Babišova falešná hra

Jan Gruber

Zdanění takzvaných církevních restitucí posloužilo Andreji Babišovi jen jako prostředek pro získání podpory komunistických poslanců. Jak daleko bude ochoten zajít příště?

„Všichni víte, že si Sněmovna leda utrhne ostudu, když schválí zákon, o kterém sama dobře ví, že jej Ústavní soud posléze zruší,“ řekl sněmovní matador Marek Benda na sklonku loňského roku během projednávání novely z pera komunistických poslanců Vladimíra Koníčka a Stanislava Grospiče, jejímž cílem bylo zdanění náhrad, které jsou církvím a náboženským společnostem vypláceny za nevydaný majetek v rámci takzvaných církevních restitucí.

Neuplynulo ani deset měsíců a brněnský tribunál potvrdil, že dodatečné snížení finanční kompenzace za křivdy způsobené v období státně-socialistické diktatury je v rozporu s principy demokratického právního státu. Jeho rozhodnutí dalo za pravdu všem, kteří od počátku upozorňovali, že šlo o falešnou hru s veřejností, jejímž jediným cílem bylo získání komunistických hlasů pro vyslovení důvěry druhé vládě premiéra Andreje Babiše.

Předseda politického hnutí ANO totiž postoje k takzvaným církevním restitucím v čase měnil. Během jednání o programovém prohlášení kabinetu Bohuslava Sobotky říkal, že se jimi nemíní zabývat, ačkoli sociální demokraté o jejich revizi — v souladu se sliby danými voličům — soustavně usilovali. Jakmile se však po vítězství v posledních volbách ocitl v obklíčení a dlouhé měsíce nebyl s to ve Sněmovně najít potřebnou stojedničku, obrátil.

Že jej k rozhodnutí vyjít vstříc pohrobkům všemocné státostrany vedl pouhý pragmatismus, a nikoliv upřímná snaha upravit sporný zákon, dosvědčovalo znění novely, kterou s pomocí koaličního partnera a údajně opozičního spolku rasistických výtečníků nadvakrát protlačil dolní komorou Parlamentu. Nejenže čítala všehovšudy tři strany, ale opominula i doložit, že finanční vyrovnání státu s církvemi bylo — jak Babiš v jednom kuse opakoval — předražené.

Kdyby premiér skutečně chtěl dosáhnout deklarovaného cíle, musel by odvést kus fortelné politické práce. K tomu však neměl chuť. Poněvadž mu o těch necelých čtyřista milionů, jež mělo eráru každý rok zdanění náhrad přinést, vůbec nešlo, spokojil se s odbytou předlohou. Což ostatně potvrzuje i to, že jeho pravá ruka, ministryně financí Alena Schillerová, s těmito penězi při sestavování střednědobého výhledu státního rozpočtu nepočítala.

Babiš zkrátka potřeboval pár hlasů, a tak vyrazil na nákup. Komunističtí poslanci ho přišli levně. Věděl, že za jejich podporu nebude muset zaplatit — kromě dalšího šrámu na pověsti — zhola nic, protože Koníčkovu a Grospičovu novelu dříve nebo později Ústavní soud shodí. Ačkoli se vposledku nic nestalo, nelze nad počínáním předsedy vlády mávnout rukou, neboť přispělo ke zbytečným útokům na brněnský tribunál a zpochybňování samého smyslu jeho existence.

Současně není zřejmé, kam až bude Babiš — hnán touhou po moci, respektive snahou udržovat spravedlnost na uzdě — ochoten zajít. Můžeme si být jisti, že jednou, aby si naklonil Tomia Okamuru a Václava Klause mladšího, nekývne třeba na myšlenku povinného předškolního vzdělávání ve střelbě, vybetonování národních parků nebo výstavbu koncentračních táborů pro Romy, uprchlíky a „příslušníky pražské kavárny“? Ústavní soud by takové nesmysly jistě zrušil. Ale netřeba zapomínat, že žádná instituce nemůže odolávat tlaku donekonečna.