Hospodáři, pomiluj mě

Fatima Rahimi

Redaktorka Deníku Referendum v letním seriálu o životních omylech přibližuje dobrodružství objevování rozmanitých zákoutí češtiny pro zvídavé děvče, jehož mateřštinou je perština.

„Ahoj vole!“

- „Rozumíš česky?“

„Ano.“

- „Proč jsi říkala ,ahoj, vole!‘?“

„Ano.“

- „Ty český neumíš, co?“

„Ano.“

Odpusťte mi to neslušné slovo hned v úvodu. Člověk dělá chyby. Byl to můj první rozhovor v češtině, uznávám, že ne moc podařený. Před zhruba sedmnácti lety jsem se poprvé chystala do školy. Moc jsem se těšila. Školu jsem bezmezně milovala. Možná proto, že v Afghánistánu jsem ji měla zakázanou.

„Ženy přece nepotřebují studovat, jejich úkolem na Zemi je sloužit mužům, být krásná, poslušná, cudná, čistá, neposkvrněná. K tomu nepotřebují školu ba naopak, je třeba je držet doma, ve vězení,“ prosazovali muži shora, bohové společnosti, islámští fundamentalisté z Tálibánu.

Dlouho jsem přemýšlela, o čem psát jako o svém největším omylu. Ve svém ne úplně dlouhém životě jsem stihla chybovat mnohokrát a dopouštěla jsem se mnoha omylů.

Například jsem si myslela, že po pádu Tálibánu se v Afghánistánu zlepší životní úroveň, že ženy budou mít lepší postavení, budou se moct svobodně vzdělávat, být paními svých životů, že skončí éra konfliktů a válek, ale bohužel se to nestalo.

Malá láska. Foto WmC

Jeden z mých životních omylů ale měl tendenci se opakovat. Řecký filosof Hérakleitos říkal, že „dvakrát do stejné řeky nevstoupíš,“ já jsem to však částečně dokázala. Tady je pár příkladů.

V uprchlickém táboře ve Zbýšově u Brna, kde jsme už nějaký čas pobývali, děti navštěvovaly kurz psaní a čtení. Sociální pracovnice, která nás učila latinku, si myslela, že jsem po zhruba třítýdenním kurzu připravená navštívit normální českou školu. Byl pátek, v pondělí jsem měla nastoupit do školy. V táboře rozdávali školní pomůcky.

Nějaké věci mi chyběly a museli jsme jet vlakem až do Brna. Na zdech hlavního nádraží v Brně bylo velkým písmem nasprejováno „AHOJ VOLE“. Zastavila jsem se u toho. Neuměla jsem ještě pořádně číst, nakonec jsem to však dala dohromady. „A-hoj vo-le!“ Ha! To je určitě lepší varianta než jenom suché „Ahoj“, říkala jsem si. Několikrát jsem si to pro sebe opakovala, aby mi to zůstalo v hlavě.

V pondělí jsem šla hrdě do školy. „Umím je aspoň pořádně pozdravit,“ těšila jsem se v duchu. Třída o mně věděla. Učitelka na mě čekala. „To je blablala, vaše nová spolužačka,“ pronesla třídní učitelka, která zapomněla, jak se jmenuju. „Už, už, řekni to Fatimo,“ dodávala jsem si odvahu a nahlas řekla „Ahoj, vole!“ Ano, tak jsme se hned stala rebelkou třídy, přestože jsem netušila proč.

Od mého One woman show ve třídě uběhlo několik let. Byla jsem starší a uměla líp česky, nebo jsem si to aspoň myslela. Dostala jsem se na gymnázium v Šumperku, kde jsme bydleli po získání trvalého pobytu a zhruba třech letech strávených v uprchlickém táboře.

V prvních hodinách češtiny jsme četli české básně. První z nich byla nejstarší známá česká duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny. Učitelka chtěla vědět význam. Nebojácně jsem se přihlásila o slovo. Kantorka mě s údivem na tváři vyvolala. Čekala, co řeknu.

„Hospodine, pomiluj ny, znamená… Hospodáři, pomiluj mě,“ nic jiného jsem nestihla říct. Učitelka se smála, až brečela, nemohla mluvit, pouze opakovala: „Fatimko, Fatimko...“

Spolužáci se však zas moc nesmáli, že by taky nevěděli, kde se stala chyba? „Hospodin je Bůh, Fatimko,“ pronesla učitelka se slzami v očích, držela se stolu, aby nespadla. „Takže, Bože, pomiluj mě?“ pokračovala jsem nevěříc. To už se rozesmála i celá třída.

V hodinách českého jazyka a literatury jsem ještě párkrát ukázala, že čeština je jeden z nejtěžších jazyků. Má bohatou slovní zásobu, je flektivní, časuje se, skloňuje se, na rozdíl od perštiny, mé mateřské řeči, má tři rody. Naučit se ji pořádně tedy trvá nějakou dobu a není to úplně lehké.

Mám jedno štěstí, ráda mluvím. Přestože jsem učitelce řekla vole, hospodáře (Boha) vyzvala k sexu, o lasičce si dlouho myslela, že je to zdrobnělina malé lásky, přesvědčovala učitelku, že fretka je ryba, nepřestala jsem mluvit. Chybovat je lidské, říká české přísloví a já jsem taky jenom člověk.

    Diskuse
    JP
    August 13, 2018 v 14.35
    Kecáš!
    Učit se cizímu jazyku odposloucháváním domorodého obyvatelstva je metoda sice přirozená a intenzivní, ale někdy má skutečně svá úskalí.

    Tuto historku - pokud si ještě dobře vzpomínám - vyprávěl nějaký docent z jedné pražské vysoké školy. Za minulého režimu tehdejší stát pěstoval přátelské svazky s jistými "pokrokovými" režimy z oblasti třetího světa, a studenti z těchto států pak mohli studovat na československých univerzitách. A tento český docent vyprávěl, že jednou o něčem hovořil s jedním takovým studentem, snad se Sýrie či z jiné arabské země. Ten docent mu sdělil zřejmě něco překvapivého, takže onen student na to reagoval nevěřícným: "Kecáš!"

    Na tento způsob velmi nenuceného způsobu komunikace (který onen student ovšem dozajista přebral od svých spolužáků) ten docent pochopitelně reagoval poněkud zaraženě. Student zaznamenal tuto reakci, a tak se po chvilce přemýšlení korigoval do zdvořilostně korektnější verze: "Pardon! Kecáte!!"
    JP
    August 13, 2018 v 14.35
    Řekni to květinou...
    Na straně druhé, používat v cizí řeči formulace převzaté z učebnic může být nakonec stejně tak ošidné.

    Když jsem svého času sám jako emigrant absolvoval kurs němčiny, vyprávěl nám náš učitel - velice sympatický a vtipný muž - vlastně svým původem smutnou historku o tom, jak svého času jednomu z jeho kolegů zemřela matka.

    Když se o tom dozvěděli jeho studenti, chtěli mu vyjádřit svou účast. Mezi těmi studenty byla také jedna Japonka; a - jak nám vyprávěl náš učitel - Japonci se vždy vyjadřují velice obrazně a květnatě.

    A této mladé Japonce připadalo nějaké obvyklé vyjádření soustrasti příliš strohé a neosobní; a tak si ve slovníku našla všechny další možnosti, kterými by bylo možno tuto soustrast vyjádřit. A vybrala si nakonec tu, která jí připadla jako ta opravdu ze všech nejkvětnatější.

    A tak tehdy oni posluchači jazykového kurzu svou soustrast svému učiteli vyjádřili touto větou: "Milý pane učiteli, je nám hrozně líto, že Vaše maminka už vidí kytičky zezdola!"
    MP
    August 14, 2018 v 17.23
    Krásné omyly
    A to se ještě ke všemu v jednom případě nespletla "Fatimka", ale pančelka, protože on ten "hospodin" je opravdu "hospodář" čilí pán -- na statku nebo všehomíra. A tomu "pomiluj ny" rozumíme vlastně jen proto, že nám tam dobrák Kosmas napsal původní znění: Kyrie eleison čili v české výslovnosti "krleš".