České osobnosti roku 2018

Českou osobností roku pro rok 2018 vyhlašujeme Petra Fischera. Společnost mu tvoří Elena Gorolová, Daniel Hůle, Ivo Bystřičan, Libor Rouček a Aneta Petani.

Jakub_cb

Jakub Patočka

08.01.2019 08:26

  • Domov
  • Štěstí z šesti

Již posedmé na začátku ledna vyhlašujeme v Deníku Referendum osobnost loňského roku. Jako každoročně se jedná o přehlídku lidí, jejichž veřejné působení v uplynulém roce přispívalo k tomu, aby poměry v České republice získaly příznivější tvar z hlediska východisek, k nimž se náš deník sám hlásí: prohlubování – v posledních letech však spíše obrana – kvality demokracie, sociální spravedlnosti a úcty k přírodě.

V přehlídce osobností roku se pokaždé zrcadlí základní témata uplynulého roku. Obvykle se v ní odrážejí také výsledky voleb; nějaké se tu konají prakticky každoročně. Vloni se konaly troje – prezidentské, komunální a senátní. Výsledek každých z nich přinesl sice i tentokrát některé příznivé momenty, ale vcelku ani jedny z nich neznamenaly podstatnější příslib.

Prezidentské volby skončily těžkým zklamáním, neboť o dalších pět prodloužily ostudu usídlenou na Pražském hradě. Příští generace těžko uvěří tomu, že jsme opakovaně a dobrovolně byli schopni ve svobodných volbách, bez zjevných tlaků zvenčí, učinit svým prezidentem člověka tak monstrózně odpudivého, de facto zakládajícího si na okázalém pohrdání humanitou, jako je Miloš Zeman. Je to národní hanba.

Nad podzimními senátními a komunálními volbami se tak tíživý stín nevznáší. Přesto ani z jedněch nelze čerpat nějakou podstatnější naději, jako tomu bylo v předcházejících případech. Radovat se lze z toho, že Babišovo ANO ztratilo Prahu – a v důsledku taktických manévrů – i Brno, případně z debaklu jeho podniku v senátních volbách.

Ale v Praze se teprve ukáže, co nová koalice svede. A je-li hlavním odrazem výsledku senátních voleb náhrada jednoho z posledních úctyhodných sociálních demokratů ve vyšší politice Milana Štěcha v čele parlamentní horní komory svérázným teplickým konzervativcem Jaroslavem Kuberou, není vcelku nad čím jásat.

Komunální volby opět přinesly některé mimořádně příznivé dílčí výsledky, důkladněji jsme tu popisovali ty z Chebu či Kolína. Ale jejich hlavní zprávou byl úplný debakl české levice, na němž se nepochybně podepsala její bezprogramová podpora Babišovy vlády.

Jedná se o zprávu o to pochmurnější, že ji ani jedna z obou parlamentních levicových stran není schopna jakkoli tvořivě zpracovat: chovají se jako hrdina nějakého strašného ruského románu z 19. století – drtivě prohrávají, a proto nic nemění. Obě tak, s odevzdaností jehňat vedených na porážku, smířeně podpírají Babišův režim, jehož pravou podstatu, koncepci a směřování, možná ani nechápou.

Ač nepřestáváme pochybovat o tom, že právě stranická politika nakonec bude nástrojem, který příznivé změny v české politice uskuteční, vloni se v ní nestalo nic zásadnějšího, na čem bychom pro budoucnost mohli stavět; snad s výjimkou překvapivě solidních výkonů Pirátské strany. Hlavní příznivé děje se u nás v loňském roce odehrávaly mimo stranickou politiku. V probouzejících se občanských iniciativách a hnutích, které znovu začínají objevovat kouzlo a sílu radikálních přímých akcí.

6. Aneta Petani
Mladá katolička, která se během mše celebrované arcibiskupem Dukou svlékla do podprsenky v katedrále svatého Víta, odhalila přitom nápis na svém těle, nasadila si trnovou korunu, a pak se sklopenou hlavou tiše vytrvala, dokud ji nevynesla ochranka, zosobňuje prudké spory, jež se vedou uvnitř českého křesťanství. Promítají se do nich samozřejmě i spory prostupující celou českou společností.

Konzervativní stranu reprezentuje právě arcibiskup Duka, přítel prezidentů Klause a Zemana a představitel nejreakčnější podoby katolictví, který jako kdyby do reálného světa vstoupil z nějaké karikatury v meziválečném protestantském časopise; dobře živený velebníček, přitulený k moci s medovým úsměvem hlásající, že „na chudý lid musí být přísnost“. Proti tomu stojí katoličtí intelektuálové, nejvýrazněji reprezentovaní Tomášem Halíkem, kteří se v duchu Kristova učení zastávají nejslabších a zranitelných, včetně například uprchlíků, a pokoušejí se, aby se v českém katolictví více odrážel vliv papeže Františka.

Protest Anety Petani se odehrál v reakci na zcela nestoudné kázání Petra Piťhy proti tzv. Istanbulské úmluvě, jež zavazuje státy, aby účinněji postupovaly proti násilí na ženách. Piťha se rozohnil proti své fantastické představě o skrytých úmyslech „Istanbulské úmluvy“, protože o ničem, co se v ní skutečně píše, nemluvil.

Taková směs odvahy k činu a cudnosti je vlastně fascinující. Foto DV TV

ČTK jeho projev shrnula takto: „Věřícím mimo jiné řekl, že jejich rodiny za názor, že muž a žena nejsou totéž, budou roztrženy, vezmou jim děti, za jakýkoliv nesouhlas bude deportace do ‚pracovně výchovných táborů vyhlazovacího charakteru‘, homosexuálové budou prohlášeni za nadřazenou vládnoucí třídu, děti si budou moci zvolit pohlaví a rodiče jim ani nebudou moci dát jméno.“

V realitě se Istanbulská úmluva jmenuje Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Jejím základním účelem je účinněji bojovat proti fyzickému a psychickému týrání, nebezpečnému pronásledování neboli stalkingu, znásilňování, sexuálnímu obtěžování, ženské obřízce a proti vynuceným sňatkům, potratům a sterilizacím. Smlouva je platná od roku 2014 a ratifikovala ji převážná většina evropských zemí od Albánie po Island.

Co Petr Piťha v katedrále svatého Víta vykládal, byla hanebnost, jaké se české katolictví nedopustilo od dob posluhování komunistickému režimu. Jenomže jediný z význačných českých katolíků, který věc pravdivě pojmenoval, byl právě Tomáš Halík. Naopak arcibiskup Duka se za svého potřeštěného kolegu fakticky postavil.

Česká ženská lobby k tomu uvedla, že „Každá desátá žena v České republice zažije za svůj život znásilnění. Každý rok 160.000 Češek kvůli násilí způsobeném partnerem či manželem musí vyhledat lékařskou pomoc,“ a na Piťhu podala trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy.

Do takové situace vstoupil protest Anety Petani. Z mnoha jiných akcí podobného druhu konaných vloni při různých příležitostech se vymyká směsí odvahy a pokory. Mladá matka toho času na rodičovské, později mluvila o tom, jak těžké pro ni bylo překonávat ostych, jak těžké pro ni bylo vystoupit „z komfortní zóny“, ale jak by pro ni nebylo přijatelné, aby se řadoví křesťané nijak neozvali.

Bylo svým způsobem okouzlující, když mluvila o tom, že ji inspirovalo hnutí Femen, ale sundat si i podprsenku by jí připadalo „už trochu moc“. Taková směs odvahy k činu a cudnosti je vlastně fascinující.

Je možné, že přesně toto je dnešní české společnosti nejvíce zapotřebí: takovýto druh odvahy nemlčet od lidí, pro které to není nijak snadné. Od lidí, kteří si dokáží podržet pokoru a zdvořilost i při ostré konfrontaci. Přesně to možná potřebujeme právě v situacích, kdy se ve společnosti tak rychle sesouvají limity možného ve zpupnosti autorit.

Jak těžké to pro Anetu Petani muselo být, je dobře zřejmé i z jejího vystoupení v rozhovoru s Danielou Drtinovou – je vidět, jak těžce překonává rozpaky, jak zodpovědně se snaží volit každé slovo, jak na ni působí tíha situace, s níž nemá zkušenost, ale jak přitom dokáže poctivě a skromně trvat na svém. Je v tom tisíckrát víc křesťanské lásky i pokory než ve všech kázáních Dominika Duky dohromady.

5. Libor Rouček
O Deníku Referendum se říkávalo, že jsou to sociálně demokratické noviny a v nejširším slova smyslu, v němž je za sociální demokraty možné pokládat i Masaryka či Peroutku, je to asi i pravda. Jediným ročníkem, kdy v přehlídce osobností roku chyběl nějaký sociální demokrat, byl předminulý, ale to jen proto, že se v něm vyskytovala Anna Hubáčková, překvapivá senátní přemožitelka pokaženého sociálního demokrata Zdeňka Škromacha.

Jak jsme si tehdy namlouvali, že jím zosobňovaná tvář ČSSD už se jednou provždy stává minulostí! Jako tolikrát, v optimismu jsme se mýlili. Koho by to jen před dvěma lety napadlo, že sociální demokracie se rozhodne být raději po škromachovsku bezvýznamnou nežli mířit k nějaké nové moderní evropské levicové síle. Vnitřní energie k tomu sociálním demokratům schází, stařičká strana podle všeho dodýchává.

Přitom dnešní stav strany, která se změnila ve vehikl vůdčí skupiny kolem Jana Hamáčka k udržení několika ministerských postů v Babišově vládě, lze brát jako variaci na odvěké dilema: kde leží limity pro snahu pokoušet se něčeho dosáhnout uvnitř špatné situace a kde naopak leží mez, za níž je nutné postavit se do vnitřní opozice.

Takové nesnadné morální dilema známe jako terč různých vtipů, od argumentace dozorce v koncentračním táboře, že svou práci nemůže opustit, poněvadž jinak by na jeho místo jistě přišel nějaký sadista, přes obehranou výmluvu normalizačních oportunistů, že do strany vstupují, aby ji změnili zevnitř, až po relativně nedávné všemožné fantaskní racionalizace Bursíkových zelených, jimiž zdůvodňovali destrukci své strany v koalici s ODS.

Takové příklady by mohly zakrýt, že dilema ospravedlnitelnosti pokusu konat dobro v rámci systémového zla, v sobě může nést hluboce reálný a morálně nejednoznačný základ. Typickým příkladem může být příběh protektorátního předsedy vlády Aloise Eliáše. V méně dramatické podobě je takové dilema v demokracii přítomno prakticky v každém uzavření nějakého typu aliance s programovým protivníkem.

Do takové kategorie tedy spadá i koalice mezi ČSSD a politickým hnutím ANO. Na straně ČSSD se zdůvodňuje jednak dílčími programovými ústupky Babišova hnutí v sociální oblasti a jednak výsledkem vnitrostranického referenda, které však – jak jsme tu popsali – bylo takovou parodií na svobodnou demokratickou proceduru, že se její výsledek nedá pokládat za legitimní.

O tom, proč není koalice ČSSD s politickým hnutí ANO případem morálně ospravedlnitelné kolaborace, už bylo napsáno dost a jistě bude čas se k tomu znovu vrátit, nyní se však konečně obraťme k člověku, který z aktivních sociálních demokratů odpor proti nejnedůstojnější polistopadové úloze ČSSD, zosobňuje. Je jím bývalý místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček.

Zda prý budu kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu? Ne, nebudu. Foto Idealisté

Před tak zvaným referendem, v němž se však mohlo pro jistotu hlasovat jen na stranických schůzích, na nichž si místní šíbři mohli dobře pohlídat výsledek, zveřejňoval den co den jeden argument, proč do vlády Agrofertu nevstoupit. Navzdory prohře nepřestal neospravedlnitelnou koalici kritizovat.

A přes svůj odpor k politice stávajícího vedení nabízel svým bezzásadovým počínáním zdecimované straně, že povede její kandidátku do Evropského parlamentu. S velkým rizikem, že pak ponese odpovědnost za pravděpodobný debakl.

Strana ho však, ve zřejmém přesvědčení, že na pluralitu už v ní není místo, odmítla. Rouček to okomentoval takto: „Zda prý budu kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu? Ne, nebudu. I za téměř beznadějné situace, kdy reálně hrozí, že se do EP nedostane ani jeden zástupce ČSSD, jsem na výzvy mnohých spolustraníků ČSSD nabídl, že jako někdejší místopředseda EP povedu její kandidátku. A v případě úspěchu straně opět zajistím místo ve vedení evropských socdem, případně celého parlamentu.

Vedení ČSSD tuto nabídku odmítlo, s poukazem, že jsem v referendu hlasoval proti účasti ve vládě s Andrejem Babišem. Takže nikam kandidovat nebudu. Účast ČSSD ve vládě s trestně stíhaným nomenklaturním komunistou, agentem StB a čerpačem miliardových dotací z kapes drobných daňových poplatníků naopak samozřejmě dál kritizovat budu.“

Čte se to jako vzpomínka na sociální demokracii, jaká byla, jaká mohla být, ale pro jakou se – zřejmě definitivně – ztrácí prostor. Na letošním sjezdu se evidentně k žádnými otřesům neschyluje; a pokud, tak spíše ještě k horšímu. To znamená, že strana fakticky již ztratila i to, na co u ní byl vždy spoleh: základní mocensko-politické instinkty. Ejhle, Zeman a Babiš dosáhli svého, sociální demokraté už prostě nechtějí vyhrávat volby.

4. Ivo Bystřičan
Pokud je známo, náš bývalý kolega, člen zakládající redakce DR, v posledních dobrých časech sociální demokracie – v době odporu proti hrůzovládám ODS – do ní chtěl vstoupit. Strana ho ale, jako mnoho jiných uchazečů s podezřele ideovou motivací a z podezřelého prostředí kulturní inteligence, raději odmítla. Měla recht, co by s nimi dnes dělala. A našeho přítele Bystřičana naopak netrápí, co dělat se stranickým průkazem.

Každopádně důvody, které ho málem před desetiletím přivedly mezi sociálně demokratické straníky, v něm evidentně dál působí v jeho občanských aktivitách. Když se loni na sklonku léta objevila zpráva, že patrně i vinou nedbalosti a předsudečnosti personálu přírodního koupaliště Lhota, přišli o život dva vietnamští hoši, hbitě zorganizoval společné vietnamsko-české pietní setkání.

Nikdo nedocení, jak mnoho v rasismem a přesudky bohužel čím dál promořenější české společnosti jeho čin znamenal. Vietnamci, ač zpravidla nepatří k prvním terčům maločeské nenávisti, jistě musí sesuv české společnosti ke zpátečnickému novovlastenectví sledovat s hlubokým neklidem.

Tragická událost mohla způsobit, že vztahy mezi českou vietnamskou komunitou a většinovou společností utrpí těžkou ránu. Díky Bystřičanově akci lze doufat, že naopak vznikl i prostor, na němž bude možné stavět porozumění, přátelství, spolupráci.

Bystřičan v letošní přehlídce zastupuje i radikální ekologické hnutí jako jeho příznivec a souputník. Foto FB IB

Vedle toho v loňském roce Ivo Bystřičan vytvořil pětidílný dokumentární seriál, v němž po dekádách zdokumentoval padesát prvních let českého ekologického hnutí. Zřejmě jako první tu jeho příběh vypráví bez toho, aniž by do něj promítal nějaké osobní zátěže či reminiscence. Podařilo se mu na poslední chvíli zachytit některé legendy z 60. let.

Ve svém vyprávění klade důraz hlavně na účinnost ekologického aktivismu. Celkem samozřejmě mu pak obrázek vychází tak, že ve snahách ekologického hnutí stěžejní role vždy připadala přímým akcím.

Vznik filmu se tak dobře potkává s nástupem nové generace aktivistů, kteří se v nejlepší tradici radikální ochrany přírody pokoušejí najít svou co nejúčinnější metodu občanské neposlušnosti, jež by mohla napomoci změnit sebevražednou trajektorii civilizace, zatím jen zcela nedostatečně reagující na osudovou hrozbu změn klimatu. Dlouho jsme zvažovali, že bychom osobností roku vyhlásili právě jednoho z aktivistů uskupení Limity jsme my, ale hnutí má svou natolik pevnou základnu i v naší redakci, že nám to nakonec nepřišlo vhodné.

Bystřičan tu tak v letošní přehlídce zastupuje i radikální ekologické hnutí jako jeho příznivec a souputník. Pedagogického potenciálu svého dokumentu je si podle všeho dobře vědom, protože jeho zkrácenou verzi posílá na pouť po českých školách.

3. Daniel Hůle
Jedním ze základních příznaků selhávání české demokracie je pandemie exekucí, které se zcela vymkly kontrole. Sužují desetinu populace, ohrožují sociální základy demokracie a živí výnosný byznys s chudobou všemožných parazitů od lichvářů, přes vymahače, mezi něž patří vedle exekutorů bohužel i nemálo advokátů, až po poskytovatele tak zvaného sociálního bydlení, kteří za ubytování často v otřesných podmínkách inkasují od beznadějně chudých lidí vydřidušské peníze. Tak vypadá v české praxi roku 2018 ilustrace staré průpovídky Ludvíka Vaculíka, podle níž namísto komunismu máme příčiny, z nichž vznikl.

Mnohé se změnilo od časů před čtyřmi pěti lety, kdy na problém upozorňoval soustavně a systematicky více méně pouze náš deník. Na tom, že se téma stalo stěžejní součástí společenské a politické debaty má zásluhu – samozřejmě kromě prohlubování problému samého – především jediný člověk: Daniel Hůle, který vede příslušnou pracovní skupinu v rámci Člověka v tísni.

Archiv článků Newton eviduje za loňský rok několik set textů, v nichž figuruje jako expert, který trpělivě znovu a znovu vysvětluje, proč je stávající česká praxe barbarská, v čem se odlišuje od všech civilizačně vyspělejších evropských zemí, v nichž je běžné, že člověk může dosáhnout úplného oddlužení během tří let, co by se mělo stát, abychom pandemii nesplatitelných dluhů a exekučního byznysu zastavili...

...a také, kdo tomu brání. „Vymahači mají v pohledávkách šedesát miliard a jde jim o strašně moc. Jejich vliv ve vztahu k politické reprezentaci je bohužel velký,“ řekl Daniel Hůle v jednom z rozhovorů.

Zákon, který se pod tlakem Člověka v tísni připravoval a měl se vloni schválit, nakonec prošel v notně vykostěné podobě, vinou toho, že mocná exekutorská a vymahačská lobby má, jak upozorňuje Hůle, své spojence prakticky ve všech stranách včetně Babišova ANO, které nakonec z vlastního návrhu ve velké míře vycouvalo.

Daniel Hůle: Vymahači mají v pohledávkách šedesát miliard a jde jim o strašně moc. Jejich vliv ve vztahu k politické reprezentaci je bohužel velký. Foto ČRo

Hůle se tématu věnuje ze všech konců. Rozumí mechanismům vzniku dluhů, celé technice exekucí, jak vypadá životní situace dlužníků, jak se mezi nimi snadno ocitají i děti, jak se s jejich chudobou obchoduje, co jim může pomoci v dnešních podmínkách a co by se mělo změnit v zákonech, aby se problém systémově zvládl. Každé jeho vystoupení je ukázkou umění střízlivé, věcné, přesvědčivé argumentace.

Zda se mu podaří nakonec proti mocnému protivníkovi prosadit přijatelné řešení, se nedá zatím říct. Jeho snažení každopádně prozatím poukazuje na limity racionální argumentace v politické debatě v současné české dysfunkční demokracii.

Je jasné, že má-li uspět, buď mu bude muset v mnohem větší míře pomoci síla největší české občanské organizace Člověka v tísni, který bude muset projevit mnohem větší vůli ke konfrontaci. Anebo si z likvidace exekutorsko-vymahačské lobby bude muset klíčové téma své politické kampaně v budoucnu učinit nějaká levicová politická strana, až se tu znovu začnou vyskytovat.

2. Elena Gorolová
Přece se nebudeme přít s BBC. Někdy je to skutečně tak, že máme-li si povšimnout vzácného člověka žijícího mezi námi, potřebujeme k tomu vidět, že se mu dostalo mezinárodního uznání. Přitom Elena Gorolová by jistě zasluhovala, aby se o ní mluvilo jako o jedné z nejúctyhodnějších současných českých osobností i bez toho, že ji britská rozhlasová stanice zařadila do svého výročního seznamu 100 inspirativních a vlivných žen.

BBC zařazení Eleny Gorolové zdůvodnila jejím bojem proti nedobrovolným sterilizacím a za návrat dětí z ústavní péče k jejich biologickým rodinám. V seznamu figuruje hned po bývalé australské premiérce. Podivuhodné je, že její zařazení na prestižní seznam, prošlo zcela bez povšimnutí českými tištěnými deníky. Věnovala se mu pouze veřejnoprávní média, rozhovor pro DVTV s ní pořídila Emma Smetana, jinak se události zabývaly už jen ženské časopisy.

Elena Gorolová byla nedobrovolně sterilizována po porodu druhého dítěte v roce 1990. V rozhovoru pro server Romea líčí, jak se snažila domoci spravedlnosti, ale jak narážela na hráz nepochopení a odpor úřadů.

Podivuhodné je, že její zařazení na prestižní seznam, prošlo zcela bez povšimnutí českými tištěnými deníky. Foto LLP

O problému, z nějž má pochopitelně celoživotní trauma, se ale nebála mluvit, nalezla další ženy, nejen Romky, postižené podobným osudem, začala je organizovat a postupně se jí dařilo vymoci na českém státě alespoň dílčí nápravu, omluvu i ukončení skandální praxe. Na řádné odškodnění postižené ženy ale čekají dodnes.

Elena Gorolová je vzácným příkladem komunitní organizátorky, která jsouc zatížena krutou nespravedlností ji bere jako příležitost zlepšit podmínky k životu sobě i ostatním lidem s podobným osudem. Člověka nad jejím příběhem napadá, jak je možné, že tu dosud ještě nemáme žádnou asociaci obětí lichvářsko-exekutorsko-vymahačské lobby.

1. Petr Fischer
Podle všeobecného přesvědčení byl Petr Fischer skvělým ředitelem rozhlasové stanice Vltava. Svobodomyslný intelektuál musel v čele stanice skončit podle všeho přesně proto, že je svobodomyslným intelektuálem. Jeho konec vynucený Radou Českého rozhlasu, v níž už zase začínají mít převahu různí zaparkovaní političtí vysloužilci, završil rok stupňujícího se tlaku na novináře působící v českých veřejnoprávních médiích.

Záminkou k ukončení Fischerova působení se stala údajně pornografická, ve skutečnosti poněkud explicitně erotická pasáž, přečtená v jednom z literárních pořadů. Když se bizarnost argumentu obnažila doslova v plné nahotě, ke slovu přišla konvenční „nenaplněná očekávání“. Marně Fischer argumentoval, marně se za něj stavěli kolegové i široká kulturní obec.

Jeho konec má tak mimořádně trpkou pachuť. Zatímco veřejnoprávní novináři Nora Fridrichová, Janek Kroupa či Marek Wollner se ocitali pod tlakem kvůli zjevné neochotě jakkoli se přizpůsobovat stávající politické moci, která se ale zatím necítí dost silná ke zcela otevřené konfrontaci, Fischer žádnou explicitní politickou kritiku neprovozoval. Někde se snad dokonce zdvořile ohradil proti stavění Babišova a Orbánova režimu na stejnou úroveň: a v ryze empirické rovině má samozřejmě pravdu, byť právě jeho případ je příkladem, že na překonání rozdílu se pracuje.

Ve Fischerově konci na Vltavě se zpřítomňuje to, co mnoha z nás připomíná plíživý návrat atmosféry normalizace. Foto FB PF

Právě o to ale jeho příběh působí tíživěji. Ukazuje, že nové poměry nehodlají tolerovat nekonformitu a svobodomyslnost. Petr Fischer zatím „nezlobil“, ale vrchnost správně usoudila, že by mohl. A také usoudila, že bezpečnější bude se ho zbavit kvůli vymyšlené „pornografii“ a „nenaplněným očekáváním“, než kdyby měl případ zjevně politický náboj. Novým ředitelem bude nepochybně někdo, s kým, jak se říká, „se půjde domluvit“.

Nekonformity, svobodomyslnosti má Fischer nepřeberné, osvěžující množství, jak se často ilustruje na jeho twitterovém profilu, jednom z nejzábavnějších mezi českými novináři. Mezi jeho nejpěknější – a pro novináře tolik potřebné – vlastnosti,patří schopnost postavit se většinovému mínění; člověku maně tane na mysli jeho charakteristika Taberyho Opuštěné společnosti jako „manifestu nemyšlení“.

Týdeník Time vyhlásil osobností roku saúdského novináře Džamála Chašakdžího, brutálně zavražděného rijádským režimem na konzulátu v Istanbulu, a spolu s ním i další pronásledované novináře. U nás na tom zatím nejsme zdaleka tak zle, byť vražda slovenského novináře Jána Kuciaka či podmínky, v nichž pracují maďarští kolegové, ukazují, že přituhnout může velmi rychle i tu.

Ve Fischerově konci na Vltavě se zpřítomňuje to, co mnoha z nás připomíná plíživý návrat atmosféry normalizace. Oné převahy pokrčené přízemnosti, světácké banality, upachtěného konformního kariérismu nad svobodomyslností, tvořivostí, nespoutaností. Na novinářích s úctou k vlastnímu povolání dnes zůstává, aby tomu ve všeobecně se stěžujících podmínkách čelili. Petr Fischer takovým novinářem je.

Z Fischera osobnost roku dělá i to, jak se v nepříznivé situaci choval. Bojoval, ale zase ne tak, aby to vypadalo, že mu na sobě samém záleží víc, než se sluší. Po celou dobu zůstával věcný, v de facto marném zápase elegantní. 3. ledna, v první pracovní den mimo Vltavu na svém Twitteru napsal: „Citát dne: Vůbec není hanba dát přednost štěstí.“ Zajisté to nepůjde samo, ale proč se o to letos zase znovu nepokoušet.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.