Chci přispět X

Od ateismu k víře

Zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus může být vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce může ztělesňovat skrytou touhou po transcendenci. O tomto svém překvapivém poznání píše Eva Hájková v dnešním díle letního seriálu.

Img_20160724_142129

Eva Hájková

22.08.2018 10:25

Letní seriál 2018

76996

V čem jsem se v životě nejvíc mýlil/a

Volné letní dny vybízejí k sebereflexi a k zamyšlení, a to nejen nad věcmi vážnými, jako je profesní život či názory na společnost a politiku. Časem přehodnocujeme i věci jiné, jako je hudební vkus, vztah k cestování nebo ochota pouštět se do více či méně výstředních podniků. Zeptali jsme se proto dvou desítek našich přispěvatelů a přispěvatelek, které svoje životní zvraty a okliky považují za pamětihodné a proč.

V čem jsem se v životě nejvíce mýlila? To je opravdu těžká otázka. Celý lidský život je vlastně neustálým zbavováním se omylů a iluzí – o světě, o životě i o sobě samém. Nakonec si člověk všechny ty omyly (které někdy mohly vést i k nesprávnému jednání) musí odpustit. A ztracené iluze si musí něčím nahradit. Nejlépe něčím, co už nelze ztratit. Obojí je snazší pro věřícího než pro ateistu. Ateista totiž musí odpustit sám sobě (což může být někdy hodně těžké), zatímco věřícímu odpouští Bůh, který ho zná lépe než on. A ten mu také namísto iluzí může poskytnout naději, tak potřebnou pro život.

Jeden z mých největších životních omylů tkvěl právě v tom, že jsem víru v Boha pokládala za pošetilost, protože jsem měla nesprávnou představu o tom, co to vůbec znamená věřit. Nevěděla jsem, že můj zájem o témata studijního předmětu „vědecký ateismus“, který jsem projevovala už od střední školy, je vlastně zájmem o náboženství, ba dokonce že může být skrytou touhou po transcendenci, po navázání kontaktu s tím, co člověka přesahuje.

Nevěděla jsem, že víra je hlubokou existenciální lidskou potřebou. A existuje-li tato potřeba, musí existovat také něco, co ji může naplnit. Podobně jako existují léky na různé neduhy, z nichž se potřebujeme uzdravit – chce to jen hledat, hledat a hledat – existuje také Bůh, který odpovídá na tuto naši existenciální potřebu – potřebu víry. Před několika lety jsem tedy udělala velký životní krok, který vůbec nebyl snadný – posunula jsem se od ateismu k víře. Přesvědčila jsem se totiž, že Bůh v našich životech skutečně působí, a to dokonce i tenkrát, když v něj nevěříme.

Pray-2558490_960_720Ztracené iluze je třeba něčím nahradit. A nejlépe tím, co už nelze ztratit. Foto Pixabay

Legrační bylo, že jsem v mládí ten svůj ateismus měla za tak životně důležitý, až jsem pokládala za nezbytné prověřit po této stránce každého kluka, se kterým bych se případně mohla nějak sblížit. Jeden víceméně kamarádský vztah jsem ukončila ještě dříve, než mohl přerůst ve vážnější známost, a to zejména z toho důvodu, že chlapec, s nímž jsem udržovala kontakt, byl věřícím katolíkem. A bylo mi čím dál tím více zřejmé, že jím také zůstane.

Nebyl to jediný důvod, ale i tak jsem si myslela, že světonázorový nesoulad je zásadní překážkou partnerského soužití. Že je zkrátka zapotřebí si manžela správně vybrat i po této stránce, aby pak nedocházelo k nějakým nedorozuměním. A tak jsem ze vztahu raději vycouvala.

Když jsem se později seznámila se svým nastávajícím (bylo to právě před třiceti sedmi lety, uprostřed prázdnin), pochopitelně jsem se co nejdříve snažila vyzvědět, jak na tom je se vztahem k náboženství. Jenže mi přišlo hloupé hned zkraje ho „kádrovat“, tedy ptát se ho na to už na první schůzce. Jinak se mi po všech stránkách zamlouval. Asi po týdnu známosti mě pozval na chatu svých rodičů. Pochopitelně v době, kdy rodiče byli zrovna na dovolené, kdesi daleko, takže nehrozilo, že by se náhle objevili.

Byla to moc hezká schůzka až do doby, kdy jsem v jedné z místností spatřila černou cedulku s pozlaceným nápisem „Na Božím požehnání vše záleží“. Krev mi ztuhla v žilách. Nahlas jsem se neodvážila na nic zeptat, ale náladu jsem z toho měla dost pošramocenou. Po pár dnech nejistoty jsem se rozhodla jít s pravdou ven – tedy s pravdou o své „vědecko-ateistické“ orientaci. A tak se všechno vyjasnilo. Kámen mi spadl ze srdce. Můj nastávající nebyl z věříci rodiny. Byl ateista. Cedulku někde našla jeho mladší sestra („…ségra to asi někomu zabavila…“). A ačkoliv nápisu příliš nerozuměla, cedulka se jí tak zalíbila, že si ji postavila na poličku ke svému lůžku. Čímž ve mně, neplánované návštěvnici, způsobila velký duševní zmatek.

Když jsme si s mým budoucím mužem po několika dnech všechno vysvětlili, zasmáli jsme se tomu, a ještě léta pak na to vzpomínali. Tenkrát ani jeden z nás netušil, jak se časem všechno obrátí – že nikoliv manžel, nýbrž já sama se jednou dám na cestu víry, která ve mně kdysi vzbuzovala takový odpor. Chtě nechtě se mi při tom vybaví přísloví: Člověk míní, Pánbůh mění. Manžel se poměrně brzy vyrovnal s tím, že má doma místo ateistky křesťanku. I když zpočátku to bylo pro něj velké překvapení. Člověk si opravdu nikdy nemůže být jist, koho si vlastně bere za manžela nebo za manželku.

A co si myslíte vy? Diskuse (95 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 24.Srpna 2018, 10:49:13

Mimochodem, paní Hájková - kde vlastně berete tu jistotu, že jste se mýlila tehdy, a že se nemýlíte teď?...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 24.Srpna 2018, 11:22:4

Říká mi to srdce, ne rozum. A já jsem se rozhodla věřit srdci.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Co by odpověděl rozum Pátek, 24.Srpna 2018, 20:00:55

na otázku po smyslu a původu dobra?

Řekl by: dobro existuje proto, abychom se měli dobře.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 25.Srpna 2018, 11:09:52

Takto by, pane Nusharte, odpověděl jenom velice přízemní instinkt; ale v žádném případě skutečný (filozofický) rozum.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 26.Srpna 2018, 05:28:13

V mém rodném kraji, doposud silně katolickém, je stále živé úsloví Chodit do Chropyně na móresy. Nikdo to nedokázal vysvětlit. Až později jsem zjistil, že to bylo chodit do školy, do bratrské školy v Chropyni. A arcibiskup Ditrichštejn tak dlouho usiloval o koupi Chropyně, až mohl podle Cuius regio eius religio vyhnat Jednotu bratrskou a věhlasnou bratrskou školu zbourat až do základů. Pak jsem přemýšlel, jak asi moji předkové prožívali chvíli, kdy vzpurní Valaši přepadli a zpustošili náš kostel a vedli pana faráře za vousy vesnicí. Část vesnice mu pomohla, druhá část ne. A on tu vzpurnou část, ve které jsem se narodil, proklel. A taky proč se hanácká vesnice přihlásila opět později k žádosti Valachů (vyvolané lstivě jezuity) k náboženské svobodě. Bylo v mém životě hodně omylů – ještě později jsem zjistil, že můj rod se do mé rodné vesnice přistěhoval až v 19. století, ale zase z blízké vsi, jejíž náboženskou historii nemám zmapovanou, byla však jistě podobná. Mnohé další popudy přivedly mé srdce k Jednotě bratrské, zatímco zbytek rodu zůstává oddaný katolické víře. Překvapilo mne, že Eva Hájková, marxistka a tehdy nevěřící, mi doporučila knihu bratrského profesora Jindřicha Halamy: Sociální učení českých bratří 1464 – 1618. Sama ji vlastnila. Podléháme mnoha omylům, ale i mnoha výzvám. Naše srdce si vybere to správné. (Jsou v něm snad už geneticky zakotvené touhy našich předků?). Vyjádřil to už svatý Augustin: Neklidné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Není, pane Poláčku, "filozofický rozum" vlastně protimluv? Neděle, 26.Srpna 2018, 09:02:13

Copak rozum (v určitém pojetí tedy "věda") může zkoumat dobro a zlo? Není v tom rozpor?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Protimluvy filozofického rozumu Neděle, 26.Srpna 2018, 10:58:34

Pane Nusharte, ta formulace "rozum - v určitém pojetí věda" je vlastně naprosto přesná, bezezbytku vystihuje stav dané věci.

Řeč je tady ovšem výhradně o filozofickém rozumu. Nebo snad přesněji, začněme samotnou filozofií.

Ta má totiž dvě základní složky, které opravdu navzájem stojí v opozici. Ta jedna složka - to je opravdu striktní, racionálně a logicky uvažující rozum. A jsou i velcí myslitelé (především Hegel), kteří (pravou) filozofii bezezbytku identifikují s tímto čirým racionalismem respektive logikou.

Ale filozofie jako taková má ještě druhou složku; tato druhá složka se nám nejspíše vyjeví, když si připomeneme původní význam slova filo-sofía: láska k moudrosti.

Tato moudrost, ta je opravdu něčím zásadně jiným, nežli ten racionalistický rozum. A protože je něčím jiným nežli tou precizně, ale chladně uvažující logikou, je velice obtížné tuto složku nějak jednoznačně určit, popsat, definovat. Dá se snad jenom naznačit, opsat v příměrech, jako je Platónův "příměr o jeskyni". Tedy vylíčení toho, jak se filozofické myšlení nespokojuje s vnímáním pouhého povrchu, pouhého zdání věcí, ale jak si stále více vypracovává schopnost vnímat věci jinak, v jejich - napohled neviditelné - podstatě. Ten moment prohlédnutí, definitivního osvobození se od vnějšího zdání věcí - ten svým způsobem je asi dost příbuzný mystickému prožitku "osvícení" například buddhistických mnichů.

Takže s tímto vědomím dvojího charakteru filozofického myšlení se vraťme k té konkrétní otázce, zda je vůbec legitimní, aby filozofický rozum zkoumal takové věci, jako je dobro.

Skutečně, tento podvojný - a rozporuplný - charakter filozofie se ukazuje například zcela hmatatelně při četbě Aristotely "Etiky".

Aristoteles - to byl (na rozdíl od Platóna, který neměl daleko k výletům do mysticismu) právě takový zastánce zcela striktního, analytického myšlení. A nelze popřít: jeho výklady o zásadách etického jednání (a o způsobech, jakým se lidé těmto zásadám stále znovu prohřešují) - tyto výklady jsou dokonalé, naprosto precizně rozebírají dopodrobna způsoby a motivy lidského jednání, a mají i po těch dvou a půl tisíciletích naprosto nezměněnou platnost i pro člověka dnešní doby.

Ale na straně druhé: když by se člověk chtěl opravdu zeptat a dozvědět, CO je to nakonec tedy skutečné dobro, pak se tato otázka u Aristotela dost utopí právě v tom množství jednotlivých výkladů a analýz.

Ne že by sám Aristoteles neposkytl žádnou odpověď na tuto otázku, a zase je nutno uznat že jeho vývody jsou naprosto správné; ale pořád je to všechno pojímáno nakonec jenom z čistě racionalistického hlediska.

Jednou větou řečeno: je to logicky, racionálně naprosto bezvadné; ale nějak tu chybí ta druhá stránka filozofie, totiž ta moudrost.

Takže k té otázce, zda je vůbec přípustné, aby "filozofický rozum" zkoumal dobro: ano, je to přípustné a je to nutné; ale na straně druhé se nikdy nesmí zapomenout na to, že ten čistě logicky uvažující filozofický rozum sám nikdy nedokáže to dobro uchopit jako takové, jako svým způsobem mystérium lidské existence. K tomu je zapotřebí té druhé složky filozofického myšlení, té "moudrosti". A je k tomu zapotřebí i mnohem více, zčásti víra a teologie, ale především je k tomu zapotřebí samotného člověka. Pokud tu nebude člověk ochotný to dobro konat - pak mu žádná filozofie nepomůže.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Zkoumat dobro", to zní divně, Pondělí, 27.Srpna 2018, 10:35:16

ale pro samotnou "moudrost", zapomněl jste na "lásku" k ní.

Dobro se stále nějak vzpírá tomu, aby bylo zkoumáno (byť zkoumáno moudrostí a ne logikou - nic tím nenaznačuji).

Vzpírá se dokonce i tomu, aby "bylo konáno". Chcete-li dobro konat, musíte buď VĚDĚT, co máte konat, nebo to musíte CÍTIT. ("Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.")

Jednotliví lidé se ale v tom "vědění dobra" i v tom "cítění dobra" dost liší a jen těžko se tedy lze smířit s myšlenkou, že úroveň poznání dobra (poznání ne v úzkém slova smyslu pouze rozumové, ale ani samozřejmě pouze úzce citové) je závislé na úrovni intelektu či moudrosti - to by vedlo od poznání dobra spíše k pýše.

Nedá se tedy "chtít být na vysoké úrovni poznání dobra", neboť pak bychom byli zaručeně na nízké.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 27.Srpna 2018, 13:15:28

Především, pane Nusharte, je zcela zásadní chybou od sebe oddělovat intelekt a duši, rozum a city. Obojí jsou zcela základní výbavou člověka na jeho cestě životem; a kdykoliv mu jedno z obojího bude chybět, tak bude na této cestě klopýtat.

Právě proto ke klasickým antickým ctnostem patřily jak moudrost, tak ale i "sophrosyné", což je do češtiny obvykle překládáno jako "zdrženlivost", ale to je krajně úzký překlad, já osobně bych to spíše vykládal jako "rozmyslnost", v každém případě se jedná o (vědomou) zavázanost jedince mravním a etickým hodnotám.

Jsou tedy celkem dvě základní komponenty, které směřují k pravému dobru: za prvé ochota k dobru, osobní zavázanost vůči dobru; a za druhé vědění, poznání, c o je skutečné dobro.

To první, ta osobní ochota či zavázanost vůči dobru, to je samozřejmě absolutní základ všeho, a bez toho není nic.

Ale na straně druhé, jenom tento základ nestačí, je také nutno vědět, dokázat ve zcela konkrétních životních situacích posoudit, rozpoznat jaké konání bude v daném kontextu dobré, a které - třeba i z dobré vůle - nakonec způsobí více škody nežli užitku.

Například: někdo se bude pokoušet druhému, který právě prožívá životní krizi, pomoci prostřednictvím "dobrých rad". V nejlepším úmyslu. Jenže, pokud ten rádce nebude mít dostatečně široký životní rozhled a životní zkušenost a moudrost, pak obvykle svými "dobrými radami" toho druhého uvrhne ještě více do zmatku, do pocitu že mu ve skutečnosti nikdo nerozumí.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 28.Srpna 2018, 04:15:18

Filosofie není poznávání, ale láska k moudrosti. Filein sofian.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Protože filozofie nemůže dávat definitivní odpovědi, Úterý, 28.Srpna 2018, 09:40:24

nelze ji (narozdíl od místně definovaných kulturních hodnot) "aplikovat" na společnost, ale jen na sebe sama (jako způsob života).

Považuje-li se tedy například marxismus za filozii, je nefilozofické aplikovat ho na společnost.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 28.Srpna 2018, 13:03:57

Pane Pospíšile, jak chcete dosáhnout "moudrosti" bez poznání toho, co je tento svět?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Absolutní a relativní poznání Úterý, 28.Srpna 2018, 13:14:45

Pane Nusharte, kdyby se filozofie měla vzdát nároku na to, nalézat "definitivní odpovědi", pak by nikdy vůbec nemusela vznikat. Kdo nehledá "definitivní odpovědi", nemá ve filozofii co pohledávat. A to i se vším vědomím o relativnosti lidského poznání.

Je to velká zásluha Hegela, že jako první přišel na to, že celé dosavadní dějiny filozofie - kdy se skutečně napohled zdá, že každý další filozofický názor plně popírá a vyvrací ten předchozí - tak že ve skutečnosti se věc má zcela jinak, že se jedná nakonec o j e d e n j e d i n ý proud, jeden jediný vývojový proces lidského myšlení a lidského poznávání, kde každý z těchto jednotlivých názorů je ve skutečnosti jenom jedním z celkové mozaiky celého obrazu, tedy celé a úplné pravdy.

Každý z těchto jednotlivých kroků, jednotlivých názorů je tím následujícím krokem "zrušen" - ovšem v tom specifickém smyslu německého pojmu "Aufheben", který znamená zachování stejně tak jako zrušení.

Ten předchozí krok je zrušen ve své výlučnosti - ale je (v tom dalším vývoji) zachováno jeho racionální jádro.

Hegel tímto ovšem nevědomky předjal osud své vlastní filozofie - neboť i ta se nakonec ukázala být také jenom dalším krokem v tom vývoji (i když se původně zdála být konečná, absolutní); a v tomto podvojném, pozitivním smyslu ji překonal marxismus, který zavrhl její idealismus, ale převzal její racionální jádro.

Ovšem - je fakt že ani sám marxismus nedosáhl té skutečné, úplné pravdy, protože byl nakonec také jenom jednostranný. A to sice právě se svým materialismem.

Takže teď se nejedná o nic jiného, nežli dokázat spojit Hegelův "idealismus" (to jest především jeho ontologickou logiku) s Marxovým materialismem.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 29.Srpna 2018, 00:09:15

Asi ta láska k moudrosti - Filein sofian - je vůdčí silou, causa agens poznávání.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Dva odlišné výroky o filozofii: Středa, 29.Srpna 2018, 09:09:23

1. Filozofie je láska (k moudrosti).

2. Filozofie je moudrost.

Tyto dva výroky nejsou totožné. Který z nich platí, pane Poláčku?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dvě tváře filozofie Středa, 29.Srpna 2018, 11:17:57

Pane Nusharte, už svatý Pavel by Vám vysvětlil, že bez lásky není nic. ;-)

Filozofie bez "lásky k moudrosti" - taková filozofie je pouze vědou, může být třeba i velice kvalitní, kompetentní vědou, je to ta čistě racionální složka filozofie, která je sama o sobě také nutná. Ale bez té "lásky k moudrosti" tato věda sama o sobě zůstává pouze suchá, formalistická, a jen velmi zřídka dokáže postihnout nitro samotného člověka.

Na straně druhé ta "moudrost" sama, pokud není doprovázena skutečným (logickým, racionálním) věděním a poznáním, tak takováto moudrost sice může zasahovat hluboko do lidského nitra, může pronášet jednotlivé moudré výroky - ale bez onoho vědění zůstává omezena nakonec jenom na ten niterný svět, ale zůstává stát bezradná a bezmocná před veškerým světem "velkým", před všemi objektivními procesy, strukturami, podmíněnostmi dění společenského.

Takže tohle je asi tak v kostce vztah mezi "láskou k moudrosti" na straně jedné, a filozofií jakožto vědou na straně druhé.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 30.Srpna 2018, 07:05:39

Svatý Pavel nenapsal, že bez lásky není nic, nýbrž že on (člověk) by bez lásky nebyl nic! A asi nemyslel lásku k moudrosti (možná leda k té Boží moudrosti), ale spíš myslel lásku k Bohu a lidem.
"...kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem".
Napadlo mě, jestli třeba "láska k filosofii" neznamená touhu po ní, tedy touhu zabývat se předmětem filosofie.
Láska k lidem může mít různé stupně - může jít také o erotickou touhu, ale tutéž touhu lze proměnit v úplně jinou lásku - v agapé. Dát jí jinou kvalitu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Filozofie: nedělitelnost racionality a vůle k dobru? Čtvrtek, 30.Srpna 2018, 09:49:50

Má-li být filozofie vědou poskytující dokonce definitivní odpovědi, pak správnost těchto odpovědí musí být ověřena experimentem.

Je-li filozofie zároveň (neoddělitelně od racionální vědy) také vůlí k dobru, láskou k moudrosti, pak žádný takovýto experiment (experiment na lidech a často bez jejich souhlasu s účastí v něm) nemůže připustit.

Každý experiment, který bude ověřovat správnost definitivních odpovědí filozofie, bude neetický, tudíž bude v rozporu se samotnou láskou k moudrosti.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Experimentální vědy a absolutno Čtvrtek, 30.Srpna 2018, 11:45:31

Pane Nusharte, ty "definitivní odpovědi" filozofie se týkají toho, čemu se ve filozofické hantýrce říká "absolutno". A absolutno skutečně není možno dokazovat či přezkušovat nějakým "experimentem". To je už oblast čistého myšlení, které překračuje hranici jakékoli pozitivní, experimentálně orientované vědy.

Samozřejmě, bylo by možno namítnout: a proč se vůbec zabývat něčím takovým fiktivním, neuchopitelným, jako je metafyzika?

Na to odpověděl už Aristoteles. On zcela jednoznačně uznal: ano, v zásadě je možné, že tyto pozitivní, experimentální vědy jsou v principu schopné bezezbytku popsat a analyzovat věci jsoucího světa.

Jenže - jak dále dovozuje Aristoteles - tyto pozitivní, experimentální vědy nikdy nebudou schopny vysvětlit, proč ty věci jsoucího světa existují právě tak, jak existují; a stejně tak nedokáží vysvětlit, proč tyto věci existují vůbec.

Zkrátka: ty pozitivní, experimentálně ověřitelné vědy mají svůj limit, svou hranici kterou nikdy nedokáží překročit. O tom ostatně svědčí to, že i mnozí z těch, kteří tyto vědy praktikují (a jmenovitě fyziku a kosmologii), se znovu a znovu zabývají otázkami právě z oblasti filozofie, ontologie, metafyziky. Anebo přímo teologie.

Ale toto rozdělení na tyto dvě oblasti se netýká samozřejmě jenom čiré fyziky či kosmologie; to samé platí i pro samotného člověka. I tady si musíme vybrat: buďto budeme člověka pojímat jenom a pouze jako jakýsi psychobiologický mechanismus, který nám v míře dostatečné mohou vysvětlit konkrétní, experimentální vědy jako je biologie, fyziologie a psychologie; pak nám ale zmizí člověk jako takový.

Anebo ale uznáme, že člověk je ještě něco víc; a pak musíme mít odvahu pustit se i do zkoumání a uvažování i v té druhé oblasti - kde ovšem nakonec člověka nemůžeme uchopit, jinak, nežli právě na pozadí veškeré existence, tedy onoho "absolutna".

A to "absolutno" - to samo o sobě nesnese žádné pouze relativní odpovědi; nýbrž už ze své vlastní podstaty si žádá odpovědi stejně tak absolutní a definitivní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 30.Srpna 2018, 11:50:12

Paní Hájková, "láska k filosofii" by byl pleonasmus; doslova by to znamenalo "láska k lásce k moudrosti". ;-)

Ale máte plnou pravdu v tom, že kdo chce ve filozofickém hledání a myšlení dospět někam dále a výše nežli jenom k té čistě vědecké stránce, ten musí v sobě samém mít určitou vášeň, až přímo posedlost tím, nalézat ty nejhlubší pravdy na otázky, které před nás klade tento svět a tento život. A jedině na základě této vášně je možno nalézat nové cesty, nové odpovědi, než které může poskytnout ta jenom čistě vědecky, akademicky provozovaná filozofie.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 31.Srpna 2018, 07:35:18

Přírodní vědy zkoumají ten složitý svět kolen nás a v nás, ale nikdo nechce odpovídat na otázku: Proč? Proč se vesmír ve velkém třesku vydal na cestu rozvoje, proč se vydal tímto směrem, proč vůbec je vývoj? Filosofickou otázku považují za nevědeckou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Továrna na absolutno Pátek, 31.Srpna 2018, 09:40:2

Nemám, pane Poláčku, vůbec nic proti tomu, aby filozofové přemýšleli o absolutnu,

a dokonce ani proti tomu, aby si žádali absolutní a definitivní odpovědi na na otázku proč věci existují.

((Přiznávám, že i mé myšlenky se občas tímhle směrem ubírají, ale já se - narozdíl od těchto filozofů - docela dobře obejdu bez absolutních a definitivních odpovědí. Stačí mi jen důvěra v dobro absolutna, i když přitom nejsem schopen porozumět tomu, co je to dobro a co je to absolutno, a dokonce mi to ani nevadí. Myslím, že dobro by mohla být třeba láska (samozřejmě ne v tom úzce erotickém významu) a absolutno by mohla být absolutní láska bez podmínek, tedy vlastně s jedinou podmínkou svobodného rozhodnutí buď ji přijmout, nebo ji odmítnout, aby tím absolutno zůstalo v souladu se svobodou.))

Jak tedy říkám: Ať se klidně filozofové zabývají absolutnem a požadují definitivní odpovědi, pokud to ovšem zůstane jejich soukromou věcí. Ať ale nepožadují, aby se jejich definitivní odpovědi staly povinnou vírou pro všechny, nebo dokonce aby se všichni těmi odpověďmi povinně řídili. Tím by se jejich "továrna na absolutno" vylučovala se svobodou.

Není totiž tak docela pravda, že by se ty definitivní odpovědi z oblasti čistého myšlení nepokusil nikdo přezkušovat experimentem. Takové experimenty už proběhly. Dotčení filozofové však tvrdí, že ty experimenty byly špatně koncipovány, tudíž nebyly vědecky relevantní a žádají jejich neustálé opakování.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslím si, pane Pospíšile, Pátek, 31.Srpna 2018, 10:04:57

že filozofická otázka skutečně v pravém slova smyslu nevědecká je a řekl bych, že je to tak v pořádku.

Věda se ptá "jak" (jak se něco děje), zatímco filozofie se ptá "proč" (proč se to děje, za jakým účelem se to děje).

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 31.Srpna 2018, 10:13:27

1. Přírodní vědy mají hodně hypotéz, které se časem mění, jen něco je dokázané
2. Na otázku "jak" se ptají přírodní vědy. Proč by měly být jedinou vědou?
3. Filosofie se ptá "proč". Nejde spíš o to, že přírodovědci neuznávají důkazy filosofie?
4. I teologie si nárokuje právo být vědou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Induktivní a deduktivní myšlení Pátek, 31.Srpna 2018, 11:25:57

Ano, pane Pospíšile, je tomu tak: to zásadní omezení přírodních, empirických, experimentálních věd spočívá v tom, že ty konec konců jenom p o p i s u j í ten svět okolo nás; ale už ani o tom našem současném materiálním vesmíru nedokáží v žádném případě vyložit, p r o č vznikl zrovna v té podobě v jaké vznikl, a proč vůbec vznikl.

Toto omezení (respektive neschopnost) přírodních věd je svým způsobem zcela přirozené a nevyhnutelné: ty totiž vycházejí právě jenom z toho, co - tak řečeno - my vidíme svýma očima a co si můžeme ohmatat vlastníma rukama. Samozřejmě, dnes jsou ty možnosti vnímání, zkoumání materiálních procesů mnohem dokonalejší než jenom lidské oči a ruce; ale ten princip zůstává nakonec stejný, zkoumají se jenom čistě fyzikální respektive materiální jevy.

Tento způsob myšlení, poznávání je ve svém principu myšlením i n d u k t i v n í m - tedy myšlením od jednotlivého k obecnému. Kdy se tedy na základě jednotlivých dílčích poznatků dospívá k obecnějším závěrům respektive zákonům

Jenže jak už jsme si řekli, tento způsob myšlení a poznávání má svůj limit, svou hranici. A proto velcí myslitelé minulosti přišli s něčím zcela jiným - totiž z myšlením d e d u k t i v n í m. Kdy se opustí ten svět bezprostředních jednotlivých počitků, vjemů, poznatků, a kdy se celá věc zcela obrátí. A kdy se začne uvažovat od těch zcela nejobecnějších kategorií, které jako takové není možno "vidět", ale které přesto prolínají všechno co vůbec jenom existuje: bytí jako takové, pak jeho protiklad - nic, dále pak pohyb, forma, obsah, substance, podstata atd.atd. A samozřejmě - tady se uvažuje i o naprosto prvotní příčině všeho jsoucího, a k těmto úvahám patří samozřejmě i uvažování o "Prvotním hybateli", respektive o Bohu.

Takže ještě jednou: ty přírodní, empirické vědy se svým induktivním myšlením nedokáží konec konců v plné míře vysvětlit ani jen čistě materiální svět; natož pak aby dokázaly vysvětlit svět lidský.

K tomu je zapotřebí opravu toho naprostého obratu v myšlení, kdy se věci začnou zkoumat ze zcela opačné perspektivy. Ovšem: vždy je nutno dávat opravdu velký pozor na to, aby se ty závěry, ke kterým dospěje to deduktivní, metafyzické, teologické uvažování - aby ty se nedostaly do rozporu s tím poznáním empirickým. Protože to deduktivně-filozofické, metafyzické myšlení - to sice opravdu může poznávat jiné věci, jiné sféry nežli to myšlení empiricko-induktivní; ale to ještě samo o sobě není záruka, že to deduktivní myšlení
automaticky poznává pravdu.

Takže skutečné pravdy je možno dosáhnout jedině spojením, syntézou obojího: induktivního i deduktivního myšlení, empirických věd a metafyziky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Definitivní pravdy Pátek, 31.Srpna 2018, 11:59:46

Takže, pane Nusharte, podle Vás lidé smějí uvažovat o definitivních pravdách - ale na druhé straně jim má být přísně zakázáno, tyto pravdy vyslovovat s definitivní platností.

Opravdu nemáte pocit, že je tady nějaký logický rozpor?...

A tak si uvědomme (a rozlišujme) dvě věci: ano, na jedné straně samozřejmě lidské poznání jako takové nikdy principiálně nebude a nemůže být "absolutní" - už jenom proto že svět sám se stále vyvíjí, mění. A i když je možno - tím výše zmíněným deduktivním způsobem - vyslovit nějaké natolik obecné pravdy, které mají absolutní platnost (jako že "bytí je", že "věci jsou v pohybu" apod.) - tak i tyto absolutní pravdy, pokud nemají být strnulé, musí být vždy uváděny do kontextu k té neustále se proměňující realitě.

Takže: lidské poznání nikdy nebude absolutně definitivní. To je pravda. Ale: na straně druhé prostě není možné, veškeré lidské poznání - paušálně a vlastně stejně tak absolutně - prohlásit jenom za relativní.

Nedá se nic dělat: ale ve svém reálném životě člověk prostě nemůže jinak, nežli uvěřit na platnost některých zcela základních axiómů.

Například naše vlastní civilizace uvěřila (a doufejme, že opravdu definitivně) tomu, že lidský život je absolutní hodnotou sám o sobě.

To je prostě absolutní axióm naší kultury, naší civilizace. Je to axióm, o kterém se nijak dále neuvažuje, a který není přípustný zpochybňovat. A přesto - čistě logickým způsobem by bylo velice snadné ho vyvrátit nebo přinejmenším zpochybnit; a není to historicky zase až tak dávno, kdy byl zpochybněn a hozen přes palubu i zcela reálně, v kataklyzmatech druhé světové války a holocaustu.

Zkrátka, nedá se nic dělat: ale v reálných lidských dějinách je vždy nutno upnout se k nějakému určitému principu, k nějaké určité hodnotě - a tyto prohlásit za "nezpochybnitelně pravdivé", i když ve skutečnosti ta jejich absolutní pravdivost tak zcela nezpochybnitelná není.

Říkáte, že tato absolutní závaznost potlačuje lidskou svobodu. Ano, to je na jedné straně ovšem pravda. Každá takto apodikticky vyhlášená "absolutní pravda" vždy automaticky vytěsňuje právo člověka na kritické myšlení, na její kritické přezkušování.

Jenže - vezměme si třeba příklad s očkováním. Je snad naprosto nezpochybnitelné, že to bylo a je právě a jenom očkování, které dokázalo lidstvo zbavit celé řady nemocí, které dříve drastickým a masovým způsobem ničily lidské životy. A - přece se dnes najdou lidé, kteří toto očkování právě pro s v é vlastní dítě zásadně a zarytě odmítají; s poukazem na to, že to povinné očkování narušuje jejich svobodu! Ano, oni mají částečnou pravdu v tom, že v j e d n o t l i v ý c h případech to očkování u dítěte skutečně může mít negativní následky; ale to jejich jednání "ve jménu svobody" je fakticky extrémně egoistické, protože oni (respektive jejich děti) profitují z toho obecně povinného očkování (které zamezí šíření těch nemocí), aniž by oni sami nesli ta (minimální) rizika z toho očkování vyplývající.

Takže: ani s tou lidskou "svobodou" to není tak zcela absolutní. I tady nám stojí jedna hodnota proti hodnotě druhé.

Závěrem je tedy možno říci: ano, člověk jako takový má samozřejmě vždycky musí mít právo, a dokonce i povinnost kriticky přezkoumávat i ty zdánlivě největší a nejabsolutnější pravdy.

Ale na straně druhé: ani to právo vše zpochybňovat, zrelativizovat není možno absolutizovat.

Člověk m u s í hledat ty konečné, definitivní pravdy, jinak by přestal být člověkem. A tak musí mít i možnost tyto pravdy za určitých podmínek a za určitého času vyslovit jako obecně platné a obecně závazné; i za tu cenu že se časem ukáže že jejich platnost přece jenom tak úplně stoprocentní a absolutní není.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 31.Srpna 2018, 15:23:12

Jak se dostane filosofie do rozporu s fyzikou (rozum se smysly), když filosofie jde za fyziku - metafyzika = meta ta fyzika.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Fyzika a metafyzika Sobota, 1.Září 2018, 11:17:18

Tak za prvé, ten název známého Aristotelova spisu "Metá tá fyziká" je vlastně fiktivní. Není to název, který by mu dal Aristoteles sám. A ta "Metafyzika" sama není dílem, který by Aristoteles sám sepsal jako knihu. Je to soubor jeho jednotlivých spisků, které při souborné edici Andronikos z Rhodu obdařil názvem "Metafyzika" - přičemž toto "za fyzikou" je míněno čistě časově, tedy že Aristoteles napřed sepsal svou "Fyziku", a teprve po ní přišla tato "Metafyzika". A teprve druhý význam je ten, že pojednává věci které stojí "za fyzikou".

Takže je to trochu paradox, že se to označení "metafyzika" ujala nejen bez toho aniž by ji Aristoteles sám používal, ale dokonce v rozporu s původním smyslem. Aristoteles sám pro označení toho, co se dnes pod "metafyzikou" rozumí, používal různá označení, většinou "první věda", nebo "věda o principech". V každém případě se tedy jednalo o tom, co stojí na samotném počátku všech věcí (a tedy i našeho předmětného, fyzického světa). Takže nakonec i ten pojem "metafyzika", i když není původní, v tom svém přeneseném smyslu "za fyzikou" dost přesně označuje, o co se vlastně jedná.

Ale teď k vlastní otázce: jak se mohou dostat fyzika a metafyzika do konfliktu, když projednávají různé oblasti?

Pro ilustraci: je to asi tak trochu podobné, jako vztah fyziky a matematiky. Fyzika se zabývá reálnými, materiálními objekty; zatímco čísla s kterými pracuje matematika jsou abstrakta, principiálně nemají žádný konkrétní, materiální obsah. A přesto je jasné, že moderní fyzika je bez matematiky naprosto nemyslitelná. Matematika doplňuje (a vede) fyziku, a beze všeho se mohou dostat do konfliktu, když matematické modely ukazují něco jiného, než jak věci vidí aktuální fyzika.

Fyzika a metafyzika: je nutno si uvědomit, že obě nakonec zkoumají ten samý předmět: to co je, to co utváří naši skutečnost.

Rozdíl je v tom, že fyzika se svou induktivní metodou počíná zkoumáním jednotlivých věcí: tak jak daná věc tady je, jaké má vlastnosti, které je možno spatřit, změřit, zvážit... A teprve od těchto jednotlivých poznatků se fyzika postupně propracovává k nacházení pravidelností, které pak formuluje jako obecně platný zákon. A na samém konci se i samotná fyzika dostává k otázkám, které mají už ryze filozofický, respektive metafyzický charakter, jako například: je prvotním rysem materiálních procesů nahodilost, anebo nutnost? Anebo: co je prapůvodní příčinou materiálních částic a jejich pohybu - ony samy, anebo nějaký nehmotný princip (informace)? - Takže jak vidět, na konci svého vývoje sama fyzika nutně podniká "výlety" do oblasti, která je vlastní doménou filozofie/metafyziky.

Metafyzika - jak řečeno zkoumá nakonec ten samý předmět, náš jsoucí svět; ale ona počíná z opačného konce, totiž právě z toho co je apriori v š e m jednotlivým předmětům společné. A tím úplně neobecnějším rysem všech věcí je právě to že vůbec jsou - takže tou nejobecnější filozofickou kategorií je samotné "bytí". A na to je možno navázat bezprostředním protikladem: "nebytí", respektive "nic". A pak je možno v těchto deduktivních úvahách pokračovat dále, ke kategoriím nižšího a nižšího řádu (například podstata, substance, existence, jev...), až se dostaneme postupně právě k těm jednotlivým předmětům, které zkoumá fyzika.

Takže ještě jednou: předmět fyziky i metafyziky je nakonec společný, jenom ten úhel pohledu je jiný. A proto je nejen možné, ale nakonec nevyhnutelné, že fyzika a metafyzika se spolu dostanou do konfliktu. Za prvé už svými různými metodami; a za druhé v konkrétních případech, kdy by obě strany tvrdily něco zcela jiného.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Kladivo jazyka Sobota, 1.Září 2018, 11:30:46

Nástrojem filozofie je jazyk. Jazyk ovšem není stejné povahy, jako vědecký přístroj a ani k tomuto účelu nejspíše nevznikl. Prostřednictvím v dějinách tekoucího a měnícího se jazyka lze dospět k tak protichůdným výsledkům, že se ve vlnách jazyka filozofie může snadno utopit.

Filozof je prostě v situaci jaderného fyzika, který chce kladivem rozbít atom.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Definitivní pravdy Sobota, 1.Září 2018, 12:15:23

"Podle Vás lidé smějí uvažovat o definitivních pravdách - ale na druhé straně jim má být přísně zakázáno, tyto pravdy vyslovovat s definitivní platností."

Proč, pane Poláčku, předpokládáte nějakou moc, která lidem "dovolí uvažovat", ale "zakáže výsledky jejich úvah vyslovovat s definitivní platností"?

Jistěže nechci nechci nikomu zakazovat vyslovování výsledků jeho úvah. Nechci to zakazovat ani matematikům a bláznům, kteří výsledky svých úvah často vyslovují s definitivní platností.

Nechci tedy nikomu nic zakazovat, jsem jen osobně proti tomu, aby výsledky jakýchkoliv úvah byly prostřednictvím moci nad lidmi prohlašovány za definitivní a pak byly mocensky aplikovány do životů lidí, kteří výsledky těchto úvah za definitivní pravdy nepovažují.

To by totiž byl přesně ten zákaz myšlení, který vám zcela oprávněně připadá absurdní.

((Například axiom o absolutní hodnotě lidského života je "pokrokovými" filozofy "ve jménu humanity" už dávno zpochybňován a hrozí, že bude toto zpochybňování prosazováno i mocensky - viz "nejvlivnější filozof dneška Peter Singer".))

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 2.Září 2018, 13:05:14

Jde o to, pane Nusharte, že v š e c h n o co má mít v tomto světě nějakou platnost, je nakonec vždycky nějakým způsobem "aplikovány mocensky".

I liberální demokracie má dvou ideologii, má svá dogmata, která vytěsňují a popírají všechny ostatní možné modely organizace lidské společnosti. A nad udržováním tohoto svého ideologického a mocenského monopolu vlády těchto zemí pečlivě bdí ideologickou indoktrinací (pardon: školní výukou), pro nepřípustné odchylky má svou policii a své soudy.

A stejně tak málo skutečně svobodně se v rámci tohoto systému uvažuje o možných alternativách. Toto uvažování sice není vysloveně zakázáno; ale činí se všechno možné pro to, aby to uvažování o alternativách zůstalo jenom na okraji, aby nikdy nemohlo proniknout do středu společnosti.

Jedním ze základních dogmat tohoto systému je ostatně naprostý hodnotový relativismus; který sám o sobě předem všechno závazné uvažování o možných jiných cestách prohlašuje za nicotné, případně nebezpečné. Přesně tím způsobem, jak to děláte Vy sám.

Jinak řečeno: Vy (ačkoli si to sám snad vůbec neuvědomujete) fakticky jenom papouškujete ideologická dogmata právě panujícího systému, a máte pocit že tím vyslovujete něco velkolepého.

Zdá se Vám, že tu argumentuji demagogicky - že přece ten systém "svobodné" liberální demokracie je ten jedině možný, svobodný a humánní?

- No tak si zkusme představit, že na naší matičce Zemi jednoho krásného dne přistanou návštěvníci z jiné planety. Kteří budou samozřejmě nejenom technicky, ale i obecně kulturně, společensky a civilizačně o mnoho vývojových stupňů nad námi.

Jste si opravdu jistý, že tito vysoce vyspělí tvorové nebudou vývojově a společensky nikde dále, nežli u o sobě velice primitivního systému politické liberální demokracie a její materiální základny, totiž kapitalismu založeném na čistě individuálním, egoistickém prospěchu a profitu?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jazyk a jeho možnosti Neděle, 2.Září 2018, 13:08:49

Pane Nusharte, jestliže je jazyk, lidská řeč natolik nedokonalý nástroj, že jeho pomocí nelze dospět k jiným, než jenom ke zcela protichůdným závěrům - tak to asi bude zřejmě platit i pro Vás, a pro Vaše vlastní tvrzení, či ne? Anebo Vy sám při formulování svých myšlenek a názorů nepoužíváte jazyka?

----------------------------

A ostatně Vás mohu ujistit, že ve filozofii je možno termínů lidské řeči používat s vysokou mírou preciznosti a jednoznačnosti. Jde jenom o to, mít v používání těchto termínů určitý cvik, a především dostatečnou důslednost.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Inherentní rozpor nedogmatického marxismu Neděle, 2.Září 2018, 14:48:58

"Všechno, co má mít v tomto světě nějakou platnost, je aplikováno mocensky."

---------------------------

Nedogmatický marxismus bojuje proti mocenskému útlaku mocensky, je autoritářsky antiautoritářský.

Když se budete řídit jeho vlastními principy a zpochybníte autoritu nedogmatického marxismu...

----------------------

Můžete mě, pane Poláčku, obviňovat že všeho možného, ale z hodnotového relativismu..?

Často jsem zde jako katolík obviňován spíše z konzervatismu. S tímto obviněním bych souhlasil.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Hodnotový relativismus Neděle, 2.Září 2018, 14:54:53

podle mě do značné míry souvisí s tím antiautoritářským postojem nedogmatického marxismu.

Pokud chce tento druh marxismu bořit autority, boří i jejich hodnoty a nastupuje pak samozřejmě onen hodnotový relativismus.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 2.Září 2018, 15:23:44

Podle mého názoru hodnotový relativismus liberální demokracie znamená to, že každý může uznávat takové hodnoty, jaké sám chce. Což přece není tak špatné.
Naopak by bylo chybou své hodnoty někomu vnucovat.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Přemýšlím, paní Hájková, Neděle, 2.Září 2018, 16:22:45

jak by se na lidi, kteří se liberálně domnívají, že každý může uznávat hodnoty, jaké sám chce, dívali mimozemšťané, kteří by podle pana Poláčka byli nejenom technicky, ale i obecně kulturně, společensky a civilizačně o mnoho vývojových stupňů nad námi.
Co kdyby doporučili všechny nositele tohoto postoje vyhubit?
Kdoví, jaké vývojové stupně bude lidstvo zdolávat i bez návštěvníků z jiných planet.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Kulturně nad námi" Neděle, 2.Září 2018, 17:14:3

Předpokládáte tedy, pane Poláčku, nějaké měřítko, podle kterého se dá určit, která kultura je "výš"?

Je pak pochopitelné, že ten, kdo tímto "etalonem vyspělosti kultur" disponuje, má reálnou moc určovat, kdo je nadřazený a kdo je podřadný.

Nebo je to naopak a ten, kdo má moc hospodářskou a vojenskou, reálně může posuzovat vyspělost ostatních kultur?

Jenže moc hospodářská a vojenská je zase výslednicí předchozího kulturního vývoje...

Existuje nějaké měřítko kulturní vyspělosti, které by nebylo svázáno s držitelstvím reálné moci a bylo by univerzálně použitelné?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Multikulturalismus Neděle, 2.Září 2018, 17:23:56

hlásá rovnost všech kultur, takže podle něj žádné takové měřítko vyspělosti jednotlivých kultur existovat nemůže.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Zemanové Neděle, 2.Září 2018, 19:09:3

Já raději věřím v pozitivní budoucnost světa než v negativní. Zdá se mi to mnohem lepší.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 3.Září 2018, 13:06:20

Pane Nusharte, to že Vy osobně zastáváte nějaké konkrétní (konzervativní) hodnoty, to je zcela jiná záležitost než ten principiální hodnotový relativismus, který prosazujete na úrovni celospolečenské.

A ono obojí dokonce pasuje velice dobře dohromady: protože tento celospolečenský hodnotový relativismus - který v konečném efektu účinně blokuje každý další podstatný vývoj vpřed - je sám o sobě velice konzervativní záležitostí.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Měřítko kulturní vyspělosti Pondělí, 3.Září 2018, 14:01:1

Ano, to je naprosto legitimní otázka, pane Nusharte. Existuje nějaké objektivní kritérium, podle kterého je možno měřit stupeň kulturní a civilizační vyspělosti?

Položme si otázku: je lidstvo - na aktuálním stupni svého civilizačního a kulturního vývoje - záležitostí jednoduchou, anebo ale komplexní? A to především ve srovnání s dřívějšími stupni či fázemi své existence?

Asi nebude sporu o tom, že to současné lidstvo se postupem času propracovalo k mnohem komplexnějším, a tedy bohatším formám společenského a kulturního života.

Můžeme si tedy jako první poznatek poznamenat: měřítkem kulturní (a vůbec evoluční) vyspělosti je schopnost vytvářet složitější, komplexnější formy existence.

Potom si můžeme položit otázku: do jaké míry je naše současná civilizace schopna takovéto komplexní struktury a vazby vytvářet?

Na jednu stranu by se zdálo, že odpověď na tuto otázku může vyznít jedině pozitivně: naše moderní technická společnost je přece složitá vlastně až příliš; natolik složitá až se v tom sami začínáme čím dál tím více ztrácet.

Jenže: právě už tohle je samo o sobě znamením, že tady není něco v pořádku. Protože "komplexní" neznamená totéž, co "složitý". "Komplexní" znamená integrovaný; znamená to že ta předchozí složitost už byla zvládnuta, už byla ovládnuta její chaotičnost, její nesourodost, a všechno bylo navzájem propojeno v jeden jediný funkční, organicky harmonující celek.

Dále: položme si otázku, k t e r é součásti toho našeho současného způsobu života působí skutečně integrativně (ve smyslu té vyšší komplexity v pozitivním slova smyslu), a které působí naopak dezintegrativně, až přímo destruktivně.

Naše současná společnost je bezpochyby založená na vysoké míře vzájemné kooperace především v sektoru produkce. Na rozdíl od starých časů, kdy každé hospodářství mohlo uživit samo sebe, je dnes už sotva kdo vůbec schopen zabezpečit svou vlastní materiální existenci. Bez té "totální" produkční kooperace by se víceméně okamžitě zhroutil celý náš svět.

Tolik tedy v produkční sféře; a i v jiných oblastech, v oblasti politiky, veřejné správy, a třeba i umění existuje vysoký stupeň vzájemné kooperace, národní i mezinárodní.

Takže tedy: všechno v pořádku? Jsme vysoce vyspělou, komplexní společností?

Už bylo zmíněno, že jsou náznaky že tomu tak docela není. Teď se musíme podívat blíže, v čem je háček. Jestliže je totiž v naší moderní civilizaci dán vysoký stupeň k o o p e r a c e jako takové na straně jedné, pak na straně druhé stojí jako základní existenční, a zároveň hodnotový princip této formy společnosti princip vyhraněného i n d i v i d u a l i s m u.

Tato forma společnosti nedokáže svobodu člověka chápat jinak, nežli jako pouze svobodu individua. (A už jsem mnohokrát vysvětlil, že takováto "svoboda" je za prvé pouze pasivní, a za druhé jenom negativní.) V každém případě: tam kde vládne princip individualismu, tam nakonec troskotají jakékoli snahy o skutečnou integraci, a tedy komplexitu společenského dění. Komplexita v pozitivním smyslu, ta vyžaduje propojení jednotlivých částí v jeden organický celek; ale to předpokládá to, že ty části se vzdají určité míry své samostatnosti, ve prospěch toho celku. Tam ale kde vládne ten absolutní individualismus, tam takovýto přechod ke skutečné komplexitě není možný.

Takže: v naší civilizační formě (liberální demokracie za podmínek kapitalismu) máme dán zcela zásadní rozpor: na straně jedné vysokou míru především produkční kooperace - ale na straně druhé vyhraněný individualismus, který veškeré snahy o vytvoření skutečně komplexních civilizačních forem vždy znovu blokuje a rozbíjí.

Je to ostatně nakonec ten samý vnitřní protiklad, který Karel Marx pojal (v poněkud zúžené podobě) jako protiklad mezi dosaženým stupněm výrobních sil na straně jedné, a mezi formou soukromého vlastnictví výrobních prostředků na straně druhé. Moderní produkční síly vyžadují kooperaci, komplexitu - ale soukromá (a tedy ryze individuální) forma vlastnictví stojí proti tomu požadavku v opozici, neguje ho.

Takže kdyby na naší planetě opravdu přistáli zástupci nějaké takové skutečně vyspělé civilizace, pak by si nejspíše poznamenali do svého palubního deníku na svém létajícím talíři: "Tvorové obývající tuto planetu už sice dosáhli určité základní míry komplexity a tedy vyspělosti ve sféře ryze technologické; ale v oblasti sociální, kulturní, a tedy obecně civilizační stále ještě setrvávají na nižších, primitivnějších formách existence individuálně dezintegrující."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Každý může... Pondělí, 3.Září 2018, 14:15:19

...uznávat hodnoty jaké sám chce. Ano, paní Hájková, to je sice skutečně na jedné straně velká vymoženost liberální demokracie - ale na straně druhé její nejzákladnější slabina.

Právě proto, že tato napřed natolik svobodomyslná tolerance nevyhnutelně vede k totálnímu hodnotovému relativismu. Každý si může zastávat hodnoty jaké sám chce - ale za tu cenu, že ty hodnoty nemají žádnou větší cenu, žádný větší dosah, nežli že je právě jenom můj čistě osobní názor. Který sice mohu sdílet s určitou skupinou lidí podobně smýšlejících - ale i tak to nakonec zůstanou právě jenom sdružení i n d i v i d u í se stejným hodnotovým nastavením, nic víc.

Připomeňme si: za totality bylo zakázané zastávat hodnoty jiné nežli byly ty vládnoucího režimu.

Jenže: p r á v ě p r o t o ty "disidentské" hodnoty měly obrovskou sílu, obrovskou energii, jejich význam "hvězd se dotýkal".

Slavný americký spisovatel Philip Roth to jednou vyjádřil naprosto pregnatně: "Já jsem teď napsal knihu, která velice ostře napadá současného amerického prezidenta. Tato kniha ovšem naprosto svobodně vyjde; ale fakticky nebude mít naprosto žádný účinek, a tedy naprosto žádný význam. Zatímco moji spisovatelští kolegové ve východní Evropě - ti sice mají zakázáno veřejně publikovat své myšlenky, ale cokoliv z toho co přece jenom napíší má potenciál pohnout světem."

Takže - tohle a právě tohle je ta fatální ambivalence liberální demokracie. Ona povoluje vyznávat jakékoli hodnoty - ale zároveň všechny hodnoty devalvuje, protože z nich činí ryze soukromou záležitost jakéhokoli libovolného (a vlastně bezvýznamného a nedůležitého) jednotlivce.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 3.Září 2018, 15:07:34

Je možné, že doba, kdy z liberálních demokratů budou disidenti, není až tak vzdálená.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Osobně zastávat konzervativní hodnoty a současně na úrovni celospolečenské prosazovat hodnotový relativismus Pondělí, 3.Září 2018, 18:30:58

(který by navíc blokoval vývoj vpřed a sám by byl konzervativní záležitostí), tomu, pane Poláčku, nerozumím.

Nemyslíte "celospolečenským prosazováním hodnotového relativismu" vlastně prosazování názorové plurality ve společnosti?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 3.Září 2018, 20:21:4

Není opakem hodnotového relativismu hodnotový absolutismus? To zní ještě hůře.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 3.Září 2018, 20:39:3

Co myslí tím hodnotovým relativismem, to už pan Poláček vyjádřil výše: Hodnotový relativismus "sám o sobě předem všechno závazné uvažování o možných jiných cestách prohlašuje za nicotné, případně nebezpečné".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Každý si může zastávat hodnoty jaké sám chce - ale za tu cenu, že ty hodnoty nemají žádnou větší cenu, žádný větší dosah..." (To je údajně slabinou liberální demokracie.) Pondělí, 3.Září 2018, 20:58:45

Pane Poláčku, s větou v uvozovkách snad mohu souhlasit, věta v závorce je však sporná.

Aby si každý "nemohl zastávat hodnoty jaké sám chce" musí tedy nějaká moc (která může být i nezřetelná - těžko identifikovatelná) nějaké jednotné dovolené hodnoty nařizovat. Tak tomu skutečně může být, touto nezřetelnou mocí, nařizující jednotně vyznávané hodnoty, může být kulturní vývoj, v jehož průběhu se tyto - pro určitou společnost jednotné - hodnoty sociálně konstruují. Nedogmatický marxismus však říká, že je to tak špatně, vidí v tom jakousi "chybu přirozeného vývoje", kterou má člověk napravit tím, že tuto nezřetelnou moc, "nařizující" ty jednotně vyznávané hodnoty, zruší a tím se člověk prý osvobodí (osvobodí se tedy k "zastávání hodnoty jaké sám chce", ovšem ironicky bych k tomu poznamenal, že "jen v mezích antiautoritářského autoritářství").

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Hodnotový relativismus Úterý, 4.Září 2018, 08:23:29

"Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem.
Těm , kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.
Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé".
(1 Korintským 9, 20-22)
Možná apoštol Pavel vypadá také jako hodnotový relativista.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 4.Září 2018, 10:06:58

Ale přesně naopak, paní Hájková: samozřejmě že Pavel byl naprosto jednoznačně zavázaný j e d n é j e d i n é poznané pravdě; ovšem vzal si plně k srdci Ježíšova slova o tom, že "naučím vás, jak lovit lidské duše". ;-)

Zkrátka, ty jeho mimikry když se vydával tu za toho tu za onoho, to byly jenom momentální taktiky jak pro novou Velkou ideu ulovit co možná nejvíce duší...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 4.Září 2018, 10:11:26

Pane Nusharte, jaký pak má být rozdíl mezi "názorovým pluralismem" a "hodnotovým relativismem"?

Ne že by obojí bylo pojmově bezprostředně totéž; ale jde o to, že to první nevyhnutelně vede k druhému.

Tam kde vydám heslo "ať si každý myslí co chce" a n e d o d á m nic dalšího k tomu - tam je výsledkem nevyhnutelně právě ten hodnotový relativismus, kdy dejme tomu životní přesvědčení nácka má principiálně tu samou mravní hodnotu jako názor humanistického liberála. Ten si prostě myslí tohle, a ten zase tohle. Naprosto tu absentuje jakékoli kritérium, podle kterého by bylo možno poměřit a rozhodnout, že jeden z těchto postojů je alespoň o něco humánnější a hodnotnější než ten druhý.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Nezřetelná moc vývoje Úterý, 4.Září 2018, 10:28:24

To je opravdu pěkná formulace, pane Nusharte.

Ale: problém je v tom, že ten vývoj nikdy není zcela jednoznačný, lineární. Přesně naopak: my tady vždycky máme nějaké pnutí, mezi protikladnými hodnotami. A v daném okamžiku bývá velice obtížné jednoznačně rozhodnout, která z těch protikladných hodnot je progresivní, a která regresivní.

Můžeme se opravdu spolehnout, že nějaká hodnota je progresivní jenom proto, že ji zastává většina? - V tom případě by nikdy nesmělo vzniknout křesťanství (které bylo ve svých počátcích prakticky pouhou sektou), ale nesměla by vzniknout ani moderní občanská demokracie (která se na evropském kontinentu dostala k moci prakticky jenom lokálním pučem). Stále byl platil o sobě barbarský trest smrti; neboť ten byl prakticky všude zrušen p r o t i názoru naprosté většiny obyvatelstva. A tak dále a tak dále.

Slavný ruský režisér Nikita Michalkov svého času (bylo to za dob sovětské perestrojky) o tom řekl: "Obvykle se myslí, že většina má pravdu. Ve skutečnosti to ale vždycky je tak, že je to jeden jediný jednotlivec, který přijde s novou myšlenkou. Kterou musí probojovat proti názorům konzervativní většiny. Pak se k němu přidá několik dalších, vznikne skupina, potom hnutí. Pak tato nová myšlenka už získá většinu, stane se vůdčí ideou. Která ovšem časem ztratí na své původní svěžesti, začne stagnovat. Pak zase vystoupí nějaký jedinec s myšlenkou novou - a celá historie začne zase od počátku."

Takže nějak takhle probíhá skutečný vývoj, pane Nusharte. My nikdy nemáme absolutní jistotu, co je a co není správné. Ale: v každém případě se nikdy a za žádných okolností nemůžeme spolehnout na to, že to v co věří většina je správné jenom proto, že na to věří ta většina.

A spíše naopak: z uvedeného daleko spíše vyplývá, že ten princip na který (už) věří většina, že tento princip je už ve fázi svého završení či přímo stagnace; a že je nejvyšší čas přijít s myšlenkou novou.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Úterý, 4.Září 2018, 10:29:11

Ale ta jediná Pavlova pravda byla Ježíš Kristus. Vše ostatní bylo nepodstatné (zejména to, zda byl člověk Žid, který dodržoval tradici, či Řek, který byl původně pohan).
Čili v nepodstatných věcech byl Pavel pluralista.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Konzervativní pluralismus Úterý, 4.Září 2018, 10:44:46

Ano, zdá se to být - na první pohled - opravdu paradoxní, pane Nusharte: právě ten názorový pluralismus, který přece povoluje a připouští všechny možné (nové) myšlenky, že ten by měl být ve skutečnosti konzervativní hodnotou, bránící jakémukoli skutečnému vývoji?

Právě tohle je ten základní omyl o pluralitní demokracii, kterému se velice snadno a velice obecně podléhá.

Jak už jsme si vysvětlili výše, ten totální názorový pluralismus vede nevyhnutelně k naprostému hodnotovému relativismu. Není tu žádné rozlišování mezi tím, co je hodnotnější, a co je regresivní či vysloveně reakční.

Co má pak tento hodnotový relativismus za důsledek? - Důsledkem je to, že se reálně prosadí hodnoty a názory průměrné. Extrémy se navzájem vyruší; co zbyde je středový průměr.

Nevyhnutelným výsledkem tohoto zdánlivě tak otevřeného a demokratického názorového pluralismu není tedy nic jiného nežli šedivá, beztvará, nicotná p r ů m ě r n o s t, která ve své pohodlné zbahnělosti spolehlivě utopí všechno co je skutečně svěží, nové, směřující do budoucnosti.

A tak proto je tento "demokratický pluralismus" ve skutečnosti opravdu sám o sobě hodnotou ryze konzervativní, neboť spolehlivě blokuje jakékoli zásadní změny, a udržuje a konzervuje zažitý status quo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 4.Září 2018, 10:47:5

"Pluralista v nepodstatných věcech" - to samo demaskuje celou záležitost, právě to je pravá podstata celého toho moderního "demokratického pluralismu", ten je také nakonec pluralitní jenom a pouze v záležitostech zcela nepodstatných, zatímco v principech opravdu podstatných připouští a povoluje jedno jediné: totiž sám sebe.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 4.Září 2018, 10:57:31

Ale u Pavla to bylo naopak. Důležité bylo Ježíšovo "miluj Boha a bližního jako sebe samého".
Čili podstatná je láska.
Mohlo by to tak klidně být i v dnešní demokracii. Jen by lidé museli sami chtít. Protože lásku nelze uzákonit.

Josef Poláček - Manuální pracovník

K teorii demokratického pluralismu Úterý, 4.Září 2018, 11:23:54

Zdá se, že v dané záležitosti panuje ještě opravdu mnoho zmatků; a že je tedy zapotřebí celou záležitost osvětlit z čistě teoretického hlediska.

Tak za prvé: jestliže zde byla vyjádřena kritika na těch či oněch důsledcích názorového pluralismu, pak to v žádném případě neznamená, že by tento myšlenkový pluralismus jako takový měl být principiálně negován, popřen. Bez fundamentální svobody myšlení není naprosto nic.

To jediné o co se jedná je to, že tento pluralismus nesmí být z a b s o l u t i z o v á n, nesmí být přenechán jenom sám sobě.

Už bylo výše řečeno, že vývoj nikdy neprobíhá jednoduše, lineárně. Vždy tady máme (přinejmenším) dva základní principy, které stojí proti sobě v opozici, a tím právě vytvářejí dynamismus dalšího vývoje.

A tak proti (čistému, abstraktnímu) pluralismu jako jeho protiváha musí stát princip j e d n o t y; proti relativismu pluralismu musí stát princip závaznosti, proti jeho nevázanosti musí stát princip odpovědnosti.

To jediné o co se jedná je to, aby zde byly přítomny o b a tyto principy.

Tady na tomto místě není možno řešit otázku, na základě jakých konkrétních obsahů je (snad) možno tyto dva principy spojit v jeden jediný organický celek; tady zůstáváme v rovině uvažování čistě abstraktní.

Z tohoto hlediska je nutno říci: my nikdy nebudeme mít definitní jistotu, že jsme nalezli správný poměr mezi obojím. Neboť jak jsou oba principy - princip plurality a princip jednoty - oba nutné a nepostradatelné, tak přesto se oba navzájem vylučují. A tak jsme už provždy odsouzeni k tomu, znovu a znovu muset hledat ten správný, proporční vztah mezi nimi.

Ale jedno je možno konstatovat s naprostou jistotou: kdykoli se misky vah převáží zcela na jednu stranu, tak je to vždycky bez dalšího špatně.

Nařízená názorová jednota samozřejmě podvazuje, utlačuje, ničí volnost myšlenky hledající nové cesty; ale stejně tak zcela jednostranně pojatý pluralismus podvazuje nové myšlenky, neboť jim předem upírá možnost a právo stát se myšlenkou jednotící, myšlenkou vůdčí.

To hledání pravé střední cesty mezi oběma extrémy bude vždycky balancováním na napjatém laně; a vždy bude vyžadovat velice mnoho životní zralosti, zkušenosti, a především osobní i společenské zodpovědnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 4.Září 2018, 11:25:38

No právě, paní Hájková; proto také Pavel v žádném případě nebyl nějaký "demokratický pluralista". Jemu se jednalo o mnohem podstatnější záležitosti, než jenom o nějaký o sobě povrchní pluralismus.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nezřetelná moc vývoje, objektivní rozdíl mezi přesvědčením nácka a humanistického liberála Úterý, 4.Září 2018, 11:42:44

Pane Poláčku, úplně souhlasím s tím popisem podle Nikity Michalkova: Většina skutečně často nemá pravdu (ponechme teď "pravdu" chvíli na pokoji a nešťourejme do jejího významu) a jedinec skutečně musí pravdu probojovat proti názoru konzervativní většiny. ((Ale právě v tomto okamžiku přichází na řadu ten objektivní rozdíl mezi přesvědčením nácka a humanistického liberála, mezi násilnou (byť třeba skrývanou - tedy manipulující) revolucí a tou nezřetelnou (přirozenou) mocí vývoje.)) ZPŮSOB, jakým jedinec probojuje (nikoliv "svoji") pravdu (ale pravdu přesahující všechny), je tím objektivním "etalonem vyspělosti kulturního vývoje".

Rozdíl ve způsobu probojování pravdy znamená, že účel nesvětí prostředky, že nelze použít násilí (ani skrytého násilí - tedy manipulace), že většina zůstává svobodná a sama se pro pravdu rozhodne - to vlastně znamená, že onen bojující jedinec má základní důvěru ve schopnost lidského ducha (tedy té většiny, které nevezme svobodu) přijmout pravdu a dobro svobodně, že zároveň ten bojující jedinec nepovyšuje sebe samého (v mylném přesvědčení "držitele" pravdy) nad ("hloupou") většinu, ale že sám sebe vnímá jako člověka usilujícího stát se součástí přesahující pravdy, být v jejích službách, vědom si své lidské slabosti podléhat mylnému "majitelství pravdy", které ničí lásku k lidem i jejich svobodu a sám "majitel pravdy" se pak stává "farizeem".

Toto předchozí komplikované souvětí by se dalo stručněji vyjádřit takto: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí a miluj svého bližního jako sám sebe."(Lukáš 10/27)

Tedy "miluj pravdu, která tě přesahuje a kterou nevlastníš, celou svou silou a celým srdcem a chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali i k tobě." Ještě jinými slovy: "Nesmíš vzít nikomu jeho svobodu proto, že sám sebe považuješ za vlastníka pravdy."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 4.Září 2018, 12:29:51

Jednou tu byla v diskusi řeč o tom, jak Jan Křtitel řekl o Ježíšovi "on musí růst, zatímco já se menšit". A pokud se pamatuji, pan Poláček napsal něco v tom smyslu, že toto by žádný normální muž nikdy neřekl, a proto prý zřejmě jde o větu vsunutou do evangelia.
No jo, ale Jan Křtitel byl svatý.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 4.Září 2018, 17:41:20

Normální muž je prostě vždycky trochu ješita.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Slyšel jsem ovšem také o názorech, které spojují míru objektivní vyspělosti určité kultury Úterý, 4.Září 2018, 17:41:59

s její schopností společensky zvládnout a zorganizovat volnou agresivitu a sexuální pud.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 5.Září 2018, 06:28:11

Myslím, že existují dva základní směry. Jeden tvrdí, že omezování sexuální touhy jedince společností škodí, druhý, že naopak prospívá. Kdysi se v DR podobnými věcmi zabýval Michael Hauser. Například zde http://denikreferendum.cz/clanek/7528-proc-perverze-neni-subverze

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 5.Září 2018, 07:36:44

S náboženstvím to souvisí víc, než si většina lidí myslí.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 5.Září 2018, 07:55:23

"Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem.
Těm , kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.
Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé".
(1 Korintským 9, 20-22)
To nebyly Pavlovy mimikry. To byl jeho prožitý život.
On mohl říct: Váš život jsem taky prožil. Byl jsem náboženským fanatikem, pro Boha jsem vraždil, ale když se mne dotkl, všechno jsem opustil, vím i co je slabost. Občas mám všeho dost, občas nic. Občas se topím na moři, občas mne moji bratři zmlátí k smrti. Neumím mluvit jako Apollo, přicházím k vám roztřesený, jsem napůl slepý. A přesto na mne Bůh vložil velký úkol, běda, kdybych se vzepřel. Neobstál bych před ním ani před sebou. Proto mně ponechal v duši velký osten (nevíme přesně co), který mne drží při zemi.
Jak jsou před ním ubohá všechna naše velká slova!

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úloha násilí v dějinách Středa, 5.Září 2018, 10:01:21

Pane Nusharte, v určitém smyslu máte dozajista pravdu.

Ve zcela obecném, principiálním, absolutním smyslu máte plnou pravdu v tom, že jakmile se vynoří nějaká myšlenka, kterou její hlasatelé prohlásí za Jedině správnou, jedině platnou, jedině závaznou pro všechny, a tuto její platnost začnou vynucovat násilím - tak v tom okamžiku je možno považovat za naprosto jisté, že je tu něco špatně.

Je možno považovat za zcela jisté, že tato nová pravda není úplná, že v ní něco chybí. A že tento její deficit se jednou nevyhnutelně projeví a vymstí. A vymstí se tím, že tuto pravdu vyvrátí a zničí, a nastolí vládu pravdy zcela protichůdné.

Takže jak řečeno, tohle všechno je pravda.

Jenže: v celý d o s a v a d n í c h dějinách tomu bohužel nebylo jinak, než že vždycky jedna d í l č í, nicméně nová a ve svém čase p r o g r e s i v n í pravda nahradila a vytlačila pravdu předchozí. Pravdu předchozí, která byla také jenom dílčí, ale k tomu navíc ještě zastaralá, přežilá.

Uvádíte příklad křesťanské lásky. Jenže: i za tuto "křesťanskou lásku" se vedly války, hořely za ní hranice, vyvražďovaly se pro ni celé národy. Zkrátka: i sama tato "křesťanská láska" je zase jenom takovou pouze d í l č í pravdou, která sama o sobě nemá potenciál obsáhnout v sobě celou skutečnost, celou mnohotvárnost lidského žití. A právě proto se musela prosazovat dogmaticky, a musela se udržovat mocensky.

Takže znova: v celých dosavadních reálných dějinách tomu doposud bylo vždycky tak, že jenom jedna dílčí pravda byla střídána novou dílčí pravdou.

A zcela rozhodující otázkou je to, jestli už lidstvo dospělo do takové fáze své vyspělosti, že už by mohlo být schopno tento proces neustálých střetů dílčích pravd ukončit, přerušit - a dospět k pravdě skutečně všeobsahující.

Novodobá demokracie je se svým pluralismem vlastně takovýmto pokusem, v jedné společnosti navzájem integrovat všechny možné různé pravdy v jeden jediný celek.

Jenže, jak už jsme si vícekrát osvětlili, tato demokracie, tento pluralismus je pouze čistě formální.

Tento pluralismus nespojuje ty dílčí pravdy v jeden provázaný celek; on je prostě hodí všechny bez rozdílu na jednu hromadu. Takže výsledkem není skutečně smysluplná mozaika života, nýbrž daleko spíše smetiště, kde všechno leží vedle sebe bez ladu a skladu. A kde jednotlivé součásti (dílčí pravdy) mezi sebou stejně tak vedou i nadále nesmiřitelný boj. Jenom s tím rozdílem oproti minulosti, že ta "pravda" která je právě vítězná, nesmí své protivníky potlačovat mocensky.

Takže jak je vidět, i ta samotná pravda novodobé demokracie a jejího pluralismu, i když míří potenciálně na celek, je ve skutečnosti zase jenom dílčí, omezená. Něco v ní chybí; a jak už bylo řečeno, tento deficit se nedá natrvalo zapřít, nedá se potlačit, a jednou se přihlásí o svá práva, aby tuto dílčí, omezenou pravdu formální politické demokracie nahradil svou pravdou vlastní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 5.Září 2018, 10:05:52

Pane Pospíšile, však i ten apoštol Pavel pronášel "velká slova". A to sice velice velká. A někdy možná až větší, nežli kolik by se vlastně příslušelo. On pozdvihoval oči, srdce, ale i samotné životy lidí do těch nejvyšších výšin; jenže vždycky když se člověk příliš daleko vydá jedním směrem, tak se tím nevyhnutelně vzdaluje od něčeho jiného. V daném případě - od přirozeného lidského žití.

Ono to ve své době mělo svůj význam, toto upnutí se člověka na ty nejvyšší sféry. Ale mezitím přece jenom už uplynul nějaký čas; a člověk dneška by snad už přece jenom měl začít být schopen svůj život postavit na své vlastní základy, a ne pouze na ty nebeské.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úloha násilí v dějinách Středa, 5.Září 2018, 10:20:29

"Uvádíte příklad křesťanské lásky."

No, neřekl bych, že uvádím příklad křesťanské lásky. To Vy jste tu lásku kategorizoval, abyste mohl uvést ty negativní příklady.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Středa, 5.Září 2018, 12:27:32

Na jedné straně se zastáváte "přirozeného lidského žití" a na druhé straně chválíte apoštola Pavla za to, že "pozdvihoval oči, srdce, ale i samotné životy lidí do těch nejvyšších výšin".
Tak co vlastně chcete? Být na zemi nebo ve "výšinách"? Nebo obojí dohromady?
Já myslím, že Pavel naopak z těch "výšin", v nichž se původně nacházel, sestupoval dolů k těm "svým" lidem - "jak naznačil Václav. Až tak daleko, že žil jejich životy - radoval se s nimi, trpěl s nimi, plakal s nimi....

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 6.Září 2018, 07:49:55

Pane Poláčku, odpověděla Vám už Eva. Dodám jen, že to on vyvolal sbírku v pohanském světě pro chudé v Izraeli. Napomínal bohaté za jejich opovrhování chudými při Ježíšově večeři, vybízel Onesima, aby přijal uprchlého otroka jako bratra, ...
Postoj křesťana později vystihl Don Bosco: Mít hlavu v nebi a nohama kráčet po zemi. Což jeho následovníci, salesiáni, v péči o mládež dělají. Samozřejmě i jiní křesťané.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 6.Září 2018, 14:25:21

Já apoštolu Pavlovi nevytýkám, že se vztahoval k vysokým principům (a že tedy "pronášel velká slova"). Já jsem tím jenom reagoval na výrok pana Pospíšila, který se o tom našem vlastním pronášení "velkých slov" vyslovil se zjevným despektem.

-------------------------------

Jinak, principiálně: ano, to heslo či princip "hlavu v oblacích a nohy na zemi" je samo o sobě naprosto správné. Jde ale jenom o to, aby celé to tělo nebylo roztrženo na dvě zcela odlišné části: ta hlava j e n o m v těch oblacích, a ty nohy jenom na zemi.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 7.Září 2018, 01:36:19

Vzhledem k tomu jak apoštol Pavel neúnavně "pochodoval" po římských silnicích a brázdil Středozemní moře, nehleděl na to, co už prodělal a ještě ho čekalo, je naše diskuse akademickým tlacháním.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 7.Září 2018, 11:06:0

Pane Pospíšile, velikost a sílu myšlenek není možno poměřovat osobními osudy těch, kteří je vyslovují. To jsou dvě různé záležitosti.

Samozřejmě, když někdo hlásá ušlechtilé myšlenky a pak se sám chová v r o z p o r u s nimi, tak to značně snižuje přesvědčivost jeho výroků; ale jak řečeno myšlenka sama má svou pravdivost bez ohledu na to, kdo ji vyslovuje.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 7.Září 2018, 11:15:36

Slova zní, příklady táhnou.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Myšlenka sama má svou pravdivost bez ohledu na to, kdo ji vyslovuje." Pátek, 7.Září 2018, 16:39:38

Může tedy pravdivou myšlenku vyslovit i Miloš Zeman nebo Donald Trump? Hm Hm... To se mi nějak nezdá...

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 7.Září 2018, 16:50:7

I Kaifáš: Jeden z nich, nějaký Kaifáš, který byl onoho roku veleknězem, jim řekl: Vy nic nechápete; ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ. Toto však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz onoho roku vyslovil proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a ne jenom za národ, ale také za to, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno. (Jan 11, 49 - 52).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 8.Září 2018, 11:19:42

Pane Nusharte, když M. Zeman či D. Trump prohlásí, že 1 + 1 = 2 - přestane to proto být pravdou?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 8.Září 2018, 11:25:38

Pane Pospíšile, pokud je řeč o tom co kdy kdo skutečně řekl a učinil v souvislosti s působením Ježíše, dám Vám jednu radu: zapomeňte definitivně na všechno, co stojí v Janově evangeliu.

Toto evangelium je za prvé od reálných událostí nejvíce vzdálené; a za druhé a především, jeho autoru se ze všech evangelistů zcela nejméně jednalo o to podat nějaké objektivní svědectví o oněch událostech, jeho základní intencí a cílem je dodat celé záležitosti zcela určitý teologický výklad, a tomuto cíli podřizoval bez jakýchkoli skrupulí všechno ostatní.

Krátce řečeno: toto údajné Kaifášovo proroctví je prakticky se stoprocentní jistotou "fake news", vlastní výtvor fantazie evangelisty Jana.

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 8.Září 2018, 21:17:0

Právě Janovo evangelium obsahuje nejvíc židovských reálií a Vy hlásáte teorie staré 70 - 200 let.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

1+1=2 Neděle, 9.Září 2018, 09:50:17

Měl jsem na mysli problém nepředpojatého naslouchání v kontrastu k apriornímu odsuzování. Šanci člověka vyjádřit se a být pochopen (nebo odsouzen).

Triviálním pravdám (1+1=2) nikdo naslouchat také nebude.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 9.Září 2018, 12:43:13

Pane Pospíšile, počítáním čísla "reálií" v Janově evangeliu se žádným způsobem nedá přezkoumat samotná (ne)pravdivost jeho tvrzení ohledně působení Ježíše.

Já mohu napsat tisíc reálií o Praze - a když k tomu všemu připojím tvrzení, že Praha byla v patnáctém století obývána Eskymáky, tak to stejně bude nesmysl.

-----------------------

Opravdu nechápu, co máte na mysli "teoriemi starými 70 - 200 let". Čím dále pokračuje novozákonní výzkum, o to více je zřejmější (a prokazatelnější), kolik z těch údajných "svědectví" o Ježíšově působení v evangeliích je ve skutečnosti až produktem později vzniklých legend. A v tomto ohledu (toho tvoření legend a mýtů) je právě Janovo evangelium s velkým odstupem vedoucí.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 9.Září 2018, 20:54:51

1. Jenže Vy pořád tvrdíte, že Jan "píše o Eskymácích" v Judeji, a to není pravda. Reálie popisované v Janově evangeliu nemohl napsat někdo koncem století, navíc po srovnání Jeruzaléma se zemí.
2. V tomto se nedohodneme, Vy budete opakovat stále svou. Musel byste napsat, o kterou autoritu se opíráte. Kdo může dokázat, co je v jeho evangeliu legenda a mýtus.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Jak zkoumat pravdivost Bible? Pondělí, 10.Září 2018, 12:21:5

Kdo může dokázat? - To je špatně položená otázka; ta otázku musí znít: j a k ý m z p ů s o b e m je možno zjišťovat, co je pravda a co je mýtus?

A těchto způsobů je hned několik. První metoda je čistě historická: když se v evengeliích tvrdí něco co zcela evidentně odporuje z celé řady jiných zdrojů zjištěným historickým skutečnostem, pak je možno - a nutno - učinit závěr že evangelia tvrdí nepravdu. Takových míst v evangeliích je celá řada.

Za druhé: metoda srovnávací: například jak tu Ivan Štampach zrovna nedávno zmínil ten "rodokmen" Ježíše, který má dokázat že Ježíš byl přímým potomkem krále Davida. A že je tedy už svým původem předurčen k velkému obrodnému dílu.

Jistý problém je ovšem v tom: v evangeliích jsou tyto Ježíšovy rodokmeny uvedeny dva - a oba si navzájem odporují téměř naprosto, v celé té dlouhé linii (údajných) Ježíšových předků se shodují jenom pouhá tři jména (a pokud si dobře vzpomínám, i z těchto tří jmen jsou některá historicky zcela mylná). - Jak je možno za těchto okolností vůbec možno vážně vycházet z toho, že evangelia nám sdělují "pravdu u Ježíšovi"?!...

Dále: existuje metoda lingvistická, kdy se biblické texty analyzují ohledně použité řeči respektive výrazů. Pro ilustraci: kdyby někdy v pátém tisíciletí nějaký žák četl, že Karel IV. vydal pokyny svému vojevůdci svým m o b i l e m, pak by to tomu žáku naprosto protechnizované budoucnosti možná vůbec ani nepřišlo. Ale znalec hned vytuší, že tady něco nesouhlasí; že za doby Karla IV. ještě neexistoval nejen přístroj elektromagnetické komunikace, ale ani samotný název.

A tak dále a tak dále. Celkově vzato se v tom kritickém biblickém výzkumu používají tyto metody:

- textová kritika

- literární kritika

- kritika vyprávěných sdělení

- redakční kritka

- kritika forem

- kritika tradice

- kritika místa.

Takže těch metod je opravdu celá řada, a s jejich pomocí je možno biblické texty vědecky a objektivně přezkušovat na jejich věrohodnost (respektive nevěrohodnost).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 10.Září 2018, 12:25:11

Pane Pospíšile, ještě jednou: ty jeruzalémské reálie je možno vypsat třeba i o dvě t i s í c i l e t í později; a stejně to nebude naprosto žádný důkaz o tom, že výroky který daný autor vloží do úst Ježíšovi budou pravdivé.

To jediné co je tímto způsobem možno dokázat je to že daný text nevznikl d ř í v e nežli k určitému datu (když jsou tu popisovány události které se staly před tímto datem) - ale není tak možno dokázat že nebyl napsán později.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 11.Září 2018, 07:08:42

Pane Poláčku, to jsme pořád ještě na všeobecné úrovni. Samozřejmě, že i já uznávám všechny ty "kritiky", které jste vypsal. Problém je v tom, že vždycky budou lidé (jako i pan Poláček), kteří při nejmenší nesrovnalosti (rodokmeny, rozdíl mezi slavením velikonoc u synoptiků a Jana, a pod.) hned řeknou: je to výmysl. Kdyby tak postupovali fyzikové, dodnes bychom neměli sloučenou vlnovou a korpusovou stránku světla.

Je třeba zajít k jednotlivostem. Proč je všeobecně odmítaná stará tradice, že Marek psal podle kázání Petrova a že Matouš psal v hebrejském dialektu (tedy hebrejsky nebo aramejsky, poněvadž však svaté texty bývaly psány hebrejsky, tedy hebrejsky)?

Proč mnozí nechtějí uznat, že Ježíš jako prorok - jak sám sebe nazývá, největší prorok v myšlení svých učedníků, neměl zapisovatele jako velcí proroci Starého Zákona?

A ještě k Matoušově hebrejštině: V Mt 1,18 - Dříve než se sešli, zjistilo se, že má v břiše... (to není řecký výraz pro těhotenství), je to hebraismus va-tachar: počala.
1,21 - v řečtině je (přeloženo do češtiny): Porodí syna a ty mu dáš jméno Ježíš. Neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Termín "neboť" v řečtině nemá smysl, ale v hebrejském textu je jasné, že Ješua, odvozené od kořene jaša, ve tvaru hifil hošia má význam zachránit, osvobodit. Dáš mu jméno Zachránce, neboť on zachrání svůj lid z jeho hříchů.

To jen taková malá ukázka.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 11.Září 2018, 11:14:28

Pane Pospíšile: to že by Ježíš (potulný kazatel jakých byly tehdy celé tucty, s nepatrným houfcem svých učedníků) měl svého "dvorního zapisovatele", který by pečlivě zapisoval každé jeho slovo - tak tato představa je naprosto groteskní. A opět je jenom možno dodat: v seriózním novozákonním bádání nemá takováto představa naprosto žádné místo.

Ostatně: kdyby takovýto "dvorní zapisovatel" existoval: jak si pak vysvětlit rozpory v líčení mezi různými evangelisty?!...

Mimochodem, je opravdu úsměvné, že ten totální rozpor v líčení rodokmenu Ježíše prohlašujete za nějakou marginálii: vždyť právě tento rodokmen údajně sahající ke králi Davidovi měl být centrálním "důkazem" toho, že Ježíš je předurčen k velkým činům, a že je legitimován k tomu převzít vládu nad celým izraelským lidem! - Ve skutečnosti je celá tato záležitost naprosto jasnou ukázkou toho, jak evangelisté zcela podle libosti fabulovali své historky, podle toho jak se jim právě zdálo potřebné pro vyvýšení úlohy a lesku Ježíše.

Co se pak toho týče jestli Matoušovo evangelium bylo původně zapsáno v aramejštině: pane Pospíšile, já už opravdu nevím jestli Vás vůbec ještě mohu brát vážně. Tak ještě jednou: a CO to vlastně má dokazovat, jestli bylo sepsáno v hebrejštině, řečtině nebo latině?!... Dokazuje snad to, že takzvaná "Kosmova kronika" byla sepsána v češtině, realitu všech v ní obsažených legend a mýtů o praotci Čechovi, knížeti Krokovi a proroctvích kněžny LIbuše?!...

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 11.Září 2018, 20:56:38

1.Ach, pane Poláčku! Když bylo napsáno hebrejsky, bylo napsáno za života Ježíšova a ne až někde někdy nějakým Řekem, který nemohl znát hebrejský výraz "shledat, že má v břiše". A takových hebraismů je tam spousta. V tom je ten rozdíl, a přesnost zápisu.
2. Po těch ostatních potulných kazatelích nezůstalo vůbec nic. Po Ježíšovi 4 evangelia a další texty. Proč rozdílná?
Matouš a Jan psali už za jeho života (samozřejmě ne každé slovo, jak se mi snažíte vnutit - v krátkém zápisu zapsali tři roky života), samozřejmě každý svým způsobem. Svým pohledem. Lukáš posbíral víc záznamů - zapisovali si i jiní lidé -, a sepsal vše podle svého záměru, Marek zapsal určitou kostru Petrových kázání. Co je na tom nejasného?
3. Nenapsal jsem, že rodokmeny byly marginálií. Jenom to, že rozdíly i v nich se dají vysvětlit rozdílností záměru. Navíc každý rodokmen nezapisuje všechny potomky. Synem je nazývaný i potomek třeba až třetí generace.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 12.Září 2018, 10:21:46

Nakonec měl trochu pravdu Voltaire, který řekl: "Kdyby nebylo Boha, museli bychom si ho vymyslet". Jenomže on chtěl Boha proto, aby ho neokradl jeho krejčí. Tedy vlastně z ekonomických, zištných důvodů. Sám ho nepotřeboval.
Zatímco my víme, že nás stejně někdo bude okrádat, popřípadě jinak nám škodit. A že svět se nebude řídit podle nás.
Boha potřebujeme proto, aby se nám život zdál krásný i přes to všechno. A není třeba si ho vymýšlet, stačí mu naslouchat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Září 2018, 13:40:15

Pane Pospíšile, ještě jednou: to že Matoušovo evangelium bylo sepsáno hebrejsky, nedokazuje NAPROSTO NIC kromě toho, že bylo - napsáno hebrejsky!!

Znova: to že Kosmas psal o knížeti Krokovi a bájné Libuši č e s k y, to ještě v žádném případě není důkazem toho, že on sám pobýval na dvoře knížete Kroka, a že si slovo od slova zapisoval Libušina proroctví...

A že by Jan (evangelista Jan) "psal už za života Ježíše": naprostá většina badatelů dobu vzniku Janova evangelia umisťuje do doby někdy kolem poloviny druhého století; pokud tedy evangelista Jan nebyl Metuzalém, pak v žádném případě nemohl nikdy osobně Ježíše spatřit ani slyšet.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 12.Září 2018, 13:42:46

Paní Hájková, tohle řekl už jeden antický myslitel (ne až Voltaire): "Kdyby nebylo bohů, museli bychom si je vymyslet, aby na nás dohlíželi i tehdy, když jsme sami a myslíme si, že nás nikdo nevidí."

Zkrátka: ano, ten "boží dohled" nad člověkem měl v dějinách dozajista svůj velký praktický, mravně výchovný význam; otázka je jestli ještě i dnes máme bezpodmínečně zapotřebí "vymýšlet si bohy" k tomu, abychom se dokázali chovat mravně a řádně.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 12.Září 2018, 16:45:21

Výborně. Někdo tedy psal "Matouše" hebrejsky. Jedině hebrejec mohl napsat: dáš mu jméno Zachránce, neboť on zachrání svůj lid. V řečtině ani v češtině to neplatí, poněvadž nenazýváme Ježíše Zachráncem, ale Ježíš nebo Jésús. To taky znamená, že byl napsaný do doby pádu Jeruzaléma, poněvadž v té době už bylo křesťanství bez Židů, převažovali ne Židé. Bylo smysluplné přeložit hebrejské evangelium do řečtiny, nebo napsat přímo řecké, což se nestalo. Znamená to taky, že Ježíšova proroctbví o pádu Jeruzaléma jsou autentická a ne psaná ex post, jak někteří pomatenci tvrdí.
Při další četbě poznáme, že je nejen hebrejské, ale psané pro Židy, tedy buď přímo za Ježíšova života nebo hned po jeho smrti. Tedy v době mnoha svědků událostí, které popisuje.
Naprosto totéž platí o Janově evangeliu. I bratr Štampach uvádělk tady, že je v něm nejvíc hebrejských reálií, navíc přímo hebrejské. Proč by nějaký Řek psal: Amen, amen, prsvím vám, atd.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 12.Září 2018, 16:51:39

"Zkrátka: ano, ten "boží dohled" nad člověkem měl v dějinách dozajista svůj velký praktický, mravně výchovný význam; otázka je jestli ještě i dnes máme bezpodmínečně zapotřebí "vymýšlet si bohy" k tomu, abychom se dokázali chovat mravně a řádně."

Chovat se mravně a řádně? Zatím vždycky platilo, že čím vznešenější myšlenka (třeba i volnost, rovnost, bratrství), tím víc krve bylo kolem ní (kdyby aspoň pro ni!!) prolito. Platilo to i o křesťanských myšlenkách, protože ani dobrá myšlenka nestačí, Boží dohled nefunguje - Bůh nechce být drábem, nabízí však naplnění svým Duchem, to ale musí člověk svobodně přijmout.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 13.Září 2018, 07:27:1

On ten Voltairův krejčí vlastně nevěřil v Boha, ale v peklo.
Ano, Bůh může člověka naplnit Duchem svatým. Jenže pan Poláček si pod ním pořád představuje řecký Logos. Ten však nemá nic společného s láskou, na rozdíl od skutečného Ducha svatého.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 13.Září 2018, 13:49:40

Pane Pospíšile, já už opravdu nemám sebemenší chuť utrácet můj čas neustále opakovaným vyvracením těch Vašich nesmyslů. Pokud v tom spatřujete svou věčnou spásu, prosím, pěstujte si nadále ta stará dogmata. To Vaše křečovité setrvávání na nich ale jenom dokazuje, že křesťanství (přinejmenším v jeho současné podobě) se principiálně nesnáší s pravdou.


------------------------------------


Paní Hájková, ten proslulý "Duch svatý" v křesťanství je sice velice podivná záležitost (například je "vydechnut" Ježíšem, čili by měl být vlastně Ježíšův produkt, ale na straně druhé je to právě on, který do Ježíše vstupuje a tím ho teprve legitimuje k jeho poslání) - ale v každém případě je i v rámci krajně nepravděpodobné, že by tento "Duch" mohl mít co společného s "láskou".

"Lásku" by principiálně mohl pociťovat Ježíš, jakožto osoba; mohl by ji pociťovat sám Bůh, pokud si ho začneme představovat jako subjekt (což už jsou ovšem zase ryze antropomorfní představy) - ale Duch svatý?... To by musel být ten Duch svatý stejně tak subjekt jako Bůh; a pak by tento Duch svatý nebyl prakticky vůbec ničím jiným, nežli zdvojením, duplikátem samotného Boha.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 13.Září 2018, 17:38:1

Jestliže nemáte chuť ztrácet čas diskusemi, tak proč ho ztrácíte? Nikdo vás přece nenutí diskutovat, pane Poláčku.
Duch svatý není duplikát Boha, je to sám Bůh (který je přece trojjediný). Duch svatý je Bůh přítomný v člověku. S láskou má společného hodně. Bůh k nám lásku nejenom pociťuje, ale také nám ji prokazuje.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 16.Září 2018, 04:33:4

Církevní Otcové popisují život Boha jako skutečný život. Není jen nějaká enrgie, není to zasmušilý, egoistický samotář. Můžeme ho nazývat Otcem. Neplodí jako my materiálně své děti. Přesto však můžeme nazvat plozením to, že ze sebe vydává celé své božství, které je dokonalým jeho obrazem, je jeho synem. Můžeme jej nazvat Synem, Slovem, Logem, Moudrostí. A tito dva ve vzájemném vztahu vybuchují jako dva kusy uranu v kritickém stavu. Jejich vzájemný vztah, kterým se navzájem dávají jeden druhému je absolutní Láska, a poněvadž Otec i Syn vydávají svým vztahem k druhému celé své Božství, je i tento Svatý Duch Osobou, Bohem.
A tento absolutně neegoistický Někdo se rozhodl dát energii, pohyb a i svou podobu a nakonec i svůj život kosmu a v něm člověku. Nazvali jsme jej Silným - El, nebo Bohatým - Bůh, protože jen On je takový, a my jsme slabí a chudí a jenom v něm, přijetím jeho života se stáváme silnými a bohatými.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.