Ačkoli mi cizí lidé při setkání pravidelně hádají víc, je mi jen 27 let. Narodil jsem se tedy až po sametové revoluci a nevystrčil jsem nohu z Evropy. Když se mě kolegyně Míla Palánová ptá na můj největší životní omyl, na první pohled se zdá, že skoro není z čeho vybírat. Narodil jsem se a žiju v době, která by prý měla být nejlepší, završená, svobodná a prosperující. Doba zbavená politického útlaku. A tedy poskytující mnohem menší příležitost k tomu nějakou pěknou dějinnou chybu udělat.

Kdybych se měl co k čemu a narodil se o nějakých padesát let dřív, mohl jsem teď třeba psát o tom, jak jsem nejdřív vstupoval a pak zase vystupoval ze strany, jak jsem v osmašedesátém věřil, že Husák je docela dobrá volba, mohl jsem stihnout léčbu Klausem a dělení Československa. Ale ne. Ať se snažím, jak můžu, o každých narozeninách dokážu přidat nanejvýš tak rok.

Můj největší životní omyl tedy bude poněkud subtilnější, téměř intimní, a do dějin se nezapíše. Je ale pravděpodobné, že jej spolu se mnou udělala i řada dalších lidí žijících v této potenciálně nejšťastnější době. Pokusím se jej popsat.

Je to skoro k neuvěření, ale před nějakými deseti lety jsem byl podstatně mladší, než jsem dnes. Jako dnes jsem se i tehdy zajímal o politiku a veřejné dění. Jenže tehdy jsem byl, jak to jen říct, poněkud politicky dezorientovaný a mnohem náchylnější k vábení různých pravicových liberálních i konzervativnějších pohádkářů, kteří se v těch letech snažili úspěšně prodávat legendu o dluhové pasti, do které levice naši zemi žene, o osobní odpovědnosti a zaslouženém úspěchu těch talentovanějších, kteří nemají být omezováni a trestáni zdaněním.

↗

V mládí člověk snadno podlehne víře, že úspěch je čistě věc zásluh a nemá se trestat a omezovat zdaněním. Foto redcareers.com

Ačkoli naše rodina žila od výplaty k výplatě, uvěřil jsem i tomu, že si žiju nad poměry a že si nad poměry žijí i lidé z mého okolí, kteří v propukající ekonomické krizi přišli o práci nebo dřeli za pár šupů a počítali každou korunu. Věřil jsem, že sociální situace naší rodiny je mravním prohřeškem, něčím, za co bychom se měli stydět. Věřil jsem, že líp už bylo a že je potřeba, aby si ti nejslabší ve svém vlastním zájmu utáhli opasky.

Pojem „víra“ je v tomhle případě na místě. Liberálně-pravicový pohled na svět je skutečně cosi jako náboženství nebo mravní imperativ, který se zdůvodňuje sám ze sebe. Pokud fakta neodpovídají výkladu volnotržních džihádistů, tím hůře pro fakta…

Až teď přichází moment studu a chyby, které jsem se dopustil. Být dítkem rodičů ekonomicky úspěšných, moje politická idiocie by se snad dala pochopit. Především bych de facto nekonal proti svým vlastním zájmům. Jenže já jsem mohl vidět důsledky politiky, za kterou jsem se bral a jejíž reálné dopady ničily život mně, mým blízkým, mé třídě a v konečném důsledku i celé společnosti.

Pravičáctví je v teorii krásné, protože vytváří iluzi spravedlnosti, která je dána zásluhovostí. Abych svou vírou neotřásl, od obyčejných lidí kolem sebe jsem se snažil izolovat, nevnímat obtíže důchodců, kteří nemají na doplatek za lék, pacientů a lékařů, kteří musejí vypisovat potvrzení na 30 korun poplatku, nebo hendikepovaných lidí, u kterých si pravice předsevzala pravděpodobně jejich totální vyhlazení.

Ono to šlo vidět, šlo to i velmi dobře chápat, ale vyžadovalo to v prvé řadě naslouchat druhým a snažit se pochopit jejich perspektivu a obtíže. Něco, co atomizovaný egoismus informačního kapitalismu skutečně nepěstuje.

K volbě ODS nebo TOP 09 jsem to nakonec naštěstí nedotáhl. Učím se poslouchat druhé lidi a chápat jejich situaci, motivy jejich chování, obavy a přání, i když je nesdílím. Lidé si totiž ve své životní zkušenosti nejsou rovni, ale to je třeba chápat jako apel k empatii. Mou největší životní chybou, kterou se snažím napravovat už více než dekádu, bylo přesvědčení, že empatie je projevem slabosti. A ono je to přitom přesně naopak.