiích se prostě špatně snáší, když někdo předvede práci evropské úrovně, navíc v obou případech opakovaně. Kazí tím normy.

Leč vedle toho, nemůžeme si pomoci, se do nedostatku zastání, jež se oběma skvělým kolegyním dostalo, promítá neakceptovatelná perzistentní přezíravost české společnosti vůči ženám. Jak tu bez valnějšího studu a rozpaků prošla kyberšikana Emmy Smetany vůči nevinnému selfie od Notre Dame, jak tu prakticky bez solidarity prošla kyberšikana Terezy Zvolské kvůli její přímočaré kritice fenomenálně přeceňované seriálové manifestace „české čuriny“, jíž byl seriál Most, tak se tu zavřely oči nad ústrky Brit Jensen a Magdaleny Sodomkové.

Jejich případ je samozřejmě jiný. Předvedly práci mimořádné úrovně, k níž se tu málokdy málokdo přiblíží. Česká média na tom nebudou lépe, dokud se nenaučíme — napříč celým oborem — takové výkony vyzdvihovat a oceňovat. A bezvýhradně se solidarizovat s kolegy, kteří čelí kvůli své práci ústrkům.

2.Mikuláš Minář

Nejvýraznější tvář občanské iniciativy Milion chvilek pro demokracii byl pro rok 2019 tak samozřejmým kandidátem na titul Osobnosti roku, že se jeho zařazení „až na druhé místo“ neobejde bez vysvětlení. Tím hlavním je ovšem jméno člověka, kterého jsme za osobnost roku vybrali.

jež se v prostředí české občanské společnosti v posledních letech objevily. Foto Ibra Ibrahimovič, WmC

Každopádně některé podstatné kritické motivy se do pořadí na prvních dvou místech promítají. Než se k nim dostaneme, je ale na místě vzdát hold jedinečné osobnosti Mikuláše Mináře, který nesporně představuje jeden z největších talentů, jež se v prostředí české občanské společnosti v posledních letech objevily. Spolu s jeho kolegy, jako je Benjamin Roll, jejichž jména však často bohužel zůstávají zcela ve stínu, se mu daří veliká věc: na české poměry zcela mimořádná občanská mobilizace.

Jeho spolek v ní celkem správně vidí i cíl sám o sobě; jen společnost prostoupená kulturou občanské participace a ochoty k aktivismu je společností niterně demokratickou. Jenomže občanská participace je ale také, důsledně vzato, vždy nakonec především prostředkem, nemá-li se stát karikaturou sebe sama: nejde o to se pouze zúčastnit, ale také o to mít vliv na reálnou podobu každodennosti.

V tomto aspektu Milion chvilek zatím klade víc otázek, než kolik dává uspokojivých odpovědí. Je přitom nesčetněkrát vyzkoušené, že pokud jsou zmobilizovaní lidé ve svých očekáváních zklamáni, může to vést i k demobilizaci, k prohloubení apatie. Takových případů je spousta. Důkladně jsme se touto málo domyšlenou stránkou iniciativy zabývali v jinak principiálně příznivé reakci na obdivuhodnou akci k třicátému výročí 17. listopadu na Letné.

Demonstrace Milionu chvilek samozřejmě plní určitý účel i bez přesnějšího politického zacílení. Babišovi berou velký díl prostoru k manévrování v politickém středu. Jsou pro něj zásadním PR problémem před jeho evropskými liberálními partnery. Ale k cíli zbavit Agrofert moci, zlomit hegemonii české oligarchie a změnit směřování české společnosti k ideálu živé, vnitřně sociálně soudržné, společnou vizí lepší budoucnosti sepnuté české společnosti, nás zatím nepřibližují zdaleka tolik, jak by snad vzhledem ke svému potenciálu mohla.

Jako jeden z důvodů se nám jeví vcelku zjevná ostražitost organizátorů vůči radikálnějším sociálním a ekologickým segmentům občanské společnosti. Což souvisí s obavou z přihlášení se k metodám občanské neposlušnosti, jež je však jedinou zbraní, které státní moc typu té Babišovy nakonec může podlehnout; ovšemže kromě voleb, jež se tu však už konají v podmínkách krajně nerovné politické soutěže.

Milion chvilek pro demokracii dalece přesahuje občanské iniciativy, které byly ještě mentálně zakotveny v pražském konsensu předbabišovské éry, podle nějž se tady po roce 1989 všechno vyvíjelo v zásadě dobře nebýt korupce a zabedněných venkovanů, kteří nám všem na truc — a nejspíš z nostalgie po Husákovi — zvolili nejprve Zemana a pak Babiše. Mikuláš Minář a jeho kolegové řadou sympatických tahů dávají najevo, že vidí svět i jeho český výsek jako mnohem složitější architekturu, že se k ničemu, co tu bylo, vracet nechtějí. Ale Petra Doubravského na Letnou mluvit nepozvali.

1.Petr Doubravský

Osobností roku 2019 dle Deníku Referendum se v letošní abnormálně těžké konkurenci stává česká Greta Dlouhá punčocha: Petr Doubravský. Je to ocenění jak pro něj osobně, poněvadž v prostředí mladých aktivistů vyniká specifickou jiskrou a talentem, tak v přinejmenším stejné míře pro celé hnutí Fridays For Future Česká republika. Jsou důstojnou, byť někdy s předsudky české společnosti i vlastními organizačními nedostatky těžce zápolící, součástí světového hnutí, které je největší nadějí pro celý svět od konce studené války.

Jak se během roku ukázalo snaha zachránit přírodu je tu pořád ještě méně populární než boj proti Andreji Babišovi. Jeho váhu totiž limituje i fakt, že odpůrci nástupu jeho režimu jsou početní, a to i v prostředích, která nikdy nevynikala nějakou zvláštní náklonností přírodě či občanské společnosti. Buďte proti Babišovi a budete mít nespočet přátel i tam, kde byste to nečekali.

Zato proti nové generaci ekologických aktivistů, kteří zvedají hlavu za záchranu klimatu, se během roku u nás rozpoutaly všechny stereotypy kulturního konfliktu, jež se tu běžně uplatňují proti zastáncům multikulturní společnosti či přímluvcům uprchlíků. Evidentní je snaha zbavovat studenty stávkující za klima opory ve společnosti jejich nálepkováním, jako by se jednalo o nějakou reinkarnaci komunistické mládeže.

„Z nepsaných šéfů české větve hnutí [Fridays For Future] Petra Doubravského a spol. se během posledních měsíců vyklubala jen další marxistická partička, která bojuje jednou proti patriarchátu, jednou za syrskou Rojavu a nakonec samozřejmě za obligátní konec kapitalismu,“ napsal propagační pracovník českého uhlobarona Daniela Křetínského, aka šéfredaktor skrytou propagací HomeCreditu zdiskreditovaného portálu Info, Michal Půr. Ožívají tu všechny stereotypy, které se proti ekologickému hnutí používaly už za Klausovy éry.

Když si projdeme, jak se vyvíjel mediální obraz studentského hnutí za klima během roku, uvidíme přesně takovýto učebnicový vzorec podlé nactiutrhačné strategie i to, jak v dnešních českých médiích zabírá. Média tu totiž nejprve o studentech psala s přízní a přejícně — v době první velké demonstrace. Velmi rychle ale začala získávat čím dál větší prostor takováto nepřátelské rétorika, vedená čistě ideologicky, bez kontaktu s realitou: se snahou hnutí mladých zašlapat v zájmu uhlobaronů a jejich spojenců.

Petr Doubravský, vystupující často jako mluvčí středoškolských studentů, si přitom ve svých reakcích počínal ne jako teenager, ale jako zkušený rutinér. Je v tom kus talentu, který se nedá naučit.

Tak odmítl přijít diskutovat s groteskní figurkou Klausovy éry Ladislavem Jaklem, jako ideologickým popíračem problému, který k jeho podstatě nemá co říct. Vyrazil ale do publika v televizním Kotli, kde si podal Václava Klause mladšího tak řečeného Mlause, který se tu odvolával na vylhané prohlášení údajných vědců zpochybňující poznatky klimatologů.

Jak s ním Petr Doubravský naložil, popsal půvabně ve Fóru 24 Zdeněk Šarapatka: „Přehlídku arogance, nadutosti a nulové sebereflexe včetně populistické taktiky… utnul z publika až osmnáctiletý student Petr Doubravský z pražského Akademického gymnázia. ‚Mezi těmi vašimi pěti sty vědci byl ale jediným zástupcem České republiky váš pan tatínek, když už tu mluvíte o nás, že jsme zpolitizovaní. Tak nevím, nakolik nezpolitizovaný a vědecký je Václav Klaus starší,‘ vmetl do tváře zaskočenému Klausovi na jeho invektivy o hnutí Fridays For Future. Představení tím tak fakticky skončilo; zbylé minuty pořadu politik připomínal spíš tělo bez duše.“

Navzdory mnoha varováním, že toho Babiš zneužije, Petr Doubravský přijal nabídku se s ním setkat, a pak udělal přesně to správné, na co se ovšem nezmohli ani mnozí jeho mnohem zkušenější kolegové v ekologickém hnutí: prohlásil Babiše za nevěrohodného a jeho řeči za neuspokojivé. Babiš, který si ve své prohnanosti nepochybně myslel, jak mláďata opije koblížkem, musel zírat.

Petr Doubravský v sobě poutavým způsobem spojuje nevšední politický talent, zdvořilost a radikální idealismus. Na mrtvé planetě by se nemohly vést ani žádné spory o tom, zda a jak můžeme udržet a zvelebit demokracii. A tak právě díky němu a jeho souputníkům ve Fridays For Future můžeme k budoucnosti pohlížet s nadějí, že lepší ještě může být nejen celý svět, ale i Česká republika.