Není dnes důležitější případ, v němž by se rozhodovalo o budoucí váze českých novinářů a novinářek, nad rozhlasový dokument Brit Jensen a Magdaleny Sodomkové pojmenovaný Matematika zločinu. Jedná se o pětidílný rozhlasový dokumentární seriál, který prokazuje, že soudní znalec v oboru biomechanika profesor Jiří Straus se opakovaně dopouštěl fatálních chyb, jež vedly k řadě justičních omylů s vážnými následky.

Český rozhlas, pro nějž dokument vznikl, jej odmítá uveřejnit. Podle autorek se jedná o cenzuru.

Jiří Straus: znalec bez znalostí

V pořadu se mluví o tom, že prakticky celá odborná komunita v dané disciplíně, sdružená v České společnosti pro biomechaniku, na Strausovu nekompetenci upozornila už v roce 2013. Ve svém podání Městskému soudu v Praze biomechanici poukázali na více než deset případů vadných posudků vypracovaných Jiřím Strausem.

Ten v návaznosti na jejich podnět pozastavil výkon funkce soudního znalce, oficiálně ze zdravotních důvodů. V roce 2016 mu ovšem městský soud v Praze status soudního znalce obnovil. A od roku 2017 je v seznamu soudních znalců skutečně znovu veden.

V pětidílném dokumentu Magdaleny Sodomkové a Brit Jensen se rozebírají dvě kriminální kauzy, jež celkem hojně prošly médii. Do obou znalec Straus významně vstoupil a v obou sehrál výrazně zápornou roli.

↗

Autorky podaly mimořádný výkon, jedná se o práci evropské úrovně. Nezastat se Brit Jensen a Magdaleny Sodomkové v tuto chvíli by znamenalo selhávat ve své základní odpovědnosti, kterou jako novináři vůči společnosti máme. Foto Jana Čavojská

První tři díly seriálu se věnují případu Toman. Jedná se o muže, který prchl před — jak se posléze ukázalo — nespravedlivým rozsudkem do Indonésie. Tam ho dopadl Interpol. Nakonec jeho případ zvrátil ústavní soud. A odsouzen byl místo původních dvanácti na 3,5 roku. Odseděl si šest. Strausův zhola neuvěřitelný posudek, v němž lajdácky pracoval s nesmyslnými vstupními daty a dopouštěl se početních chyb, v tom hrál klíčovou roli.

Druhý případ je spornější, protože soudy původní verdikt nikdy nezvrátily. Jedná se o Jakuba Juřenu — mládence s problematickou pověstí, který srazil na parkovišti v Uherském Hradišti člověka, jenž na následky zranění zemřel. Podle Juřeny jej srazil neúmyslně, podle rozsudku úmyslně. Případ je nepřehledný, znalecké posudky se různí a některé se rozcházejí se svědeckými výpověďmi, jež vesměs stvrzovaly verzi obviněného.

Strausova role je tu taková, že na policejní rekonstrukci půl roku po zločinu kategoricky vylučuje možnost, že by automobil mohl člověka srazit zezadu, jak tvrdil lékařský a dopravní posudek, a způsobit zranění, která vedla k smrti. U soudu pak ale stejně kategoricky tvrdí pravý opak.

Juřenovi rodiče nechali vypracovat dva další lékařské posudky, které oba mluvily ve prospěch verze jejich syna. Autorem jednoho z nich byl Jan Hemza, druhý zpracovali lékaři z nemocnice Na Bulovce. Tehdejší soudce okresního soudu ve Zlíně Roman Kafka ale soudního znalce Hemzu obvinil z křivého svědectví. Hemza byl skutečně odsouzen a zbaven statusu soudního znalce. Osud autorů obdobného posudku z Bulovky rozhlasový dokument — a zřejmě ani žádné pozdější výkony české justice — nijak neřeší.

Obě strany tu naznačují korupci — přesně řečeno rodiče Jakuba Juřeny prý byli kontaktováni s nabídkou, že když zaplatí, věc se ohne ve prospěch jejich syna. Naopak za odsouzením Hemzy je jasná konstrukce, že posudek vyhotovil v Juřenův prospěch „v žoldu“ jeho rodičů. V dokumentu zazní tajná nahrávka soudkyně, která se kasá, že „ona se uplatit nenechá“.

To je ale odbočka, která z hlediska Strause není podstatná. Autorkám by tu možná pomohla lepší editorská, redakční či dramaturgická spolupráce, jíž se jim ale nedostalo, z důvodů, k nimž se dostaneme vzápětí.

Jde především o Strause. Ten svůj veletoč nikdy nevysvětlil. A přitom jeho původní stanovisko mohlo výrazně zmírnit obviněnému trest. Své závěry přitom, jak dokument zachycuje, s oblibou deklamuje apodikticky, nepřipouštěje jiný výklad. Dokument ale prokazuje, že se znovu a znovu projevuje jako lajdák. Jeho obrat v dané kauze je přinejmenším v rozporu se základním justičním principem in dubio pro reo.

Role rozhlasu je v celém případu ryze záporná

Celý dokumentární seriál vznikl pro Český rozhlas, ale podpořil ho grantem i Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Díky tomu, když rozhlas začal dělat obstrukce, mohly autorky všech pět dílů v autorské verzi i s velmi šťavnatým dodatkem zveřejnit na svém webu matematikazlocinu.cz. Poslechněte si ho, je to novinářská práce mimořádné úrovně.

Nadační fond také nechal vypracovat posudek, zda je materiál v rozporu s etickým kodexem rozhlasu, což je argument, jímž vedení veřejnoprávní instituce zdůvodňuje svůj cenzurní postup. Posudek Jana Motala, který vyučuje žurnalistickou etiku na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, dospěl k předvídatelnému závěru, že pořad v rozporu s etickým kodexem není. Autorky pak nadto dostaly od mezinárodní poroty cenu Prix Bohemia za nejlepší rozhlasový dokument. Ačkoli se ten zpravidla vysílá na Vltavě, rozhlas to neudělal.

Autorky až s odstupem zjistily, že jejich přímý nadřízený, Petr Šabata, je životním partnerem soudkyně — místopředsedkyně v pořadu kritizovaného Městského soudu v Praze, u nějž je Jiří Straus registrován jako znalec. Petr Šabata jim o svém střetu zájmů nikdy neřekl. Jiří Straus navíc byl a zůstává konzultantem pořadu o dějinách kriminalistiky, který Český rozhlas produkuje.

Nelze tu obejít, jakou roli Český rozhlas hraje při svém výběru znalců. Kapacitu pomohl vyrobit z plagiátora a xenofoba Petra Robejška, do pořadů zval Petra Hampla, i když už se projevoval jako jasný rasista, nyní legitimizuje propagační pracovníky Agrofertu z Babišových médií. Jiří Straus je podle všeho podobný případ.

Z dokumentu plyne, jak profesor Straus svůj pečlivě budovaný mediální obraz používá k posilování své autority, která by jinak stála na vodě. Výmluvná je pasáž, která Strausovy kategorické závěry o případu vraždy Jana Masaryka, tak jako tak nesporném, odhaluje jako šarlatánství. Český rozhlas by se měl zabývat tím, komu kdy propůjčuje autoritu a daleko svědomitěji se zabývat jakýmikoli pochybnostmi o odborné kompetenci expertů, jež zve ke spolupráci.

Jistě, bez zaváhání budeme hájit veřejnoprávní média před zjevy, jako je Petr Žantovský či Ladislav Jakl, či před sněmovní většinou Agrofertu, Okamurových rasistů, komunistů a Václava Klause juniora. Ale to nám nesmí bránit v kritice veřejnoprávních médií tam, kde selhávají v obraně svobody slova, právního státu a demokracie, jako je tomu v daném případě.

Vedení Českého rozhlasu tu selhává ve všech stupních. Jak René Zavoral, tak Jan Pokorný, tak Petr Šabata se snaží kauzu ututlat a zamést pod koberec, odmítli konfrontaci s autorkami pořadu v DVTV i jinde. Že Jiří Straus odmítá v pořadu vystoupit, slouží vedení rozhlasu jako důvod, že je pořad nevyvážený. A přitom s ním v jiných věcech udržuje spolupráci.

Jde ale také o sebeúctu českého novinářství

Jsou tu dvě různě závažné věci. Za prvé případ profesora Strause poukazuje na systémové selhání „orgánů činných v trestním řízení“. Straus by dávno neměl být znalcem a měla by vzniknout — zřejmě parlamentní — komise, která veškeré případy, na nichž se podílel, přezkoumá. Stejně tak by měla přezkoumat, kdo Strause tak dlouho a s jakými motivy kryl.

Za zmínku zde stojí, že Jiří Straus figuruje rovněž ve dvou podstatných plagiátorských kauzách — část jedné své knihy opsal od ústavního soudce Jana Musila, jemuž se musel omluvit, naopak nechvalně proslulým bratrům Bártům z ABL dopomohl k titulům, i když oni své práce opsali z jeho skript. Pořad naznačuje i další podobné případy a síť propletenou službami a protislužbami zahrnující neoprávněně nabyté tituly způsobem podobným proslulé kauze plzeňských práv.

A pak je tu systémové selhání vedení Českého rozhlasu. Namísto toho, aby se v rozhlase snažili zásadní výsledek investigace svých autorek podchytit, zdokonalit, rozpracovat a vynutit ve veřejném zájmu důsledky v justici a policii, podílejí se na špinavé hře represivních složek, které se pokoušejí „problém Straus“ zamaskovat, protože se zřejmě ledaskomu hodí „znalec“, který sice „nerozumí newtonovské fyzice“, jak v dokumentu zazní, ale zato je schopný provádět v minutě veletoče.

Nejde tu už dnes ale ani jen o rozhlas, jedná se o stavovskou čest českých médií. Dokument Matematika zločinu je veřejně přístupný, každý novinář si jej může poslechnout a prověřovat jeho závěry, s autorkami mluvit. Nemůžeme přece dovolit, aby se je podařilo umlčet, výsledky jejich práce zamést pod koberec.

Argument, že „se jedná přece jen o případ jednoho jediného soudního znalce“, neobstojí. Dokument má v sobě dost kvality, aby bylo jasné, že se jedná o problém systémový. A ukazuje se tu mimo jiné také ve zvláště ostrém světle směs arogance, nekompetence a zpupnosti Babišova ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, jejž byl až do konce jeho dní ve funkci schopen hájit i takový Respekt. Proč se v něm ještě nepsalo o Matematice zločinu?

Autorky odvedly zcela mimořádnou práci, nejen na české poměry. Je to v českém mediálním provozu jeden z mála výkonů evropské úrovně. Přesto se jich proti tomu, co zřejmě právem pokládají za cenzuru, zastal jen Reflex, Aktuálně a Deník Referendum.

Na počátku projektu vyšel výborný článek v Reportéru, který je bohužel za paywallem. Dvakrát se za ně také dobře postavil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Bohužel ale nebyl schopen vyvolat z události aféru, kterou restriktivní postup vedení Českého rozhlasu zasluhuje.

Teď už tu jde také o čest novinářské profese, o to, jak dokážeme být solidární s kolegy, kteří podají mimořádný výkon a narážejí na vydavatele či vedení redakce, jež brání v jeho zveřejnění. Toho se přece obáváme, že by mohlo nastat s postupujícími snahami pochybné politické moci získat nad veřejnoprávními médii kontrolu.

Jak to, že tedy nereagujeme, když se taková věc děje přímo před našima očima? Po mém soudu nemůžeme mít jiné požadavky, než aby Český rozhlas pořad odvysílal, zavázal se, že přestane spolupracovat s Jiřím Strausem a že své funkce opustí všichni, kdož se snažili odvysílání pořadu bránit místo toho, aby se ho snažili zdokonalit.

Případ skýtá příležitost institucím, které chtějí hájit novinářskou profesi. Jak se k němu postaví nedávno založená česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu? Jak se zachová Syndikát novinářů?

Ale je to příležitost i pro politiky, jedná se o zásadní věc veřejného zájmu. Pirátský poslanec Jakub Michálek na základě našeho podnětu už v dané věci začal jednat.

Především tu jde o zkoušku solidarity každého jednoho média u nás. Nezastat se Brit Jensen a Magdaleny Sodomkové by v tuto chvíli znamenalo selhávat ve své základní odpovědnosti, kterou jako novináři vůči společnosti máme.