České osobnosti roku 2018
Jakub PatočkaČeskou osobností roku pro rok 2018 vyhlašujeme Petra Fischera. Společnost mu tvoří Elena Gorolová, Daniel Hůle, Ivo Bystřičan, Libor Rouček a Aneta Petani.
Již posedmé na začátku ledna vyhlašujeme v Deníku Referendum osobnost loňského roku. Jako každoročně se jedná o přehlídku lidí, jejichž veřejné působení v uplynulém roce přispívalo k tomu, aby poměry v České republice získaly příznivější tvar z hlediska východisek, k nimž se náš deník sám hlásí: prohlubování — v posledních letech však spíše obrana — kvality demokracie, sociální spravedlnosti a úcty k přírodě.
V přehlídce osobností roku se pokaždé zrcadlí základní témata uplynulého roku. Obvykle se v ní odrážejí také výsledky voleb; nějaké se tu konají prakticky každoročně. Vloni se konaly troje — prezidentské, komunální a senátní. Výsledek každých z nich přinesl sice i tentokrát některé příznivé momenty, ale vcelku ani jedny z nich neznamenaly podstatnější příslib.
Prezidentské volby skončily těžkým zklamáním, neboť o dalších pět prodloužily ostudu usídlenou na Pražském hradě. Příští generace těžko uvěří tomu, že jsme opakovaně a dobrovolně byli schopni ve svobodných volbách, bez zjevných tlaků zvenčí, učinit svým prezidentem člověka tak monstrózně odpudivého, de facto zakládajícího si na okázalém pohrdání humanitou, jako je Miloš Zeman. Je to národní hanba.
Nad podzimními senátními a komunálními volbami se tak tíživý stín nevznáší. Přesto ani z jedněch nelze čerpat nějakou podstatnější naději, jako tomu bylo v předcházejících případech. Radovat se lze z toho, že Babišovo ANO ztratilo Prahu — a v důsledku taktických manévrů — i Brno, případně z debaklu jeho podniku v senátních volbách.
Ale v Praze se teprve ukáže, co nová koalice svede. A je-li hlavním odrazem výsledku senátních voleb náhrada jednoho z posledních úctyhodných sociálních demokratů ve vyšší politice Milana Štěcha v čele parlamentní horní komory svérázným teplickým konzervativcem Jaroslavem Kuberou, není vcelku nad čím jásat.
Komunální volby opět přinesly některé mimořádně příznivé dílčí výsledky, důkladněji jsme tu popisovali ty z Chebu či Kolína. Ale jejich hlavní zprávou byl úplný debakl české levice, na němž se nepochybně podepsala její bezprogramová podpora Babišovy vlády.
Jedná se o zprávu o to pochmurnější, že ji ani jedna z obou parlamentních levicových stran není schopna jakkoli tvořivě zpracovat: chovají se jako hrdina nějakého strašného ruského románu z 19. století — drtivě prohrávají, a proto nic nemění. Obě tak, s odevzdaností jehňat vedených na porážku, smířeně podpírají Babišův režim, jehož pravou podstatu, koncepci a směřování, možná ani nechápou.
Ač nepřestáváme pochybovat o tom, že právě stranická politika nakonec bude nástrojem, který příznivé změny v české politice uskuteční, vloni se v ní nestalo nic zásadnějšího, na čem bychom pro budoucnost mohli stavět; snad s výjimkou překvapivě solidních výkonů Pirátské strany. Hlavní příznivé děje se u nás v loňském roce odehrávaly mimo stranickou politiku. V probouzejících se občanských iniciativách a hnutích, které znovu začínají objevovat kouzlo a sílu radikálních přímých akcí.
6.Aneta Petani
Mladá katolička, která se během mše celebrované arcibiskupem Dukou svlékla do podprsenky v katedrále svatého Víta, odhalila přitom nápis na svém těle, nasadila si trnovou korunu, a pak se sklopenou hlavou tiše vytrvala, dokud ji nevynesla ochranka, zosobňuje prudké spory, jež se vedou uvnitř českého křesťanství. Promítají se do nich samozřejmě i spory prostupující celou českou společností.
Konzervativní stranu reprezentuje právě arcibiskup Duka, přítel prezidentů Klause a Zemana a představitel nejreakčnější podoby katolictví, který jako kdyby do reálného světa vstoupil z nějaké karikatury v meziválečném protestantském časopise; dobře živený velebníček, přitulený k moci s medovým úsměvem hlásající, že „na chudý lid musí být přísnost“. Proti tomu stojí katoličtí intelektuálové, nejvýrazněji reprezentovaní Tomášem Halíkem, kteří se v duchu Kristova učení zastávají nejslabších a zranitelných, včetně například uprchlíků, a pokoušejí se, aby se v českém katolictví více odrážel vliv papeže Františka.
Protest Anety Petani se odehrál v reakci na zcela nestoudné kázání Petra Piťhy proti tzv. Istanbulské úmluvě, jež zavazuje státy, aby účinněji postupovaly proti násilí na ženách. Piťha se rozohnil proti své fantastické představě o skrytých úmyslech „Istanbulské úmluvy“, protože o ničem, co se v ní skutečně píše, nemluvil.
ČTK jeho projev shrnula takto: „Věřícím mimo jiné řekl, že jejich rodiny za názor, že muž a žena nejsou totéž, budou roztrženy, vezmou jim děti, za jakýkoliv nesouhlas bude deportace do ‚pracovně výchovných táborů vyhlazovacího charakteru‘, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, děti si budou moci zvolit pohlaví a rodiče jim ani nebudou moci dát jméno.“
V realitě se Istanbulská úmluva jmenuje Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Jejím základním účelem je účinněji bojovat proti fyzickému a psychickému týrání, nebezpečnému pronásledování neboli stalkingu, znásilňování, sexuálnímu obtěžování, ženské obřízce a proti vynuceným sňatkům, potratům a sterilizacím. Smlouva je platná od roku 2014 a ratifikovala ji převážná většina evropských zemí od Albánie po Island.
Co Petr Piťha v katedrále svatého Víta vykládal, byla hanebnost, jaké se české katolictví nedopustilo od dob posluhování komunistickému režimu. Jenomže jediný z význačných českých katolíků, který věc pravdivě pojmenoval, byl právě Tomáš Halík. Naopak arcibiskup Duka se za svého potřeštěného kolegu fakticky postavil.
Česká ženská lobby k tomu uvedla, že „Každá desátá žena v České republice zažije za svůj život znásilnění. Každý rok 160.000 Češek kvůli násilí způsobeném partnerem či manželem musí vyhledat lékařskou pomoc,“ a na Piťhu podala trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy.
Do takové situace vstoupil protest Anety Petani. Z mnoha jiných akcí podobného druhu konaných vloni při různých příležitostech se vymyká směsí odvahy a pokory. Mladá matka toho času na rodičovské, později mluvila o tom, jak těžké pro ni bylo překonávat ostych, jak těžké pro ni bylo vystoupit „z komfortní zóny“, ale jak by pro ni nebylo přijatelné, aby se řadoví křesťané nijak neozvali.
Bylo svým způsobem okouzlující, když mluvila o tom, že ji inspirovalo hnutí Femen, ale sundat si i podprsenku by jí připadalo „už trochu moc“. Taková směs odvahy k činu a cudnosti je vlastně fascinující.
Je možné, že přesně toto je dnešní české společnosti nejvíce zapotřebí: takovýto druh odvahy nemlčet od lidí, pro které to není nijak snadné. Od lidí, kteří si dokáží podržet pokoru a zdvořilost i při ostré konfrontaci. Přesně to možná potřebujeme právě v situacích, kdy se ve společnosti tak rychle sesouvají limity možného ve zpupnosti autorit.
Jak těžké to pro Anetu Petani muselo být, je dobře zřejmé i z jejího vystoupení v rozhovoru s Danielou Drtinovou — je vidět, jak těžce překonává rozpaky, jak zodpovědně se snaží volit každé slovo, jak na ni působí tíha situace, s níž nemá zkušenost, ale jak přitom dokáže poctivě a skromně trvat na svém. Je v tom tisíckrát víc křesťanské lásky i pokory než ve všech kázáních Dominika Duky dohromady.
5.Libor Rouček
O Deníku Referendum se říkávalo, že jsou to sociálně demokratické noviny a v nejširším slova smyslu, v němž je za sociální demokraty možné pokládat i Masaryka či Peroutku, je to asi i pravda. Jediným ročníkem, kdy v přehlídce osobností roku chyběl nějaký sociální demokrat, byl předminulý, ale to jen proto, že se v něm vyskytovala Anna Hubáčková, překvapivá senátní přemožitelka pokaženého sociálního demokrata Zdeňka Škromacha.