Pokud má Milion chvilek uspět, musí požadovat víc. A rázněji

Jakub Patočka

Milion chvilek pro demokracii zasluhuje všechnu čest za to, co se mu doposud podařilo. Jeho hlavní výkony prozatím leží ale v rovině politické kultury. Pokud nemá zklamat naděje, jež vyvolává, je třeba, aby politicky žádal víc a důrazněji.

Demonstrace na Letné 16. listopadu 2019 se opravdu podařila. I osobně to pro mne byla nejpěknější možná oslava listopadu 1989, oněch nadějí a tužeb, že jiný lepší svět je možný, jež se tehdy ve společnosti probudily a které pak byly opakovaně znovu a znovu po tři desetiletí zklamávány; až k dnešnímu zhola odpudivému stavu.

Na rozdíl od různých povrchních kýčů, které celek polistopadového vývoje vykládají jako v zásadě to, co si v roce 1989 československá společnost přála, v duchu tragikomického hesla „díky, že můžeme“, demonstrace na Letné svým duchem opravdu navazovala spíše na původnost idejí z před třiceti let: důrazem na osobní odpovědnost, aktivní občanství, plaše, přesto nepřehlédnutelně, formulovanými sociálními a ekologickými akcenty. A zdálo se, že z celé republiky přijely desetitisíce lidí právě i s touhou si na to, co jsme tehdy jako společnost svorně chtěli, rozvzpomenout a jako hnutí se k tomu znovu přihlásit.

Režie demonstrace tomu odpovídala a z daného hlediska byla vlastně dobře zvládnutá. Mísily se vhodně volené symboly roku 1989 jako Jaroslav Hutka či Dana Němcová s příklady občanských postojů, které dnes mají k původním idejím roku 1989 blízko: Jana Filipová, která žalovala zpupnou moc za podlou pomluvu — a vyhrála; starostka reprezentující hnutí, které dokázalo probudit malou obec; Jiří Hlavenka jako skutečný — a zcela výjimečný — příklad podnikatelského zázraku zasluhujícího obdiv; soukromí zemědělci pečující o půdu a krajinu příkladným způsobem; skvěle zvládnutá Modlitba pro Martu komunitní kapelou. Chyběl snad jen nějaký odborář a ochránce přírody.

Shromáždění bylo navíc podobně pestré a plné koexistujících, svou každodenní praxí podstatně vzdálených proudů občanské společnosti, jako tomu bývalo v roce 1989. Na Letné vlálo suverénně nejvíce českých vlajek, nepřehlédnutelné množství bylo vlajek evropských. Ale pak se tu vedle sebe vyskytovaly také vlajky NATO, Kurdistánu, Chile, Spojených států a Extinction Rebellion. A spousta vesměs vtipných hesel mířících zejména na Babiše — jako tehdy na Jakeše — a dílem samozřejmě i na Zemana — jako tehdy na Štěpána. Nezdálo se, že by se tu lidé všemožných proudů spolu a vedle sebe cítili nepatřičně.

Na místě jsem potkal dva své sousedy z naší brněnské ulice, architekta a provozovatele vysokoškolských klubů, dále politologa, s nímž jsme o devět let dříve vystupovali bok po boku na akci ProAltu, kolegy z redakcí Listů, Sedmé generace, Hlídacího psa a Fóra 24. Cestou zpět do Brna byly pumpy zaplavené na první pohled rozpoznatelnými účastníky akce. A i tady bylo chování všech, s nimiž jsem se setkal, opravdu pěkné.

Co nás všechny spojuje? Minimálně pocit, že v roce 1989 jsme chtěli něco zásadně jiného, „možná nic moc zvláštního, ale tohle teda ne“.

Nicméně tváří v tvář povýtce konkrétní politické přítomnosti se klade také zcela konkrétní otázka, co dnes chtít, abychom ji změnili. I z této aspirace přece občanská iniciativa Milion chvilek pro demokracii vzešla. A k danému tématu nelze mluvit bez určitých rozpaků.

Co chce Milion chvilek, nestačí

Narážíme tu na problém, který řeší každá občanská iniciativa podobného typu. Milion chvilek pro demokracii svým způsobem vstupuje do politického zápasu, aniž by se ho ovšem sám přímo účastnil aspirací vstoupit svými reprezentanty na parlamentní půdu. To samo o sobě nemusí vadit, za tří předpokladů:

  1. pokud takové občanské hnutí disponuje dostatečně přesnou analýzou problému,
  2. pokud formuluje adekvátní požadavky,
  3. pokud disponuje odhodláním a metodami, které mohou jeho požadavky prosadit i bez vstupu do parlamentní politické soutěže.

V tom je jasno, nebude to předmětem žádných velkých sporů a odráželo se to i v popsané přívětivé atmosféře na Letné. Návody poskytované Milionem chvilek lze podrobit přezkumu, doplňovat je, propracovávat, ale v zásadě si tu rozumíme: demokracie se neobejde bez demokratů — lidí ochotných podílet se na každodenní péči o kvalitu veřejných poměrů.

Okamžik pravdy nastává, sestoupíme-li o jedno patro níž: k otázce, jak změnit současnou politickou situaci, co vlastně chtít. Povězme si bez příkras, že z tohoto hlediska jsou tři požadavky formulované Milionem chvilek na Letné i čtyři tak zvané červené čáry, jako jakési mantinely demokracie, zoufale nedostatečné. Není divu, když se Andrej Babiš se lstivostí sobě vlastní o den později k požadavkům sám přihlásil.

Milion chvilek očekáváními, jež vyvolává, na sebe bere i velkou odpovědnost. Polistopadové dějiny jsou lemovány pomníky občanských iniciativ, které chtěly změnit politickou kulturu či politickou situaci, ale neuspěly, protože jim chyběl jeden, anebo i více ze tří výše uvedených předpokladů.

Máme-li uspět dnes, je třeba se poučit z minulých nezdarů. Od dvacet let starého Impulsu 99 či Děkujeme, odejděte, které neuspěly proto, že nedokázaly překonat do polistopadové liberální elity zažraný odpor k levici, přes ProAlt, který byl naopak nejnadějnějším polistopadovým vzepětím zleva, ale neuspěl pro zcela nevyjasněnou pozici k parlamentní politice, až po Rekonstrukci státu, která vinou svých zcela naivních představ o stranické politice a přeceňování významu svých požadavků, nakonec dokonce bezděčně přispěla k Babišovu vzestupu k moci.

A také: jak a proč vlastně vyšumělo hnutí proti Babišovi a Zemanovi z května 2017? Tehdy se dokonce přece požadavku Babišova odchodu z vlády podařilo dosáhnout — ale důsledky byly nakonec kontraproduktivní.

Občanské probouzení, které Milion chvilek podněcuje, má svou hodnotu samo o sobě. Ale nemá-li se stát nakonec další z řady význačných iniciativ, které vyzněly do ztracena, a tím vlastně pokaždé přispěly i k otřesu přesvědčením, že veřejné angažmá má smysl, musí být politicky mnohem ambicióznější — a praktičtější.

S kým máme tu čest

Je potřeba chtít víc a mířit k jádru věci. Jak nám ukazuje situace z května 2017, problémem není pouze osobní účast Andreje Babiše ve vládě. Problémem není ani jen to, že Agrofert a další české firmy neoprávněně čerpají evropské dotace. A problémem není ani jen to, že Babiš zřejmě zasahuje do případu Čapí hnízdo způsobem, který ho má očistit.

Problémem je, že všechny tyto případy nejsou jen dílčí excesy, ale příznaky pravé podstaty účasti jeho osobně i jeho firmy, Agrofertu, v parlamentní politice. Znovu a znovu si musíme připomínat, s kým máme tu čest. A ne, opravdu nejde o to, že Babiš byl před rokem 1989 veden jako spolupracovník StB. Jedná se o to, že se jako estébák chová dnes, strukturami tohoto typu se obklopujedále je kolem sebe vytváří.

Babiš po celou dobu, od prvního momentu, lhal o svých reálných motivech, proč vstupuje do politiky. Jak jsme posléze zjistili, byla to technika, kterou si do politiky přinesl ze svého podnikání. Prolhal se k nepřátelskému převzetí a hrubému poničení před jeho příchodem dobře fungujících zemědělských a potravinářských firem, jako bylo Agro Jevišovice, ZVOZ Hustopeče či Kostelecké uzeniny.

Popsaných příkladů by mohlo být mnohem víc, ale Babiš kolem sebe šíří strach jak Černá sotňa. Lidé se o svých strašných zkušenostech s ním bojí mluvit.

Při práci na těchto investigacích nám skvělá česká novinářka Táňa Králová — o současném stavu českých médií výmluvně vypovídá fakt, že ve své profesi přestala nacházet smysl — řekla, že když se Babišem zabývala před jeho vstupem do politiky, všimla si, jak kdykoli se chystal něco udělat, tvrdil předtím pravý opak. Králová se spolu s kolegou Jiřím Pšeničkou jako jedna z mála Babišem zabývala dlouho a důkladně dávno před rokem 2011. „Věděla jsem, že když říká, že o něco nemá zájem, tak to nejspíš brzo koupí,“ řekla nám během natáčení materiálů pro dokument Selský rozum.

Jak přesně to odpovídá tomu, když se Babiš 17. listopadu přihlásí k odkazu Václava Havla a „dědictví dialogu“! Vždyť jen o den dřív na plné Letné zaznělo, že se vykroutil z přislíbeného setkání se zástupci Milionu chvilek. Nedosti na tom, vzápětí se — fanoušek havlovského dialogu — pokusil jak Milion chvilek tak parlamentní opozici shodit osobním útokem na Mikuláše Mináře s poukazem na jeho věk: přesně v duchu nejlepších tradic Miroslava Štěpána.

O Babišově metodickém lhaní bychom ani nemuseli ztrácet řeč nebýt toho, že všeobecně stále ještě dosti respektovaní novináři jako Jindřich Šídlo či Erik Tabery jsou schopni Babiše za jeho různé rétorické výkony oceňovat. Hrají tím jeho falešnou hru a slouží jeho zájmům rozorávat politický střed, lovit v něm naivky a udržovat si dékorum jakés takés politické „normálnosti“.

Od kolegů je to projev neuvěřitelné naivity, profesní nekompetence, ale také nedostatku stavovské solidarity, protože jiní novináři, a to i z jejich redakcí, dávno prokázali, že Babiše absolutně nemá smysl posuzovat podle obsahu vyslovovaného, ale podle skrytých motivů za tím. A samozřejmě podle činů, podle nich především.

Tu si je třeba připomenout, že Babiš systematicky pod svou kontrolu přebírá instituce klíčové pro fungování demokracie. Začalo to už deníky Mafra, které přece byly jednou z, byť v lecčems problematických, pojistek fungování české demokracie. Dnes už jí nejsou, dnes jsou hybridním stranickým tiskem, rafinovaně fungující součástí propagandistické premiérovy mašinérie.

Už během minulého vládního angažmá Babiš rozmisťoval své lidi, aby střežili jeho zájmy, kam mohl. Do Finanční správy, aby tam jeho lidé „mohli zakleknout“ na konkurenty. Do České inspekce životního prostředí, aby odpouštěla pokuty jeho firmám.

Nikoli náhodou po volbách jeden z prvních institucionálních ataků mířil na Generální inspekci bezpečnostních sborů. Laická veřejnost nerozumí tomu, že kontrola této instituce v podstatě umožňuje vyřadit ze služby jakéhokoli policistu, kriminalistu či člověka v jiné klíčové pozici v těchto pro fungování státu a demokracie tak závažných institucích. Kdybyste chtěli provést puč, převzetí daných struktur je k tomu nutnou podmínkou.

Znovu a znovu s kolegy poukazujeme na vcelku zjevné mocenské zásahy do případu Čapí hnízdo. Ale jak je vůbec možné, že Andrej Babišovi prošlo to, že podle všeho, co víme, nechal unést svého syna na Krym? A kde je vlastně Andrej Babiš mladší dnes? Na lovu v Ugandě? Na dovolené v Sýrii? V nějaké ozdravovně na Sibiři? Veřejnost by to měla vědět.

Veřejnoprávní média jsou žábou v hrnci

Je také poněkud povážlivé mluvit o tom, že „půjdeme do ulic v případě ataku na veřejnoprávní média“. Takovýto atak je přece dlouhodobě v chodu, situaci tu přesně před nedávnem vystihla Zuzana Vlasatá metaforou o žábě v hrnci.

Atakováni jsou soustavně všichni novináři zabývající se Babišovým střetem zájmů, institucionálně korupční praxí Agrofertu, jeho trestními případy. Reportéři ČT a další kolegové, znovu a znovu.

Útoky na nezávislost České televize měly přece i podobu psích kusů, které Babišův Agrofert vyváděl, aby dokument Selský rozum nebyl vysílán před volbami. Když jej Česká televize konečně uvedla, vystupoval před ním v roli Miloše Frýby tiskový mluvčí Agrofertu. Tato zhola neuvěřitelná věc vlastně prošla relativně bez povšimnutí.

Atakem na nezávislost České televize nepochybně byly i skandální články propagačního oddělení Agrofertu o majetkových poměrech ředitele České televize Petra Dvořáka. Atakem na nezávislost ČTK — základní informační bázi, s níž tu pracuje drtivá většina médií — je vpouštění zhola neuvěřitelných zjevů typu Petra Žantovského do její rady.

Také Český rozhlas je dávno za hranou stavu, v němž bychom mohli mluvit o jeho nezávislosti na zájmech Agrofertu. Nemine ráno, kdy by na Vltavě necitovali, co toho dne napsala do Mladé Fronty Mirka Spáčilová…

Sama praxe, že do veřejnoprávních médií jsou zváni zaměstnanci Mafry, aby komentovali politické dění, zatímco například kolegové z Fóra 24 jsou rutinně opomíjeni, protože tuto praxi veřejně kritizují a pokládají ji za nepřijatelnou, je příznakem křivení mediální krajiny. Veřejnoprávní média tím vzbouzejí dojem, že deníky Mafra jsou normální součástí mediálního provozu, přitom v realitě jsou prostě organizační složkou premiérovy korporace.

A naopak opomíjením Fóra 24, jehož redaktoři pracují v obtížných podmínkách, protože upřednostnili svou nezávislost a profesní svobodu, vzbuzují veřejnoprávní média dojem, že metodická, příkrá a zcela nesmiřitelná kritika Babišova politického angažmá je něčím nemístným. Tím se Česká televize a Český rozhlas už dnes účastní Babišovy komunikační strategie, jejímž cílem je vytvořit dojem, že tak zvaný postoj „antiBabiš“ je něčím úchylným, a nikoli přirozeným stanoviskem vyplývajícím prostě z demokratického přesvědčení.

Už tím se ale veřejnoprávní média dopouštějí konstrukce mediální, a potažmo politické, reality, která slouží premiérovým zájmům. Už tím se ocitají v rozporu s veřejným zájmem na udržení demokracie a její kvality.

Jinak řečeno: my dnes s Milionem chvilek a dalšími opozičními silami nehájíme nějaký optimální stav. Všude se vedou zápasy o veřejnoprávní média, o základní instituce demokratického státu. Ale jsou to zápasy defenzivní. A veřejné zájmy si v nich nestojí dobře.

Babiš k tomu může vykládat, co chce, ale jeho řeč nemá vůbec žádný smysl. Mluví činy. Ty tvoří politickou realitu. A v ní Agrofert přebírá jednu demokratickou instituci za druhou — Mafra, Finanční správa, Česká inspekce životního prostředí, bezpečnostní složky, veřejnoprávní média, to vše se krok za krokem stává hybridní organizační součástí jeho korporace. A jakákoli politická strategie, která obchází takto bez iluzí nasvícenou skutečnost, je odsouzena k nezdaru.

Co doopravdy chtít a jak to prosadit

Z toho také plyne, že zatímco étos směřující k charakteru politické kultury Milionu chvilek pro demokracii zasluhuje veškerou úctu, pak politické požadavky zveřejněné na Letné jsou zoufale nedostatečné, neadekvátní závažnosti situace. Je třeba chtít mnohem víc.

Je třeba chtít Babišovu rezignaci a jeho odchod z veřejného života. Toho lze dosáhnout buď předčasnými volbami, anebo radikálním sociálním hnutím, které se nebude zdráhat rutinně používat masové akce občanské neposlušnosti jako v Hongkongu nebo v Chile. Nemluvíme o pouličním násilí. Úplně by stačilo pravidelné intenzivní pouliční nenásilí... Možná by nebylo špatné pozvat příště na Letnou Jiřího Dědečka, aby zazpíval dnes, po třiceti letech, své tak krutě pravdivé verše: „Nechme samet sametem, pánové a dámy, buďto s nimi zametem, nebo oni s námi.“

Takováto cesta není bez úskalí, musela by zřejmě spočívat ve snaze o alianci se všemi segmenty společnosti, které jsou takového radikalismu schopny a k zahrnutí jejich požadavků do strategie — tu tanou na mysli zejména sympaticky oživlé radikální sociálně-ekologické inciativy. Kdyby se podařilo, že by se počty účastníků takovýchto akcí smrskly oproti Letné jen o řád, mohlo by se tak vyvinout specificky české hnutí za sociálně-ekologickou živou demokracii proti moci oligarchie, jejímž je Andrej Babiš pouze nejdravějším avantgardním představitelem.

Takové hnutí by bylo krásné, jako vzduch a moře, ba jako usměvavé tváře, ale vývoj tu, roku 2019, patrně ještě není tak daleko. Je tématem na jindy, proč po našich milých Češích dnes nemůžeme chtít tolik, čeho jsou schopni Chilané či Číňané v Hongkongu. O řadě z příčin poučně a pronikavě vypráví Jan Tesař.

Jelikož ovšem Milion chvilek celým svým habitem směřuje spíše k první, konvenční, parlamentně-politické metodě změny politické situace, podívejme se zevrubněji na ni: tedy na možnost masové iniciativy změnit politickou situaci tvořivým dialogem s opozicí. Není to možnost beznadějná, ale také tady je potřeba, nemáme-li splakat nad výdělkem, chtít mnohem, mnohem víc, než jsou — za dané konstelace neprosaditelné, a navíc nedostatečné — změny ve volebním zákoně. Nespravedlností a vad českého volebního systému je ostatně víc, než se na první pohled zdá.

Ale nejde jen o volební systém, jedná se, snad ještě ve větší míře, o pokřivenost mediální krajiny, o níž jsme psali výše. Politické hřiště tu prostě dnes není fér — a není síla jiná než masové sociální hnutí občanské neposlušnosti, jež by je mohla do voleb narovnat. Jelikož, jak jsme si právě řekli, Milion chvilek k takovéto variantě evidentně neinklinuje, pak musí usilovat o to, aby opozice byla schopna politickou situaci změnit i na hřišti tak pokřiveném, jaké tu dnes máme.

K tomu jsou zapotřebí volby, nejlépe předčasné. A politický proud silný tak, aby v nich mohl uspět.

Klíčem je dohoda s Piráty a STAN

Co to obnáší? Optimálně přimět všech pět opozičních stran ke společnému volebnímu postupu a k minimálnímu společnému programu, který musí obsahovat tři základní body: 1. Narovnání podmínek politické soutěže, 2. Deagrofertzaci státní správy, 3. Přijetí pravidel, která zabrání tomu, aby se převzetí státu nějakou korporací — třeba PPF — mohlo v budoucnu opakovat.

To je samozřejmě nutné rozvést do mnohem konkrétnějších bodů, ale přesahuje to rámec dnešního textu. Už tak jsme bohužel konkrétnější nežli Milion chvilek na Letné.

Poslední poznámka se nutně musí týkat kvality parlamentního opozičního kvinteta. Největším problémem je tu pošilhávání ODS po Orbánovi a polském Právu a spravedlnosti. Protože volba mezi barvou jha je dobrá leda tak volovi.

A pak tu samozřejmě stále straší otřesná minulost strany, která institucionalizací korupce a politikou bezhlavých škrtů vydávaných za reformy, což se týká i TOP 09, připravila půdu pro nástup oligarchie — a ne že bychom českou pravici tehdy nevarovali. Každopádně jakkoli ODS velmi pomohlo, že odhodila žoky s pískem v podobě otce a syna, pořád ještě dluží přesvědčivější odpovědi na otázku, kolik v ní zbylo z jejich ducha.

Lidovci procházejí otřesem povýtce osobního charakteru. Je to škoda, protože Marek Výborný je zcela nesporně člověkem ryzí evropské orientace, byť s konzervativním základem. Každopádně strana, která české politice dala rovněž takové zjevy, jako je anticiganista hejtman Jiří Čunek či islamofobní a ruské hoaxy šířící europoslanec Tomáš Zdechovský, může bohužel překvapit v jednom i druhém směru.

Jakoukoli debatu o celospolečensky přitažlivé alternativě proti Babišovi je tedy třeba začít vést u dvou subjektů s nejmenšími zátěžemi z minula a s profilem, který je Milionu chvilek evidentně nejbližší. To jsou Piráti a STAN.

Kolínský příběh Víta Rakušana by mohl sloužit jako příručka o vzorovém občanském angažmá, kterou by Milion chvilek mohl rozdávat na svých akcích. A Piráti jsou dnes sami svou praxí, důrazem na kompetenci, pracovitost, kulturou podávání maximálních výkonů, a to transparentně a ve vydiskutovaném veřejném zájmu, zdaleka nejvíc tím, čím se Milion chvilek teprve touží stát — reálnou politickou silou, hlavní Babišovou opozicí vzešlou ze sebeorganizace občanské společnosti.

Už sama společná kandidátka obou těchto stran, které se dokonale demograficky i geograficky doplňují, by za určitých příznivých okolností a s podporou hnutí zdola mohla Babiše porazit. Ale Milion chvilek by možná mohl svým vlivem a diplomacií dokázat i to, aby se Piráti a STAN společně stali základem širšího bloku. Je to patrně nejrealističtější šance, kterou dnes máme, na změnu Babišova režimu, jenž pod povrchem prakticky určitě už tuhne mnohem víc, než se dnes ještě z dostupných příznaků jeví.

Je potřeba snažit se této šance využít, se STANem a Piráty diplomaticky a obratně jednat. V žádném případě ale v Milionu chvilek neudělají chybu, pokud současně budou připravovat půdu pro vznik masového sociálního hnutí občanské neposlušnosti a směřovat k němu. Před třiceti lety jsme to dokázali. A je to společenská kompetence, která se nám v turbulentních časech, do nichž svět míří, dost možná bude brzy znovu hodit, Babiš Nebabiš.

    Diskuse
    PK
    November 21, 2019 v 14.41
    Souhlasím
    Tedy v podstatě ve všem. Dalo by se diskutovat o možná o přeceňování pirátů, ale to je drobnost.

    Byl bych rád, aby všem, co se tady v diskusích rozkřikují, bylo jasné, že toto je názor redakce DR.
    PK
    November 21, 2019 v 14.49
    K veřejnoprávní médiím
    Je nutno ovšem poznamenat, že veřejnoprávní média už dnes nejsou a ani nemohou být to, co bývala. Ne za současné vlády, současného parlamentu, a současného obsazení různých mediálních rad, různých kozlů zahradníky. Veřejnoprávní média jsou samozřejmě už dost zastrašena, zpacifikována a znormalizována. Ale nic jiného se nedalo očekávat.
    JK
    November 21, 2019 v 15.56
    Autorovi
    OK, taktika převzetí moci byla stanovena. Takže teď už v té programové deklaraci chybí jenom pár maličkostí: Návrhy cílů a strategií v politice sociální, environmentální, ekonomické, zahraniční...
    JK
    November 21, 2019 v 16.46
    Nevím, nakolik se chvilkaři považují za levici. (Už se jich na to někdo zeptal?) Nicméně jediná naděje na změnu tohoto dodělávajícího systému v něco lidštějšího spočívá zhruba v tomto:

    "...[L]evice by měla kombinovat své protestní akce s komunitní prací, intelektuální produkcí a ideologickou prací soustředěnou na obnovu pojetí pracovní organizace, třídního boje a politické moci. Musí prosazovat environmentalismus a vést klimatickou akci."

    (Napsala spisovatelka, bývalá jugoslávská disidentka a aktivistka Svetlana Slapšak tady: https://www.aljazeera.com/indepth/opinion/happened-left-eastern-europe-1989-191107212736021.html via Britské listy.)

    A vlastně nenavrhuje nic jiného než se vrátit ke způsobu svépomoci a organizace, který provozovaly dělnické spolky a později odbory a družstva od poloviny 19. století a který v Rakousko-Uhersku dokázaly úspěšně dovést až k volebnímu vítězství socdem v roce 1907; a pod který se jistě podepíše každý dnešní alternativní aktivista, každá svépomocná komunita, každý samosprávný kolektiv.
    November 21, 2019 v 17.16
    J. Kalousovi
    Kdysi jsem četla knížku o anarchismu, ve které se psalo, že největší ránu svépomoci a svépomocným organizacím zasadil stát, který postupně všechno převzal na sebe. Včetně sociálního zabezpečení.
    Stát to samozřejmě dělal proto, aby zabránil třídnímu boji.
    PT
    November 21, 2019 v 17.53
    Chybou je neustálé opakování slova Babiš (případně Zeman)
    ...jsou pouze přirozeným a v mnohém zdokonaleným produktem systému, který se tu 30 let buduje. Program hnutí/strany/chvilek nemůže být založen pouze na výměně Pepy za Josefa. Je potřeba požadovat systémovou změnu a na ulicích pak následně důsledně upozorňovat na každé porušení pravidel. Osobními útoky na Babiše se pouze posiluje zdání jeho mučednictví.
    Kupř. Kellner v posledních letech zesiluje (po letech viditelně) svůj tah na branku, ale jeho jméno se zmiňuje o několik řádů méně často než jméno aktuálního premiéra. Ačkoliv faktické úspěchy jeho kamarily jsou možná řádově vyšší - za všechny 2 aktuálně nejokatější:
    - cinknutý tendr na dálniční mýto - škoda min. 10 mld. + ohromná finanční zátěž pro dopravce (cena identické palubní jednotky je 10x vyšší než v Německy, cca 2.000Kč/vozidlo)
    JK
    November 21, 2019 v 18.02
    Evě Hájkové
    No však ono to s postupnou destrukcí sociálního státu lidem zase dojde... I pojmy jako třída nebo třídní boj se zase vrátí i do slovníků tzv. slušných lidí.

    Jak napsal Jan Keller v předmluvě ke knize autorů Tomka a Slačálka Anarchismus - volně parafrázuji: Až tahle civilizace zkolabuje, ještě se rádi budeme od anarchistů učit, jak zorganizovat to, co z ní zbylo...
    JP
    November 22, 2019 v 11.36
    Dvě tváře radikálního levičáctví
    Napsal jsem na adresu pana Tučka, že být přehnaně kritický vůči stávajícímu režimu je pořád lepší, nežli ho nekriticky nebo přinejmenším pasivně přijímat. Ale že zároveň přehnané levičáctví nakonec věci levice více škodí nežli prospívá.

    Pan Tuček tu teď opět dokonale prezentoval obě tyto stránky radikálního levičáctví.

    Na straně jedné neustále zavile setrvává na svém - nijak nedokázaném - tvrzení o tom že nový mýtný systém je "cinknutý".

    Ale - na straně druhé naprosto dokonale trefuje jádro věci tím, že "chybou je neustálé opakování slova Babiš (respektive Zeman)". A naprosto správně poukazuje na fakt, že oba jsou jenom produktem systému, který zde existuje už 30 let. A že tedy veškeré úsilí je nutno zaměřit na změnu samotného systému - a nikoli na odstranění jednotlivých figurek, které by byly pouze vystřídány figurkami jinými.

    A stejně tak má naprostou pravdu i v tom, že "osobními útoky na Babiše se pouze posiluje zdání jeho mučednictví".
    PT
    November 22, 2019 v 19.27
    k mýtu
    Pane Poláčku, o výběrovém řízení na nový mýtný systém bylo již řečeno a napsáno tolik, dokonce běží několik soudů a prověrka ÚOHS a antimonopolního úřadu, že byste si mohl laskavě celou kauzu nejprve prostudovat a pak teprve začít útočit. Když už jste mě zvedl svojí poznámkou ze židle, obětuji ještě pár minut stručným osvětlením tunelu. Ostatně u nás Kellner pouze zopakoval úspěšně použitý postup jako na Slovensku (viz https://bit.ly/337zFVr )
    1) Za stavbu mikrovlnného systému pro vývěr mýta na cca 1400km dálnic a 230km silnic jsme my občané ČR zaplatili Kapsch min 30mld. - už tenkrát (2007) se odborníci přikláněli k zavedení satelitnímu systému (mikrovlnné brány mají smysl v Alpských údolích, kde satelitní signál není tak efektivní), ale ministr Šimonovský (KDU) měl asi jiné motivátory.
    2) Ťok z Ministerstva dopravy si vypsal v podstatě sám bez konzultace a veřejné diskuse tendr na nový systém s požadavkem na dalších 900km zpoplatněných silnic (kde mikrovlnné brány nejsou) https://bit.ly/2D8Tl0u
    - tento požadavek na pokrytí dalších 900km výrazně zvýhodnil Kellnerův satelitní systém (z principu)
    3) Kellner nepřekvapivě tendr vyhrál - nový systém nás tak bude stát dalších 10 miliard, dosavadní mikrovlnné brány zůstanou bez využití, tj. vyhozených X miliard
    4) Vzhledem k tomu, že kraje nesouhlasí s rozšířením výběru (kamiony by se systému vyhýbali po vedlejších silnicích), ministerstvo stahuje požadavek na rozšíření mýtného systému
    5) Ťok (s padákem) odchází z ministerstva
    6) občan se diví
    7) Kellner si mne ruce, protože z principu (univerzálnější technologie, snadněji rozšířitelná do budoucna) už žádná jiná technologie nebude v budoucnu potřeba, takže S KELLNEREM NAVŽDY
    8) (jen čeští) dopravci budou Kellnerovi do konce roku 2019 muset zaplatit jednorázově 2,5mld Kč za vstup do mýtného systému (1.000,000 (nákladních vozidel) x 2.500Kč za identické palubní jednotky, které pro výběr mýta v Německu stojí 10EUR, tj. 10x méně)

    Takže takhle funguje podnikání se státem - Babiš : Kellner 1:1 ...a Vy se divíte, že mě to štve...
    JK
    November 22, 2019 v 19.55
    Pavlu Tučkovi
    Takže satelitní systém je sice technicky lepší, ale vadí Kellner a způsob, jak se dostal k lizu?
    Co když je těch 10 mlrd daň nutná za přechod k technicky lepšímu systému? Kdyby se to zaplatilo někomu jinému, tak by to nevadilo?
    A otevřeně řečeno, kolik zaplatí dopravci, to je mi vcelku šumák. Třeba to dostane aspoň nějakou část dopravy zase tam, kam patří a kde už před 30 lety byla, tj. na koleje...
    PT
    November 22, 2019 v 21.13
    pane Kalousi...
    to co jste právě předvedl, je vzhledem i k Vašemu věku, hlavním problémem, proč transformace skončila, tak jak skončila - s Kellnery, Babiši a novodobým otroctvím...
    Buď máme pravidla a ta se dodržují a nebo je nemáme a nedodržujeme. Nic mezi bohužel neexistuje.
    Proto je (pro mě) problém s nadšením podpořit nějakých Milion chvilek, kteří příliš okatě požadují rezignaci demokraticky zvoleného premiéra (neregulovaný předvolební politický marketing/zpravodajství je druhá věc), ale obecné nedodržování pravidel, které v minulosti posvěcovaly všechny aktuální parlamentní strany (s výjimkou Pirátů) - tj. vadný systém - nějak nikomu nevadí (dokud se nejedná zrovna o jeho zájmy).
    Vyčítáte mi moje znechucení a zásadní odmítnutí systému (nelegálních) exekucí, na kterém se mch. Kellner VELMI obohatil. A vidíte - protestuji proti tomu, ačkoliv exekucí nejsem postižen ani já ani nikdo z mých příbuzných.
    Je mi Vás prostě líto. Pokud nazýváte aktuální jednorázový příspěvek 1000Kč Kellnerovi na na mýto "daní", tak asi každý chceme žít v jiném systému. Ten Váš bych nazval neo-feudalismem, kdy se vrchnosti platí "daň", kdykoliv si dupne...
    JK
    November 22, 2019 v 23.51
    Pavlu Tučkovi
    Opět argumentační faul: Já Vám nevyčítám ani znechucení ani odmítání systému exekucí, já si taky myslím, že to je prasárna. Ale ty exekuce byly v době, kdy se ten systém rozjížděl, podle tehdejších zákonů většinou legální. (A jestli chcete mluvit o dobrých mravech v soudní praxi, tak se nejdřív zeptejte právníka nebo i studenta práv, jak jednoznačně jsou v zákonech a judikatuře definovány a jak je jejich dodržování vynutitelné...)

    A pokud jde o to mýto, není důležitý úmysl, ale výsledek. Výsledek je takový, že technicky vhodnější systém bude nakonec zaveden. Chyba se stala při zavádění předcházejícího systému. Můžeme diskutovat o tom, jestli víc vadí, že způsob zavádění nového systému je další prasárna (=úmysl) a proto jsme výsledek minulé prasárny měli i nadále ponechat v provozu, nebo jestli nakonec se skřípěním zubů skousneme to, že povede k napravení té minulé chyby (=výsledek). Já sice nerad, ale přece jen hlasuju pro ten výsledek. A základní dilema mělo být definováno úplně jinak: Jestli vůbec bylo a je potřeba, aby mýtný systém provozovali soukromníci. Já si myslím, že nikoli, a proto je mi úplně jedno, který soukromník na něm bude rejžovat a který byl od toho rejžování odstaven.

    Jeden zen-buddhistický paradox se ptá: Co je morálnější? Když někdo vaří v kotli sele a myslí si, že vaří nemluvně, nebo když vaří nemluvně a myslí si, že vaří sele?

    "...obecné nedodržování pravidel[...]nějak nikomu nevadí (dokud se nejedná zrovna o jeho zájmy)."
    A co je politika jiného než střet zájmů? Zrovna třeba ten Kellner je jeden z oligarchů, který vždycky přesně dokázal balancovat na hraně zákonů a nikdy ho nikdo ani nezkusil hnát k soudům, na rozdíl od Bakaly, Babiše i jiných. Takže jestli vadí Kellner, vadí zákony a systém. Zřejmě ani Vy nemáte představu, jak je změnit. Jediné jisté je, že tak, jak se o to pokoušíte Vy, určitě změnit nepůjdou.

    No, a myslím, že bez Vaší lítosti jsem zatím dokázal uspokojivě a v klidu žít, takže se bez ní dost dobře obejdu i nadále... Jak mi bylo vytknuto v jiné diskusi, asi už nadosmrti zůstanu amorálním cynikem a vulgárním ekonomickým deterministou. Docela jsem se v obou rolích zabydlel, tak už se mi je na konci života nechce měnit. Akorát by mě docela zajímalo, jak můžete vědět, že to je něco víc než jenom role a kdo nebo co jsem zač doopravdy...
    PT
    November 23, 2019 v 9.45
    Sorry jako
    ale princip svědomitého hospodáře je také zákon a ten ve všech výše zmíněných přpadech byl porušen a je nadále porušován (viz nákup nových voj. vrtulníků - lobbista g.Šedivý). Za všechny tyhle aktuální kauzy nám s vysokiu pravděpodobností hrozí i miliardové mezinárodní arbitráže.
    P.S. Kapsch nabídl i výrazně nižší provozní náklady než Kellner (ten požaduje stejné náklady, jako si doposud účtoval Kapsch - doufám, že si dokážete představit diametrální rozdíl v nákladovosti satelitního vs. mikrovlnného systému...)...akorát jej odstavili těmi nesmyslnými 900km!
    PT
    November 23, 2019 v 10.02
    "Zřejmě ani Vy nemáte představu, jak je změnit."
    myslím, že by úplně postačilo vymáhat - třeba i na ulici
    1) rovnost před zákonem (a ne Janoušky omlouvat)
    2) vyvlastnění nezákonně nabytého majetku a to až do 5.kolene (princip kupř. uplatňují i USA - nás vzor :-))
    Už vidím, jak se na mě nyní vrháte, ale považte - za 30 let prasáren tento princip nebyl uplatněn ANI JEDNOU. Myslíte si, že ani jedna z kauz za těch 30 let nebyla nezákonná
    P.S. exekuční výměry nebyly nikdy legální,ale bohužel je zpětně nikdo nechce rušit (a vracet nezákonně vybrané peníze) za Kellnerovým iniciačním bohatstvím stojí Klaus/Kočárník, takže nikdo nebrání tomu, zpětně je vyvlastnit. Příjemné čtení od str.76 https://t.co/QmEjkea0NZ
    a pokoukání na film https://t.co/0aJvu6YxWG ve kterém bývalý zaměstnanci ministerstva vzpomínají, jak Kellner, Kožený, Tykač atd. si podávali kliku v Klausově kanceláři...to se to pak privatizovalo!
    P.S.2 Dle sociologického výzkumu mezi dlužními otroky je u nich ořevažující volební preference ANO/SPD...takže toho babiže se bez oddlužení nezbavíme
    MP
    November 23, 2019 v 10.16
    P. Tučkovi
    Nechci se ptát, jak se dělá "sociologický výzkum" mezi dlužními otroky, aby se z toho mohla udělat relevantní výpověď o volebních preferencích, ale rozumím Vám dobře:

    Protože mezi dlužními otroky převažuje tendence volit ANO a SPD, proveďmě oddlužení a ti, které to osvobodí z dlužního otroctví, přestanou volit Babiše?
    Přitom to oddlužení -- pokud bude provedeno před tím, než přestanou volit Babiše, bude nutně muset provést Babišova vláda. ?

    PT
    November 23, 2019 v 10.28
    Máte naprostou pravdu pane Profante...
    Citace: "Lidé v exekuci a osoby blízké zajišťují politickému hnutí ANO vítězství ve volbách!
    a základě studie Centrálního registru dlužníků, která byla provedena prostřednictvím největšího referenčního webu o exekutorech http://www.exekuce-exekutor.cz s kontrolním vzorkem doposud nejhůře hodnoceného již neexistujícího exekutorského úřadu JUDR. Tomáše Vrány (hodnocení od uživatelů Facebook) registr došel k jednoznačnému závěru: Studie o dopadech exekucí jasně prokázala, že exekuce byly a jsou hlavní příčinou politického vzestupu stran ANO a SPD. Od vzorku 2000 přispěvatelů bylo zjištěno, že díky exekucím žijí v chudobě celé rodiny dlužníků, včetně dětí a zadlužený volič i vybírá primárně stranu, která celé jeho rodně do budoucna vyřeší cestu z dluhové pasti. Více jak 800.000 exekucí ovlivňuje okolo 1,5 milionů voličů (rodiče, plnoleté děti, včetně prarodičů), kdy dlužníci patří nově k jedněm z nejvíce disciplinovaných voličů. Na základě těchto poznatků lze predikovat, že politické hnutí ANO se udrží u moci následujících 10 let, kdy bude postupně zmirňovat dopady exekucí a cílová skupina voličů bude této straně za tyto úlevy zavázána."
    Zdroj: www.centralniregistrdluzniku.cz/zpravodajstvi-5884.htm
    PT
    November 23, 2019 v 10.34
    Zde podíl věřitelů na nezákonných exekucích
    https://bit.ly/2Ob3K22
    Kvalifikovaný odhad předpokládá u Kellnerova Home Creditu cca 50%, dále Beranův Profi Credit a spol. (Profireal) cca 20%...

    Tak takhle se vytváří ten náš "kapitalismus". A stát za naše daně tyto podvody legalizoval, protože soudy se jednotlivými kauzami zabývali pouze formálně:
    Př.máme tady úvěrovou smlouvu, je podepsaná + máme tady porušení podmínek smlouvy, jsou doložené + máme tady rozhodčí nález, který je pozitivní = nezajímá nás, jestli smluvní podmínky neporušují zákony, jestli rozhodce placený věřitelem nerozhodoval čistě náhodou v jeho zájmu...atd.
    JP
    November 23, 2019 v 12.43
    Pane Tučku, když o tom mýtném systému teprve b ě ž í soudní řízení a úřední přezkumy - jak Vy sám můžete s tak prorockou jistotou vědět, k jakým závěrům tyto soudy a kontrolní instituce dojdou?...

    Nejspíš tomu ale bude tak, že když ty soudy dospějí k názoru že všechno bylo naprosto v pořádku, tak Vy v tom okamžiku prohlásíte, že jsou to přece všechno instituce třídní nadvlády, a že automaticky rozhodují jenom ve prospěch oligarchů.
    PT
    November 23, 2019 v 14.32
    Pane Poláčku, komu není rady...
    Vy si opravdu myslíte, že soud zruší tendr v momentě, kdy už systém reálně Kellner provozuje a statisíce tuzemských i zahraničních dopravců zakoupilo milion palubních jednotek?
    Zkuste si sám pro sebe filozoficky vyložit termíny
    1) naivita
    2) užitečný blbec
    PK
    November 23, 2019 v 14.57
    Možnost podepsat výzvu Milionu chvilek pro demokracii
    JK
    November 23, 2019 v 21.57
    Pavlu Krupičkovi
    Neztrácejte naději. Zítra bude volit nového předsedu echt demokratická partaj TOP 09. Oba pretendenti předsednického postu (už jsem málem napsal trůnu...) nepochybně zaručují zářivou budoucnost pro nás pro všechny. Kalouskův kůň, konzerva Czernin, šlechtic a velkostatkář, chce zachraňovat republiku ochranou demokracie, lidských práv a svobod, zatímco Pospíšilova liberální favoritka Pekarová-Adamová chce přijmout euro, integrovat nás do eurozóny, chránit přírodu, životní prostředí a živnostníky. Ani jeden pro jistotu nehlásá nic o ekonomice ani o sociální sféře. Oba nepochybují o tom, že se partaj do vlády dostane, Czernin chce s ostatními puncovanými demokraty skládat společné kandidátky, Pekarová Adamová navrhuje dokonce troj- nebo čtyřkoalici s ostatními etalony demokracie včetně ODS - prý těch 15% dají.

    Myslím, že dnes budu spát o něco klidněji, když mám takové zastání.
    PT
    November 24, 2019 v 9.42
    neoSchwarzenegger Czernin, toť sázka na aristokratickou noblesu...
    političtí marketéři budou ale muset hodně zapracovat na jeho schopnosti řečnit - každou chvíli se zadrhává - je snad ješte větší problém než Karlovo Böhmisch Sprache, ráčkování a narkolepsie...
    Chtělo by to zaplatit logopeda jako to tenkrát uxělali v UK
    https://www.csfd.cz/film/269587-kralova-rec
    JP
    November 24, 2019 v 11.49
    Pane Tučku, jde o to že Vy - zřejmě jako jediný v celé ČR - na základě jakéhosi jasnozřivého prorockého nadání naprosto jasně víte, jak to s tím mýtným bylo; a to ještě dříve nežli celá kauza byla vůbec projednána soudními instancemi.
    JP
    November 24, 2019 v 11.51
    Ostatně, pane Tučku, Vaše invektivy na adresu K. Schwarzenberga jsou opravdu krajně nízkého charakteru, někde tak na úrovni M. Zemana bojujícího svého času všemi (podpásovými) prostředky za své zvolení.
    JP
    November 24, 2019 v 12.24
    Soud nad českou cestou
    Bylo zde mnoho diskutováno o tom, jaký byl vývoj české společnosti po listopadovém převratu. Shodou okolností Česká televize před několika dny vysílala - polohraný, polodokumentární - film respektive pořad právě na toto téma. S názvem "Soud nad českou cestou".

    Jak už sám název napovídá, byl zde zinscenován soudní proces o vynesení (morálního) soudu o tom, zda celý polistopadový vývoj české společnosti dostál tehdejším proklamovaným heslům a ideálům, anebo byl naopak jejich zradou. Vystupovala zde tedy obžaloba, obhajoba (herci), ale i porota (tvořená "pravými" občany), a stejně tak i svědci - taktéž reálné osobnosti, znalci z oblasti ekonomie, vědy, ekologie apod. (A ostatně velmi se vyplatí poslechnout si i hodnocení několika z nich v jakési "dotáčce" pořadu - ekonoma Zeleného, spisovatelky Bittnerové anebo kantora Kartouse.)

    Ukázalo se jednoznačně: v této otázce je česká společnost i po 30 letech hluboce rozpolcena. Tedy v otázce, jestli byl polistopadový vývoj v zásadě pozitivní, tedy zda naplnil ony původní cíle revoluce - anebo naopak jestli negativa nakonec převažují nad pozitivy, a celý polistopadový vývoj nabral nějaký zcela špatný směr.

    Bezprostředně vzato se jednalo o naprosto typický rozdíl perspektiv v tom, zda nádoba je "z poloviny plná", anebo ale "z poloviny prázdná".

    Konkrétněji ale se jednalo o zásadní názorový střet mezi dvěma zcela rozdílnými životními postoji. Na straně jedné tvrdý, cílevědomý "jang", na straně druhé subtilní, soucítící "jin". (Ostatně největší spor byl právě v oblasti sociální.) Na straně jedné stáli ti, kdo poukazovali na to co všechno bylo v oblasti ekonomiky, v oblasti národního bohatství dosaženo ve srovnání s érou komunismu; na straně druhé ale poukazování na to, jak nerovnoměrně je toto bohatství rozděleno, a jak velmi mnoho lidí bylo vytěsněno na samotný okraj této "společnosti blahobytu".

    Ovšem: ani tento spor v oblasti sociální (a podobných) nebylo možno jednoznačně rozhodnout. Obě strany mohly uvést velmi silné argumenty pro své názory.

    Jak naprosto rozporuplný byl onen vývoj, o tom svědčí to, že obě strany mohly jako důkazní prostředek použít citáty z projevů - samotného V. Havla! Který na jedné straně velebil výdobytky získané demokracie - aby na straně druhé konstatoval, že lidé mají čím dál tím větší pocit, že společnost je ovládána mocenskými strukturami mafiánského kapitalismu.

    Tento pořad - jakkoli výborně udělaný (a i režijně zvládnutý, což u Sedláčkových dokudramat naprosto není obecným pravidlem), měl ovšem jeden zcela zásadní limit: totiž že do té řady svědků nebyl přizván ani jeden filozof.

    Naprosto klíčovým argumentem obhajoby (polistopadového vývoje) byl totiž ten, že "přece jsme získali svobodu". Proti tomu nedokázala strana obžaloby nic namítnout. Ale byl by to právě filozof, který by mohl snadno ukázat, že celá ta polistopadová údajná svoboda není pravou svobodou, nýbrž pouhou autonomií. Autonomií sice potřebnou a příjemnou; nicméně vposledku pouhou autonomií principiálně izolovaného individua, sledujícího (většinou) jenom své vlastní soukromé zájmy. A tento filozof by mohl porotě sdělit, že pravá, obsažná lidská svoboda leží nakonec v něčem naprosto jiném, nežli v této pouhé autonomii.

    Anebo to celé ještě jednodušeji: spolu s Kantem je možno se zeptat, co bylo (a je) vlastně konečným cílem a účelem revoluce, respektive dalšího vývoje. V původních ideálech revoluce byl konečným cílem a účelem samotný člověk; zatímco v dalším průběhu se poměr zcela obrátil, vrcholným principem se stal tvrdý materialistický utilitarismus, který si naopak člověka podřizuje pro své vlastní potřeby a účely.
    PT
    November 25, 2019 v 9.01
    Pane Poláčku
    vezměte rpsoím v úvahu,že hrstka Vašich spokuobčanů prostě ještě není úplně zpitomnělá, jako Vy a Vám podobní. Karel byl pro mě stejná loutka, jako Miloš nebo (totální loutka) Drahoš. Princip her pro masy se za 30 let stále nezměnil, stále se nám tvrdí, že všechno je pouze Jing a Jang. Ne - máme více schopných lidí, než ty, které nám mocní vystrkují na scénu. Občas se dostanou i téměř na vrchol. Já např. v prvním kole volil Dienstbiera, který by byl jistě důstojným prezidentem - pro lidi (i když ráčkuje :-). Bohužel pokud se nezavede nižší limit na předvolební kampaně (např. ve Francii mohou strany sponzorovat pouze fyzické osoby-nepodnikatelé až do výše 1 minimální mzdy), budou stále vyhrávat lidé, kteří mocné (a tuhle zvrácenou plutokracii) neohrozí.
    Jo a k agitkám na ČT - těch minulý režim točil také kvanta a snažil se v nich také obhajovat sám sebe. Bohužel já zažil minulý režim a zároveň v ppsledních 30 letech zcedtoval půl světa...takže vím, že to jde i jinak. Ty Vaše teorie o tom, že lépe už být nemůže ale dokáže rozbít i jednoduché porovnání životní úrovně v rámci EU.
    JP
    November 25, 2019 v 11.26
    Koho loutky?
    Pane Tučku, Vaše tvrzení o tom, že prý já hlásám, že "lépe už být nemůže", je jenom Vaše vlastní fantasmagorie.

    Schwarzenberg či Drahoš jako "loutky" - čí a koho loutky? Každý z jmenovaných (včetně Zemana) reprezentuje zcela reálnou skupinu společnosti, jejích názorů a přesvědčení. Domnívat se, že se nechávají nějak slepě manipulovat jakousi záhadnou skupinou zákulisně působících oligarchů (což je zřejmě Váš názor), je naprosto zcestné.

    Samozřejmě, v určitém smyslu je možno je považovat za "loutky" kapitalismu. Tedy že nakonec každý z nich má za cíl udržovat v chodu tento kapitalistický systém. Včetně jeho systému politického.

    Ovšem - v daném případě by takovouto "loutkou" musel být i Vámi zmíněný Dienstbier. Nevím nic o tom, že by měl v úmyslu zrušit tržní hospodářství (čili kapitalismus), a že by chtěl nějak zásadně změnit stávající politický systém.
    JP
    November 25, 2019 v 11.31
    P.S. Ten uvedený pořad "Soud nad českou cestou" je opravdu všechno jiné, než jenom nějaká plochá agitka. Byly zde poctivě uvedeny argumenty pro i proti; a bylo i poctivě řečeno, že i když nakonec celkově vyhrála obhajoba polistopadového vývoje, tak že v některých oblastech (především sociální) bylo hlasování poroty velice těsné (a v ekologii vyhrála obžaloba).

    Tvůrcům pořadu je možno vytýkat jediné: že nakonec nedokázali ryze intelektuálně překročit rámec stávajícího systému, a způsobu jeho myšlení. Ale upřímně řečeno: něco takového dneska dokáže jen velice málokdo. Je možno to právem kritizovat; ale je nesmyslné to prohlašovat za "agitku".
    JK
    November 25, 2019 v 13.15
    K věci
    Tady
    https://www.blisty.cz/art/97850-jak-top09-sjednocuje-pravici.html
    jsou v kostce shrnuty názory nové šéfky jedné z těch echt demokratických partají, které jsou chvilkařům tak milé... Takže aspoň víme, kam nás chtějí dostrkat, jestli se jim jejich záměry podaří splnit.


    JP
    November 27, 2019 v 12.10
    Spor o generační konflikt výstavby socialismu
    Zjistil jsem dodatečně, že onen "Soud nad českou cestou" měl své předchůdce - a to dokonce dva. První díl této volné řady byl natočen už v roce 1966. Jeho titul byl "Spor", a byl taktéž zinscenován jako soudní proces. Jádrem procesu byla obžaloba generace šedesátých let - tedy generace zhruba dvaceti- až třicetiletých, kteří dýchali už novou, liberálnější atmosféru let šedesátých - tedy jejich obžaloba generace předchozí, generace "budovatelů socialismu".

    A tato obžaloba byla opravdu drastická; je skutečně až neuvěřitelné, jak naprosto otevřenou obžalobu bylo tehdy už možno v televizním pořadu vyslovit na adresu vládnoucí garnitury. (Druhý díl této volné trilogie byl natočen v roce osmašedesátém, tam už se takto otevřená kritika dala pochopit; ale že to bylo možné už o dva roky dříve, bych opravdu nepovažoval za představitelné. Zdá se, že ten "novotnovský liberalismus" byl opravdu reálnou skutečností.) V obžalobě bylo zcela "natrvdo" řečeno, že ta minulá, ta budovatelská generace připustila, aby se do vedení dostali nekompetentní kariéristé, bezpáteřní byrokraté, sociální parazité všeho druhu.

    Co zde bylo nemálo zajímavé: obhájcem oné "budovatelské generace" byl sám Pavel Kohout. Který svého času proslul svými nadšenými budovatelskými agitkami.

    A je nutno objektivně přiznat: Pavel Kohout vystupoval velmi přesvědčivě, a dokonce čistě osobně působil nemálo sympatickým dojmem. On otevřeně doznal jejich (i svou osobní) naivitu; doznal kýčovitý charakter svých agitek, a distancoval se od těchto stránek své minulosti.

    V tomto procesu se znovu a znovu opakovalo téma "nadšení"; a Kohout velice přesvědčivě doložil, že toto budovatelské nadšení nebylo až produktem komunistického hnutí a komunistického uchopení moci v roce čtyřicátém osmém - nýbrž že pro ně, pro jejich generaci začalo už hned po válce. Hned po skončení války, kdy bylo nutno znovu obnovit, znovu vystavět rozbitou zem. A pro ně, pro jejich generaci tedy to "komunistické budování" nebylo ničím principiálně novým, nýbrž jenom pokračováním té obnovy poválečné.

    Kohout se proti obvinění své generace za deformace let padesátých bránil tím, že činit jejich generaci za všechno to paušálně odpovědnou, to by znamenalo přisuzovat jí schopnost "všechno vědět a všechno moci". Zkrátka, jeho argument byl ten, že jeho generace zdaleka nemohla vědět o všech deformacích způsobených režimem; a že zdaleka neměla možnost všechno změnit, tak jak by si to přála.

    Dozajista silný argument; ale proti tomu kontroval advokát žaloby velice trefným konstatováním, že reálný stav mentality té budovatelské generace byl daleko spíše "nic nevědět a všechno moci". To jest: tato (komunistická) budovatelská generace propadla euforické iluzi z vlastní všemoci změnit celý svět; a přitom záměrně (či přinejmenším zaviněně) zavírala oči před vším, co jí do tohoto růžového obrazu vlastní významnosti nepasovalo.

    A právě tady se ukazovalo slabé místo i v samotné osobní obraně P. Kohouta. Jak řečeno on otevřeně - a do jisté míry i upřímně - přiznal vlastní poklesky z oné doby, své naivní a nekritické splynutí s dobou a její ideologií. A je nutno mu přiznat, že po svém prohlédnutí se postavil - a opět s veškerou svou energií a neústupností - na stranu kritiků a odpůrců lidu odcizené moci. Ale přes to všechno - na jeho postoji se zdálo být nakonec něco poněkud neupřímného. Budilo to tak trochu dojem, že on si proto tak okázale sype popel na hlavu za své evidentní poklesky, aby nemusel jít sám až do úplných hlubin svého vlastního svědomí. Aby si nemusel přiznat právě toto: já jsem tehdy nevěděl, protože jsem ve skutečnosti n e c h t ě l vědět. On se - i přes svá doznání - stále tak nějak snažil vzbudit dojem, že nakonec vším byla vinna doba. Která je strhla svým entusiasmem, svým budovatelským nadšením. A že i když ta jeho - budovatelská - generace udělala nějaké chyby, tak že tyto chyby jsou v zásadě lidsky tak nějak pochopitelné.

    Na rozdíl od toho současného "Soudu nad českou cestou" tento první díl skončil otevřený, bez rozsudku. Ale - zanechal snad právě proto v divácích tím více námět k zamyšlení. K zamyšlení nad tímto světem - a i nad vlastní odpovědností za tento svět.
    JP
    November 27, 2019 v 12.32
    Jít za silným hlasem
    V tomto inscenovaném procesu vystupovala celá řada svědků a znalců; ale naprosto jedinečným vrcholem bylo vystoupení tehdy ještě mladého režiséra Jiřího Menzela. Který vlastně zásadně odmítl přijmout to generační dělení jako takové; s tím že ve všech generacích jsou takoví, kterých si váží, a takoví, kterými pohrdá.

    Při svém velice zdrženlivém, jemném, až stydlivém vystupování však naprosto neúhybně trval na jednom: je zcela zásadní chybou, když lidé začnou jednat určitým způsobem, který je zbaví (respektive kterým se oni sami zbaví) jejich sebekritičnosti.

    Jeho slova jsou natolik významná, že stojí za to si je zreprodukovat v úplnosti:

    "Chyba vždycky začíná tam, kdy se jde jenom za silným hlasem. A tak když někdo řekne něco hodně nahlas - ať je to "Ať žije Bůh!" nebo "Ať žije Stalin" - prostě tím že to hodně hlasitě říká nebo je tam hodně lidí tak to všichni po něm hlasitě opakují. A v tom je ta chyba, protože to umožňuje aby se vlády zmocnili lidé kteří umějí mluvit nahlas. Ať jsou jinak hloupí nebo neschopní nebo zbyteční pro společnost - dovedou prostě vládnout davem. A vina každého z nás je v tom, že se do toho davu necháme zavést."

    Co k tomu říci? Tato davová stádnost, tato ochota nechat se slepě a nekriticky vést někým, kdo je vlastně úplně "zbytečný pro společnost", ale zato vládne silným hlasem a schopností vládnout davem - nezní to snad jako naprosto přesná diagnóza zcela aktuální současnosti? Ať naší vlastní, či v zemích blízkých, anebo i v zemích hodně vzdálených?...

    A stejně tak jako tehdy, ani dneska nikdo necítí vinu za to, že se nechal slepě a bezmyšlenkovitě "zavést do davu", a že bezmyšlenkovitě papouškuje "silný hlas".
    JP
    November 27, 2019 v 12.38
    "Myslet víc než co jsou schopni..."
    A ještě něco tehdy řekl Jiří Menzel: že jde o to dokázat - či ukázat - lidem "že je možno myslet víc než co jsou schopni".

    Napohled paradoxní věta - snažit se lidi dovést k něčemu, čeho oni vůbec nejsou schopni.

    Ale Menzel to dozajista myslel zcela jinak: ukázat lidem že je možno myslet více, myslet lépe, myslet odvážněji a kritičtěji, nežli kolik oni jsou v jejich s o u č a s n é m stavu, v jejich současném rozpoložení schopni.

    Tady se neklamně projevil ještě optimismus let šedesátých: že přes všechny deformace politiky a zvraty osudu je stále ještě možno člověka motivovat k vypracování se k nějakému vyššímu, hodnotnějšímu způsobu jeho existence.
    JP
    November 27, 2019 v 12.46
    A ještě jeden postřeh z onoho procesu je nutno připojit. Ve srovnání s tím procesem ze současnosti v těch letech šedesátých totiž bylo přítomno ještě něco, co je dnes už naprosto a nenávratně pryč.

    Přes veškerý zásadní ideový spor tehdy obě strany stále ještě ještě spolu hovořily a diskutovaly na základě pocitu společné účasti na společném díle, na výstavbě své společnosti, svého státu. Své společné účasti, a své společné odpovědnosti. Za konkrétní chyby, za konkrétní deformace může nést primární vinu ten či onen; ale vposledku nakonec nesou všichni společnou odpovědnost za to, zda stát a společnost budou vzkvétat, zda se budou rozvíjet správným směrem.

    Zatímco dnes, v tom dnešním procesu - tam už se jakákoli pospolitost naprosto vytratila. Stojí tu proti sobě dva ideologicky fixované tábory, které se navzájem obviňují ze špatných činů nebo přinejmenším z falešného vědomí; ale spolu navzájem nemají společného už naprosto nic, kromě toho že jakousi náhodou zrovna žijí v tom samém státě.
    HZ
    November 27, 2019 v 14.48
    Pane Poláčku,
    můžete mi prozradit, kolik let vám bylo v té vaší ideální dekádě?
    Připomínáte mi totiž ty, co si tenkrát stejným způsobem vysnívali první republiku.
    V tom pořadu v šestašedesátém nefigurovaly dva protilehlé tábory, to byl jen zdánlivý obraz, na kterém měla zásluhu televizní režie. S oběma stranami toho procesu i s jejich příznivci v televizi totiž Novotného režim brzy zametl se stejnou vehemencí.
    V osmašedesátém pak protagonisti toho pořadu svůj soulad potvrdili. Není divu, že vám jejich "spor" připadal konstruktivní. Ti, co by do něj mohli vnést opravdovou disonanci, slovo nedostali.
    + Další komentáře