Jako většina mužů jsem si vždy zakládal na tom, že je několik oblastí života, v nichž se nikdy nemýlím. Namátkou v lidech, ve volbě správné taktiky pro fotbalovou reprezentaci — po zápase, a v politice; v té především.

Vzpomínám si například, jak jsem s pobavenou převahou sledoval kurzy sázkových kanceláří před volbami v roce 2010. Co z nich vyplývalo, jevilo se mi tak skandálně absurdní, že jsem se na tom rozhodl zbohatnout. Přišlo mi například zhola nemožné, aby Věci veřejné porazily KDU-ČSL. Pod zorným úhlem dneška jsem měl nakonec, jak každý vidí, pravdu. Jen v těch volbách tehdy se to ještě neprojevilo. A ty peníze, Fortuno, ty by se mi dnes náramně hodily.

Jsou také politické omyly, jejichž možnost člověk připouští už v reálném čase, jichž se však přesto dopouští v dobré víře a jichž potom ani nelituje. Takovým omylem byl můj názor, vyslovený už v roce 2002, že se Miloš Zeman nikdy nestane českým prezidentem. Že jsem se mýlil, nevyčítám sobě, ale svým spoluobčanům.

Stejně tak nelituji toho, že jsem před minulými Evropskými volbami vehementně podporoval Jana Kellera. Byť někteří z nejbližších lidí vědí, že jsem své nemalé pochybnosti měl, přesto jsem stále přesvědčen, že si můj oblíbený vysokoškolský učitel na základě své předcházející dráhy takovou příležitost zasloužil. Osobně to beru tak, že svůj díl spoluodpovědnosti a pokání musím přijmout až za to, jak s ní naložil.

Pak jsou ale omyly, které si člověk zpětně vyčítá, protože cítí, že se na někom dopustil křivdy. To se mi myslím nestalo mnohokrát. Jako největší omyl tohoto druhu prožívám ten poslední. Pokládám za něj způsob, jakým jsem před loňskými volbami zacházel s Piráty. Napsal jsem o nich mimo jiné, že „nejsou politickou stranou, nýbrž emocí; chcete-li volit Piráty, jděte volit Stranu zelených“.

Vycházel jsem ve svém názoru z toho, že Piráti patří k zástupu bambulů, kteří nejsou schopni odlišit, v jaké míře jsou pro naši zemi nebezpečné starší politické strany, od fatální hrozby, již představuje politické hnutí ANO. Je také pravda, že Piráti sami mi to svým vystupováním před volbami neusnadňovali. Podezíral jsem je, že po volbách, budou-li mít tu možnost, velmi rychle se v důsledku směsi naivity a oportunismu ocitnou s Babišem pod jednou duchnou.

Jelikož je mým dlouhodobým přesvědčením, že pro setrvalý úpadek české politické kultury jsou horší zklamávané naděje nežli potvrzované obavy, byl jsem na ně o to přísnější. Zpětně si říkám, že jsem měl brát mnohem zodpovědněji znamení, že mohou obstát, jichž se mi dostávalo.

Silně na mě tehdy zapůsobilo, že na naše akce v rámci turné Žlutého barona chodili ze zástupců všech politických stran nejčastěji právě místní členové Pirátů. Přišli obvykle v pirátském tričku, v rámci besedy po filmu se nijak nevnucovali, ale bývali aktivní, obvykle položili otázku či přednesli poznámku, které nikdy nepůsobily nepatřičně. Říkal jsem si už tehdy s obdivem, že takhle má vypadat politická práce. Přesto jsem jim nevěřil.

Vzpomínám si, jak mi mou skepsi rozmlouvala moje pradávná kamarádka ještě z časů ekologického hnutí a jak se její intuitivní přesvědčení o tom, že Piráti jsou čímsi jako Občanským fórem dneška, rozbíjelo o útesy mé chladné rozumové analýzy, že ve vztahu k Babišovi selžou úplně stejně, jako selhala Rekonstrukce státu. Adélo, pravdu jsi měla ty, promiň.

Jak dnes rozumím Pirátům

Nekonvertoval jsem v oddaného fanouška Pirátů. Nechystám se je ani volit v nadcházejících komunálních volbách. Na základě jejich počínání od voleb jsem se ale proměnil v jejich zdrženlivého a zvídavého příznivce, ač si pořád myslím, že jejich plavba může ztroskotat na jednom z mnoha úskalí, jež na ně teprve čekají.

Vidím, že se dopouštějí chyb. Myslím si například, že opravdu bylo krajně nešikovné, jak se zachovali k Janu Rumlovi. Jakkoli jsem i sám k jeho politickému dědictví velmi kritický, Ruml je typem člověka, který by do Senátu patřil.

Ale vědom si omylnosti své, o to více dnes dopřávám právo na omyly i jim. Nadto, řada z věcí, jež se jim často přičítají k tíži, ve mně naopak vzbuzuje opatrné sympatie.

Příklady: rozhodně je mi sympatické, že se Piráti nevzdávají podpory myšlenky všeobecného referenda. Jde samozřejmě o nastavení jeho technických parametrů, ale zůstává mým pevným přesvědčením, že chránit demokracii před lidmi je nejjistější cesta k diktatuře.

Dokonce platí i to, že bude-li si většina lidí přát změnit postavení České republiky k Evropské unii, nelze jim v tom dlouhodobě bránit. Evropskou unii máme rádi i proto, že není na rozdíl od Sovětského svazu či Rakouska-Uherska žalářem národů. A demokrat se nemůže vůle lidu dovolávat jen tehdy, je-li na jeho straně.

Samozřejmě si myslím, že vystoupení z Evropské unie by bylo neštěstím, po němž bych už ani sám, pokládaje se více za Evropana nežli Čecha, v českých zemích nechtěl žít. Myslím si, že by referendum dopadlo rozhodnutím vystoupit?

Takřka to vylučuji. Vždyť i Okamurova SPD musela zrušit svou anketu na to téma, protože vycházela většinově pro setrvání v EU. Máme nicméně právo takové rozhodování lidem trvale upírat? Ne, to prostě bez zániku demokracie možné není. A pokud je problémem, že velká část společnosti je vystavena masivní manipulaci, je to třeba řešit jinak než omezováním demokracie.

Dále: nemám Pirátům za zlé, že o zásadních věcech diskutují na svém vnitřním fóru a na základě toho třeba revidují stanovisko svého vedení či některých dílčích orgánů. To má samozřejmě nedostatky. Činí je to v něčem obtížně předvídatelnými.

Ale uvědomme si, že většina českých politických stran zachází na úbytě kvůli tomu, že se poměrně rychle po svém vzniku či vzestupu proměňují v konfederace svých krajských a okresních bossů. Vnitřní rozhodovací procesy všech stran korodují pod korupčními tlaky různých lobbistů. Není právě pirátská metoda nepřetržité otevřené vnitřní debaty možnou cestou, jak to překonat? Anebo není aspoň menším zlem?

A konečně: nemám jim za zlé ani to, že odmítají nasednout na oslíka nesmlouvavé protiruské rétoriky. Nemyslím si, že podceňují hrozbu Ruska. Ale zdá se mi, že vcelku chápou nebezpečnost politiky eskalace konfliktu a nesmiřitelného zakopávání se ve vlastní výlučné pozici; nebezpečnost toho, čemu Ludvík Vaculík říkával „bosenské myšlení“. Ze stejného důvodu se mi líbí také to, že Piráti nejsou antikomunisty. Ani „bosenské myšlení“, ani antikomunismus totiž nejsou „evropské hodnoty“, byť se za ně dnes někdy vydávají.

Vcelku se mi jeví jejich nepoddajnost jako příjemné odhodlání nenechat se zglajchšaltovat představami liberálního salonu o tom, jak se má provozovat pravá pravicová politika, protože hroby takových pokusů je lemována cesta českých zemí po roce 1989 a všechny svým dílem přispěly k tomu, že na tom jsme dnes tak špatně, jak jsme. Že této tradice nechtějí být Piráti součástí, že hledají vlastní cestu, je třeba jim přičíst k dobru, ne k tíži.

Nestor české liberální politiky se mě před nedávnem zeptal, zda se domnívám, že by Piráti mohli nahradit kolabující sociální demokracii, protože česká politika přece nějakou kloudnou levici potřebuje. Potěšil mě jeho zájem o osudy protějšího politického břehu i jeho fantazie, odpověděl jsem mu ale, že Piráti se mi jeví spíše jako druh liberální strany. Cítím přitom, že taková charakteristika není postačující.

Jedním z důvodů, pro nějž jsem byl k jejich budoucnosti skeptický, tkvěl právě v názoru, že dobrou politiku bez ideového ukotvení dělat dlouhodobě nelze a že „pirátství“, ať už je to cokoli, žádným takovým ukotvením není. Dnes se mi to ale jeví tak, že čeští Piráti jakés takés ukotvení mají, a to spočívá v tom, že jsou především generační strana.

Hlásí se k nim lidé dospívající po roce 2000, lidé, kteří přitakávají Evropě, světu a v základu i polistopadovému vývoji zde. Svůj kritický obraz o něm, o demokracii a o politice si formovali během dospívání, v němž pro ně již bylo úplně normální přepínat mezi češtinou a angličtinou, jak v mluvené řeči tak zejména na klávesnici svého počítače, z nějž už načerpali více informací, nežli z novin, z knih a zřejmě i nežli od svých rodičů.

Jsou-li především generační strana, jejich název, jenž jim pomohl, protože evokuje vzpouru a protest, se pro ně může zanedlouho stát přítěží. Anebo je to tak, že právě „pirátství“ je intuitivně sdíleným výrazem zdejší generační totožnosti? Ukáže se.

Jistěže dělají chyby, ale i svým odpůrcům imponují vnitřní poctivostí a pracovitostí. Jako by k politice přistupovali s návyky vypěstovanými při hraní počítačových her: věří svému souboru „schopností“ a „vybavení“, snaží se je soustavně rozšiřovat. A každou úroveň zdolávají tak dlouho, znovu a znovu, dokud se jim to nepodaří. Kam až se mohou dostat?

Pořád je spíše pravděpodobné, že jejich plavba neskončí příznivými proměnami české společnosti, v něž doufají a jež jsou i nám blízké. Občas se zdají maličko namyšlení, jako by nevěděli, čemu předchází pýcha.

S ohledem na celkový stav západních demokracií se spíše zdá, že žádoucí změna směřování tu nakonec bude muset vzejít z nějakého radikálně obrozeného sociálně-ekologicky motivovaného demokratického politického hnutí. Ale to neznamená, že nemáme Pirátům přát, aby se udrželi, aby obstáli; a ve všech jejich dílčích, dobře míněných, snahách štěstí. A také právo na omyl.