V čem jsem se nejvíc mýlil: Semletá příroda na Nových Mlýnech

Legenda mezi moravskými ochránci přírody Mojmír Vlašín za svůj životní omyl pokládá přílišnou vstřícnost vůči technokratům mezi vodaři po roce 1989 při jednání o budoucnosti Novomlýnských nádrží.

Mojmir_vlasin11

Mojmír Vlašín

07.08.2018 08:15

Letní seriál 2018

76996

V čem jsem se v životě nejvíc mýlil/a

Volné letní dny vybízejí k sebereflexi a k zamyšlení, a to nejen nad věcmi vážnými, jako je profesní život či názory na společnost a politiku. Časem přehodnocujeme i věci jiné, jako je hudební vkus, vztah k cestování nebo ochota pouštět se do více či méně výstředních podniků. Zeptali jsme se proto dvou desítek našich přispěvatelů a přispěvatelek, které svoje životní zvraty a okliky považují za pamětihodné a proč.

Celý svůj profesní život se věnuji ochraně přírody. A tak logicky jsem právě tady udělal soustu chyb a mockrát se mýlil. Najít tu největší mýlku není tak jednoduché. Obrovská bota se totiž časem může jevit jako drobné přešlápnutí, a nepatrná chybička v proudu času dá základ velkému průšvihu.

Jedna z největších akci, do které jsem se kdy pustil, byly Novomlýnské nádrže. Jde o vodohospodářský paskvil sestávající z trojice nádrží na řece Dyji pod Pálavou, kvůli kterým byly zničeny nejcennější a nekrásnější lužní lesy u nás a možná i ve střední Evropě. Bylo to dílo „socialistické normalizace“.

Stavba byla zahájena v roce 1969 a kolaudace proběhla v létě 1989. Hned po převratu jsem s přáteli založil Iniciativu za vypuštění Novomlýnských nádrží. Naším cílem bylo přimět nově vzniklou vládu, aby spodní dvě nádrže vypustila a pak zvážila smysl jejich další existence.

Novomlýnské nádrže jsou nezměrným ekologickým zločinem. Zatopily nejvzácnější lužní lesy. A mimo jiné také malebný soutok Dyje se Svratkou. Foto Jarmila Kocourková

Byli jsme inspirování rakouskými sousedy, kterým se podařilo zastavit výstavbu přehrady Heinburg a už hotovou jadernou elektrárnu Zwentendorf zavřeli a nikdy nespustili. A tak mi přišlo docela logické požadovat revizi tohoto megalomanského díla.

Vyhlásili jsme Akci Špunt, kdy jsme se rozhodli, alespoň symbolicky, jednu nádrž vypustit, pokud to neudělá vláda. Měli jsme štěstí. Pár dní před akci se ministrem životního prostředí stlal Ivan Dejmal, který vydal příkaz Povodí Moravy (tehdy spadalo kompetenčně pod ministerstvo životního prostředí), ať zahájí vypouštění.

Akce se tenkrát konala za obrovského zájmu medií a veřejnosti, na demonstraci u hráze se sešlo kolem pěti tisíc lidí, převážně příznivců, ale i odpůrců vypuštění. Kromě několik drobných šarvátek násilí naštěstí nepropuklo a ministr rozhodl, že je třeba jednat.

Vypouštění bylo pozastaveno. Na základě toho jsem byl jako předseda iniciativy zván na různá jednání, grémia a komise a podílel jsem se na hodnocení rozsáhlé studie (vážila 9 kg) o budoucnosti nádrží. Studie byla přijata a Povodí Moravy odsouhlasilo, že v souladu s jejími závěry, hladina druhé a třetí nádrže bude snížena o 85 cm.

Měli jsme souhlasit, že ani jedna nádrž nebude zcela vypuštěna, ale snížením hladiny zůstane asi osmdesát hektarů odhaleného dna, kde se dá lužnímu lesu šance opět vyrůst. Byl jsem vyzván, abych k tomuto kompromisu kývl. Nějakou dobu jsem váhal, protože bylo zřejmé, že jde o kompromis hodně na straně vodařů. Nakonec jsem souhlasil.

Myslel jsem si totiž, že komunistům odzvonilo, vládneme si sami a přece i technici už pochopili, že přírodě nelze (beztrestně) poroučet. Jak moc jsem se mýlil, ukázal až čas. Vodohospodáři i bez dohledu ÚV KSČ nadále vyznávali (a jak ukazují plány na kanál Dunaj-Odra-Labe stále vyznávají) heslo: „Poručíme větru, dešti (a vodě)“.

Zatímco já jsem bral snížení hladiny jako maximální možný ústupek, oni to vzali jako první krok k jejich očekávanému konečnému vítězství. Trochu mi to připomínalo Čapkovu Válku s mloky. Cheef Salamander také vyzýval lidi k dohodě, ale zároveň upozorňoval, že pokud na podmínky nepřistoupí, bude postupovat podle svého.

Takže vodaři napřed snížili hladinu na požadovanou výšku, potom postavili z bahna dva ostrovy, které měly kompenzovat zničenou přírodu a měl na nich vzniknou lužní les. Hladinu pak nezákonně zdvihli a ostrovy rozplavili, stejně jako miliony korun ze státních prostředků, které byly použity na stavbu ostrovů. Různými dalšími jednáními posouvali kompromis tak, že nakonec dostali hladinu na původní výšku. Mloci vyhráli.

V čem jsem se tedy fatálně mýlil? Domníval jsem se, že když ochránci přírody jsou schopni pochopit a akceptovat požadavky vodařů, tak vodaři jsou schopni pochopit a akceptovat požadavky ochranářů. To byl můj největší omyl. Měl jsem tehdy trvat na úplném vypuštění nádrží. Asi by se to nestalo, ale možná, že by vznikl nějaký skutečný kompromis a každopádně bych nebyl vodařům za blbečka.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.