Má jít Milion chvilek do politiky?

Jiří Hlavenka

Jiří Hlavenka oponuje stále častějšímu názoru, podle něhož by zástupci spolku Milion chvilek pro demokracii měli vstoupit do politiky.

I slavný Timothy Gordon Ash říká, že mají zástupci spolku Milion chvilek pro demokracii vstoupit do politiky — že mají přijmout plnou odpovědnost za budoucnost země, přetvořit se v politickou sílu a kandidovat. Chcete něco změnit? Tak kandidujte!

Dovolím si věhlasnému politologovi oponovat. Ovlivňovat veřejnou sféru lze jak z politiky, tak i z prostoru mimo ni. Z politiky to jistě jde lépe, ale jsou věci, ke kterým je jako stvořené právě hnutí stojící mimo politiku. Zatímco politika je uplatňování moci, mimopolitické aktivity představují například kultivaci společnosti, veřejného prostoru, hlídání demokracie, diskuse z občanských, nikoli politických pozic.

Vstoupit do politiky dává smysl, když v politice něco zjevně chybí — když v ní není dostatečná nabídka voličům. Platí to ale u nás? Myslím, že ne: vždyť teď v Parlamentu je šest stran, které lze bez uzardění prohlásit za demokratické, za strany ctící a dodržující demokratické principy, které navíc nabízejí, slovy výživového experta, „pestré a vyvážené menu“. Tím ovšem neříkám, že jsou to strany bez vad a poskvrnek, bez hříšků a hříchů. Dokonalá strana tu ale nebude nikdy, a kdo na ni čeká, bude čekat tisíc let.

Používá se někdy slovenský příklad, kde nově vzniklé subjekty Progresívné Slovensko/Spolu a Kiskova Za ľudí v preferencích předbíhají dlouholetého hegemona, vládnoucí stranu Smer. Jenomže Slovensko ilustruje právě případ oné chybějící položky v nabídce, kterou tyto strany dobře zaplnily. Jejich voliči (velmi zhruba půdorys městští-vzdělaní-spíše liberální) předtím skutečně neměli komu to hodit, nyní mají. Chybí ale u nás nabídka pro tento typ voličů? Rozhodně ne, starají se o ni přinejmenším čtyři etablované strany.

Chcete něco změnit? Tak kandidujte! Říká dnes Milionu chvilek stále více lidí. Opravdu je to ale moudrá cesta? Repro DR

Můžete namítnout, že u nás se na tomto prostoru „tísní“ malé politické strany, které jsou dlouhodobě na hraně parlamentního přežití a postupně přepadají pod ni, a že tedy namísto marného čekání na jejich slučovací sjezd je potřeba do toho říznout, pustit na trh novou stranu. Ta je obratem vyluxuje a vytvoří dalšího silného hráče, který bude (spolu s Piráty a ODS) schopen v příštích volbách přetlačit populisty a politické podnikatele...

Částečně s tím souhlasím, ale upozorňuji, že se to snadno řekne a hůř udělá. Vybudovat stranu s celostátním působením (jde o parlamentní volby!) je těžší, než se zdá, a vyluxovat do nuly se nikdy nepovede. Voliči jsou věrní, což je ostatně dobře. Spíš než luxování to vidím na další fragmentování — tedy namísto dnešních 5+5+5+5 to může být 3+3+4+2+(nových)7, či tak podobně. Žádná výhra.

Naopak pozitivní význam Milionu chvilek mimo striktně vymezený politický prostor vnímám zcela jasně. Především v aktivizaci, v „probouzení“ společnosti, v „nebojte se — nebojme se!“. Je hmatatelně cítit, že lidé začínají ohýbat hřbety, „nějak bylo, nějak bude“, vrací se do dob sice ošklivé, ale pohodlné poslušnosti. Pachuť v ústech, ale klid a pohodlí. Vlny, které Milion chvilek vyvolává, obrací tento příliv opačným směrem.

Říká se, že „ničeho nedosáhnete“, že „on neodstoupí“. Nejspíš ne — ale víme, co NEUDĚLAL a neudělá, protože se bojí? Víme, co by se stalo, kdyby těchto silných, stále rostoucích protestů nebylo? Společnost, to jsou tlaky a protitlaky — není-li žádný protitlak, moc postupuje, krok za krokem. Možná by dnes už nebyl nejvyšší státní zástupce a vrchní zástupkyně (Pavel Zeman a Lenka Bradáčová); možná by nebyla schválena výroční zpráva ČT, možná by došlo k utažení šroubku tam či onde. Možná ano, možná ne — to nevíme. Ale neříkejme tedy, že to „ničeho nedosáhne“. Dost možná už dosáhlo, a nebylo toho málo.

Výčitka „ničeho nedosáhnete“ mně zní zvlášť trpce v těchto dnech, kdy vzpomínáme na první demonstrace v roce 1989, na „palachiádu“, na Několik vět, na listopadové dny. Kdyby si studenti jdoucí na Národní a kdybychom si my všichni v dalších dnech na náměstích položili otázku „Dosáhneme něčeho, vždyť oni drží veškerou moc, i zákon je na jejich straně?“, nejspíš bychom se otočili na podpatcích a odešli domů pustit si Televarieté.

Občanské aktivity jsou přítelem a spojencem demokratických stran a nepřítelem populistů a politických podnikatelů. Milion chvilek pomáhá demokracii a zdravé společnosti — právě tak jak to dělají demokratické strany; každý tak, jak umí a jak může. Není dnes důvod to měnit.

    Diskuse
    JP
    November 20, 2019 v 14.37
    Už v bouřlivých francouzských událostech roku osmašedesátého jeden z vůdců protestního studentského hnutí Daniel Cohn-Bendit zcela striktně odmítl výzvu představitelů klasických politických stran, aby i oni sami si založili svou vlastní politickou stranu, a jejím prostřednictvím prosazovali své zájmy: "Chcete nás vlákat do pasti svých politických partají, abychom se stali tím samým co jste i vy? Abychom se omezili jenom na ty či ony zájmy, jenom ty či ony politické programy? - Ne; my žádáme změnu charakteru c e l é společnosti, a ne jenom výměnu nějaké politické partaje za jinou!!"
    JK
    November 20, 2019 v 15.59
    Josefu Poláčkovi
    No ano, všichni přesně vědí, kam se chtějí dostat, ale nikdo nemá ponětí o tom, jak toho dosáhnout bez ztrát na životech a větších hmotných škod...

    Jinak sám Cohn-Bendit je živým příkladem přísloví "mladí buřiči - staří hófráti". Jistě už i on se za ty roky přesvědčil, že politika není a nikdy nebude nic jiného než střet zájmů.
    PK
    November 20, 2019 v 16.36
    Samozřejmě, že Mikuláš Minář a Benjamin Roll, až k tomu nazraje čas, to někam dotáhnou, a možná (ba dost pravděpodobně) i v politice. Pokud se tak rozhodnou. Pokud to bude to, co je bude lákat. Pak vstoupí do nějaké strany, ve které to pravděpodobně brzy dotáhnou na vrcholné funkce, nebo si založí vlastní - ale spíš bych to viděl na první možnost. Každý z nich by např. od hodiny mohl dělat předsedu lidovců. Ale jak říkám, k tomu ještě zdaleka nedozrál čas a momentálně by to bylo z hlediska bezprostředních cílů hnutí kontraproduktivní. Prozatím platí to, co píše autor článku.
    JK
    November 20, 2019 v 17.40
    "...k tomu ještě zdaleka nedozrál čas a momentálně by to bylo z hlediska bezprostředních cílů hnutí kontraproduktivní."
    :-D

    Bezprostřední cíle hnutí:
    1. Svržením demokraticky zvolených gaunerů s pomocí ulice a s neustálým odvoláváním na potřebu morálky a slušných lidí v politice vytvořit mocenské vakuum.
    2. Po odstranění jediného vážného konkurenta ze hry pak toto vakuum vyplnit vstupem předáků do některé z echt demokratických partají a tak získat podíl na moci.
    3. Do té doby skutečné zájmy "dolního lidu" ignorovat a vlastní středně- a dlouhodobé cíle zatloukat, zatloukat, zatloukat.
    4. Míra na Hrad!

    Jistě přitom padnou ještě milióny slov o skutečné demokracii a opravdových demokratech, o morálce a slušných lidech, o gaunerech a estébácích apod. Zato ke skutečně aktuálním tématům, od environmentální krize přes geopolitiku a ekonomiku až po destrukci vzdělávací soustavy a sociálního státu, bude jako obvykle ticho po pěšině, abychom po demokratickém převzetí moci těmi nepochybně nejslušnějšími lidmi zjistili, že se kromě rétoriky od dosavadních mocenských garnitur, které byly u koryt po r. 1989, vůbec ničím neliší.

    A tak pořád dokolečka, ad nauseam.
    JP
    November 21, 2019 v 12.49
    Pan Kalous: no ano, mnozí dřívější entuziastičtí revolucionáři skutečně časem "zmoudřeli"; a mnozí z nich se později stali poslušnou (a leckdy dobře dotovanou) součástí těch samých státních struktur, které kdysi tak ohnivě zavrhovali.

    To všechno ale nic nemění na tom, že t e h d e j š í vůdce studentské revolty Cohn-Bendit měl naprostou pravdu v tom, že ty výzvy po založení "standardní strany" jsou pastí na kritický potenciál všech protestních hnutí. A že přistoupit na tyto výzvy znamená chytit se do této pasti. - Ostatně, právě z toho samého důvodu svého času V. Klaus žádal po kritických hnutích jako bylo "Děkujeme, odejděte!" to samé: aby se proměnily v "standardní" politické strany. Protože on dobře věděl, že v této aréně "standardního" politického boje on je jako ostřílený harcovník bez sebemenší námahy zažene do kouta.

    Hnutí "Milion chvilek" je dozajista možno právem vytýkat mnoho věcí (i včetně určitého mesiášského habitu jejího hlavního představitele); ale v dané věci mají naprosto pravdu, že tam kde se jedná o celkovou změnu charakteru společnosti, je nesmyslem zakládat nějaké partaje, a tím tříštit vlastní síly. Přesně na to nedočkavě čekají jejich odpůrci.
    JK
    November 21, 2019 v 16.13
    Josefu Poláčkovi
    "...výzvy po založení "standardní strany" jsou pastí na kritický potenciál všech protestních hnutí..."
    "...tam kde se jedná o celkovou změnu charakteru společnosti, je nesmyslem zakládat nějaké partaje..."

    To ovšem neznamená, že by se po nich neměl chtít nějaký konkrétní program a pokud možno i návrhy schůdných cest k jeho uskutečnění. Jestliže mají mocenské ambice, měli by to přiznat; jestliže je nemají, měli by otevřeně sdělit, kdo jejich program bude realizovat a jak ho k tomu přimějí.
    JK
    November 21, 2019 v 21.08
    Autorovi
    Milión chvilek už v politice je.
    IH
    November 21, 2019 v 22.07
    Myslím, že Milion chvilek by měl odolat pokušení etablovat se jako politická strana, jejímž cílem je ucházet se o hlasy voličů. Důvod je podle mě jednoduchý.

    Příznivce iniciativy spojuje především velmi kritický postoj k premiéru Andreji Babišovi. Do značné míry rovněž ocenění liberální demokracie, jež byla nastolena před již (téměř) 30 lety. Velká většina stoupenců Milionu chvilek je jistě aktivními voliči různých stran, nikoli ovšem ANO, KSČM, SPD, ČSSD a ODS. Naopak je tomu zřejmě v případě TOP09, ČPS, STAN, KDU-ČSL či SZ. Shodnou se posledně jmenované politické subjekty na společném programu (pomineme-li tedy onu opozici proti Babišovu ANO a základní liberální, prozápadní orientaci)? K čemu by bylo, kdyby nová iniciativa poslala některé z uvedených stran tam, kde již dlí SZ?

    Zdrojem síly Milionu chvilek je Praha. Na zdejším magistrátu se drží koalice, snad ne chvilková, ale v podstatě "chvilek". Díky za ni, nicméně na jednotu to nevypadá. Tím méně na jednu stranu. Natož pod zbrusu novým vedením.
    JD
    November 21, 2019 v 22.27
    Jak se zbavit Agrofertu?
    Jakým způsobem se má Babiš zbavit do konce roku Agrofertu? Třeba prodat Kellnerovi :-).

    Ne, vážně. Babiše je možné porazit jedině politicky, ve volbách. To by ale tady musela být záruka, že se místo toho nevrátí Nečasova vláda sociální bezohlednosti a tupých škrtů v bleděmodrém. Že strany pravicové opozice projdou aspoň částečnou reflexí své minulosti (hlavně TOP 09, od ODS to neočekávám).

    Ale zásadní otázka zní, jak se bránit oligarchizaci veřejné moci, jak to udělat, aby strany opět reprezentovaly především zájmy širokých skupin občanů, ne úzkých finančních skupin v pozadí.
    JK
    November 22, 2019 v 8.14
    Janu Dospivovi
    Peníze = moc. Vaše otázka tedy zní: Jak zabránit, aby největší majetky byly zdrojem a podmínkou největší moci?

    Některé návrhy, které by tímto směrem mohly účinkovat, pro jistotu ještě nikdo nevyzkoušel nebo aspoň nikoli v širším měřítku a ve vrcholové politice: (Polo)přímou demokracii, deliberaci, rozšíření demokratických mechanismů do ekonomických struktur, losování do politických funkcí, okamžitou odvolatelnost politiků...
    PK
    November 22, 2019 v 8.21
    Propaganda SPD konečně projevena naplno (viz výše). To muselo přijít.

    A v tomto případě je dotyčnému skutečně dokonce možno věřit, že není Babišovým voličem. Samozřejmě, kdo volil Okamuru, nemohl volit Babiše...
    JK
    November 22, 2019 v 10.15
    Jestli se tu něco projevilo, tak je to chronické lhaní a osobní útoky jednoho údajného majitele jediné pravdy.
    JP
    November 22, 2019 v 11.20
    "Milion chvilek" jako hnutí liberalismu
    Pane Kalousi, aby nedošlo k omylu: já skutečně nejsem žádným zastáncem nebo přívržencem hnutí "Milion chvilek". Toto hnutí bojuje v principu za hodnoty ryzího liberalismu; a ideologii liberalismu podrobuji zásadní kritice celou dobu, co jsem zde přítomen.

    Je nutno si uvědomit: liberalismus má zcela principiálně hluboce rozpolcený charakter.

    Na straně jedné nikdy nedokáže překonat omezený horizont "buržoazního" pojetí demokracie respektive svobody vůbec: pro něj je všechna práce vykonána když se dodržují obecné právní normy, principy občanské svobody a rovnosti. Liberalismus tedy nikdy nebude schopen člověka vůbec pochopit a pojmout jako společenskou bytost, jejíž svoboda není omezována pouze bezprostřední zvůlí moci, nýbrž i mnohými dalšími, skrytými společenskými strukturami a mechanismy (včetně struktur vlastnických, například).

    V tom tedy spočívá zásadní omezenost jakéhokoli liberalismu. Ale na straně druhé: liberalismus důsledně trvá na dodržování těchto zcela z á k l a d n í c h principů a požadavků občanské rovnosti a vůbec řádně fungující občanské společnosti. I s liberály je tedy možno se za určitých okolností vydat na barikády - tam kde jsou ohroženy samotné základy demokratických principů společnosti.

    Nečekejme tedy od "Milionu chvilek", že přijde s nějakým jasným, radikálním programem společenské obnovy, který by nějakým způsobem přesahoval právě jenom ty zcela základní normy politické organizace společnosti. Právě proto je předem marnou snahou, když se levicoví radikálové snaží nějak se "nabalit" na energii tohoto hnutí. Naprostá většina této - principiálně liberální - masy se na tato levicová témata nejenomže nenechá nalákat; ale přijetí těchto témat do programu by je naopak z tohoto hnutí spolehlivě vyhnalo.

    Jediná relevantní otázka tedy v dané souvislosti je: jsou aktivity současné mocenské garnitury ve svém souhrnu už natolik "za hranou", že je tím závažně ohroženo samotné základní demokratické uspořádání společnosti? Kdy tedy příslušníci (radikální, systémové) levice mohou jít legitimně na společnou barikádu s tou velkou (pouze) liberalistickou většinou?

    To je otázka, která se dá jen velice obtížně zodpovědět. Pro mě osobně by "červená čára" byla tam, když by se ukázalo, že současná státní moc skutečně zabraňuje justici ve vyšetřování Babišových trestních kauz.

    JK
    November 22, 2019 v 12.46
    Josefu Poláčkovi
    Rozumím. Otázka je, jestli je skutečně většina zdejšího občanstva liberálně zaměřena. Já tvrdím, že není, a svědčí o tom osudy všech partají, které se po r. 1989 za liberální prohlašovaly. A v tom taky spočívá slabost a diletantství levice, že nedokáže posbírat témata, která se natolik dotýkají skutečné vposledku levicově zaměřené většiny občanů, že se nabízejí sama o sobě, a že je nedokáže prosazovat s podobnou vehemencí jako chvilkaři ta témata liberální. A prozatím všechny sociologické výzkumy ukazují, že většina obyvatelstva levicově zaměřená je; akorát se jich nesmíte ptát uzavřenými dotazy, jestli jsou levičáci nebo pravičáci, nicméně když v dotazování dojde na otevřené otázky na konkrétní postoje ke konkrétním tématům, většina odpovědí je nalevo. (Mluvím ze zkušenosti, jeden čas jsem dělal tazatele pro STEM.)
    + Další komentáře