Deník Referendum Názory

„Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ pronáší na každé ustavující schůzi Sněmovny její nejstarší místopředseda z posledního funkčního období.

Nově zvolení zástupci občanů poté v abecedním pořadí přistupují k předsedovi dolní komory Parlamentu, podají mu ruku, řeknou „slibuji“, své slovo stvrdí podpisem a mohou se směle pustit do politické práce.

V poslední době ovšem ona smělost, s níž se poslanci do práce pouštějí, hraničí s drzostí, respektive výsměchem slibu, který krátce po zvolení do sněmovních lavic složili.

Nezřídkakdy lze pochybovat, zda si službu České republice nepopletli s hájením zájmů jiných států. Zda sledují prospěch všeho lidu, a ne jen některých společenských skupin. A zda se výkon mandátu slučuje s jejich svědomím, nebo je již dávno ohryzalo na kost, což by s sebou zcela jistě neslo i ztrátu vědomí.

Za zdaleka nejpodstatnější prohřešek, jehož se zákonodárci zhusta dopouštějí, je ale třeba považovat nedostatek úcty k Ústavě. Příklady takového chování téměř neberou konce.

Schválení návrhu na zdanění církevních restitucí je politickým selháním. Nikoliv proto, že si restituce nezaslouží revizi. Ale proto, že se Sněmovna nepokusila nalézt ústavně konformní podobu takové revize. Foto Pixabay

Stačí vzpomenout na novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi, která obcím umožňuje vyhlašovat oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů a následně v nich nevyplácet doplatek na bydlení. S chudým na Kladně, jež se úředně prohlásilo za ghetto, se tak zachází jinak než s chudým ve Vidlákově Lhotě, ač oba trápí stejná nouze.

Ústavní principy dostaly za vyučenou i přijetím stavebního zákona, který razantně omezil práva občanů účastnit se prostřednictvím spolků územních a stavebních řízení, přestože kontrola veřejnosti je pro demokratické fungování státu zcela zásadní.

Obdobné pohrdání Ústavou lze spatřovat i ve schválení novely cizineckého zákona omezující práva rodinných příslušníků občanů České republiky na sloučení rodiny a soudní přezkum v případě, že jsou cizinci zbaveni svobody, jež bylo vedeno přesvědčením, že přespolním nepřísluší stejná práva jako místním.

Stejná metoda, stejná chyba
Přestože ve zmíněných případech – a naposledy i u komunistického návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi – mnozí ústavní právníci, organizace občanské společnosti nebo aktivisté upozorňovali, že přijímané změny právních předpisů jsou s největší pravděpodobností v rozporu se základním zákonem České republiky, poslanci na tato varování nebrali ohled.

Aby bylo jasno: kritizovat takzvané církevní restituce a usilovat o jejich revizi je zcela v pořádku. Ostatně hned několik členů Ústavního soudu k nim před bezmála šesti lety vzneslo nejednu výhradu.

Schválení zákona předcházela prapodivná rezignace tří rebelujících poslanců tehdejší koalice, kteří vzápětí obsadili pozice v rozličných správních radách státních podniků. Sněmovna o něm rozhodla v době přestávky na poradu klubů, kdy velká část poslanců dlela mimo jednací sál. A přetrvaly i pochyby o výši náhrad a rozsahu „vraceného“ majetku.

Restituce jsou ale politickým problémem, politickým rozhodnutím, jež – mimo většiny v Parlamentu – vyžaduje i podporu veřejnosti. Pravice, která byla tehdy početnější, je prosadila vůli občanů navzdory a bez snahy o nalezení konsensu.

Z pozice moci se pokusila zúčtovat s minulostí a nynější mocní jí to vracejí, když se pokoušejí zúčtovat s ní i jejím dědictvím. Správa země by ovšem neměla připomínat šarvátku, kdy větší skupinka udolá tu slabší, aby si to druhý den po přeskupení sil rozdaly nanovo.

Slušná politika má právě takovým střetům předcházet. Lidé si ji vymysleli, protože chtěli konfliktům stanovit jisté meze, dát jim pevná pravidla v podobě zákonů, aby nikdo nepřišel k závažné újmě. Schválení zdanění náhrad církvím představuje porušení těchto pravidel.

Mnohé hlasy ozývající se ze Sněmovny totiž přiznávaly, že zákon není s to naplnit deklarovaný cíl a Ústavní soud jej s největší pravděpodobností rozcupuje. Ti, kteří jej prosadili, neměli nejmenší vůli hrát fér.

Nechtěli nabídnout přijatelné východisko, ale jenom okopat protivníky, aby se předvedli. Národovci s rudou hvězdou na prsou, jimž vládní koalice vyšla vstříc, se nažrali a církevní restituce zůstanou celé. Že šlo o pouhopouhou divadelní šmíru, která podvrací důvěru občanů v politiku, jako by si poslanci ani neuvědomovali.