„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ pronáší na každé ustavující schůzi Sněmovny její nejstarší místopředseda z posledního funkčního období.

Nově zvolení zástupci občanů poté v abecedním pořadí přistupují k předsedovi dolní komory Parlamentu, podají mu ruku, řeknou „slibuji“, své slovo stvrdí podpisem a mohou se směle pustit do politické práce.

V poslední době ovšem ona smělost, s níž se poslanci do práce pouštějí, hraničí s drzostí, respektive výsměchem slibu, který krátce po zvolení do sněmovních lavic složili.

Nezřídkakdy lze pochybovat, zda si službu České republice nepopletli s hájením zájmů jiných států. Zda sledují prospěch všeho lidu, a ne jen některých společenských skupin. A zda se výkon mandátu slučuje s jejich svědomím, nebo je již dávno ohryzalo na kost, což by s sebou zcela jistě neslo i ztrátu vědomí.

Za zdaleka nejpodstatnější prohřešek, jehož se zákonodárci zhusta dopouštějí, je ale třeba považovat nedostatek úcty k Ústavě. Příklady takového chování téměř neberou konce.