Chci přispět X

Omyly na cestě růstu a dozrávání

Je člověk, který chce sloužit společnosti a měnit ji k lepšímu, předurčen k tomu, aby zažíval neustálá zklamání? Musí každý, kdo chce dospět a někam dospět, prožít řádku životních omylů? Autor v letním seriálu přemítá nad svým idealismem.

Photo_filipoutrata

Filip Outrata

15.08.2018 09:47

Letní seriál 2018

76996

V čem jsem se v životě nejvíc mýlil/a

Volné letní dny vybízejí k sebereflexi a k zamyšlení, a to nejen nad věcmi vážnými, jako je profesní život či názory na společnost a politiku. Časem přehodnocujeme i věci jiné, jako je hudební vkus, vztah k cestování nebo ochota pouštět se do více či méně výstředních podniků. Zeptali jsme se proto dvou desítek našich přispěvatelů a přispěvatelek, které svoje životní zvraty a okliky považují za pamětihodné a proč.

Co všechno ve svém životě vlastně může člověk považovat za omyl? Je omylem věřit něčemu nebo někomu, o kom toho víme příliš málo? Je omylem mít o někom nebo o něčem nerealistické představy? A pokud to je omyl, nemá člověk na takové omyly nárok, nejsou právě ony tím, co jeho životu dává smysl, obsah a barvu?

Takové otázky mě napadají nad letním tématem životního mýlení, oklik a zvratů. První omyl, který mi přijde na mysl, je už dost letitý. Bylo to moje přesvědčení, že český národ, který jsem na prahu dospívání v listopadu 1989 užasle sledoval na náměstích a na prahu svobody, je předurčen k tomu sehrát v dějinách světa nějakou důležitou, výjimečnou roli.

Takto řečeno to zní nabubřele a směšně, ale já to tak tenkrát skutečně prožíval. Asi jsem na to měl nárok, bylo mi čtrnáct let, fascinovalo mě, jak se kolem děje a kolotá historie – tu jsem miloval od samého dětství – a já můžu být u toho. Byl jsem hrdý na Václava Havla a na to, že žiju právě v téhle zemi, v tomhle dějinném okamžiku. A věřil jsem – pokud jsem o tom vůbec takto přemýšlel – že z toho okamžiku vzejde něco trvalého, podstatného a hodnotného.

V tom jsem se zřejmě zmýlil. Dnes, skoro třicet let od těch dní, je Česká republika tím nejšedším průměrem, už dávno se nedá říci, že bychom světu něco zajímavého dávali, něčím inspirovali. Revoluční poezie je pryč, zůstala trudná práce chápat příčiny toho, proč je dnešní česká společnost taková, jaká je. Od normalizace jsme se oklikou dostali k normalitě. Asi to bylo nevyhnutelné a realistický a analytický pozorovatel by to věděl dlouho dopředu. Takovým jsem ale tehdy právě nebyl.

Kromě jiného autor věřil, že Lepší ČSSD je možná. Výsledkem je ale neúspěch. Foto Flickr.com

Zájem o veřejné věci a o politiku mi zůstal i nadále. Od pozorovatele a diskutéra o politice k aktivnímu účastníkovi jsem se posunul v roce 2010, kdy jsem v reakci na protiparoubkovskou vlnu, klip Přemluv bábu a další radosti vstoupil do sociální demokracie. V dalších letech jsem se v různých iniciativách sociálnědemokratického a křesťanského ražení spolu s dalšími podobně postiženými jedinci o cosi pokoušel. Ovšem, jak dnes musím přiznat, bez skutečného a dlouhodobého úspěchu.

Nevím, jestli se to dá označit za omyl. Všechny ty iniciativy, od vystoupení proti politické aktivitě kardinála Duky pod názvem Za církev sociálnější po skupinu Lepší ČSSD je možná, byly vedeny snahou na něco negativního upozornit a něco pozitivního naopak podpořit. Jenže výsledkem byl z faktického hlediska neúspěch a role malé, bezvýznamné skupinky, která nakonec jen bezmocně pozoruje, jak se události ubírají jiným směrem, než si představovala.

Možná je to normální pro každou aktivistickou i v pravém slova smyslu politickou činnost a ten, kdo se jí chce opravdu věnovat, se zkrátka musí obrnit trpělivostí a zkoušet to stále znova. Ať jsou vnější okolnosti sebevíc nepříznivé, nesmí to vzdát a musí zarputile jít za vizí, představou, snem, které má. Omyly na té cestě je nejlepší považovat za její nutné etapy, kterými si musí projít každý, kdo chce někam dospět. Kdo chce dospět.

Pořád si nejsem jistý, jestli u politické angažovanosti vydržím, nebo časem zjistím, že to byl jeden z mých životních omylů a měl bych se raději zabývat něčím jiným, v čem budu užitečnější pro druhé a i sám spokojenější. V každém případě věřím, že všechny mé životní omyly budu vždy brát jako důležité etapy na cestě růstu – růstu jako člověka, jedinečné lidské bytosti, ale i růstu a dozrávání občanského, společenského.

A co si myslíte vy? Diskuse (51 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Změnit svět Středa, 15.Srpna 2018, 12:05:24

Bylo to v jednom filmu o "Posledním Mohykánovi". Víceméně klasický hollywoodský výtvor této sorty, triviální dobrodružná story, natočená bez invence a bez vtipu.

Ale byla tu jedna scéna, která působila jako by tam byla vložena od nějakého zcela jiného autora, nežli od toho který psal samotný scénář.

Je to ta scéna, kdy skupinka hrdinů (včetně onoho "posledního Mohykána" je před nepřátelskými Irokézy zčásti vzata v ochranu, zčásti zajata jiným kmenem. A náčelník toho kmene, už velmi starý muž - dejme tomu se jménem Černý mrak - se u příležitosti této výjimečné situace pustí do uvažování nad svou vlastní životní cestou:

"Když byl Černý mrak ještě jinochem plným svěžesti, domníval se že bude v jeho silách změnit svět, podle jeho vlastního přání. Ale Velký Manitú nechal svět běžet dál podle jeho vlastní vůle.

Když byl Černý mrak dospělým bojovníkem v plné síle, domníval se že teď má sil dost na to, změnit chod světa. - Ale Velký Manitú nechal svět běžet dále podle jeho vlastní vůle.

A teď, když je Černý mrak starcem hledícím do tváře smrti, tak poznává, že ať se sám snažil jak chtěl, Velký Manitú vždy nechal svět běžet podle jeho vlastní vůle."

Co k tomu ještě přidat dalšího? - Nejen my v naší civilizaci plné všemožných plánů a cílů a ideologií, ale i u zcela přírodních národů platí nakonec to samé: my - alespoň dokud jsme mladí a věcí tohoto světa neznalí - vždy znovu a znovu věříme, že to budeme zrovna my, kdo dokáže pohnout světem. A nakonec znovu a znovu musíme zjistit, že "Velký Manitú" má sílu mnohem a mnohem větší, a nechá tento svět otáčet se podle zcela jiných zákonů, nežli jaké bychom mu chtěli vtisknout my.

Takže tedy: přijmout odevzdaně tento samovolný běh věcí, podrobit se mu a "všechno ponechat Manitúovi" na starosti?...

Jisté je: tento svět se mění. Není už zdaleka takový, jako býval dříve. A v současné době se mění a otáčí daleko rychleji, než tomu bylo dříve.

Měnit věci tedy v zásadě je možno. Ale pokud to chceme být my sami, kdo něco změní a ovlivní, pak k tomu máme jenom dvě možnosti:

- buďto jednat se shodě s "vůlí Manitúa"; tedy v souladu s tím, jakou dynamiku a jaké směřování má sám svět právě v tento čas;

- anebo to musíme být my sami, kdo by měl sílu stejnou jako "Manitú". Anebo alespoň zčásti takovou.

Ale největší naděje na úspěch našeho snažení jsou tehdy, když jsou dány obě tyto podmínky zároveň.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Český národ a jeho světodějná role Středa, 15.Srpna 2018, 12:45:15

Ano, této iluzi o exkluzivitě vlastního národa a jeho světodějné roli se velice snadno a lehce propadá.

Bylo tomu tak nejenom v roce devětaosmdesátém, ale předtím už v roce osmašedesátém. A tehdy z mnohem silnějších důvodů. Mnozí intelektuálové - především ti z pravicového křídla politického spektra - se později, po ztroskotání Pražského jara těmto představám tehdejších Čechů a Slováků o světovém významu jejich snažení o "socialismus s lidskou tváří" posmívali, jakožto prý projevu směšného velikášství.

Jenže - v tom osmašedesátém tehdejší Československo skutečně bylo v centru světové pozornosti. Na rozdíl od Maďarska v roce 1956, kdy se jednalo nakonec pouze o sice dramatický a heroický, ale ideově nijak inspirativní pokus o prosté svržení komunismu, a na rozdíl od polské Solidarity později (s tímtéž cílem), ten československý pokus o "socialismus s lidskou tváří" měl tehdy opravdu světodějný rozměr a význam. Jednalo se totiž o opravdu závažný, historicky jedinečný a ojedinělý pokus o to, smířit ideu sociální rovnosti s ideou svobody. A připomeňme, že v té době sám západní kapitalismus (i s jeho politickým systémem parlamentní demokracie) procházel krizí identity, jak protestující mládež tak i velké části pracujících vrstev k němu hledali alternativy. A kdyby se tehdy ten experiment s tím "socialismem s lidskou tváří" podařil, kdyby se tedy ukázalo že to je možné, spojit socialismus s demokracií - tak to by mělo opravdu světodějný význam. Takže jestliže tehdejší protagonisté toho obrodného procesu snad poněkud příliš propadli pocitu vlastní důležitosti a významnosti, pak to na straně druhé naprosto nebylo jenom pouhou iluzí a projevem osobního velikášství.

A za druhé: shodou okolností zrovna v dnešním Právu politolog Pehe vyjádřil názor, že by bylo na čase to Pražské jaro rehabilitovat. A kromě jiného konstatuje, že tehdejší "kvalita intelektuálního diskurzu", jakož i jedinečné vzepětí tehdejších tvůrčích a uměleckých sil nebyly od té doby - a tedy za podmínek údajné "naprosté svobody" - už nikdy dosaženy!

Ano, je tomu opravdu tak, a sám to už léta opakuji znovu a znovu: to krátké období Pražského jara nebylo jenom jakýmsi banálním "střetem dvou skupin komunistů o moc", jak to prezentují pravičáci; tehdy došlo k jedinečné renesanci toho nejlepšího z marxismu a z marxistické filozofie, znovu se obnovil jeho původní humanistický impuls, byly pokusy ho spojit s existencialismem, zčásti i pokusy o dialog s křesťanstvím. Tak či onak, tehdejší veřejné diskuse měly nejen bezprostředně (či profánně) politický charakter, ale vždy se za tím vznášelo to filozofické či existenciální zázemí, vždy za tím stála otázka po člověku samotném, o smyslu jeho existence a o podmínkách jak tohoto smyslu dosáhnout.

Ano, i v osmdesátém devátém se snad mohlo na chvíli zdát, že i zde budou diskutovány takovéto hluboké otázky lidské existence; ale tyto iluze byly velice rychle rozbity materiální, bezmyšlenkovitou profánností jak kapitalismu samotného, tak ale i parlamentní demokracie s jejím fixováním na to, co je "politicky průchodné". A v této "politické průchodnosti" se ztratily všechny vyšší ideje a ideály; neboť ty nutně míří právě za horizont toho, co ta běžná parlamentní praxe považuje za "danou realitu".

Takže: odvážíme se někdy přece jenom rehabilitovat to Pražské jaro?

Nebo přesněji: dokážeme ještě někdy zopakovat to jeho jedinečné vzepětí tvůrčích a intelektuálních kvalit?

David Unger - psycholog, Kroměříž

Ze dvou hledisek Středa, 15.Srpna 2018, 21:44:25

Z hlediska budoucnosti Československa, respektive Česka, bylo uvolnění během Pražského jara, kdy se z reformistů - aktérů stali bezmocní přihlížeči následků, v podstatě tragické. Reprezentace nedokázala zajistit tomuto "geniálnímu pokusu" zahraničně-politickou podporu. Vedle toho Slováci získali to, co jim o čtvrtstoletí později umožnilo klidný a zvládnutelný rozchod. Získali opět předpoklady k samostatnosti.

Ale je zde ještě onen rozměr ideový, který popisuje pan Poláček. V podstatě poslední záchvěv moderny, možnost dovršení ideálu z francouzské revoluce. Spojení rovnosti se svobodou i s bratrstvím. Zřejmě by to dopadlo tak, že by se Československo s případným demokratickým (i když tehdy nereálným) vývojem potkalo v budoucnu s modelem Švédska, Rakouska nebo Finska, ovšem trochu jinak, ze startovací pozice východního bloku. V roce 1968, to byl ještě čas moderny, vše toto bylo možné, lidé tomu věřili a šíření informací nedosahovalo globální postmoderny jako po roce 1989.

Kvalita intelektuálního diskursu byla neuvěřitelná. Pusťme si třeba projevy ministra zemědělství Borůvky, člověka bez vzdělání, z chudých poměrů, komunistu, jak dokázal formulovat myšlenky a zejména ideály. Nikdo nepochyboval o tom, že v ně plně věřil a svými slovy o tom dokázal přesvědčit a nadchnout ostatní.

Nicméně v oblasti českých zemí k tomu intelektuálnímu diskursu a idealismu, který sledoval svět, byly ty nejlepší podmínky. Tradice průmyslově nejrozvinutější části střední Evropy, intelektuální zázemí z tradicí z doby podunajské monarchie, dlouhé svobodné prostředí, malý postih druhou světovou válkou a k tomu kompenzatorní přesvědčení o domnělé národní velikosti, která byla mnohem více obrozenecky vysněná než reálně odkazovaná u sousedních národů - Poláků, Němců, Maďarů. Poláci a Maďaři dělali v roce 1956 a 1981 povstání proti Sovětům, komunistům. My jsme pokračovali v budování světlých zítřků národa který se sám zrcadlil v pocitu vyvolenosti.

Martin Profant - Praha 7

Davidovi Ungerovi Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 11:44:31

Několik drobných výhrad

a) V roce 1968 nemá smysl mluvit o reprezentaci. Právě její krize umožnila, že se Pražské jaro 1968 odehrálo. A vyčítat skupině, která se stala hegemonem veřejného mínění (nikoli reprezentací státu), že pod hrozbou intervence dokázala ůpouze" prosadit nový veřejný diskurz a vynutit si se stávající mocí diskusi o změnách, to je trochu nerealistické.

b) "Národ, který sám sebe zrcadlil v pocitu vyvolenosti" se v roce 1968 nekonal. Nejblíže k tomu měl Kunderův Český úděl a to nejblíže bylo zatraceně daleko.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Všechno jenom omyl? Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 13:23:45

Je skutečně otázka, jestli všechno to, co člověk po letech aktivity a pokusů, často převážně marných, opouští, co definitivně nechává za sebou, často třeba s trpkostí a zklamáním, je možno označit za omyl.

Uvedu příklad z oblasti partnerských vztahů: pokud jsem vypozoroval, lidé, kteří se po mnohaletém vztahu rozcházejí, málokdy označují celý ten vztah za omyl. Mají přece pěkné vzpomínky na ty začátky, kdy si rozuměli, a kdy mezi nimi bylo všechno v pořádku. Nemluvě o tom, že často mají také potomka z tohoto vztahu, a ten určitě nemůže být označen za produkt omylu.

Jestliže tedy pan Outrata zjistí, že politická angažovanost už ho více frustruje než že by mu přinášela radost a naplnění, tak to neznamená, že jeho dosavadní aktivity byly omylem. A to přestože třeba sám nevidí žádný pozitivní přínos veškeré své snahy, ať sám pro sebe nebo pro společnost.

K duchovní výbavě a inspiraci křesťana patří mimo jiné i starozákonní Kazatel, který sice na jedné straně bezútěšně konstatuje, že "všechno je marnost, marnost nad marnost", ale na druhé straně též pozitivně zjišťuje, že "všechno má svůj čas".

Filip Outrata - Praha

Panu Poláčkovi Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 14:28:48

Díky za první příspěvek, myslím, že je výstižný. K pražskému jaru 1968 - je mi docela líto, že jsem je nezažil, ale souhlasím, že to muselo být zejména po intelektuální a kulturní stránce mnohem intenzivnější. Společnost nebyla otupělá dvěma dekádami normalizace.

Myslím, že z řady různých důvodů se to jedinečné vzepětí už nemůže podařit zopakovat...

Filip Outrata - Praha

Panu Kolaříkovi Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 14:35:28

Díky moc za poznámky. Ten můj článek je míněn skutečně jako tázání - dá se toto vše považovat za omyl, a případně v jakém smyslu?

Já sám nelituji ničeho, do čeho jsem se kdy pustil, vždy mi to něco přineslo. Jiná věc je, zda pro určitý typ angažovanosti má člověk předpoklady, zda je to něco, čemu by se měl věnovat. U sebe a politických aktivit si tím nejsem jistý. Proto se ptám, hledám.

Díky i za ten příměr k partnerskému vztahu. Myslím, že je to přesné: není jen současný stav, současná krize, ale celá historie vztahu (nebo politické a jiné angažovanosti, což je vlastně také vztah). Je dobré ji vidět jako celek.

A díky i za připomenutí Kazatele.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Diskurs roku osmašedesátého Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 15:27:37

Shodou okolností jsem zrovna v této době začal pročítat výtisky Rudého práva z roku 1968. (Až teď jsem narazil na internetový archiv V. Prečana; už dávno bylo mou touhou moci se znovu ponořit do atmosféry tehdejší doby.)

Zatím jsem teprve v polovině ledna; ale je velice zajímavé sledovat, jak už tehdy panovala (ve srovnání s pozdější normalizací) až neuvěřitelně svobodomyslná nálada.

A dokonce i takový pozdější tuhý a dogmatický normalizátor jako Oldřich Švestka tu v Rudém právu dokázal napsal vlastně zcela rozumný rozbor situace, otevřeně konstatující mnohé deformace nejen v ekonomice, ale dokonce i v práci strany!

A přitom: tato polovina ledna, to bylo sice už po zbavení dogmatického Novotného jeho funkce prvního tajemníka (a zvolení Dubčeka do této funkce); ale v tuto chvíli bylo do skutečného "propuknutí" Pražského jara ještě velmi daleko, nějaký "Akční program" byl ještě věcí zcela neznámou, a v tu chvíli ještě nikdo nemohl s jistotou vědět, jestli zde skutečně proběhla nějaká zásadní změna v politice strany, anebo jenom ryze personální "škatule hejbejte se".

Už tady, v půli ledna, se ukazují dvě základní tendence, které pak profilovaly celý ten tehdejší obrodný proces:

Za prvé (jak ukazuje právě ten příklad s O. Švestkou), je velice mnoho lidí, kteří se projevují zcela rozdílným způsobem v odvislosti od reálného (společenského) kontextu, do kterého jsou postaveni.

Právě tohle je zdrojem (snad jediným) naděje do budoucna: člověka jako takového asi sotva dokážeme nějak zásadně změnit, zlepšit. Ale: my můžeme vytvořit takové společenské podmínky, které v lidech osloví a vybudí ty jejich lepší stránky.

A za druhé: to jedinečné na tom Pražském jaru bylo něco, co se by snad dalo nazvat "společenským humanismem". (Dalo by se i říci: "socialistickým humanismem"; ale i to samé slovo "socialismus" je už natolik ideologicky zatížené, že je prakticky nepoužitelné.) Jde o to: ano, tehdejší společnost trpěla celou řadou problémů: ekonomických, politických, sociálních i jiných.

Ale: tehdy skutečně ještě vládlo ve společnosti povědomí, že všechny tyto problémy jsou skutečně "věc veřejná". Anebo snad přesněji: že překonávání těchto problémů je věcí s p o l e č n o u. Že stát a hospodářství a veřejná morálka atd. - že to všechno je opravdu záležitostí všech, a že to všechno je možné řešit jenom společným úsilím, společnými silami.

Právě tohle je zcela zásadní rozdíl od převratu roku osmdesátého devátého, kdy - po krátké periodě dominance Občanského fóra - se společnost rozpadla na navzájem soupeřící a navzájem na sebe nevražící strany, zájmové skupiny a ideologie.

V tom Pražském jaru - ano, tam se postupem času také vykrystalizoval zcela zásadní konflikt, mezi reformátory a mezi konzervativci; ale ve společnosti samé byli ti konzervativci v naprosté menšině, většina národa tehdy - spolu s reformátory - zažívala jedinečný pocit identity, pospolitosti, společné snahy o zhumanizování vlastního světa.

Zásadně důležité je tady si uvědomit: tehdy opravdu nešlo j e n o m a pouze o to, získat více svobody. Ta nově získaná (či získávaná) svoboda byla konec konců nikoli samoúčelem, nýbrž jenom prostředkem k uskutečňování toho, co jsem nazval "společenským humanismem". Právě tím se to blažené období "Pražského jara" tak naprosto lišilo od všeho, co přišlo později; i včetně toho, co přišlo po listopadovém převratu. Ten pocit všeobecné národní pospolitosti se už nikdy nepodařilo obnovit.

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 16:30:36

To, že "Velký Manitú nechal svět běžet dál podle jeho vlastní vůle", nechápu, že běží podle Boží vůle, ale podle vůle světa. Většiny. Zla, které se zdá vítězit. Bůh nikoho neomezuje, ikdyž někdy zasáhne, aby zlo nepřevážilo naprosto. Stále je však dění ve světě v režii Boží a on čeká na nástup těch, kdo začnou hrát a jednat podle Jeho vůle.

David Unger - psycholog, Kroměříž

K Pražskému jaru Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 19:10:49

Trefnému (jako obvykle) popisu a analýze Pražského jara pana Poláčka nemám výhrad. Bylo však jen otázkou času, kdy se společnost po případném úspěchu Pražského jara rozpadne do podobných vzájemně soupeřících skupin jako v roce 1990. Reformisté v čele se Smrkovským například jen oddálili obnovu soc. dem., která by při svobodném vývoji byla nevyhnutelnou, především z generačního pohledu. To, co probíhalo od února do srpna bylo tak jednostranné a idealistické právě proto, že to bylo krátké. Sovětská okupace paradoxně zachránila českou společnost od vlastní kocoviny, stejně jako ji zachránil rozpad federace tak, že ta kocovina přišla až někdy v letech 1995-2000, tj. ona Havlova "blbá nálada". Ta má konstituční základ u českého národa, není to jen "chřipka".

Jedna z okřídlených vět z roku 1968 mi přijde věta prezidenta Svobody, "kam jste se prokecali?". Zde je vidět rozdíl mezi Českem a Polskem nebo Maďarskem. Češi kladli důraz na formulaci idejí, Poláci či Maďaři na praktickou drobečkovou politiku. Obojí má své výhody i nevýhody.


David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Outratovi Čtvrtek, 16.Srpna 2018, 19:20:51

Vstupoval jste v době, kdy já prožíval poslední sepjetí se sociální demokracií. Rok na to jsem se rozhodl ze strany vystoupit a nelituji toho. Stejně ale nelituji mé politické angažovanosti v soc. dem. od roku 1997 (MSD) do roku 2011.

Souhlasím s tím, co panu Outratovi napsal pan Kolařík. Mělo to smysl, i když poznám, že v politice pro mě již budoucnost není. Mám to tak, že vím, že v tomto režimu necítím budoucnost v politické angažovanosti na úrovni politických stran a hnutí v sídlech s více než 5 tisíci obyvateli.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 17.Srpna 2018, 07:43:55

V 68. roce jsem viděl v Itálii, že se komunisté dostali do komunální politiky, výš však ne. Je to zajímavé, že na této nižší úrovni se různé strany musí dohodnout (a opravdu nejlépe v menších obcích, ve větších už je větší prostor ke korupci) a dohodnou se, co potřebují občané. Proč se strany už nedokáží dohodnout na způsobu a výši daní, na důchodovém zabezpečení atd, když i toto jsou záležitosti, které se týkají občanů státu?
O tom by se mělo uvažovat, jak změnit fungování stran, aby jejich činnost byla stejně přehledná, jak ji vidí občané na nižší úrovni politiky.
Znepřehlednění přineslo i zřízení krajů. Jsem přesvědčený, že měly zůstat okresy a meziokresní záležitosti měly být řešeny společnými komisemi, ev. ministerstvy.

Filip Outrata - Praha

Panu Ungerovi Pátek, 17.Srpna 2018, 10:16:39

Díky, skutečně jsme se vlastně časově vystřídali. Já to mám tak, že tu hranici politické angažovanosti, která mi bude dávat smysl, teprve hledám...

Filip Outrata - Praha

Panu Pospíšilovi Pátek, 17.Srpna 2018, 10:17:40

Souhlasím, že kraje v tomto státě podle všeho způsobily víc zlého než dobrého. I když to se samozřejmě zpětně těžko posuzuje.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Štěstí včasné okupace Pátek, 17.Srpna 2018, 12:52:50

Ano, je tomu bezpochyby tak, že pro to Pražské jaro bylo svým způsobem štěstí, že bylo přerváno tak násilným způsobem; proto si ještě pro dlouhý čas mohlo uchovat nimbus své vlastní ryzosti a neposkvrněnosti.

Ano, jisté je: ti tehdejší reformisté si vůbec nebyli vědomi toho, jak hluboké společenské a ideologické konflikty a protiklady před nimi ještě stojí; a při dalším vývoji by neměli v ruce žádné nástroje, jak tyto konflikty řešit. A už jsme tu několikrát mluvili o tom, že kdyby tomu Pražskému jaru byl ponechán volný průběh, tak jeho výsledkem by prakticky nevyhnutelně byl kapitalismus. V optimálním případě kapitalismus skandinávského typu; tedy s relativně všeobecně sdíleným konsensem o tom, co jsem nazval "společenským humanismem". V ekonomice by tedy zavládl kapitalismus, v politice pluralismus; ale stále by zde dominoval onen zmíněný všeobecný konsens o tom, že není přípustné člověka vydat jen tak napospas tomu dravému a bezduchému kapitalismu, ale že stát má povinnost podporovat všechno, co slouží vyrovnávání sociálních rozdílů, co podporuje nárůst "střední třídy".

Ale i přesto, že Pražské jaro jako takové nemohlo být korunováno úspěchem (tedy nemohlo vytvořit tu vytouženou syntézu komunismu a demokracie), přes to jeho jedinečnost zůstává právě v té tehdejší atmosféře s p o l e č n é péče všech o společný stát.

A nejen že ta péče byla společná, pospolitá; ale jde o to, že tehdy v popředí opravdu ještě stála ta idea všeobecného humanismu.

Ano, standardní politické demokracie (za podmínek kapitalismu) se samozřejmě také tak nějak odvolávají na principy humanismu; ale tento "humanismus" je nakonec stejně tak formální jako celý tento systém parlamentní demokracie, vyčerpává se jenom těmi či oněmi státními o p a t ř e n í m i (na ochranu jednotlivce, na vzdělávací systém, na dotace kulturních zařízení atd.).

Ale ten tehdejší - socialistický - humanismus, ten měl zcela jiný základ, to byl ve své podstatě skutečně k u l t u r n í humanismus, stála za ním ta původní, obnovená marxisticko-komunistická idea v š e s t r a n n é h o rozvoje lidské bytosti.

A tehdy se právě ještě mohlo věřit tomu, že je možno se společně shodnout na té společné cestě k takovému humanismu.

Pan Pospíšil zmiňuje velmi zásadní věc: že na společné cestě, společných řešeních se různé politické subjekty respektive strany dokáží ještě relativně dohodnout na lokální úrovni; ale už ne na úrovních vyšších.

Jenže - tahle neschopnost není jenom v lidech samotných, ta je objektivně zapříčiněná. Vezměme si ten konkrétní případ důchodového zabezpečení. Je možno se tady dohodnout? - Bohužel, není; opravdu není.

Protože nakonec na sebe vždy narazí dva zcela protikladné koncepty, jak má člověk vést svůj život. Ten jeden koncept je solidární - tedy že důchodcům má ty důchody zabezpečovat celá společnost. Ten druhý koncept je ale individuální: každý se má o sebe postarat především sám, svým vlastním úsilím.

A tak dále a tak dále; tento koncept solidárnosti a individualismu bude na sebe narážet znovu a znovu. A to prakticky ve všech oblastech života, a tedy i politiky.

Jestli by tedy opravdu měla být nějaká naděje na dosažení alespoň v základní míře té ideové jednoty, jakou bylo možno zažít ještě v tom osmašedesátém - pak by napřed bylo nutno nějakým způsobem dokázat překonat ten zásadní protiklad mezi pravicí a levicí. Bylo by nutno ho překonat v teoretické, tedy v ideové rovině; v rovině osobní, psychologické; a stejně tak ale v rovině ontologické, v rovině reálného bytí, a tedy především v rovině reálné ekonomiky.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Přesně tak, pane Pospíšile, Pátek, 17.Srpna 2018, 16:47:11

obnova krajů v roce 1997 je jedna z klíčových tragédií polistopadové politiky. A možná horší je zrušení okresů, malé (komunální) okresy jsou páteří veřejné správy ve vyspělých demokraciích, dokážou velmi vhodně tlumit omezené zájmy obcí a zároveň jsou ve svých věcech blíže občanovi. Současný model malých a centralistických krajů s omezenými financemi přiklepnutými v Praze je snad to nejhorší, co mohlo nastat. Na okresní věci jsou naše současné kraje příliš velké (např. silnice II. a III. třídy), na regionální záležitosti jsou zase příliš malé a umělé. V současném režimu přitom naše "gottwaldovské kraje" mají tendenci se udržovat a odcizovat.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Dodatek k panu Poláčkovi Pátek, 17.Srpna 2018, 17:02:33

Tak potlačení Pražského jara bylo velkou tragédií nikoli z pohledu systémového (stejně by to byl přinejmenším státní kapitalismus), ale především generačního (v produktivním věku tu byla předválečná generace a generace narozená za Rakouska byla ještě naživu). Také byla možnost vrátit se ke kapitalismu a dostat se do kontaktu s vývojem kapitalismu na Západě ještě ve fázi rozvinuté, nikoli úpadkové, jako v 90. letech.

Ovšem některé myšlenky reformistů byly hodně utopistické. Například vedoucí úloha strany podporou veřejnosti byla udržitelná tak na dvě volební období, ve druhé polovině 70. let by se zákonitě dostala k moci zřejmě sociální demokracie nebo jiná nekomunistická strana.

Ale souhlasím s vámi, že individualismus bude vždy narážet na koncept solidárnosti. Koneckonců i něco z Pražského jara je v naší generaci, tedy té, která již Pražské jaro nezažila. Tyto věci jsou v kolektivním nevědomí stále a udrží se i přes několik generací, které je mají ve vědomě potlačené (Jung).

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 18.Srpna 2018, 20:22:30

Každý koncept má opačnou možnost. I dálnici je možné vést z leva nebo z prava. Horší je, že co dělá levice, musí být zásadně špatně z hlediska pravice a naopak. S tím je potřeba něco udělat. Tento koncept levice a pravice musí být překonaný, když je neřešitelný.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 19.Srpna 2018, 11:27:22

No ano, pane Pospíšile, právě na toto téma vztahu pravice a levice jsem se kdysi chystal napsat dost zásadní úvahu. Ale vzhledem k tomu že nemám možnost ji někde uveřejnit, tak jsem to odložil ad acta.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Obrodný proces očima pravice Neděle, 19.Srpna 2018, 12:49:36

V dnešním vydání "Forum24" se na adresu obrodného procesu roku osmašedesátého vyjádřil Pavel Šafr.

Tento jeho elaborát je dokonalým příkladem myšlenkové chudoby, až přímo naprosté bezmyšlenkovitosti tvrdé pravice. Podle Šafra byl ten obrodný proces od základu špatný, protože nerespektoval "přirozený pluralismus"; a navíc ten základní "smrtelný hřích" tehdejších reformních komunistů spočíval v tom, že i nadále nehodlali uznat "posvátné" soukromé vlastnictví.

Jako obvykle u ideologů pravicového myšlení, Šafr se vůbec nezdržuje tím, aby se alespoň na chvilinku zamyslel nad tím, co to vlastně znamená ten údajně "přirozený pluralismus". A k jakým důsledkům to nevyhnutelně vede, když se tento princip pozvedne k jedinému platnému dogmatu.

Tento "přirozený pluralismus" má samozřejmě svou neohraničenou platnost v džungli. Kde skutečně platí pravidlo "silnější zvítězí". Což ovšem pak samozřejmě také znamená: slabší zhyne, bude roztrhán a sežrán.

Jenže lidská pospolitost je právě proto něčím více nežli pouhá džungle, aby její zákony "postavila mimo zákon", aby je nahradila postulátem lidské vzájemnosti, lidské solidarity. A to ovšem znamená také: lidské odpovědnosti.

A právě toto - tato primární odpovědnost vůči vyšším principům - to je něco co na pravověrného pravičáka působí jako rudý hadr na býka. Neboť pravičák z celého širokého horizontu lidského bytí vidí jenom jedno jediné: aby ON sám si mohl dělat co se jemu zlíbí! A nikdo mu do toho nesmí mluvit. A nikdo ho nesmí vázat nějakou odpovědností, nějakou povinností vůči druhým, či vůči nějakým vyšším principům. Vůči jakýkoli vyšším principům pravičák pociťuje jenom naprostý odpor a pohrdání, jak se zcela zřetelně ukazuje na Šafrových výpadech dokonce i proti o sobě velice krotkému požadavku V. Havla na zřízení slušné(!) lidské společnosti. (Ano, pro pravičáka Šafra je dokonce i to samotné slovo "slušnost" projevem totalitního myšlení! Sotva se kdy ideologové pravice dokázali odhalit tak jednoznačně - a tak nestoudně - jako dnes Pavel Šafr.)

A co bylo výše řečeno o vztahu pravice k odpovědnosti vůči celku obecně, to samé pak platí o jejich vztahu k vlastnictví speciálně.

Šafr s až hysterickým rozhořčením proklamuje nedotknutelnost soukromého vlastnictví - aniž by se jenom na okamžik zamyslel na tím, jaké to má důsledky, co to znamená pro kvalitu lidské pospolitosti a pro princip spravedlnosti, když jedni mají (a většinou bez vlastních zásluh, jenom prostřednictvím institutu dědictví) jako své soukromé vlastnictví k dispozici třeba fabriku, zatímco ten druhý má jako "soukromé vlastnictví" jenom své dvě ruce.

Vlastně musíme být P. Šafrovi za tento jeho výron pravičáckého uvažování vlastně vděčni. My jsme tu hovořili o tom, že celý ten reformní proces roku osmašedesátého měl své závažné vady, a své nepřekročitelné limity. Ale právě tady je zcela zřetelně vidět, jaká měl přese všechno pozitiva: právě tím že tehdejší reformní komunisté stále ještě chtěli udržet společnost homogenní, společnost pospolitou, společnost neroztrhanou na vzájemně spolu soupeřící a navzájem se nenávistně potírající skupiny a frakce údajně "přirozeného pluralismu" a soukromého vlastnictví.

Takže uznejme těm osmašedesátníkům alespoň to, že se přece jenom stále ještě pokoušeli vytvořit lepší, humánnější svět. Na rozdíl od příslušníků dravé pravice, kterým se jedná jenom o jejich svobodu "skočit a rváti si z cizího", abychom použili slova jedné krásné písničky Vladimíra Mišíka (a autora textu básníka Kainara).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 19.Srpna 2018, 14:50:45

Pehe už před dvanácti lety tvrdil, že ty pojmy levice a pravice jsou překonané.
http://www.pehe.cz/zapisnik/2006/pravice-a-levice-matouci-pojmy

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ještě k tomu směřování v osmašedesátém Pondělí, 20.Srpna 2018, 10:07:1

Já osobně jsem celou normalizaci měl za to, že nebýt brutálního ruského zásahu, směřovali bychom někam k jugoslávskému modelu, což by se mi tehdy bývalo velmi líbilo.
Myslím, že někdy na jaře r. 1968 navíc přijel do Československa na návštěvu Tito, a byl přivítán s nadšením.
Neměl jsem tedy ani tehdy tu představu, že bychom přinesli světu něco nového, světoborného, ale stát se druhou Jugoslávií bych býval považoval za ideální.

O Jugoslávii jsem měl tehdy představy jako o "socialismu s lidskou tváří" v praxi: samosprávný socialismus, svoboda pohybu, svoboda slova ... Celou normalizaci jsme např. my fanouškové dobré západní hudby sháněli desky vylisované v Jugoslávii.

Nakolik byl můj obdiv k Jugoslávii jenom iluze, bohužel ukázala devadesátá léta ...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mizení rozdílů mezi pravicí a levicí? Pondělí, 20.Srpna 2018, 12:18:53

No, Pehe má samozřejmě do jisté míry pravdu; ale on sám nepopírá přetrvávající zásadní ideové rozdíly, on chce jenom změnit názvosloví, namísto tradičního "pravice - levice" chce převzít to americké "liberálové - konzervativci". Bezprostředně vzato je to jenom otázkou konvence, jak budeme co nazývat.

Ovšem: to americké názvosloví také není nijak bezvýhradně výstižné, existuje například i celá řada hluboce konzervativních příslušníků Demokratické strany (a tedy "liberálů").

A za druhé: ty tradiční rozdíly mezi levicí a pravicí nejsou zdaleka jenom ideové; i nadále platí zcela zásadní protiklad především v sociální otázce.

Pehe má samozřejmě naprosto pravdu v tom, že co se praktických řešení týče, tak se pravice a levice - ve srovnání s dřívějšími časy - značně navzájem přiblížily. To je ovšem především důsledkem toho (a na to jsem už opakovaně upozornil), že se už historicky (a systémově) vyčerpal ten klasický potenciál levice, v tom smyslu že je zapotřebí neúnavně bojovat za práva námezdně pracujících. To jest, především za neustálé zvyšování jejich mezd. Tento potenciál jak řečeno se už v principu vyčerpal; a čas od času i levice je donucena pochopit, že další zvyšování mezd (respektive sociálních výdajů státu) ve svém důsledku natolik podváže celou ekonomiku, že výsledkem je dramatický nárůst nezaměstnanosti. Právě tohle pak vedlo v Británii Blaira a v Německu Schrödera k tomu, aby do své agendy převzali částečně neoliberální, tedy pravicové elementy.

To všechno ale nemění nic na tom, že ten zcela zásadní konflikt levice - pravice tady stále přetrvává; a tento konflikt nevyřešíme tím, že ho prostě přejmenujeme na jakýsi čistě psychologický rozdíl mezi konzervativci a liberály.

Řešení spočívá někde naprosto jinde, a bude nutno ponořit se mnohem hlouběji ke kořenům společenských (i ekonomických) konfliktů a střetů, pokud má tento fundamentální protiklad být nějakým způsobem pozitivně překonán.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 20.Srpna 2018, 12:25:46

Co se té Jugoslávie týče, tak Ota Šik už v šedesátých létech poznal, že ten jugoslávský model samosprávného socialismu v každém případě v ekonomice také nikam nevede. V těch samosprávných podnicích totiž dělníci udělali tu vlastně nejpřirozenější věc: odhlasovali si zvýšení mezd. A bylo jim po čertech jedno, že ty vyšší mzdy nejsou podložené jejich stejně tak vyšším pracovním výkonem. Takže zákonitým důsledkem byly hluboké ekonomické disproporce.

A v oblasti politické nakonec veškerá "samospráva" byla také jenom iluzí. Samozřejmě, ve srovnání s tuhým režimem v jiných socialistických zemích Jugoslávie byla relativně svobodnější, ale opravdu jenom relativně.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 20.Srpna 2018, 12:35:16

Ještě jednou musím zmínit, jak jsem začal číst ta stará vydání Rudého práva.

Já jsem napřed začal od ledna roku 1968; ale pak jsem dospěl k názoru, že bude potřebné seznámit se i s "prehistorií" Pražského jara. Tedy co vlastně vůbec jeho vznik umožnilo. Vrátil jsem se tedy zpět k prosinci roku 1967. Kdy právě na začátku prosince se konalo plenární zasedání ÚV KSČ, kde byl odstartován (daleko spíše právě zmíněným Otou Šikem, nežli samotným Dubčekem) generální útok na pozice A. Novotného.

A co je na tomto srovnání zajímavé: jak už jsem uvedl, už ta první lednová vydání RP (tedy okamžitě po svržení Novotného) už nechala tušit, že začíná vát nový, svěží vítr. V komentářích se vyjadřovaly kritické názory na mnohé problémy společnosti, ale i na vnitřní činnost samotné komunistické strany.

Zatímco ta prosincová vydání (čili jenom o jeden jediný měsíc dříve) - tak tam se psalo ještě pořád tím typickým "rudoprávnickým" stylem, bezobsažné články plné nicneříkajících frází.

Je to skutečně obdivuhodné, jak dramaticky se to společenské, politické a mediální ovzduší může změnit během několika málo týdnů. Nejen u "dolního lidu", ale i v samotné komunistické straně se nahromadil už velký přetlak; vědomí že je bezpodmínečně nutno něco zásadního změnit. A jakmile se poměry jenom trochu uvolnily, pak tento přetlak vytryskl jako gejzír.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 20.Srpna 2018, 18:51:59

Změny v levici a pravici, které Pehe vidí, opravdu nejsou změny, které by řešily situaci. Je to jenom kličkování stran, které nevědí kudy kam. Řešení je potřeba teprve nalézt.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Úterý, 21.Srpna 2018, 09:14:43

Jiří Pehe před 12 lety ještě nic nevěděl o "nové levici". :-)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pražské jaro, Havel a Kundera Úterý, 21.Srpna 2018, 13:19:12

V dnešním Právu vyšla zajímavá úvaha Ondřeje Slačálka na téma Pražského jara, v zásadě tu Slačálek naprosto potvrzuje mou vlastní tézi o tom, že v tom osmašedesátém se jednalo o něco mnohem více, nežli jenom o nějaké obnovení standardní (liberální) demokracie.

Slačálek tady zmiňuje tehdejší polemiku mezi Havlem a Kunderou; Havel se k obrodnému procesu stavěl skepticky, s tím že ten prý nepředstavuje respektive nepřináší nic více, nežli obnovení základních občanských práv, která jsou jinde (na Západě) zcela standardní normou.

Oproti tomu ale polemizoval Kundera, s tím že to "obrodné" pojetí svobody bylo právě zcela zásadně jiné, nežli ta obvyklá svoboda západního typu, která nakonec vede jenom ke konkurenci médií a k vítězství kulturního škváru. Podle Kundery (a zcela evidentně i Slačálka) ta "obrodná" svoboda Pražského jara mířila někam zcela jinam, někam mnohem výše, byla spojena se zcela jiným étosem. Nebyla to svoboda pouze negativní (vyčerpávající se s pouhou ochranou individua před státní zvůli), nýbrž ta svoboda roku osmašedesátého měla pozitivní impuls, měla být založena na pospolitosti všech lidí, založené na společném díle.

Čili, ještě jednou: v podstatě to samé, co zde jako jedinečný znak Pražského jara vyzdvihuji já, to samé vyjádřil už tehdy Kundera. Ale jak Slačálek sám konstatuje, pokud je dnes ještě z oné doby něco připomínáno, pak právě jenom ta Havlova kritika, zatímco ta Kunderova replika není zmiňována prakticky nikdy.

Což je - dodejme - důsledkem toho, že dnes má na výklad Pražského jara prakticky naprostý monopol politická a ideologická pravice. Která tehdejší události samozřejmě vidí a hodnotí jenom svou - ideologicky omezenou - optikou.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 21.Srpna 2018, 13:47:4

Ten Slačálkův článek je tady: http://jopol68.npage.de/neue-seite.html

Je to ovšem jenom nouzová kopie, dosti rozmazaná, lépe se mi to bohužel nepodařilo.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 21.Srpna 2018, 14:14:28

Jenže přes tu negativní svobodu (čili ochranu jedince před vměšováním se jakékoliv moci), kterou zmiňuje Slačálek, se nedostaneme.
Jak by chtěl jedince zapojit do kolektivity, která má vždy tendenci omezovat nebo vnucovat?
Jedinec by musel obětovat sám sebe, popřípadě i svou rodinu. Prostě svůj soukromý život. Kdo to udělá?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 21.Srpna 2018, 14:34:39

Taková věc není možná bez lásky. Nevím, jestli to Slačálek bere v úvahu.
Nebo k tomu člověka dotlačí nutnost. Ale to bychom se vrátili někam, kde už jsme kdysi dávno byli.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Nevím, jestli to pan Outrata vnímá taky jako omyl, Úterý, 21.Srpna 2018, 21:46:39

ale ten Paroubek za to nestál.

Což o to, já jsem se ho taky zastával. Ale už bych to neudělal.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Poláčkovi Úterý, 21.Srpna 2018, 22:07:18

Ano, já s Vámi souhlasím i přes tu obrovskou geopolitickou naivitu autorů obrodného procesu. Vnímám také zpětně mnohem vyšší úroveň směřování Pražského jara oproti tomu, co bylo nebo je dnes na Západě. Možná je to tím, že smíšený "jugoslávský model" se mnohem lépe dělal po proletářské revoluci a přežití stalinismu než z pozic neutrálních kapitalistických států Skandinávie nebo Rakouska. Vždy je snadnější liberalizovat než socializovat. Ale možná jsme mnohem více uvízli na ideových základech politiky, tedy "ve slovech a diskusích", zatímco neidealistickým Rakušanům, Finům, Švédům, Jugoslávcům, ale koneckonců Polákům a Maďarům se povedlo mnohem více. I případný československý Kádár (a kam teprve Tito nebo Kekkonen!) by nás nejen ekonomicky, ale především psychologicky posunul mnohem dál, i přes sovětské vojáky 22 let na našem území.

Ivo Horák - Praha 3

Úterý, 21.Srpna 2018, 23:28:46

Také jsem se trochu zastával Paroubka. Nevím, zda to označit za chybu. Ze dvou důvodů. Zaprvé, takové zastání přece bývá relativní a konkrétně bylo silně podmíněné zcela účelovým vedením skoro všeobecné nevybíravé kampaně vůči tehdejšímu lídrovi ČSSD. Zadruhé, až na vzácné výjimky se politici holt poddávají převládající společenské atmosféře, a to jak v lepších, tak i v horších časech. V tomto smyslu "nestojí za zastání". Ač byl Paroubek posléze vyřízen (a sám k tomu dost pomohl), byl vlastně v lecčems prototypem moderních favoritů středních vrstev. Jen jeho sociální program byl ještě založen ideově, pročež se k němu nebylo vždy vděčné hlásit.

Mimochodem, ten první důvod pro relativní zastání se Paroubka se začíná pomalu týkat Babiše. Premiér to dnes vlastně sám konstatoval. Aktivitou opět hýří docela malá skupina lidí, vystupujících nekultivovaně, zato umanutě, sázející na vytrvalou veřejnou dehonestaci. Na jednu stranu dokazují, že zvolený terč lze zasahovat, na druhou stranu však v některých typech vyvolávají pocit potřeby být na straně permanentně haněného.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Panu Horákovi Středa, 22.Srpna 2018, 07:38:5

K vaší větě "Premiér to dnes vlastně sám konstatoval."

Čtete detektivky? Jestliže ano, tak asi víte, že k vyřešení případu většinou nevede to, co "konstatuje" pachatel.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Velmi prosím, nezačínejme "diskusi" Středa, 22.Srpna 2018, 08:01:9

o tom "permanentně haněném". Přiznám se, že bych na to neměl nervy.

Takovýto výraz měl ten chudáček ublížený těsně před svým "pietním projevem", tváří v tvář lidem, kteří se rozhodli netolerovat, ze někdo tak křivý a s minulostí Stbáka má tu drzost na shromáždění vystoupit.

https://i.dailymail.co.uk/1s/2018/08/22/02/wire-4029276-1534901338-309_634x453.jpg

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Středa, 22.Srpna 2018, 08:42:59

"Podle Kundery (a zcela evidentně i Slačálka) ta "obrodná" svoboda Pražského jara mířila někam zcela jinam, někam mnohem výše, byla spojena se zcela jiným étosem. Nebyla to svoboda pouze negativní (vyčerpávající se s pouhou ochranou individua před státní zvůli), nýbrž ta svoboda roku osmašedesátého měla pozitivní impuls, měla být založena na pospolitosti všech lidí, založené na společném díle."
Dnes už se můžeme jen dohadovat, do čeho by tehdejší "étos" vykrystalizoval, kdyby měl k dispozici pár nerušených let.
Já hlasuju pro Havlovu představu.

Ivo Horák - Praha 3

Souhlasím s panem Kolaříkem... Středa, 22.Srpna 2018, 10:45:5

Chtěl jsem podotknout (a měl u toho zůstat), že jistá míra sympatií vůči J. Paroubkovi byla myslím pochopitelná (a je vysvětlitelná) v historickém kontextu, kdy se postavil, s "drajvem", jímž tu politici levice a středu téměř nedisponují, asociální pravici i jistým v důsledku jejich vlád deprivovaným skupinám obyvatel, které jí jsou, jen zdánlivě paradoxně, beze všeho k volné dispozici.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Donutit k pozitivní svobodě? Středa, 22.Srpna 2018, 12:41:33

Paní Hájková, Antoine de Saint-Exupéry ve své "Citadele" přináší jednu velmi zajímavou, ale ovšem zároveň krajně provokativní myšlenku.

Vládce říše zde vzpomíná, co mu kdysi řekl jeho otec o lidech: "Přinuť je, aby společně stavěli věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno."

Tak - a co teď s tím? Ta moudrost této myšlenky je natolik hluboká, že je prakticky nemožné její výpověď nějakým jednoduchým způsobem vyvrátit. Respektive je nemožné, ten zde přednesený problém jakýmkoli jednoznačným způsobem vyřešit ať na tu, či na opačnou stranu.

Nutit, donucovat lidi k čemukoli, holým příkazem panovníka - ne, to se skutečně nijakým způsobem neslučuje s naším moderním světem, který už nikdy nemůže vzdát (individuální) svobodu.

Ale na straně druhé je zde jasně ukázáno: když není dán společný cíl (a to třeba i jenom tím rozkazem shora), jakmile je každý ponechán jenom sobě a svému vlastnímu individuálnímu zájmu - pak se z lidí navzájem stanou nepřátelé, a ta jejich "svoboda" se bude vybíjet jenom v neustálých vzájemných šarvátkách.

Vůbec, celá ta Exupéryho "Citadela" - to je nepřetržitý řetězec úvah a myšlenek o vztahu nicotnosti "přirozeného" života na straně jedné, a oproti tomu státu založeného na velké ideji, kterou je ale možno udržovat jenom silou, vůlí a mocí panovníka.

A není vůbec snadné uhadovat, jakou pozici v tomto ideovém sporu zastává sám autor knihy. Zdá se, jako by on sám prostřednictvím této knihy vedl neustálý vnitřní dialog sám se sebou, jako by argumentoval jednou pro tu, podruhé zase pro druhou stranu.

Ano, už hned na prvních stránkách jednoznačně ukazuje, že to prosazování té velké státní ideje je nevyhnutelně spojeno s násilím proti jednotlivci, až přímo s krutostí. Ale na straně druhé stejně tak znovu a znovu naprosto přesvědčivě argumentuje, že jakmile ze světa zmizí ta velká idea, tak že i ti - napohled "svobodní" - lidé se ztrácejí sami sobě, ztrácejí vlastní substanci svých životů, a spějí vstříc nicotě a zahnívání. Pro kterou z těchto voleb je tedy nakonec lepší se rozhodnout?...

Ta Exupéryho "Citadela" se mi napřed zdála být svým způsobem polemikou s Platónem; a snad ještě více s Hegelem. Ale - kdo ví - možná i se samotným Hitlerem.

Všichni tito tři totiž staví tu Velkou ideu zcela jednoznačně nad osud jednotlivého člověka. Nejvíce či nejdrastičtěji samozřejmě Hitler, který výslovně říká, že život člověka (muže) má nakonec jenom potud cenu, pokud je ochoten obětovat svůj život v boji za velikost vlastní otčiny, své říše.

V tomto ohledu se plně projevuje ta negativní, destruktivní stránka toho projektu Velké ideje.

Jenže - na straně druhé Exupéry znovu a znovu ukazuje i tu druhou stránku věci (která je pak ve svém pozitivním smyslu reprezentovaná právě tím Platónem a Hegelem) - totiž že smysl vlastního bytí je možno dosáhnout jenom účastí na něčem, co přesahuje okruh jednotliviny, a tedy i pouhého individua.

"Poznal jsem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost. A vyvstane úzkost z nebytí. (...) Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 22.Srpna 2018, 12:53:58

Takže, paní Hájková, ještě zpět k tomu "donucení": ono je tomu totiž tak, že my jsme ve skutečnosti neustále k něčemu donucováni. Ve společnosti určitého typu jsme nuceni dodržovat určité konvence, chovat se určitým způsobem, nezastávat (či alespoň veřejně nehlásat) příliš neortodoxní, nestandardní myšlenky.

Samozřejmě, mnohé z těchto konvencí, z těchto "donucení" jsou naprosto pozitivní a nutná, jako například základy společenského chování, respekt k právům (a citům) toho druhého.

Ale kolik z těchto konvencí a samozřejmostí má ve skutečnosti negativní, destruktivní charakter? Jenom si vzpomeňme, na jakou bouři odporu narazili například svého času ještě radikální němečtí Zelení, když těm bodrým německým občánkům se vší naléhavostí postavili před oči, že všechna ta jejich auta a letadla a dovolené u moře a všechno to co tvořilo jádro jejich "spokojeného" měšťanského žití, že je to vlastně zločin proti přírodě, a tedy i proti nim samým i proti jejich vlastním dětem. Ale holt, na tu dovolenou k moři se "musí", jinak by pak nakonec ještě řekli sousedé, že na to nemáme...

Krátce řečeno: jsou nutnosti a tlaky, proti kterým se člověk bouří; ale stejně tak jsou nutnosti a tlaky, kterým se člověk podvolí buďto zcela dobrovolně (protože s nimi názorově souzní), anebo se jim podvolí alespoň bez velkého odporu, protože nakonec přece jenom rozumem (a dobrým vychováním) pochopí jejich potřebnost.

Takže pokud se zde uvažuje o tom, jak lid obecný přivést na chuť té "pozitivní svobodě" - pak zcela obecně nelze říci, že by tu k tomu vůbec žádné možnosti nebyly.

Třeba společně začít stavět věž. Anebo něco jiného, co by mělo nějaký nadindividuální smysl a význam.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Liberalizovat, nebo socializovat? Středa, 22.Srpna 2018, 13:16:37

Ano, pane Ungere, máte plně pravdu v tom, že je mnohem snadnější zavádět svobody do původně monolitního ideového bloku, nežli ty, kteří už přivykli své individuální volnosti (kterou ve své nevědomosti považují za svobodu), tedy nežli tyto zase uvést do síťoví vyšších souvislostí, vyšších idejí - neboť toto vyžaduje osobní odpovědnost, povinnost, a tedy úbytek té individuální nespoutanosti a nevázanosti.

Protože jsem sám ten osmašedesátý (a tedy i jeho traumata) ještě zažil a zakusil, znovu a znovu si od té doby kladu otázku, jestli to tehdy mohlo skončit nějak jinak. Kdyby se - čistě teoreticky - v tehdejším vedení našly síly s dostatečnou autoritou a rozhodností, které by to dokázaly uřídit. To znamená: které by dokázaly společnosti zcela jasně a jednoznačně sdělit (vlastně spolu s Aristotelem): někde je nutno se zastavit.

Ten proces uvolňování, liberalizace není možno vést donekonečna; a to hned ze dvou důvodů.

Za prvé z důvodu geopolitického; tedy s ohledem na hrozící zásah zvenčí.

Ale za druhé i z důvodu principiálního: protože ta "nebrzděná" liberalizace nevyhnutelně povede ke kapitalismu. A to i s jeho pouze "negativní", bezobsažnou, bezcílnou svobodou.

Ano, bylo zde několik takových relativně středových politiků, kteří si uvědomovali rizika přílišné liberalizace. Zdeněk Mlynář (tehdy tajemník ÚV KSČ), a ještě i někteří další. Ale ti neměli dostatečnou váhu; a tak rozhodující střet se odehrával mezi reakčními konzervativci na straně jedné, a mezi těmi "nebrzděnými" demokratizátory na straně druhé. Se známým výsledkem.

Ale zpět k té otázce: kdyby se tehdy, v průběhu toho "Pražského jara" našel někdo, kdo by národu dokázal říci a vysvětlit, že to jediné co je nejen reálně možno, ale vůbec principiálně záhodno a nutno je pokusit se o tu proslulou "třetí cestu" mezi kapitalismem na straně jedné, a mezi byrokratickým (psedo)socialismem stalinsko-brežněvovského typu na straně druhé - mohl by někdo takový mít reálné šance, lid přesvědčit o své pravdě?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 12:35:54

V dnešním "Salonu" (příloha deníku Právo) Martin Stropnický podává velice zajímavé srovnání stavu a práce veřejných médií v roce osmašedesátém a dnes, v době "demokratického kapitalismu".

Stropnický ten rozdíl dokonale vystihuje zkratkou, že "dnešní média nepodávají obraz společnosti a jejích problémů, nýbrž problémových individuí".

Ano, to je přesně ten zcela zásadní rozdíl nejen mezi médii, ale vůbec mezi celou veřejnou diskusí tehdy a dnes. Tehdy se jednalo, diskutovalo, přemýšlelo o tom co udělat se společností, s celým lidským světem. Jak tento lidský svět humanizovat, osvobodit od starých chyb, pout a omezení.

Zatímco dnes? To tehdejší chápání niterné a podstatné souvislosti všech společenských fenoménů se dnes rozpadlo do individualistického atomismu, a podává a pěstuje se ten iluzorní a klamný obraz, že za všechno mohou jenom jednotlivci, a že kdyby se tedy tito j e d n o t l i v c i začali chovat nějak lépe, tak že pak bude dobře.

A přitom se naprosto opomíjí to vědomí, které ještě v tom osmašedesátém bylo víceméně naprostou samozřejmostí, totiž že konec konců se ta individua budou chovat tak, jaký charakter bude mít ten svět, ve kterém budou žít. Jaké výzvy na ně bude klást tento svět, jaké jim zprostředkuje motivace, a jaké způsoby jednání zde budou považovány za nepřípustné a reakční.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 13:31:59

Abych pravdu řekla, já jsem tou nutností nemyslela něčí donucování, ale spíš nějakou objektivní nutnost, jaká vedla lidi ke spolupráci odjakživa. Prostě, sám by měl člověk mnohem těžší život než ve skupině a tak ho to jaksi samo nutilo k tomu, aby se přizpůsoboval. Tak přemýšlím, jestli něco takového může zase nastat. Třeba při nějakém civilizačním kolapsu.
Zajímavý pohled na lidskou svobodu má ovšem Anselm Grün:
"Německé slovo "Freiheit" - svoboda - je odvozeno z indogermánského kořene "prai", tzn. chránit, šetřit, mít rád, milovat. Svobodný člověk byl člověk milovaný, ochraňovaný, ve svém společenství plnoprávný, volný, nesvázaný, neodvislý, nezúžený. Svou svobodu cítím, jsem-li milován. Pak se nemusím řídit očekáváním druhých. Pak smím být sám sebou. Vím-li, že jsem někým milován, mohu být v jeho blízkosti takový, jakým se cítím. Nemusím mít ustavičný strach, co by si ten druhý o mně pomyslel. Vím, že jsem akceptován. Jestliže v hloubi svého srdce vím, že jsem milován, jsem zbaven nátlaku očekávání druhých. Jsem zbaven povinnosti mít vždy úspěch, stále se něčím vykazovat, odpovídat měřítkům společnosti".

Ivo Horák - Praha 3

Média reklamy nesou nedobré plody Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 15:20:37

Myslím, že role médií při nasměrování a formování společnosti je podstatná a nedoceňovaná. Pozornost problému by totiž musela věnovat zase média, a to je, čím horší ta média jsou, víc "vošajstlich". Každé pak dá přednost všeobecnému míru. Poměry a etika v celé tržní oblasti tomu samozřejmě nahrávají.

Jsem přesvědčen, že to byl vznik, rozvoj a soutěžení soukromých bulvarizujících médií, co se těžce podepsalo na úpadku smyslu pro vkus a správnou míru věcí, na úrovni veřejného diskursu i na puštění úctyhodných cílů ze společenského zřetele. Reakční zvrat ve veřejném mínění by podle mého bez "kandidování" a "vlčení" médií byl stěží naší dnešní realitou. A nakonec asi nejen naší.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Podporu Paroubka jsem vnímal jako zastání levice a soc. dem. Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 16:42:5

Podpory Jiřího Paroubka nelituji. Potřeboval jsem se zastat vlastně celé levice, tehdy i KSČM (!), proti neuvěřitelně ostrakizujícímu, autoritářskému a podpásovému chování tehdejší topolánkovsko-kalouskovské pravice. K demokratické výměně moci potom nedošlo ani v roce 2006, ani v roce 2009 a 2010. Schválením přímé volby prezidenta byly šance na obnovu skutečně demokratického prostředí u nás definitivně zmařeny. To, co vidíme dnes, je přímým důsledkem tohoto procesu neoliberální pravice z let 2002-2010.

ČSSD jsem tehdy naposledy podpořil při Sobotkově vítězství v komunálních a senátních volbách v roce 2010 a o rok později, kdy byla ČSSD na vrcholu podpory na celostátní i komunální a krajské úrovni, jsem ji opustil. Toho dodnes také nelituji. Lépe odcházet ze strany, když je na vrcholu, než když je na dně.

David Unger - psycholog, Kroměříž

K otázce pana Poláčka - šanci by měl mírnější kádárismus a tužší finlandizace Čtvrtek, 23.Srpna 2018, 17:03:46

"Kdyby se tehdy, v průběhu toho "Pražského jara" našel někdo, kdo by národu dokázal říci a vysvětlit, že to jediné co je nejen reálně možno, ale vůbec principiálně záhodno a nutno je pokusit se o tu proslulou "třetí cestu" mezi kapitalismem na straně jedné, a mezi byrokratickým (psedo)socialismem stalinsko-brežněvovského typu na straně druhé - mohl by někdo takový mít reálné šance, lid přesvědčit o své pravdě?..."

Dlouho jsem nad touto vaší otázkou, pan Poláčku, přemýšlel. Dokonce jsem svůj názor i změnil a přehodnotil. Tak zde máte odpověď toho, kdo Pražské jaro už nezažil, ale kdo si myslí, že rozumí tomu, proč tuto otázku formulujete.

Ptáte se na to, jestli by dotyčná osobnost měla šanci přesvědčit lid o své pravdě. No to se v podstatě podařilo tehdejší reprezentaci. Ale možná jde více o to, zda by tento model měl šanci na úspěch.

Osobně si myslím, že kdyby přišel někdo dostatečně silný, získal si podporu Brežněva (kterou Dubček proti Novotnému na počátku měl také), dokázal sjednotit alespoň většinu konzervativců a reformistů včetně středu ve straně, dokázal být dostatečně pomalý, vytrvalý a opatrný, tak si myslím, že by byla možná nejen masová podpora veřejnosti, ale také by se tento model udržel minimálně do konce 80. let. Což by přineslo i později ovoce v tom smyslu, že by společnost nebyla tak antikomunisticky pravicová a udrželi bychom velkou část elit, která po okupaci emigrovala.

Reformy politické by v takovém případě musely být mnohem opatrnější a omezenější, možná větší důraz by měl být kladen na ekonomiku a zajištění mezinárodní podpory takovému programu, především SSSR. Zaplatili bychom za to možná zachováním cenzury, která by byla maximálně jen trochu omezena, a také by musela být ve hře citlivá otázka nějaké přítomnosti sovětských vojáků minimálně na Šumavě. Ale i to by se dalo lidem vysvětlit a přijali by to. Dnes se o tom logicky málo hovoří, ale paradoxně to bylo něco, co měli nástupci Novotného (který tomu léta bránil) zvážit snad jako první. Sovětům totiž nešlo o ekonomiku nebo o to, zda tu bude povolen Skaut, ale o to, zda budou mít záruky poslušnosti Československa na mezinárodním a vojenském poli.

V takovém případě by to byla vlastně další ugrofinská varianta vztahu k SSSR, nebyla by to jen třetí cesta mezi kapitalismem a stalinským socialismem, ale i třetí cesta mezi demokracií liberální a lidovou, blíže k té lidové.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Otázka cenzury Pátek, 24.Srpna 2018, 10:35:52

Ano, pane Ungere, ta otázka cenzury byla v oné době skutečně klíčová.

Jednou větou je možno říci: v ten okamžik ve kterém byla zrušena cenzura, v ten samý okamžik si reformní proces sám podepsal svůj vlastní ortel.

Od té chvíle totiž už nebylo cesty zpátky. Už to nešlo uřídit. Kdyby se totiž ta nová "totální" svoboda slova a tisku zase nějakým způsobem omezila - pak by reformisté ztratili podporu lidu.

Ale na straně druhé jestliže byla zachována - pak tím byla otevřena dokořán spusť pro ten celý příval, který nakonec tak strašně dráždil Rusy.

Je nutno si uvědomit, že tehdejší komunistický režim se mohl udržovat jenom na základě permanentního falšování dějin. Už během těch pár měsíců od zrušení cenzury vycházely najevo další a další zločiny tehdejšího režimu, především z let padesátých. Tehdy se to (tedy v tom krátkém období Pražského jara) ještě dalo tak nějak svést na dobově podmíněné deformace, na činy určité skupiny tehdejších komunistických funkcionářů. Jenže s postupem času by se nevyhnutelně psalo o dalších a dalších věcech, například že už ruská bolševická revoluce nebyla v žádném případě nějakým "vítězstvím pracujícího lidu", nýbrž prakticky úspěšným (a nutno uznat, velmi dobře organizovaným) pučem bolševické frakce. Pak by vyšel najevo ideový střet mezi Stalinem a Trockým - a muselo by se dojít ke zjištění, že pravdu měl Trockij, a ne Stalin. Dále by vyšly najevo činy imperialistické agrese Sovětského svazu: agrese vůči Polsku ještě těsně po první světové válce, agrese vůči Finsku; a především ten hanebný pakt Stalina s Hitlerem. Vyšlo by najevo, že to bylo značně jinak s tím, že jenom a pouze Sovětský svaz byl naším "velkým osvoboditelem" od nacistické okupace (a právě z tohoto aktu osvobození si brežněvovská klika osobovala právo na svou politickou hegemonii na našem území!) - vyšlo by najevo nejen to, že západní část naší země osvobodili Američané, ale především by se už nedalo utajit, že ti Američané naprosto mohli - a chtěli! - osvobodit i samotnou Prahu, ale že to nedovolil Stalin, právě z oněch zmíněných mocenských důvodů, jenom proto nechal krvácet Prahu v marných bojích proti německé přesile, aby se později mohl nechat slavit jako její "osvoboditel".

A tak dále a tak dále: jak řečeno, jakmile byla zrušena cenzura, byl konec, byla otevřena stavidla která by se už nedala uzavřít, a tohle všichni ti mocipáni v Kremlu a v jiných hlavních městech "socialistického tábora" věděli velice dobře, a právě proto jejich hlavní útoky na Dubčeka směřovaly k tomu, že se sdělovacích prostředků "zmocnila kontrarevoluce". Oni prostě věděli, že jakmile se začne mluvit pravda, je s nimi konec.

Takže tedy: byla vůbec nějaká reálná možnost proplout mezi těmi dvěma úskalími, mezi zradou obrodného procesu a mezi vydrážděním (ruského) medvěda?

Připomeňme si napřed, co pan Horák zmínil o podílu bulvárních médií na "úpadku smyslu pro vkus a správnou míru věcí, na úrovni veřejného diskursu i na puštění úctyhodných cílů ze společenského zřetele".

Ano, je tomu skutečně tak. Ta vina (nejen) bulvárních médií na naprostém úpadku veřejného diskursu, ale i vůbec obecného ducha je obrovská; a nikdo si toho vůbec nevšímá. A nezřídka by si člověk skutečně řekl, nežli pouštět volný průběh takovýmto stokám, to už by snad byla lepší cenzura.

Přitom právě v tom osmašedesátém - tam ještě nebylo tak docela nemyslitelné, zavést něco takového jako "osvícenou cenzuru". Tehdy totiž byl ještě přítomen celkem všeobecný konsensus, že všechno dění má nakonec sloužit blahu a všestrannému rozvoji společnosti a člověka. A především - tehdy ještě vládl obecný konsens o tom, že člověk má za své jednání primární odpovědnost vůči celku, vůči společnosti, vůči vyšším hodnotám.

Ta totální svoboda slova - ta se napřed tváří jako by právě ona byla tou nejvyšší hodnotou, ale jejím důsledkem je nakonec naopak to, že devalvuje a rozmělňuje všechny hodnoty ostatní. Primitivní bulvár nakonec převálcuje všechno. A i ta "seriózní" média se nakonec musí podřídit většinovému vkusu a názorům svých čtenářů, nechtějí-li zaniknout. Takže za podmínek naprosté mediální svobody sice mizí závislost na státní moci - ale ta je vzápětí vystřídána závislostí na průměrnosti, na náladách většinové masy.

Takže v tom osmašedesátém: kdyby se tehdy našel někdo kdo by dokázal jasně určit všechna ta nebezpečí plynoucí z údajně "svobodného tisku" - pak by snad bylo možno zavést nějaký druh oné výše zmíněné "osvícené cenzury", kdy by sice i nadále určitá témata byla "tabu" (především v souvislosti s historickou rolí Sovětského svazu), ale kdy by nicméně byl dán dostatečný prostor pro svobodnou veřejnou diskusi o tom, jak zlepšovat stav věcí veřejných.

Takováto "osvícená cenzura" - aby nebyla jenom jiným pojmenováním pro cenzuru klasickou - by ovšem musela splňovat několik základních znaků.

Za prvé, nikdy by nesměla nikoho postihovat osobně (mocensky, politicky). Svoboda (vlastního) názoru by musela zůstat zachována. Regulována by byla jenom možnost jejich veřejného šíření.

Za druhé: musela by být dána jasná, a věcně odůvodnitelná pravidla pro to, kde je hranice mezi přípustným a nepřípustným.

A za třetí, rozhodnutí cenzorského úřadu by musela být přezkoumatelná nezávislými soudy.

Jedině za těchto okolností by se mohl povést ten velice labilní akt vyváženého postoje mezi cenzurou ryze mocenskou, a mezi destruktivním vlivem bulvárních a ideologicky štvavých médií na straně druhé.

Josef Poláček - Manuální pracovník

K pojmu svobody Pátek, 24.Srpna 2018, 10:44:46

No ano, paní Hájková, tady jsme zase u toho rozdílu mezi svobodou pozitivní a svobodou negativní. Ta "totální svoboda" liberální demokracie předstírá, že právě ona je svobodou naprosto pozitivní, protože v ní je prý možné všechno; velice rychle se ale ukazuje být svobodou pouze negativní, která sice může mít za obsah všechno, ale právě proto je naprosto bezobsažná, protože svou indiferentností neguje jakýkoli konkrétní obsah.

Pokud se má současná lidská společnost vůbec ještě pohnout někam dál, pak všechno je podmíněno právě tím, že se lidé konečně naučí chápat ten rozdíl mezi svobodou pozitivní a svobodou negativní.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 24.Srpna 2018, 10:47:13

Nicméně jedno určité pozitivum je v tom, že jak se zdá v poslední době se přece jenom už poněkud častěji (a odvážněji) začíná právě tento rozdíl mezi svobodou negativní a svobodou pozitivní tematizovat, začíná se diskutovat. Něco takového by v prvních dekádách po "konečném vítězství" liberální demokracie bylo prakticky nemyslitelné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 25.Srpna 2018, 07:53:18

Řekové prý rozeznávali tři druhy svobody (zrovna jsem na to narazila v jedné knížce):
Eleutheria - svoboda "jít, kam chci" nebo "dělat, co chci".
Parrhesia - svoboda "říkat, co si myslím "
Autarkia - sebeurčení, nezávislost, vnitřní svoboda
Zajímavé je, že autarkický může být jak jedinec, tak rodina, obec či stát. V každém z těch případů to zřejmě znamená něco jiného.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 25.Srpna 2018, 11:05:20

No, k tomu je zapotřebí ještě trochu upřesnit:

Eleutheria - to je svoboda čistě osobní. Čili v kontextu naší diskuse je to ta svoboda liberalisticko-negativní, která se vztahuje víceméně jenom na svobodu těla.

Parrhesia - to je sice skutečně svoboda vyjadřovat svůj názor; jenže toto anticko-řecké pojetí se zcela zásadně odlišuje od toho formálně-liberalistického pojetí dneška. Protože ta řecká parrhesia nezůstává stát jenom u formy, u formální svobody říkat cokoli, nýbrž cílí především na obsah. Parhesií je pouze to, když někdo hovoří pravdu - a to sice za podmínek, kdy vyslovení této pravdy je spojeno s osobním rizikem.

Parhesií tedy není, když někdo na demonstraci vykřikne "Babiš je estébák!"; parhesií byl ale boj disidentů za pravdu, za pravdivé slovo za podmínek totality.

Autarkia - Aristoteles ji klade hned na začátek svého systému výkladu o státním zřízení, i u něj je základní buňkou státu rodina, tedy z ekonomického hlediska hospodářství, každý občan má být autarkní, tedy být schopen ekonomicky zabezpečit sebe i svou rodinu, nebýt závislý na druhých. Ale zároveň to obsahuje i mravní postulát neprodukovat více nežli je nezbytně potřebné, nehonit se za marným bohatstvím, nýbrž věnovat se ušlechtilejším hodnotám. V tomto smyslu "autarkia" skutečně znamená svobodu vnitřní, spojenou s osobní vyspělostí a schopností sebeovládání.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.