Rakušanova Změna pro Kolín podruhé nad šedesáti procenty. Jak je to možné?
Zuzana VlasatáKdyž před čtyřmi lety politický projekt Víta Rakušana Změna pro Kolín získala přes šedesát procent hlasů, vypadalo to jako úkaz způsobený souhrou neopakovatelných okolností. Jenomže po čtyřech letech Rakušanův tým výsledek zopakoval.
„Dobrý den! Vy jste první člověk, kterého dnes rád slyším,“ hlesne do telefonu přátelsky poslanec za STAN a starosta Kolína Vít Rakušan. A já se cítím samozřejmě polichocená, ale také mírně v rozpacích. Je v pořádku, aby politik slyšel novinářku rád?
Mnohé se objasní o pár dní později, když zjišťuji, že poslanecký klub STAN sídlí ve Sněmovně na stejném podlaží jako SPD a obrovský banner posetý logy politické party Tomia Okamury je první věc, kterou šestice poslanců STANu vidí, když vystoupí z výtahu. Ale ani tím se asi nevysvětluje vše.
Totiž: na podzim 2014 jsem to byla já, kdo jako první z novinářů navštívil Víta Rakušana v pracovně na radnici, abych napsala o „kolínském zázraku”. Změna pro Kolín, Rakušanův politický projekt, tehdy získala fantastických 64 % procent hlasů.
Vybavuji si, jak při našem rozhovoru v jeden moment — ve vší skromnosti, která je mu podle mého názoru vlastní — připustil, že byl připravený na větší zájem médií. Můj respekt k Rakušanově práci a vedle toho jeho ocenění, že jsme si jí v DR všimli, založili zkrátka na vzájemné sympatie. A ty se patří před čtenáři přiznat.
V komunálních volbách v roce 2014 měla za sebou Změna pro Kolín již jedno volební období na radnici. O čtyři roky dříve, se na ni dostali tak trochu zadarmo s necelými 24 % hlasů. Politických subjektů, které se v komunálu explicitně distancují od — po babišovsku řečeno — tradičních stran, je přehršel. Pravicovost, levicovost, stranickost, nestranickost — traduje se, že to vše na úrovni obcí není tak podstatné, jako reálná práce, kterou mají komunální politici za sebou.
Stalo se také trochu sázkou na jistotu, dá-li se do názvu kandidátky právě něco jako „změna“. Ale název samozřejmě není vše a distanc od tradičních stran funguje hlavně tehdy, jsou-li s nimi občané skutečně nespokojení. Jako tomu bylo právě v Kolíně před rokem 2010.
Zopakujme, co jsem tehdy v roce 2014 psali: Kolín byl fenomenálně zadlužený. Místostarosta a poslanec za ODS Roman Pekárek byl odsouzen za korupci související s prodejem kolínských pozemků na pět let.
Ve městě vládla blbá nálada a nedůvěra v politiky. S masivním dluhem v zádech se navíc neinvestovalo a řada věcí viditelně chátrala. Porazit strůjce takového stavu ve volbách může být hračka, máte-li neokoukanou tvář a působíte-li sympaticky.
Ale nezklamat voliče svým politickým výkonem, to už je něco jiného. Spoluobčany ve městě, kde si všichni vidí do oken a do talíře, nejde omámit politickým marketingem ani sebelepší komunikací na sociálních sítích. Lidi si mohu snadno a na vlastní oči ověřit zda to, co říkáte, skutečně platí.
Změně pro Kolín se to povedlo zřejmě nad očekávání občanů, protože ji v roce 2014 odměnili již zmíněnými 64 %. Důvodem, proč se do Kolína vrátit a znovu se zajímat, jak to dělají, že jsou tak dobří, je, že letos na podzim tento výsledek zopakovali.
S poctivostí nejdál dojdeš
Přitom důvodů, proč by to Změně pro Kolín nemělo napotřetí takhle vyjít, by se pár našlo. Vít Rakušan se stal ve třetím roce svého druhého funkčního období na radnici poslancem parlamentu za STAN, což by mohli občané Kolína brát trochu jako zradu — a opozice toto téma samozřejmě Rakušanovi nedala zadarmo. Faktem ale zůstává, že na zasedání zastupitelstva starosta chyběl všeho všudy jednou a traduje se o něm, že do kanceláře na radnici přichází ráno jako první a odchází jako poslední — což se kritizuje těžko.
Mezi lety 2016—2017 se také ohřál ve funkci prvního náměstka hejtmanky středočeského kraje Jaroslavy Jermanové (ANO). Svůj pohled na to, proč byli z koalice vyhozeni a nahrazeni „starými strukturami“, poutavě vysvětluje ve svém deníkovém textu, který publikujeme v DR.
V křesle své poslanecké kanceláře na Malostranském náměstí během pauzy při schůzi sněmovny, říká, že aniž by měl pocit, že cokoliv v té či oné funkci zanedbává, vidí, že kdyby „neměl“ Kolín, byla by to spíš práce poslance, kde by si mohl na sebe nabrat ještě více agendy.
V roli poslance se Rakušan také nedrží zpátky v tématech, která štěpí českou společnost: Miloš Zeman, Andrej Babiš, zahraniční politika, uprchlíci. Několikrát ostře kritizoval kroky Miloše Zemana, ještě ke všemu kolínského rodáka. Zastává se menšin. V rozhovoru pro časopis Respekt řekl, že jako starosta nebude ustupovat hlasu, který „má v sobě a priori sousedskou nesnášenlivost, ať už motivovanou rasově, sociálně nebo jakkoli, to prostě nejde“.
Pokud jde o uprchlíky, opakuje, že by mu stačil měsíc, aby město připravil na příchod a hladké přijetí syrské rodiny. Však taky mají v Kolíně s migrací zkušenost, argumentuje sebejistě.
Po výstavbě tamní průmyslové zóny a bytů pro automobilku TPCA, jejíž provoz započal v roce 2005, ve městě přibylo, jak říká Rakušan, dva tisíce ekonomických migrantů — z chudých regionů země, ale i z Ukrajiny a Polska. Každopádně šlo o lidi bez jakékoliv vazby na město.
„Nebyly tu žádné integrační programy. Ve městě citelně vzrostlo sociální napětí, vandalismus i počet heren a s nimi souvisejících sociálních patologií. Těm jsme v roce 2015 učinili absolutní zákaz s odkladem k 1. 1. 2017, aby se majitelé nemovitostí mohli přeorientovat na nové nájemníky,“ jmenuje starosta opatření, která — vedle času — nejvíc napomohla postupnému uklidnění napětí ve městě.
Jen do kolínských automatů podle údajů policie lidé naházeli na devadesát milionů korun ročně. Ale i město mělo z herního průmyslu významný příjem, kterého se však raději vzdalo.
Ani nálepka „vítače“, ani kritika Zemana ve městě, které k němu má historický vztah, ani poslanecká funkce, ani nic z dalších kroků, které se Rakušanovi opozice snažila populisticky předhazovat, Změně neuškodilo. „Rakušanovci“ získali — při vyšší volební účasti než před čtyřmi lety — více hlasů a ještě jeden mandát navrch.
„Víte, mnoho lidí už mi řeklo: Ve městě vás podporujeme, ale s tím, co děláte tam nahoře — míněno ve Sněmovně — vůbec nesouhlasíme,“ ilustruje Rakušan a vysvětluje ještě další paradoxní rovinu této schizofrenní situace. Nakonec jsou podle něj lidé stejně pyšní, když vidí svého starostu často v televizi.
Dluhy po Zemanovi
Když hovořím s Vítem Rakušanem a později i s jeho místostarostou Michaelem Kašparem, testuji si jejich reakce na formulaci, že Změna pro Kolín vyrostla z obdobně populistických a protestních sentimentů jako například Babišovo politické hnutí ANO. Ani jeden se tomu nebrání.
Další podobnost mezi oběma politickými hnutími může spočívat v tom, jak bravurně zvládají využívat ke komunikaci s voliči sociální sítě. Nicméně právě tady všechna podobnost končí.
„Je nás dvacet sedm. Neříkám, že jsme nikdy neměli spory, ale pořád jednáme jako parta, bez jednacího řádu a jiné byrokracie. Furt se scházíme ve stejné kavárně,“ usmívá se Rakušan a mně se vybavuje, jak mi před lety jeho kolega Per Král vysvětloval, že politika Změny je humanitní a vědomě navazuje na tradici Občanského fóra.
Změna pro Kolín není žádná shora přísně řízená hra na demokracii, ale jak se mi to jeví, stále hlavně parta nadšenců, jejichž hlavní aspirací je zlepšit kvalitu života ve městě, kde chtějí dobře žít a vychovávat své potomky. Nikdo z členů Změny nemá žádný, a už vůbec ne monumentální střet zájmů. A mnohem víc se tu maká, než mluví o makání.
Stále platí to, co jsme již psali. Do léčby města zatěžkaného fenomenálním dluhem a blbou náladou se Změna pro Kolín pustila opatrně, bez velkolepých plánů a s o to větší vytrvalostí. Z původně miliardového dluhy zbývá ke konci roku 2018 ještě 422 milionů. „Myslím, že se nám to podařilo saturovat dotacemi, které získáváme. Za čtyři roky se nám podařilo získat téměř 400 milionů na investice,“ říká místostarosta Michael Kašpar, který má dotační agendu na starost.
Každopádně musí Kolín stále ještě splácet asi sedmdesát milionů ročně. „Za to bychom mohli opravit tři nebo čtyři školní jídelny nebo tělocvičny. Anebo postavit novou sportovní halu,“ vysvětluje energicky místostarosta Kašpar.
Za připomenutí stojí, jak Kolín k tak masivnímu dluhu vlastně přišel. Byl to kolínský rodák Miloš Zeman, kdo tehdy ještě v roli premiéra, situaci spískal. Velká průmyslová zóna o velikosti 370 hektarů, kde dnes stojí mimo jiné automobilka TPCA, byla vyhlášena za strategický státní zájem, a podpořena agenturou CzechInvest. Stát se ústy tehdejšího premiéra Zemana přihlásil k tomu, že bude infrastrukturu zóny platit asi ze tří čtvrtin. Zbytek měl jít z pokladny města. Dopadlo to naopak…
A byl to zase jiný premiér, kdo se ke Kolínu zachoval s pochopením, ačkoliv sám pochází ze Slavkova, a slib, který dal, dodržel. Bohuslav Sobotka.
Jestliže jsem před čtyřmi lety svou reportáž o kolínském zázraku zakončila poznámkou, že by měl něco udělat s úrovní svého hlavního nádraží a služeb, které se na něm poskytují, psala jsem to při vědomí, že na to prostě nemají peníze. Tím jediným, co se na kdysi zajímavé funkcionalistické budově dalo ocenit, byla bohužel jen znělka inspirovaná písní Kolíne, Kolíne, která uvádí informace o vlakových spojích.
„Díky premiéru Sobotkovi se podařilo dotlačit Správu železniční a dopravní cesty k tomu, aby začali opravovat vlakové nádraží. To on byl první, kdo pochopil, že automobilka, kterou stát prostřednictvím investiční pobídky umístil do Kolína, přinesla mnoho problémů. Drze jsem za ním přišel a řekl mu: Tak nám to prosím vás trochu vraťte. A on byl první, kdo mě o tom problému nechal mluvit. Právě díky němu se potom podařilo dotlačit Správu železniční a dopravní cesty k tomu, aby začala opravovat naše vlakové nádraží,“ popisuje Rakušan.
Potkali se u Kolína
Kolín je město, které člověk jako by neměl důvod navštívit. Většinou si jej spojíme tak akorát s legendárním večerníčkem o zlém velkém a hodném malém medvědovi, kteří se potkali u Kolína…
Kolín zkrátka není v ničem první, jen v zadluženosti zlomil rekord. Ano, stojí zde jeden ze tří chrámů postavených Petrem Parléřem, jenomže ty další dva jsou chrám svatého Víta v Praze a chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Je tady taky hezky dochovaná synagoga, ale co je to proti pražskému Židovskému městu… Kolín je prostě jedno z měst na vlakové trati mezi Prahou a Brnem.
Jenomže města neslouží primárně k tomu, aby se nad nimi dojímali turisté, ale aby se v nich dobře žilo. A to se tady podle všeho daří. Na výročí sta let republiky mě kolínské náměstí uvítalo pestrým trhem s českou zemědělskou produkcí, uličku kolem synagogy krášlil řemeslný jarmark. Nezaměstnanost je rekordně nízká, ale to v celé zemi. Dobré kafe i jídlo vám tu udělají. Ubytují vás tady slušně, za rozumné peníze.
Autobusové nádraží je skoro zrekonstruováno, vlakové časem taky bude, opravuje se okolí chrámu svatého Bartoloměje. Ze staré vodárenské věže, unikátní technické památky, se stala rozhledna, všechny školky jsou už také v novém kabátku. Plánuje se výstavba nové sportovní haly, rezidentní parkování, a — slovy místostarosty Kašpara — humanizace čtyřproudého průtahu městem.
Sympatické je ale také to, že v Kolíně o rozvoji města nepřemýšlejí jen technokraticky. Bez cynismu a ideologických předsudků do svých plánů zahrnují i ty, kteří jsou „jiní“ — cyklisty, skejťáky, kulturní veřejnost a lidi na sociálním dně.
Součástí nového autobusového terminálu je parkovací věž pro kola, nedávno otevřeli zrekonstruovaný skatepark. Již dříve opravili divadelní klub a k novinkám patří výběrovým řízením zvolený nový hlavní architekt města, David Mateásko. Pod jeho taktovkou se spřádají plány na mezinárodní architektonickou soutěž na rekonstrukci knihovny.
Ve městě také působí velmi populární univerzita třetího věku, kde občas jak Rakušan, tak Kašpar, oba bývalí kantoři, sami přednášejí. Pod taktovkou Michaela Kašpara také město exceluje ve všemožných „smart“ řešeních, za které sklízí mezinárodní uznání.
I v Kolíně mají problémy s ubytovnami. Jenomže postoj města k nim není takový, jako by šlo o otravný hmyz. Špatná situace rodin a hlavně dětí v nich starostu a místostarostu viditelně trápí. Jednu z ubytoven se městu podařilo vykoupit s pomocí evropských dotací a přestavěli ji na sociální bydlení.
„Je to ale zatím jen jedna z asi třiceti ubytoven, všechny asi vykoupit nemůžeme,“ vysvětluje Rakušan. Michael Kašpar však vidí příležitost v podobném trendu díky evropským fondům pokračovat.
A ač je to jenom detail, zaujalo mě, když mi Vít Rakušan vysvětloval, že v rámci městského projektu Bezpečný Kolín například zavedli, že OSPOD ubytovny nenavštěvuje v doprovodu policie. „Nechceme podporovat dojem, že jde o represivní složku,“ říká.
Osobnost, nebo myšlenka?
Pokud jde o budoucnost Změny pro Kolín, zásadní jsou dvě věci: Spravovat město chce i v příštích volebních obdobích. Ale Vít Rakušan už nebude starostou. „Umím si představit, že mi to bude líto. Musíme ale projít vnitřním vývojem, abychom se nezabetonovali. V příštích čtyřech letech je nezbytné přivést do Změny novou generaci. My, co jsme tam začínali, už objektivně mladí nejsme,“ vysvětluje Rakušan.
Už teď je v podstatě jasno, že by měl na jeho místo nastoupit Michael Kašpar. I v tom je Změna pro Kolín unikátní fenomén, jehož dráhu stojí za to sledovat. Napříč republikou je samozřejmě více dlouhodobě úspěšných lokálních politiků.
Pětapadesátiletý sociálně-demokratický starosta Bohumína Petr Vícha je ve funkci již sedmým volebním obdobím, od roku 1994. Stejně dlouho, do letošního listopadu, byl teplickým primátorem občanský demokrat Jaroslav Kubera.
Nabízí se tedy otázka, co je v posledku důležitější? Myšlenka a metoda práce, nebo populární osobnost? Nezapomeňme, že je to Vít Rakušan, kdo občanům Kolína dělává pravidelné prohlídky městem s výkladem a v historickém kostýmu. Na druhou stranu, Michael Kašpar mu šikovně sekunduje. A nakonec, člověk, který pro město očividně dře a na výročí republiky přijde do práce v tričku s Masarykem, v sobě nepochybně jisté kouzlo taky má.
Kolín zůstává nadále zajímavou politickou laboratoří, která může přinést odpověď na základní otázku české politiky: zda v ní pořád ještě může platit, že s poctivostí se dojde nejdál.