Demokracie a boj o soudy

Otázky nad ovlivňováním soudů a soudců ze strany politiků v naší zemi se neobjevily nenadále. Jde spíše o vyvrcholení trendů, které se u nás prosazovaly již dříve.

Není asi náhodou, že velká část naší politické elity vychází jen z minimalistického chápání demokracie. Stačí volby a ti, kdo v nich zvítězí, si pak mohou dělat, co chtějí. Jistě, pravidelně konané volby s patřičnými přívlastky (svobodné, soutěživé, rovné…) jsou základní podmínkou pro legitimitu demokratického režimu. Ale demokracie nejsou jen volby.

Demokracie může fungovat jen v prostředí právního státu, tedy při dodržování ústavy a zákonů. A také nelze zapomínat, že v demokracii jsou jasně vymezeny a omezeny moci. To je ten slavný (a svatý) princip demokracie, že občan může dělat vše, co mu zákon nezakazuje, a politik (instituce) může dělat jen to, co mu zákon dovoluje.

Ovlivňování soudců je trestným činem (paragraf 335 trestního zákoníku), byť je samozřejmě otázkou, zda v těchto případech došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Pokud by se ale obdobných aktivit dopustil běžný občan (nedisponující žádnou mocí), který by si přišel pohovořit se soudcem – jak říká Mynář „na čtyři oči“ – a říkal mu své stanovisko, jak má vyřešit sousedský spor o plot a padaná jablka, každý by to považoval za nepřípustné chování.

164812_116982398373262_8114438_nVývoj ukázal, že představy prezidenta šly nakonec jiným směrem a nyní odpovídají spíše trendům v Polsku a Maďarsku. Foto FB V. Mynáře

V případě zaměstnance „instituce“ prezidenta i prezidenta samého se vlastně neví, zda to je, či není přípustné. Přitom je to mnohem závažnější, protože vstupují do prostoru, který jim není povolen. Nikde není napsáno, že by prezident měl či mohl seznamovat soudy se svým stanoviskem. A mocenské postavení a některé pravomoci prezidenta vůči justici (jmenování či návrhy na jmenování) mohou vyvolávat pocit nátlaku a u morálně slabších jedinců snahu vyhovět.

V Maďarsku a Polsku lze vidět jednoznačné snahy dostat justici i ústavní soudy pod politickou kontrolu; jde o zřejmou součást odchodu od principů liberální demokracie. Nutno ale říci, že ani v těchto zemích, ani u nás nejde jen o momentální situaci. Jde spíše o vyvrcholení určitých trendů, které se u nás prosazovaly již dříve. Připomeňme si to na příkladu tří soudů – Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (ten ovšem není součástí soustavy obecných soudů).

Z hlediska politických vlivů nejproblematičtější situace byla zřejmě na Nejvyšším soudu, zejména v letech 2006–2010. Předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou protiústavně odvolal z funkce prezident Václav Klaus a na místo místopředsedy dosadil Jaroslava Bureše. Iva Brožová se obrátila na Ústavní soud, který odmítl nejen její odvolání, ale i dosazení Bureše do funkce. Ale veřejnost asi nejvíce v daném období vnímala kontroverzní aktivity místopředsedy soudu Pavla Kučery v případu Jiřího Čunka (takzvaná kauza justiční mafie).

Vznik Nejvyššího správního soudu, který ústava předpokládala, byl neustále oddalován a vznikl nakonec až roku 2003. Není nevýznamný, kromě správní agendy funguje i jako volební soud, probíhá zde kárné řízení soudců i státních zástupců. Jeho prvním předsedou byl Josef Baxa a díky němu tento soud získal kvalitní pověst a vysokou autoritu u odborné veřejnosti. Baxův mandát skončil v roce 2018 a prezident vybral za nového předsedu Michala Mazance.

Kontroverznost tohoto výběru se netýká osoby, ale toho, že dotyčný za tři roky dovrší 70 let a bude muset soud opustit. To znamená, že prezident bude mít ještě jednou možnost vybírat z členů tohoto soudu nového předsedu. Nelze vyloučit, že se v mezidobí pokusí protlačit „svého“ člověka mezi soudce nebo že bude sledovat, kteří soudci pečlivě naslouchají prezidentským stanoviskům.

Ústavní soud se také nevyhnul politickým tlakům, respektive snaze oslabit jeho význam. V době prezidentování Václava Klause se Ústavní soud dostal do složité situace, kdy měl výrazný nedostatek soudců a Václav Klaus, kterému neprošly dva dosti kontroverzní návrhy přes Senát, další návrhy nepodával. Nutno říci, že po nástupu prezidenta Miloše Zemana se situace výrazně zlepšila a Ústavní soud byl rychle a kvalitně doplněn.

Ústavní soud nesporně také získal výraznou autoritu u veřejnosti. Neochota přihlížet při rozhodování ke „stanoviskům“ prezidenta vedla ale zřejmě k přehodnocení prezidentova pojetí odbornosti této instituce. Jde zejména o budoucího předsedu. I když Pavlu Rychetskému končí mandát o několik měsíců později než prezidentu Zemanovi, takže jmenování může být ponecháno až na nového prezidenta, předseda Ústavního soudu v době nástupu do druhého funkčního období veřejně vyjádřil případnou ochotu rezignovat v polovině mandátu.

Interpretace odborníků (a spekulace v tisku) byly takové, že v té době skončí mandát předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy a na uvolněné místo by mohl přijít kvalitní nástupce; předpokládalo se tehdy, že stejný názor sdílí i prezident Zeman. Vývoj ukázal, že představy prezidenta šly nakonec jiným směrem a nyní odpovídají spíše trendům v Polsku a Maďarsku.

A „jazyková“ noticka na závěr: před sněmovním podvýborem pro justici jak Baxa, tak Šimíček zřejmě sdělili, že nezávislost soudu nebyla ohrožena, tedy že nebyli ve svém rozhodováni ovlivněni. V pořadu Události, komentáře 29. ledna 2019 interpretovala poslankyně Zuzana Ožanová (ANO) jejich sdělení tak, že „k ovlivňováni justice nedošlo“.

Ovlivnění a ovlivňování je ale podstatný rozdíl! Že by problém s češtinou? Nebo to není neznalost? Třeba jí někdo „na čtyři oči“ vysvětlil, jak nenápadně posunout význam. A mimochodem, „na čtyři oči“ je slangový výraz podsvětí, nebo politiků? Nebo jak podsvětí, tak politiků?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.