Kde čerpat naděje v politice

Vyjmenovat šest veskrze pozitivních událostí české politiky v právě končícím roce je úkol téměř nesplnitelný. Vratislav Dostál se o to pokusil, navzdory politickému marasmu našel ty, které mohly v mnohých z nás oprávněně vzbudit aspoň naději.

Vr_a

Vratislav Dostál

31.12.2014 13:30

  • Domov
  • Štěstí z šesti
A1

Česká politika potřebuje akutně okysličit, piráti mají nakročeno k tomu, aby se jim to podařilo. Foto Wikimedia Commons

V zimě a na jaře roku 1985, tedy před třiceti lety, uspořádala Lenka Procházková anketu, vyšla v samizdatovém časopise Obsah v březnu téhož roku. Václav Havel tehdy ve své odpovědi formuloval věty, ke kterým se často vracím. Hovořil o vztahu naděje a poměrů: „Naděje, bez níž nelze smysluplně žít, je stavem ducha, nikoliv světa. Kdo by svou naději, a tudíž i vůli k důstojnému a smysluplnému životu chtěl nalézt pouze nebo hlavně v tom, jak se vyvíjejí poměry, ten by věru daleko nedošel. Naděje není prognóza. Naděje je hluboce vnitřní a hluboce osobní východisko k životu.“

„Ten, kdo by,“ pokračoval Havel, „odvozoval svůj život z poměrů, ten by – pokud by v něm bylo dost opravdovosti – musel skončit v lepším případě na klinice, v horším v kuchyni s otevřenými plynovými kohoutky.“ Havel v roce 1985 zdůrazňoval, že člověk není jen funkcí poměrů. A beznaděj podle něj číhá všude, i na veskrze blahobytné a demokratické jachtě, potulující se po veskrze demokratickém a spokojeném moři. V tom se nemýlil, přesto by v tom byl čert, pokud bychom – téměř o třicet let později – nenalezli na zdejších polických poměrech alespoň něco pozitivního.

Pokoušíme se šest nejnadějeplnějších událostí české politiky roku 2014 nalézt. Uvádíme je chronologicky, tedy bez pořadí.

Soud legitimizoval nenásilnou akci občanské neposlušnosti (27. 1.)


O tom, že tu pravice zacházela v čase svých vlád se státem jako s kořistí, není třeba čtenáře Deníku Referendum dlouze přesvědčovat. Nejinak tomu bylo v případě Šumavského národního parku. Situace tu eskalovala v létě 2011 blokádou, která měla za cíl ochránit 280 hektarů přirozených a podmáčených smrčin v bezzásahovém území v oblasti Modravských slatí, kde žijí vzácné druhy zvířat jako rysi, tetřevi či sovy a turisté tu obdivují prastarý, divoký les. Vedení parku se kvůli násilným policejním zásahům proti ochráncům přírody podařilo vykácet dvaatřicet hektarů lesa za cenu velkých ekologických i ekonomických škod.

Případ skončil u Krajského soudu v Plzni, který v lednu rozhodl, že občanská blokáda, která bránila kácení vzácného horského lesa na Ptačím potoce v Národním parku Šumava, byla pokojná, oprávněná a naprosto v souladu se zákonem, zatímco policejní zásah proti ní byl protiprávní, stejně jako samotné kácení.

Rozsudek legitimizující nenásilnou akci občanské neposlušnosti jako oprávněný krajní prostředek obrany veřejného zájmu dosud nemá v České republice obdoby. „Občanská sdružení na ochranu přírody byla zcela zbavena možnosti chránit zájmy ochrany a přírody v době před přistoupením k těžbě dřeva. Za této situace se nelze vůbec divit tomu, že jako poslední možnost, jak zabránit zvůli správních orgánů, bylo zvoleno vyhlášení blokády nezákonné těžby,“ píše se totiž v rozsudku.

Soud také znovu potvrdil, že kácení stromů v divokých horských lesích u Ptačího potoka bylo nezákonné. Navíc rozsudek uvedl, že policie dokonce nezákonnou těžbu kryla. Soud také zdůvodnil, proč bylo kácení nelegální: „Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava přistoupila k těžbě dřeva, aniž by disponovala jakýmkoli shora uvedeným souhlasem, výjimkou či hodnocením. Těžba dřeva prováděná Správou Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava tak byla nezákonná.“

Jmenování vlády Bohuslava Sobotky (29. 1.)

Druhý případ, vznik vlády ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL, je v naší šestici vůbec nejošemetnější. Dlouho jsme váhali, zda ho vůbec zařadit. Přestože je po necelém roce existence vlády Bohuslava Sobotky patrné, že má k ideálu daleko, musíme zopakovat, že to byla za dané konstelace jediná smysluplná programová (aritmetických většin je ve sněmovně více) varianta, jež mohla vzniknout.

Levicový kabinet složený ze sociální demokracie a komunistů se ukázal být nerealizovatelný, nedisponoval by dostatečným počtem hlasů. Pro vznik jejich menšinové vlády by levice nenašla podporu u ostatních stran, navíc veřejnost na návrat komunistů k moci v dvojčetné koalici zřejmě není dosud připravená; výsledek voleb vypovídá i o tom.

Centristická vláda složená z jedné levicové a dvou napravo od středu situovaných formací přesto může mnoha lidem alespoň ulevit. Což se již také stalo, zároveň to ale neznamená, že by vláda proti mnoha nešvarům, za všechny jmenujme například exekuce, neměla zakročit daleko razantněji.

Nejen v tomto část především levicově smýšlející veřejnosti sociální demokraté zklamali. Že jsou ve vládě koaliční, navíc její menšinovou součástí, na věci mění pramálo.

Pokud jsme tu loni touto dobou označili koaliční kabinet Petra Nečase za srovnatelný či horší než vládu Adamcovu, nyní musíme také zdůraznit, že Sobotka měl v tomto ohledu přímo ideální výchozí pozici: do úřadu nastupoval po nejneoblíbenější polistopadové vládě.

Pozitivní momenty, které jmenování Sobotkovy vlády předcházely a zároveň byly jeho podmínkou, byly nejméně čtyři: pád Nečasovy vlády je tím prvním. Druhou bylo hlasováni Poslanecké sněmovny o důvěře úřednickému kabinetu Jiřího Rusnoka. Ten prezident Miloš Zeman jmenoval, aniž by své kroky koordinoval se stranami v dolní komoře zastoupenými. To se mu nakonec vymstilo, vláda jako vůbec teprve druhá po roce 1989 důvěru nezískala a zároveň se našla většina poslanců ochotná přistoupit na vypsání předčasných voleb.

Jejich konání bylo třetí podmínkou vzniku Sobotkovy vlády. Klíčový moment nastal po nich a souvisel s vnitrostranickou situací v ČSSD. Několik měsíců připravované odstranění Bohuslava Sobotky z čela strany jeho oponenti ale zpackali. Navíc, jejich lídr Michal Hašek se ztrapnil hůř než Švejk, kterého ostatně připomíná, když opakovaně lhal celému národu i Daniele Drtinové přímo do očí v Interview ČT24. Opakujme si s ním: žádná schůzka s prezidentem v Lánech neproběhla.

Zeman se pak na více než měsíc raději odmlčel, podle hradní kanceláře zakopl v noci o koberec, daleko od pravdy nebude ale hypotéza, podle které se v kritické chvíli ukryl před novináři i veřejností. Nebylo by to ostatně poprvé. Sobotku mezitím podpořila většina spolustraníků, široká veřejnost, Babiš i lidovci. Vzniku legitimní vlády vzešlé z voleb pak už nestálo nic v cestě.

Anna Šabatová ombudsmankou (14. 2.)

Úřad veřejného ochránce práv není v širším povědomí veřejnosti považován za instituci, jež by si zasloužila speciální pozornost. To však neznamená, že neplní důležitou úlohu. „Přestože pravomoci ombudsmana jsou omezené, má jeho slovo i postoj velký význam. Je-li navíc jeho autorita u lidí nezpochybnitelná, může značnou měrou přispívat k nápravě poměrů a ke kultivaci mravů v zemi,“ napsala pro Deník Referendum Táňa Fischerová.

Nic na tom nemění fakt, že se o veřejném ochránci práv mnozí politici opakovaně vyjadřují značně nelichotivě. Ostatně právě tato okolnost byla jedním z hlavních důvodů, proč na post ombudsmana předčasně na sklonku roku 2013 rezignoval Pavel Varvařovský.

V únoru pak Poslanecká sněmovna rozhodla, že se jeho nástupkyní stala Anna Šabatová. Bylo to rozhodnutí bezpochyby správné, vždyť Šabatovou podpořila řada osobností a více než padesát občanských organizací, možná právě proto nevznikalo v dolní komoře jednoduše.

Šabatová na post ombudsmanky kandidovala již potřetí a potřebný počet hlasů získala teprve ve druhém kole tajné volby. Připomeňme, že od roku 2001 působila šest let jako zástupkyně ombudsmana Otakara Motejla a téma veřejného ochránce práv zpracovala ve své disertační práci.

Jejím protikandidátem byl stávající zástupce ombudsmana a bývalý poslanec ČSSD Stanislav Křeček. Pamatuji si přesně, jak jsem před volbou obvolával řadu poslanců ze všech politických stran a snažil se dopátrat, jak volba dopadne. Největší otázkou bylo, jak se zachová klub sociálních demokratů, Šabatová i Křeček byli totiž kandidáti navržení právě sociálními demokraty.

Avšak zatímco grémium ČSSD, tedy její nejužší vedení, vyzvalo k podpoře Šabatové, poslanci většinově upřednostňovali volbu svého bývalého kolegy, kterého nominoval prezident Miloš Zeman. „Převáží loajalita k bývalému kolegovi z poslaneckých lavic. V žádném případě bych to neinterpretoval jako spor mezi tzv. Sobotkovým a Haškovým křídlem ve straně, natož jako rebelii poslaneckého klubu proti předsedovi strany,“ vysvětlil mi tehdy člověk obeznámený se situací v klubu ČSSD.

Šabatová se tak musela spoléhat na podporu ostatních sněmovních stran. Již před volbou ji podpořila TOP 09 a především hnutí ANO. A také většina lidovců a část komunistů.

„Podle debaty, která na klubu proběhla, bych to odhadnul na osm až deset hlasů,“ uvedl mi do telefonů jeden z poslanců KDU-ČSL. Lidovci disponují čtrnácti mandáty. Podstatnější ale bylo, jak se zachová hnutí ANO a TOP 09. Hnutí ANO disponuje sedmačtyřiceti poslanci, TOP šestadvaceti.

„Bude-li kandidovat Anna Šabatová, budu prosazovat, abychom podpořili jí. Pokud jde o Stanislava Křečka, nemyslím si, že je funkce ombudsmana vhodná pro zasloužilého straníka,“ řekl mi do telefonu předseda sněmovního klubu TOP 09 Miroslav Kalousek.

Zdůraznil přitom, že Šabatová má všechny morální předpoklady k tomu, aby mohla funkci ombudsmana vykonávat kvalitně. Přesto bylo zjevné, že se bude počítat každý hlas. Nedalo mi to, pokusil jsem se tedy také zjistit, jak budou hlasovat komunisté.

„Na klubu zazněly hlasy pro oba kandidáty. Myslím si ale, že Šabatová bude mít mírně navrch. Zároveň očekávám, že okolo deseti poslanců KSČM nezvedne ruku ani pro jednoho z kandidátů,“ uvedl mi zdroj z KSČM.

Klíčem k volbě Šabatová tedy bylo to, že ji upřednostnil klub hnutí ANO, tedy druhá nejsilnější frakce v Poslanecké sněmovně. „Takový dojem jsem alespoň získal z dnešního jednání našeho klubu,“ odvětil mi na otázku, jak se poslanci hnutí ANO zachovají, Jaroslav Faltýnek.

Přesto to bylo právě hlasování poslanců hnutí ANO, které zapříčinilo, že nebyl v prvním kole zvolen ani jeden z kandidátů. Po následné domluvě ale Šabatová potřebný počet hlasů získala a stala se tak třetí ombudsmankou v novodobé historii České republiky. Kéž by poslanci byli podobně osvícení i v jiných případech.

Evropské volby a úspěch Pirátů (25. 5.)

Pokoušet se hledat klady na volebních výsledcích je postupem času stále obtížnější. Přesto máme za to, že tu od roku 2010 vzniká síla, jež má potenciál vnést do české politiky potřebnou dynamiku: Piráti. Přesně to tu před časem napsal šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka: „Strana u nás vcelku prospívá, spravuje jedno lázeňské město a zasedá v řadě zastupitelstev. Její budoucnost u nás i v Evropě je zatím předčasné předvídat, ale lze celkem bezpečně předpokládat, že zásadně závisí na tom, zda z nadřazení principu sdílení nad princip vlastnění dokáže učinit základ svého programu i v jiných oblastech kromě informačních technologií.“

Piráti mají krom zástupců v městských zastupitelstvech také svého senátora. Poslední sněmovní volby z nich učinily naši nejsilnější mimoparlamentní formaci. A jejich výsledek v eurovolbách byl snad jedinou pozitivní zprávou, kterou voliči vyslali.

Lídrovi jejich kandidátky Ivanu Bartošovi chybělo jen málo hlasů k tomu, aby nakonec mandát poslance Evropského parlamentu získal. Piráty volilo 4,78 % (72 514) voličů. Oproti Svobodným, kteří mají v europarlamentu jednoho poslance, obdrželi jen o 7 026 méně hlasů.

Jakkoli jsou evropské volby specifické, Piráti v nich dokázali uspět. Potvrdili tak trend z předešlých volebních klání, v předčasných sněmovních volbách je na podzim roku 2013 volilo 132 417 voličů, získali tak 2,66 % hlasů.

V roce 2010 je přitom volilo 42 323 (0,80 %) voličů. K tomu, aby se stali subjektem zastoupeným v dolní komoře, chybí málo. Kromě jiného nyní nesmějí zklamat voliče svým počínáním v komunální politice, a zároveň musejí vyřešit vnitrostranický spor o svém dalším směřování. Právě o něm po eurovolbách hovořil Ivan Bartoš.

Piráti, tvrdí Bartoš, v tuto chvíli potřebují především sjednotit a začít pracovat a hovořit jasnou a jednou řečí. „Nutnost změny začíná u předsedy – a já toto pravidlo respektuji,“ zdůraznil. Dlouholetý předseda Pirátů také připomněl, že se od doby vzniku strany proměnil nejen politický terén, ve kterém se pohybují, nýbrž i strana sama.

„Byli jsme parta nadšenců, nyní jsme ve volbách dokázali porazit i některé etablované subjekty. Piráti jsou ovšem názorově velmi otevřená platforma, a proto je jasné, že vznikají spory a názorové konflikty,“ uvedl Bartoš s tím, že tyto konflikty považuje za předpoklad politického růstu.

„Vidím dva základní směry – aktivistický a politický. Ten aktivistický nazývají někteří z vás pravým pirátstvím, ten politický pak jiní považují za jedinou možnost, jak můžeme být bráni vážně a něco opravdu dokázat. Naším nejbližším cílem musí být tyto směry sjednotit do jedné reálné síly,“ dodal Bartoš.

Zda se jim to podaří, nevíme, v každém případě jim k tomu přejeme mnoho zdaru. Česká politika totiž potřebuje akutně okysličit, a jiná reálná síla, jež by toho byla schopná, zatím na obzoru není.

Vnitrostranické referendum v ČSSD (6. 8.)

Jedním z relativně nových fenoménů české politiky je vzestup nových hnutí a s tím související úpadek tradičních politických stran. Příčin to má řadu, za jednu z nich experti označují uzavřenost či zapouzdřenost politických stran.

Zkrátka řečeno, tradiční politické subjekty pozbyly důvěry, vzdálily se svým voličům, přestaly jim rozumět, natožpak aby hájily jejich zájmy. ODS se postupné marginalizaci už nejspíš nevyhne. ČSSD se právě pokouší o manévr, který by měl podobnému scénáři předejít. Možná je už ale pozdě.

Započat byl fakticky na začátku srpna, kdy se konalo vnitrostranické referendum, jež má být počátkem její modernizace. Zda pokus o otevření strany nezůstane podobně jako v minulosti pouze na papíře, naznačí již březnový sjezd.

Vůbec první řádné korespondenční referendum v historii ČSSD v každém případě naznačilo vůli členské základny získat možnost schvalovat kandidátky, posílit postavení žen nebo omezit kumulaci placených veřejných funkcí. Podmínkou platnosti referenda byla účast alespoň 25 % všech členů ČSSD. Tato podmínka byla překročena dvojnásobně.

Odpovědi na první otázku (Souhlasím s tím, aby podle Stanov o konečné podobě kandidátní listiny pro volby do zastupitelstva obce, města, kraje, Senátu a PS rozhodovali v přímém hlasování všichni členové ČSSD v příslušném volebním obvodu.) rozhodly o tom, že napříště se bude o kandidátních listinách rozhodovat v primárních volbách. 88,76 % (v absolutním čísle 7689) hlasujících se totiž vyslovilo pro, 11,24 % (absolutně 974) naopak proti.

Na druhou otázku (Souhlasím s tím, aby podle stanov alespoň čtyřicet procent všech kandidátů na kandidátkách do zastupitelstva kraje a Poslanecké sněmovny tvořily osoby opačného pohlaví.) odpovědělo kladně 51,79 % (absolutně 4477) hlasujících, ne pak 48,21 procent (absolutně 4168).

Pokud jde o třetí otázku (Souhlasím s tím, aby ČSSD navrhla zákonem omezit kumulaci placených veřejných funkcí.), celkem 92,51 procent (absolutně 7995) hlasujících si přálo zákonem omezit kumulaci veřejných funkcí, pouze 7,49 procent (absolutně 647) mělo opačný názor.

ČSSD si od referenda slibuje oživení stranického života. Jejich cílem je získat pro sociální demokracii nové členy a sympatizanty. Nezbývá, než popřát, aby byla ČSSD v tomto úsilí aspoň zčásti úspěšná.

Komunální volby a úspěch občanských kandidátek (10. a 11. 10.)


Komunálním volbám jsme se tu věnovali obšírně. Netřeba se tedy rozepisovat. Zdůraznit ale musíme, že pokud máme s něčím spojovat naději české politiky, je to řada úspěšných komunálních politiků. Patří mezi ně Matěj Hollan v Brně, Matěj Stropnický v Praze či Vít Rakušan v Kolíně a další.

Volby mimo jiné ukázaly, že pokud etablované subjekty postaví na kandidátky důvěryhodné politiky, nejsou pro budoucnost české politiky ani ony ještě ztraceny. V tomto přinesly volby pozoruhodný vzkaz nejen politickým stranám: většina voličů pečlivě váží, komu svůj hlas svěří, už nehlasují podle značky.

Vznikají tak situace, kdy například ČSSD bere v jedné brněnské městské části (Brno-Vinohrady) i přes čtyřicet procent hlasů, v jiných se přitom nevyšplhá ani k dvaceti.

Největší nadějí do budoucna a zároveň varováním všem politikům je tak nejspíš většinový volič. Občan, který bedlivě sleduje počínání politiků a dokáže k nim přistupovat značně kriticky a nemilosrdně. Nebojí se experimentovat se svým hlasem, avšak je také ochoten ocenit odvedenou práci a svou podporu straně, jež si to zasloužila svým výkonem ve svěřené instituci, opětovat.

„Komunální volby vyslaly podstatně jinou zprávu,“ napsali jsme v závěru našeho online zpravodajství s tím, že voliči provedli revoluci proti značkám zavedených stran. „Ty uspěly jen tam, kde byl jejich program spjat s věrohodnými osobnostmi. Jinde voliči dávali přednost buď neopodstatněné naději zosobňované místními kandidáty Andreje Babiše, anebo zcela opodstatněné naději spojované s občanskými kandidátkami aktivistů za nápravu místních pořádků.“


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Alena Zemančíková - Brno

Čtvrtek, 1.Ledna 2015, 19:25:5

Mezi radostnými zvěstmi minulého roku bych chtěla připomenout ještě jednu, kterou autor článku z důvodu dobrého vkusu neuvádí, totiž fakt, že do Rady České televize byl zvolen Vratislav Dostál, výborný novinář a znalec domácích politických i kulturních poměrů a jeden z redaktorů DR, bez jehož práce by noviny nebyly ani zdaleka tím, čím jsou. Mám všechny důvody se domnívat, že Vratislav je nezávislý na politických i televizních klikách, že si úkol veřejné služby neplete s poluhováním stereotypům a ideologickým ( včetně pseudodemokratických) klišé.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.