20. listopadu tohoto roku uběhlo 43 let od úmrtí španělského diktátora Franciska Franka, který vládl zemi od roku 1939 právě až do své smrti. Ve španělštině se tomuto období, stejně jako Frankově ideologii, říká franquismo, což by se dalo přeložit jako „frankismus“.

Ten den se na madridském Náměstí orientu shromáždilo několik stovek Frankových podporovatelů. O tom, jaké zastávají názory, nemůže být ani pochyb — prohlédneme-li si fotografie, uvidíme spousty lidí zdravících zdviženou pravicí tak, jak je to běžné u příznivců nacistického hnutí.

Tuto pietní akci ale narušilo několik aktivistek z feministického hnutí Femen. Protestující se vysvlékly do půli těla a na prsa si napsaly různá hesla, například „legální fašismus, národní ostuda“ nebo „stop 20. listopadu“. Policie proti feministkám zasáhla, nicméně událost se stihla zdokumentovat a dostat do médií.

Femen je feministická organizace, založená na přímé akci, podobně jako například britská feministická organizace Sisters Uncut. Přímá akce spočívá ve veřejných protestech, které se často vyznačují občanskou neposlušností. Pro příklady vlastně ani nemusíme chodit mimo Českou republiku, jedním z nich může být letošní protest Anety Petani. Pro Femen jsou charakteristické právě protesty nahoře bez.

Je třeba říci, že Femen budí rozpaky i v rámci ženského hnutí. Muslimské feministky kritizovaly protesty proti zahalování nebo proti Táriku Ramadánovi, islámskému učenci, který byl obviněn ze znásilnění — kvůli protestu, který se odehrál na islámské konferenci, se ke slovu nedostaly muslimky, které měly po Ramadánovi mluvit. Lidé se také dívali skepticky na protest Angeliny Dias proti Miloši Zemanovi v den voleb, protože mu údajně přinesl další hlasy. Podle mého názoru její protest poukázal na neschopnost prezidentské ochranky, takže to úplně marné nebylo.

Ale zpátky k Frankovi. Že se uskutečnil protest proti jeho pietě, je logické: jednak proto, že za Frankovy nadvlády byla porušována práva žen (ženy přišly například o volební právo, které předtím roku 1931 získaly), jednak proto, že se o diktátorovi letos mluvilo v souvislosti s tím, že vláda hodlá vyvézt jeho ostatky z Údolí padlých, místa, které nechal založit, a pohřbít v rodinné hrobce nedaleko Madridu.

Není divu — jeho hrob funguje jako poutní místo frankistů. Krom něj leží u památníku spousta obětí občanské války, přičemž někteří považují za neuctivé, že se mezi nimi nalézá i hrob Franka. Proto se vláda rozhodla znepřístupnit Frankův hrob veřejnosti. Návrh zákona byl vládou přijat a 13. září španělský Kongres poslanců toto nařízení schválil.

Frankovi potomci se již předtím nechali slyšet, že využijí všech právních prostředků, aby diktátorovy ostatky nebyly přemístěny, jak je plánováno do konce tohoto roku. Jestli tento krok přispěje k potírání fašismu ve Španělském království, nikdo neví. Je to ale jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s nedávnou a traumatickou érou v historii země. Což je ostatně něco, s čím se ztotožňuje spousta feministů: Překonat bolest z minulosti a najít cestu k lepší současnosti i budoucnosti.