Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum poosmé. Za tu dobu se vykrystalizovala vcelku jasná kritéria — do sestavy vybíráme lidi, kteří podle našeho mínění nejvíce v uplynulém roce přispívali k proměně českých zemí v příznivější místo k životu.

Do hodnocení se jako vždy promítají obecnější události a trendy uplynulého roku. Volby se tu konaly jedny, do Evropského parlamentu. Ty se v českých zemích bohužel tradičně netěší nijak zvláštnímu zájmu. A ani jejich výsledek žádný větší vliv na atmosféru ve společnosti neměl.

Daleko podstatnější — a slibnější — nežli vývoj v parlamentní politice tak byly trendy v občanské společnosti. Milion chvilek pro demokracii uspořádal největší demonstrace od roku 1989, sympaticky se činilo české klimatické hnutí ve snaze nezaostat za světem povzbuzeným fenomenální Gretou Thunbergovou. A tak jako předloni se i v loňském roce dostalo jednomu ze zdejších výrazných občanských výkonů mezinárodního ocenění.

6.Johanna Nejedlová

Tím začneme. Jistě i okolnost, že se jedná o naši bývalou kolegyni v redakci Deníku Referendum, nám brání v tom, abychom Johannu Nejedlovou umístili v celkovém pořadí výše tak jako vloni Elenu Gorolovou, které se dostalo mezinárodního uznání díky BBC (za její práci pro nedobrovolně sterilizované romské ženy, jež podnes marně bojují o to, aby se od České republiky dočkaly odpovídajícího odškodnění).

Johannu Nejedlovou vyhlásila mladou evropskou aktivistkou roku občanská iniciativa Evropské hnutí (European Movement) za její práci pro oběti sexuálního násilí. Je s podivem, ač pro český mediálně-politický provoz je to vcelku typické, že o ceně samé, jejím kontextu i udělující organizaci jsme se nedověděli prakticky nic kromě toho, že „sympatická Češka porazila i Gretu“. Mladičká světová celebrita klimatického hnutí byla totiž mezi třemi mladými evropskými aktivistkami v nejužší nominaci.

Přitom nepochybujeme o tom, že Johanna, jak ji známe, by byla mezi prvními, kdo by nechtěl svůj význam pro „aktivismus mladých lidí v Evropě“ s Gretou srovnávat — kdyby se jí na to ovšem někdo zeptal. Čím si tedy takový výsledek vyložit?

Jako u každé ceny se do něj samozřejmě promítá složení poroty, v níž jsou v daném případě zastoupeny i konzervativní elementy reprezentující korporátní sektor — jednou ze čtyř souběžně udělovaných cen je totiž i „žena byznysové Evropy“. Těmi se letos staly dvě Berlíňanky, které založily společnost Mimycri vyrábějí batohy z vyřazených gumových člunů.

Sponzory ceny, udělované letos počtvrté, byly v jejím prvním ročníku i nechvalně proslulé korporace jako Volkswagen či PR agentura Burson-Marsteller. Letošní sponzoři nejsou tak okatě spojení se zájmem na greenwashingu vlastního jména, ale jejich charakter je podobný. Byli jimi konzultační agentura Metro, která mimo jiné radí korporacím, jak si počínat v čase klimatické krize, dále americká konzultační agentura FTI Consulting, mezi jejíž kompetence rovněž patří korporátní greenwashing a konečně advokátní kancelář Baker McKenzie s výhradně korporátní klientelou.

Bylo to kvůli tomuto kontextu, proč se „mladou evropskou aktivistkou roku“ stala Johanna Nejedlová, a nikoli Greta Thunbergová. Nikdo jen trošku soudný nebude argumentovat, že by Johannina skvělá osvětová práce, kterou se v této krajině zaslíbené nevinnému poplácávání po zadku pokouší poevropštit vztahy mezi českými muži a ženami, měla pro Evropu větší význam než studentské hnutí za záchranu klimatu.

Případná otázka, zda vlastně její zdejší úctyhodnou práci globální korporátní a bruselský politický establishment, jež jsou bohužel stále propojeny v míře ohrožující evropskou demokracii, v daném kontextu dílem nezneužil k umenšení významu radikálního studentského hnutí inspirovaného charismatickou Švédkou, se tu nabízí. Ale je vcelku jasné, že když jsme se už nedověděli nic o porotě, dalších laureátech, kontextu, natožpak sponzorech ceny, snad ji tady ani nikoho nemohlo napadnout položit.

To ovšem v úhrnu nijak neumenšuje zdejší práci Johanny a jejích kolegyň. Je opravdu obdivuhodné, s jakým klidem a věcností dokáže znovu a znovu vysvětlovat o vztazích mezi muži a ženami věci, jež jsou v civilizovanějších částech Evropy mnohem častěji brány za samozřejmé.

A tak možná i motivace poroty mohly být i veskrze čisté, samaritánské. Význam další ceny pro Gretu by její světovou váhu příliš neovlivnil, zatímco ocenění udělené zdejším aktivistkám bojujícím namnoze zato, co je na západ od nás normou, to ve zdejším kontextu pomohlo k popularizaci jejich těžkého, a tak důležitého úsilí o polidštění zdejších mužů.

Když Johanna odcházela po kratičké epizodě z redakce DR, říkala, že je to proto, poněvadž se chce plně soustředit na svůj aktivismus. Jakkoli by mohla být i dobrou novinářkou, taková cílevědomost imponuje. Je dosti dobře možné, že Johanna by díky své skvělé práci v našem letošním přehledu skončila tak jako tak. I díky odvaze, s níž se nebojí konfrontovat s většinovým míněním.

V letošní anketě k seriálu Most tu odpověděla: „Most jako jeden z nejdiskutovanějších českých seriálů? Proč? Už dlouho jsem se nedívala na nic tak nezábavného. Most možná zachycuje realitu vztahů lidí na severu, ale v té nejnudnější formě.“

5.Jana Filipová

Příběh Jany Filipové z Kolovče u Domažlic byl jedním z nejpovzbudivějších obrazů uplynulého roku. Srdnatá žena ze vsi sotva dvacet kilometrů od hranic s Německem patří k statisícům lidí, kteří se stydí za to, jakého má dnes Česká republika premiéra, a kteří nevynechají jedinou příležitost demonstrovat za jeho rezignaci.

Sama přitom žije v prostředí, v němž to nemá vůbec snadné, protože právě v sídlech, jako je Koloveč, Babišova propagandistická mašinerie působí nejúčinněji. Ve volbách v roce 2017 tu politická divize Agrofertu obdržela přes čtyřicet procent hlasů; a druzí tam skončili se ziskem přes deset procent Okamurovi rasisté.

Právě vcelku nepřátelské prostředí, v němž působí, uváděla Jana Filipová jako jednu z hlavních motivací toho, proč se rozhodla žalovat Andreje Babiše, když se uchýlil ke lži jako vypůjčené z arzenálu komunistické propagandy a prohlásil, že demonstranti proti němu dostávají za účast na akcích zaplaceno.

Jana Filipová byla právem široce oceňována jako příklad sebevědomého a nezakřiknutého občanství. Podařilo se jí samojediné dostat Babiše do úzkých — nejprve se vykrucoval jak žáček, že jen opakoval výrok jednoho u Okamurových poslanců, proslulých svou náruživou pravdomluvností. Když soud skvěle obstál a dal Janě Filipové za pravdu, Babiš využil příležitosti rozmazat své selhání, takže se odvolal. A tak lze doufat, že i odvolací verdikt poskytne další zpravodajskou příležitost informovat veřejnost o tom, že český premiér je lhář.

Janě Filipové se také podařilo dát příležitost vyniknout české justici. Následující věty komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych označil v rozsudku soudkyně Simony Kačerové za nejdůležitější: „Lze se domnívat, že žalovaný neunesl kritiku veřejnosti a předmětnými výroky chtěl aktivity demonstrantů zesměšnit a snížit v očích veřejnosti jejich politický význam. Tvrzení o zaplacených a objednaných demonstrantech nelze považovat za příspěvek do veřejné diskuse. Taková dehonestující tvrzení jakoukoli diskusi vylučují a vedou pouze k dehonestaci demonstrantů. Svoboda projevu neznamená právo lhát, případně šířit neověřené informace.“