Chci přispět X

Franco musí pryč: nová španělská vláda chce skoncovat s pozůstatky diktatury

Přenesení Frankova těla, prozkoumání masových hrobů nebo zákaz organizací oslavujících diktátora. To jsou jen některé plánované kroky nové španělské vlády, která znovu otevírá dlouho záměrně upozaděnou diskuzi o frankistické minulosti.

(frak)

19.07.2018 01:00

Foto_vigoalminuto

Dlouholetý španělský diktátor byl po smrti umístěn do monumentálního památníku zvaného Údolí mrtvých. Vláda ho chce nyní přesunout na skromnější místo. Foto vigoalminuto.com

Španělsko se chystá „v nejbližší době“ přesunout tělo diktátora Francisca Franka z monumentálního mauzolea zvaného Údolí padlých (Valle de los Caídos). Ve středu to před Kongresem poslanců oznámil premiér Pedro Sánchez. Rozhodnutí zbavit poutní místo „nostalgiků“, jak jsou ve Španělsku přezdíváni příznivci zesnulého generála, Frankových ostatků, je jedním ze série kroků, kterými se chce nová socialistická vláda vyrovnat s obdobím kruté diktatury z let 1939-1975.

„Pokud tomu nic na poslední chvíli nezabrání, vyzvedneme v nejbližší možné době tělo diktátora Franka z Údolí padlých. Rány byly otevřeny už tolik let a přišel čas je zacelit. Naše demokracie bude mít symboly, které občany sjednocují,“ prohlásil Sánchez a dodal: „Země, která se dívá do budoucnosti, musí být smířena se svou minulostí.“

Památník vítězů
Údolí padlých, ležící jen několik kilometrů od slavného kláštera El Escorial, je vůbec největším pozůstatkem Frankova režimu v dnešním Španělsku. Součástí komplexu je sto padeást metrů vysoký kříž, obří podzemní bazilika a benediktinské opatství. Přestože má sloužit jako památník obětem krvavé občanské války (1936-1939) a do areálu byly přemístěny pozůstatky zhruba čtyřiceti tisíc lidí, jedná se především o památník frankistických vítězů a na jeho stavbě se podílely stovky politických vězňů. Vzhledem k tomu, že byl v bazilice pohřben sám generál Franco, se z monumentu brzy stalo „poutní místo“ jeho podporovatelů. Ročně ho navštíví na čtvrt milionu lidí.

Foto_elpluralÚdolí padlých, památník vybudovaný mezi lety 1940 až 1958 i za pomoci stovek politických vězňů, je posledním velkým symbolem starého režimu ve Španělsku. Z místa diktátorova posledního spočinutí se v průběhu let stalo poutní místo jeho obdivovatelů. Foto elplural.com

„Naše země si nemůže dovolit symboly, které Španěly rozdělují,“ vysvětlil premiér Sánchez plán na vyzvednutí těla, které by mělo být umístěno vedle jeho manželky do rodinné hrobky na madridském hřbitově Mingorrubio. „Něco takového by bylo nepředstavitelné v zemích, jako je Německo nebo Itálie, které rovněž trpěly pod fašistickou diktaturou.“

Ze samotného Údolí padlých by se – slovy mluvčího Socialistické strany Oscara Puenteho – mělo stát „místo smíření a historické paměti pro všechny Španěly, nikoli apologie diktatury“. V praxi by to pravděpodobně znamenalo přeměnu památníku v muzeum, jak po tom dlouhá léta volá řada předních historiků. „Je potřeba vysvětlit jeho účel. Demokratické Španělsko nemůže připustit, aby [Údolí] zůstávalo uctívaným poutním místem ,“ domnívá se Joan María Thomas z katalánské Universidad Rovira i Virgili.

Otevírání minulosti
Přenesení diktátorova těla je možná nejviditelnějším, ale zdaleka ne jediným opatřením nové socialistické vlády v souvislosti s érou frankistické diktatury. Sánchezův kabinet plánuje například obnovit otevírání masových hrobů rozesetých po celém Španělsku – odhaduje se, že je jich dosud na dvanáct set – a identifikaci desítek tisíc obětí. Politickým vězňům by měly být zpětně vymazány záznamy v trestním rejstříku, zbývající symboly starého režimu, od názvů ulic až po památníky, mají být postupně odstraněny a Frankova rodina by měla přijít o šlechtický titul.

Vláda by zároveň ráda zakázala činnost organizací, jež se k Frankovi dosud otevřeně hlásí. Největší vliv mezi nimi má Nadace Francisca Franka, která od roku 1976 slouží k „šíření dědictví a díla“ muže, jenž je podle jejích představitelů zodpovědný za „nejdelší období míru a rozvoje, jakou kdy země zažila“. Organizace, jejíž dlouholetou předsedkyní byla diktátorova dcera Carmen (†2017), má v držení desetitisíce vládních dokumentů z doby Frankovy vlády a není jasné, kolik jich už zničila a kolik dalších skrývá před badateli a veřejností. V minulosti navíc bojovala proti odstraňování symbolů, opakovaně žalovala jeho kritiky včetně umělců a nyní stojí v popředí protestů proti přesunutí diktátorova těla z Údolí padlých. Na místě mimo jiné organizovala demonstrace stovek příznivců, žádá katolickou církev o zásah a ku příležitosti vojenského povstání z 18. července roku 1936 proti republikánskému zřízení dokonce vyzývá k „nové vzpouře“ vůči současnému režimu.

První kroky
Přestože otevřených frankistů jako těch z nadace nesoucí jeho jméno je v dnešním Španělsku poskrovnu a na něj navazující strany a hnutí ve volbách vždy propadly, vyrovnávání se s minulostí zůstává výbušným tématem. Sánchezova vláda není první, která se pokouší odstranit symboly starého režimu a podpořit jeho oběti – s podobnými kroky přišel již kabinet jeho stranického předchůdce, José Luise Zapatera (2004-2011), který stojí za zmíněným Zákonem o historické paměti. Díky němu Španělsko vůbec poprvé oficiálně odsoudilo Frankovu diktaturu, poskytlo podporu ze státního rozpočtu příbuzným obětí toužících po identifikaci svých blízkých v masových hrobech nebo zakázalo konání politických akcí v Údolí padlých.

Řadu odvážnějších kroků však dlouhá léta usilovně bojkotuje mocná Lidová strana, která se třeba v roce 2013 postavila proti zákonu na zákaz propagace frankismu a jejíž zástupci na komunální a regionální úrovni často bránili odstraňování symbolů starého režimu. Vláda José Maria Aznara (1996-2004) naopak neváhala miliony podpořit zmíněnou Nadaci Francisca Franka, zatímco premiér Mariano Rajoy (2011-2018) pro změnu přestal ze státního rozpočtu financovat úsilí příbuzných o exhumaci a identifikaci Frankových obětí.

Pak zapomnění
Jedním z důvodů pro tento postoj je samozřejmě původ Lidové strany, založené pod jménem Lidová aliance předními frankisty, jako byl někdejší diktátorův vicepremiér a ministr Manuel Fraga. Lidovci ale svou neochotou zabývat se minulostí odpovídají na poptávku části veřejnosti, která na diktátora vzpomíná s určitou nostalgií. Francisco Franco dodnes některým Španělům konvenuje nekompromisním nacionalismem, potlačujícím veškeré projevy národního cítění Basků či Katalánců. Většina pamětníků diktatury kromě toho nezažila brutální občanskou válku a následné masakry desítek tisíc politických odpůrců, ale podstatně „mírnější“ fázi režimu provázenou překotným hospodářským růstem v 60. a 70. letech.

„Postoj Španělů k Frankovi je nejednoznačný,“ vysvětluje historik Santos Juliá. „Nedémonizují ho, jako to mají třeba Němci s Hitlerem. Důvodem je nejspíš to, že si většina dospělých lidí nepamatuje nejhorší třicátá a čtyřicátá léta, ale léta padesátá, šedesátá a sedmdesátá , kdy sice postrádali svobodu, ale zároveň se zlepšovala materiální kvalita jejich života.“

K udržování určité nostalgie dlouhá léta přispíval způsob přechodu od diktatury k demokracii na základě tzv. „paktu zapomnění“ (pacto del olvido) – tedy nepsané dohody tehdejší politické scény, že se nebudou vyšetřovat zločiny minulosti, což právně zajistila amnestie z roku 1977. Nikdo z představitelů Frankova režimu tak nestanul před soudem. Období občanské války a navazující diktatury se přirozeně začali věnovat historici a novináři, skutečná veřejná debata o této éře ovšem prakticky neexistovala a na okraji se ve stejnou dobu šířily revizionistické verze historie z per prosperujících frankistů. Politika zapomnění se začala rozpadat teprve začátkem 21. století v průběhu Zapaterovy vlády a kroky premiéra Sáncheze naznačují, že ani on ji v žádném případě nehodlá tolerovat.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.