V roce 2012 napsal reportérce Magdaleně Sodomkové neznámý muž z indonéského Bali, že prchá před trestem. Tvrdil, že verdikt nebyl spravedlivý, a to kvůli chybě soudního znalce. Po stopách tohoto experta přezdívaného novináři „matematik zločinu“ se pak reportérka vydala společně s dánskou dokumentaristkou Brit Jensen. Vznikl pětidílný audioseriál s názvem Matematika zločinu spolufinancovaný Českým rozhlasem a Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky.

Dvojice autorek měla tou dobou v Českém rozhlase dobrou pověst. Společně dříve vytvořily rozhlasový dokument Yusra plave o život o syrské dívce, která s dalšími lidmi dotáhla rozbitý člun s uprchlíky k řeckému pobřeží a zachránila tak patrně jejich životy. Yusra Mardini se dostala až na olympiádu v Riu. Dokument od rozhlasu koupila dokonce stanice BBC.

S novým projektem ale Sodomková a Jensen v rozhlasu — přes počáteční přijetí — narazily. Seriál je hotový od podzimu loňského roku. Stanice Plus, která jej měla odvysílat, ho ale drží v šuplíku. Ředitel Českého rozhlasu René Zavoral mezi tím prohlásil, že pokud autorky neopraví údajné chyby, jež ale blíže nespecifikoval, mohlo by se na celou věc pohlížet jako na zpronevěru veřejných peněz.

Šéfredaktor Plusu Petr Šabata zas tvrdí, že Matematika zločinu porušuje etický kodex Českého rozhlasu. Autorky naopak mluví o cenzuře.

Seriál si mezitím přesto našel desítky tisíc posluchačů a skalní fanoušky díky tomu, že jej autorská smlouva umožnila Sodomkové a Jensen zveřejnit na svém vlastním webu Matematikazlocinu.cz. V dubnu seriál zvítězil v kategorii reportáž na mezinárodním festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio.

V červnu jej ocenila mediální skupina Active Radio Daniela Křetínského šekem v hodnotě sto tisíc korun na reklamu v síti svých rádií. „To musí být snad poprvé v historii, kdy komerční mediální dům podpoří ze svého rozpočtu produkt veřejnoprávního média,“ směje se Magdalena Sodomková.

Proč Matematiku zločinu provází takový spor a napětí? Komu a proč vadí seriál dokumentující dvě justiční nespravedlnosti způsobené jedním soudním znalcem? Oběma autorkám se zatím příliš zastání nedostalo. V rozhovoru s nimi jim dáváme příležitost vysvětlit svůj pohled na věc.

Český rozhlas na váš nápad zpracovat kontroverzní průběh dvou soudních případů, v nichž figuruje soudní znalec v oboru forenzní biomechanika Jiří Straus, nejprve reagoval vstřícně. Kdy a proč se tato situace změnila?

MS: Když jsem se v létě 2017 domluvila s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky, že náš nápad podpoří grantem, a přišla pak s touto informací za tehdejším ředitelem stanice Plus Ondřejem Nováčkem, byl šťastný nejen z toho, že mám nápad, ale i peníze. Náš nápad byl už dříve dobře přijat na rozhlasové schůzi, takzvané burze nápadů.

Po úspěchu se seriálem Yusra plave o život měli ostatní radost, že zas něco chystáme. Začaly jsme tedy pracovat. Pak ale Ondřej Nováček povýšil, na jeho místo nastoupil Petr Šabata a věci se začaly měnit.

V srpnu 2018 jsme dělaly poslech pro management rozhlasu. Petr Šabata prohlásil, že žádná stanice neslíbila, že náš seriál odvysílá. Už v březnu 2018, kdy naše práce naplno běžela a on nastoupil na pozici ředitele Plusu, začal zpochybňovat, že si seriál vůbec někdo objednal.

Téma pana Strause a jeho pochybných znaleckých posudků, které vedly i k justičním omylům, jste, Magdo, popisovala jako novinářka už v minulosti. Není to tedy nové téma. Co vás vedlo se k tomu vrátit? A proč touto formou?

MS: Na Jiřího Strause jsem narazila úplnou náhodou už v roce 2012, kdy jsem pracovala pro Reflex. Zabývala jsem se disertačními pracemi bratrů Bártových (Vít Bárta, někdejší ministr dopravy za Věci veřejné, a jeho bratr Matěj).

Ukázalo se, že obě dvě jsou do značné míry opsané z odborné práce pana Strause — ten byl ale současně jejich oponentem a ve svém posudku psal, že jsou obě výborné a doporučuje je k obhajobě. Mimochodem oba bratři měli jednu celou kapitolu zcela stejnou. Evidentní plagiát. Jak jsem postupně měnila práce v různých médiích, stále jsem se k panu Strausovi vracela.

S Brit jsme se u případu Jiřího Strause shodly, že nejde jen o něj, ale o selhání systému. Zajímalo nás, jak je možné, že ten člověk stále proplouvá. Jak je možné, že nikdo nezasáhne. No a shodly jsme se na tom, že by to bylo ideální téma na „True Crime Story“, což je žánr, který je v zahraničí etablovaný a populární.

Můžete to přiblížit?

BJ: V Americe vznikl před pěti lety podcastový pořad Serial jako opozice k neustálému zkracování a klipovitosti. Jde do hloubky, do detailů, díly jsou dlouhé a má to mimořádný úspěch.

Vyprávění v audiu samozřejmě není nic nového, ale oni to pojali jako seriál. Už dnes samozřejmě můžeme sledovat různé prázdnější krimistory o tom, kdo koho zavraždil a kolik při tom teklo krve. Pokud ale máte komplexní a složitý materiál, je to výborný žánr umožňující různé odbočky, vedlejší dějové linie a podobně.

Jak se stalo, že jste mohly seriál Matematika zločinu zveřejnit na vlastním webové stránce?

MS: Obvykle v autorské smlouvě s rozhlasem stojí, že Český rozhlas má výhradní práva na dílo. To znamená, že autoři nemají práva žádná a rozhlas to může, ale i nemusí vysílat. Nicméně vzhledem k tomu, že asi polovinu výroby platil Nadační fond nezávislé žurnalistiky, smlouva byla uzavřena jako nevýhradní. Pro nás z toho plyne, že můžeme seriál vysílat kdekoliv jinde.

Kdyby to tak nebylo, mohl by zůstat seriál navěky někde v archivu?

BJ: Přesně tak.

MS: Od samého začátku v rozhlase neřešili otázku, jak ten seriál udělat tak, aby podle nich odpovídal etickému kodexu. Co upravit. Řešili pouze to, jak je možné, že máme copyright a jak je možné, že seriál je venku.

BJ: Teprve v červnu 2019 jsme po mnoha jednáních dostaly seznam úprav, které máme udělat v prvním až čtvrtém díle. Jde o úplné drobnosti, které mohly být hotové hned v říjnu 2018 a seriál mohl vyjít. Tenkrát nám nikdo nesdělil žádné konkrétní výtky, vlastně nám neřekl nikdo vůbec nic. Až v lednu 2019 jsme se přes posluchače dozvěděly, že seriál porušuje etický kodex rozhlasu.

Poukazování na etický kodex Českého rozhlasu patří k hlavním výtkám. Nadační fond pro podporu nezávislé žurnalistiky si k tomu nechal vypracovat posudek od Jana Motala z brněnské katedry žurnalistiky, který dochází k názoru, že seriál kodex neporušuje.

BJ: Od té doby, co jsme Matematiku zločinu dodělaly, se s námi nikdo nebavil — dokud jsme na konci ledna tohoto roku nepožádaly Petra Šabatu o schůzku. Když říká, že je pořad proti kodexu, tak ať nám to vysvětlí, chtěly jsme po něm. Já jsem v té době měla dokonce zákaz Petra Šabatu kontaktovat. Schůzka se nakonec konala až 28. února. Výsledkem bylo, že se seriál stejně vysílat nebude, protože — slovy Petra Šabaty — „už není aktuální a nemá na to chuť.“

Co se dělo dál?

BJ: Pak jsme s Matematikou zločinu vyhrály rozhlasovou cenu Prix Bohemia. Napsalo o nás Aktuálně.cz a díky tomu se jednání v rozhlase obnovila. Teprve v květnu jsme se setkaly s šéfem zpravodajství Janem Pokorným. Ten však stojí za Šabatou v názoru, že seriál porušuje kodex.

To bylo vše?

BJ: Když jsme se ocitly na shortlistu Prix Bohemia, naši fanoušci začali psát do rozhlasu a ptali se, proč nás ještě neodvysílali. V rozhlase panovala obava, že bychom mohly Prix Bohemia vyhrát. Šéf nových médií Jiří Malina tedy vymyslel, že o nás napíšou na web rozhlasu článek a dají tam link na naše soukromé stránky. S tím jsme vůbec nemohly souhlasit, protože to by opticky sice vypadalo, že za námi rozhlas stojí, ale veškerá právní odpovědnost by byla nadále jen na nás. Jak si mohli myslet, že to takhle urovnají?

MS: Vítězný dokument Prix Bohemia měl být vysílán na stanici Vltava. Šéfka Vltavy za mnou před vyhlášením přišla a řekla mi: Já vám moc přeju, abyste vyhrály, ale pokud se to stane, nemůžu to odvysílat, protože musím držet basu s ostatníma. My jsme na to vyhlášení pak s Brit nebyly, byly jsme každá někde v zahraničí. Rozhlas náš seriál zase stáhl z programu. Ředitel rozhlasu René Zavoral dokonce začal zpochybňovat porotu Prix Bohemia. Přitom tam sedí profesionálové mezinárodní rozhlasové scény…

Stalo se naopak i něco, co vás mile překvapilo?

MS: Podpora ze strany našich posluchačů je úžasná. Když jsme byly v koncích, daly jsme na náš web číslo účtu. A najednou tam začaly chodit peníze! A přišlo nám například osm tisíc od postiženého člověka, který nám napsal, že na to šetřil tři měsíce! Lidi nám psali úžasné vzkazy. Takovou podporu jsem jako novinářka necítila nikdy. Beru to jako velkou zodpovědnost.

Brit, vy jste stále zaměstnankyně centra výroby Českého rozhlasu. Změnila se během posledního roku po sporech o odvysílání Matematiky zločinu vaše situace?

BJ: Momentálně je samozřejmě těžké najít směr, jak pokračovat dál. Jako interní zaměstnankyně jsem tam čtyři roky a externě jsem spolupracovala sedm let. Nikdy jsem neměla v té práci problémy. Když jsem v roce 2015 začala dělat dramaturgii na vltavském radiodokumentu, byla jsem velice mile překvapená tím, jak to bylo svobodné prostředí. Cítila jsem tam volnost a svobodu. To samé dnes nemůžu říct.

Čím si to vysvětlujete? Souvisí to se současnou politickou situací v zemi, se stupňujícím se tlakem na mediální rady?

BJ: Určitě. Rozhlas je bohužel hodně hierarchická instituce. Záleží na tom, kdo sedí nahoře. Posledních pár let je to člověk, který podmínky pro svobodu nevytváří, právě naopak, což je hned cítit v celé instituci. Kauz bylo už více: Kroupa, Fischer. Podle mě je to instituce řízená strachem.

Co přesně nahlodává vaši důvěru ve vaše nadřízené?

MS: Před pár týdny jsme se dozvěděly, že životní partnerka Petra Šabaty Veronika Křesťanová pracuje od roku 2017 jako místopředsedkyně městského soudu v Praze. Pan Šabata byl k našemu projektu skeptický od samého začátku naší spolupráce. Vůbec jsme netušily proč! Teď už to víme.

Jak ten soud souvisí s kauzami, které popisujete?

MS: Jednak řešil jednu z kauz, kterou rozplétáme — kauzu pana Tomana. Ale hlavně, u městského soudu v Praze je zapsán jako znalec právě profesor Straus, s čímž po dlouhá léta nikdo nic nedělá ani nehodlá dělat.

Na začátku roku 2018 jsme s tím soudem měly šílené problémy. Žádný soudce s námi nechtěl mluvit. Tisková mluvčí nám dala neúplná čísla posudků znalce Strause. Na mě osobně útočili, že jsem zaujatá, protože jsem v tom námi popisovaném případě svědčila coby novinářka, která o tom psala.

Přitom já mám povinnost svědčit, když mě k tomu soud vyzve, jinak mi hrozí až padesát tisíc pokuta. Až po roce problémů s tímto soudem se dozvídáme, že jeho místopředsedkyně je partnerka pana šéfredaktora Šabaty! Taková věc v životě pochopitelně může nastat. V solidní redakci na to ale šéf předem upozorní a investigaci dozoruje někdo jiný.

To je tedy zvláště v souvislosti s tím, že vám je předhazován etický kodex rozhlasu, poměrně pikantní…

MS: S Petrem Šabatou jsme navíc začaly spolupracovat asi týden po vraždě Jána Kuciaka, kdy mi současně někdo vykradl byt. Musím říct, že jsme byly poměrně vystrašené z toho, co se tady děje, jak se mění situace pro novináře.

Počkejte, vám vykradli během práce na Matematice zločinu byt?

MS: Ano, ale pro to, že by ta loupež souvisela s mou prací, samozřejmě nemám důkazy. Osobně jsem prosila pana Šabatu, aby veškeré informace o naší investigaci byly důvěrné. S Brit jsme si posílaly jen šifrované zprávy, absolvovaly jsme trénink v kyberbezpečnosti.

To vše proto, abychom neohrožovaly samy sebe nebo naše zdroje. A vedle toho jsme nosily audia a scénáře šéfredaktorovi, který je ještě ten večer mohl doma konzultovat s někým z městského soudu v Praze. S místopředsedkyní.

BJ: Když jsme tohle před dvěma týdny probíraly s šéfredaktorem a s vedoucím rozhlasového zpravodajství Janem Pokorným, nejdříve řekli, že to je „nechutný osobní útok“. Ale nakonec tu informaci potvrdili a ohradili se, že nejde o střet zájmů.

Vraťme se ještě k tomu vyloupenému bytu. Jak se to stalo? O co jste přišla?

MS: Měly jsme tehdy nějakou schůzku s policajty, kteří nám říkali, že bychom si měly dávat pozor, že by nám například někdo mohl vykrást byt a podobně. Nebrala jsem je vážně. Oni zas kontrovali, že na to „ti lidé“ můžou mít své lidi, třeba nějaké feťáky.

Zdálo se mi to přitažené za vlasy. Pár dní na to, v neděli večer, píšu Brit smsku, že mám doma materiály, které chci uklidit jinam, ale že teď už vím, že ten seriál s nimi doděláme. Policajti mě vystrašili.

Neustále jsem chodila s počítačem a rekordérem na zádech. Po tom varování jsme naše materiály začaly schovávat jinde než doma. Do dvanácti hodin po té smsce mi někdo vybral byt. Šli vyloženě po mojí technice. Ale tohle jsem měla dobře schované, nenašli to. Policie případ uzavřela s tím, že neví, kdo by to byl.

Stalo se vám ještě něco zvláštního?

MS: Jednou mi jedna osoba poslala smsku, abych se podívala na web vězeňské správy, že tam je něco, co mě bude zajímat. Koukla jsem se na to na mobilu. Bylo to tam. O hodinu později jsem se na to chtěla podívat doma z počítače. A ta oficiální stránka vězeňské správy zmizela. To mě vedlo k vážnému podezření, že někdo sleduje naši komunikaci.

Někdy před měsícem jste tedy konečně po všech peripetiích dostaly seznam údajných chyb, které máte v Matematice zločinu opravit. Opravíte je? Odvysílají to poté?

MS: V prvních čtyřech dílech jde jen o marginální opravy. Ale pátý díl překopali celý. Chtějí vystříhat soudkyni i matku poškozeného. Je to tak masivní zásah, jako byste ustřihli konec seriálu.

Jaké to má celé smysl?

BJ: Ospravedlnit to, že nám dělají devět měsíců peklo.

MS: Já říkám, že to, co nám celou dobu dělají, je cenzura. A oni tedy musí přijít s nějakým zdůvodněním. Proto říkají, že musíme opravit chyby. Hrají to tak, že „až autorky milostivě opraví chyby, bude to vysílatelné“.

Ale vždyť je to směšné. V podcastových aplikacích už to je! V plné verzi. Pokud to tedy rozhlas neodvysílá, ale vypustí svou podcastovou verzi, jak to udělají? Pošlou to do těch stejných aplikací, kde si každý přece bude moct poslechnout rozdíl mezi těmi verzemi a udělat si na zásahy rozhlasu vlastní názor.

Takže chápu-li to dobře, všechny konflikty a peripetie, které vy dvě coby dříve oceňované autorské duo nyní zažíváte, mají jediného společného jmenovatele. A to je osobní vazba Petra Šabaty, šéfredaktora Českého rozhlasu Plus, na městský soud v Praze.

BJ: Řeknu to takhle: dříve před tím tématem nebyla žádná ostražitost. Začalo to s jeho příchodem.

V Matematice zločinu zachycujete dva kontroverzní případy způsobené chybami jednoho soudního znalce. To se svým způsobem jeví jako marginálie v kontextu všech možných problémů téhle země. Proč může medializace těchto případů tolik vadit?

MS: Matematika zločinu odhaluje selhání systému, nejsou to čtyři hodiny o jednom znalci. Jiří Straus už udělal prokazatelné chyby ve více než deseti případech. My ukazujeme, jakým způsobem se znají obhájce se soudcem, znalcem, přísedícím, se státní zástupkyní. Část z nich soudila už za komunismu. Myslím, že jsme na našem případu prokázaly, jak strašně u nás může fungovat justice.

Určitě tak nepracují všichni, ale nepochybně tady taková skupina — která je schopná zmanipulovat případ — operuje. Městský soud s posudky pana Strause pracuje a kryje jej. Ministerstvo spravedlnosti s tím také celá léta nic neudělalo.

BJ: Pan Toman, jehož případ v Matematice zločinu rozplétáme, seděl o mnoho let více, než měl. A u městského soudu není nikdo, kdo by se postavil a řekl nahlas, co se stalo, jak a proč se to stalo a co se bude dělat pro to, aby se taková věc neopakovala. Vidíme, že celý ten systém není otevřený tomu, aby se napravoval. Co to tedy znamená? Že ta chyba, které se dopustili, není uznaná? Že se to stále děje?

Co by taková náprava znamenala?

MS: Byl by to vlastně dost odvážný krok, protože by pak museli revidovat mnohem více případů. Pan Straus provedl za svou kariéru kolem sedmi set posudků. Umíte si představit, jak by se ten problém mohl ještě nafouknout? Kolik lidí by chtělo revidovat případy?

Tedy je teoreticky možné i to, že se v tom systému osvobodil někdo, kdo skutečně provedl těžký zločin?

MS: Jistě, ale hrozilo by také, že by se o znovuotevření případu hlásili i lidé, kteří sedí po právu.

Jeden z nejsilnějších momentů seriálu je vaše schůzka s tehdejším ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem. Vy jste za ním přišly s tím, že chcete mluvit o problémech s posudky pana Strause. Připomeňme, že v roce 2013 se podepsalo třináct kapacit z oboru biomechaniky pod dopis žádající Městský soud v Praze o přezkoumání odborné znalecké úrovně Jiřího Strause. A nedlouho na to byl odvolán z funkce vedoucího katedry kriminalistiky Policejní akademie v Praze. Robert Pelikán vás ale agresivně vykázal pryč. Co se stalo?

BJ: Robert Pelikán i jeho mluvčí věděli, že chceme mluvit zejména o případu pana Juřeny. Čekaly jsme, že ministr řekne pár hezkých vágních frází, aby veškeré pochybnosti rozptýlil, ale namísto toho na Magdalenu takhle nastoupil. Tím ovšem ke své roli v tom všem připoutal pozornost. Znamená to tedy, že má nějaké závazky? Že je za tím něco víc?

MS: Při natáčení nám říkali vědci, kteří dlouhodobě kritizují práci Jiřího Strause, že je někdo z Pelikánova úřadu prosil, aby dodrželi embargo a vůbec se s médii nebavili o případu pana Juřeny. Údajně jim bylo řečeno, že Pelikán potřebuje klid na práci a že případ řeší. Věděly jsme ale, že Městský soud v Praze stížnost biomechaniků na práci znalce Strause zamítl a že ministerstvo jeho postup potvrdilo. Profesor Straus díky těmto institucím opět začal vypracovávat posudky. Takže bylo jasné, že to ministerstvo kryje.

Existuje i jiná spojitost mezi Pelikánem a případem pana Juřeny?

MS: Pelikán vytvořil expertní skupinu, která měla vnést do tohoto případu světlo. Vědci si skutečně mysleli, že mu vysvětlí, co se v biomechanice děje. Při naší schůzce mi Robert Pelikán řekl, že pracuji jen s informacemi z jedné strany. Ale sám mi informace z druhé strany poskytnout odmítl.

V případě pana Juřeny sehrál důležitou negativní roli státní zástupce Roman Kafka. Pelikán sice sliboval vědcům problémy v biomechanice vyřešit, ale těsně před tím, než odešel z úřadu, navrhl zrovna tohoto státního zástupce jmenovat soudcem. Brali to samozřejmě jako zradu. Vnímali to tak, že jim Pelikán zavřel pusu, zařídil si klid na práci a pak z jedné té kontroverzní postavy udělal žolíka. Najednou bylo vidět, na čí je straně.

Pracujete dál?

MS: Byly jsme z toho dost vyždímané. Já teď ale pracuji na knížce, Brit dál natáčí.

BJ: Právě v tom je ofenzíva rozhlasu velmi úspěšná. Uvrhla nás do boje, který nás vysál. Efektivně to blokuje naši možnost na tomto tématu pracovat dál.

Vy jste při natáčení Matematiky zločinu nabídly panu Strausovi rozhovor, ale odmítl vás. Naopak vám i vašim některým respondentům hroil žalobou. V minulosti jste s ním však, Magdo, rozhovor dělala.

MS: Ano, byl tehdy zvyklý na velkou přízeň médií. Jenomže já jsem za ním přišla s nepříjemnými otázkami. Ukázala jsem mu posudky disertací bratrů Bártových, které označil za výborné, ačkoliv opisují jeho odbornou publikaci.

Den po mém článku vyšel v Parlamentních listech text, kde Bárta všechno popíral a tvrdil, že je to nesmysl. Robert Kaliňák, tehdejší slovenský ministr vnitra, měl tiskovku, kde tvrdil, že podezření padající na hlavu bratislavské policejní akademie jsou nesmyslná…

Je to tak, že Jiří Straus umožnil získat tituly lidem, kteří nestudovali poctivě? Na bratislavské policejní akademii to nebyl ojedinělý případ. A tito lidé dnes s titulem JUDr. anebo jako policisté nastupují do praxe — na místa, kam by se jinak nedostali. Znamená to, že tady v odvětví, které má bránit spravedlnost, pracují lidé bez kvalifikace, kteří se chovají jako hochštapleři a dělají chyby z blbosti, anebo — protože jsou sami nečestní — systém ohýbají? Jiří Straus učil i v Praze, v Karlových Varech na škole svázané s plzeňskými právy, v Bratislavě. Nepoctivě získané tituly, na kterých se podílela řada vysokoškolských pedagogů, jsou větší problém, než se může zdát.

ZUZANA VLASATÁ