Život mi nic nedluží

Dnešní díl letního seriálu přináší zamyšlení, zda to dobré v životě přichází jen šťastnou náhodou, nebo je dílem dobrých vztahů, solidarity a sounáležitosti. Co z toho je omyl?

151903360137568525

Šárka Homfray

24.08.2018 09:22

Letní seriál 2018

76996

V čem jsem se v životě nejvíc mýlil/a

Volné letní dny vybízejí k sebereflexi a k zamyšlení, a to nejen nad věcmi vážnými, jako je profesní život či názory na společnost a politiku. Časem přehodnocujeme i věci jiné, jako je hudební vkus, vztah k cestování nebo ochota pouštět se do více či méně výstředních podniků. Zeptali jsme se proto dvou desítek našich přispěvatelů a přispěvatelek, které svoje životní zvraty a okliky považují za pamětihodné a proč.

V životě jsem se mýlila ve spoustě věcí. Třeba že Ostravar je dobré pivo, že by mi mohly slušet vlasy na ježka, nebo že je super nápad vzít si k džínové minisukni bílé kozačky. Ten největší omyl byl samozřejmě zcela jiného rázu a trvalo mi řadu let ho prohlédnout.

Složitá rodinná a finanční situace mi připravily nepříliš šťastné dětství a mládí. Řešila jsem věci, které by neměl řešit ani nikdo starší, než jsem tehdy byla já. Zápasila jsem do toho sama se sebou, se školou, s pubertou, s tím, o čem jsem netušila, že se tomu říká teen angst. V okamžicích vyznačujících se až extrémním zdáním bezvýchodnosti jsem se utěšovala větou, kterou mi jednou řekl otec – to, co ti život teď bere, ti všechno jednou vrátí.

A tak jsem zápasila, a čekala jsem, kdy tedy přijde splátka toho dluhu. Že už jsem si trápení odžila, že už jsem si svoje odpracovala, že už přijde to jednodušší. Že mi vysoká půjde snadno, že mě hned po ní čeká luxusní job, že budu mít jen samé štěstí na partnery a přátele. Že vyhraju v loterii nebo něco zdědím. Pochopitelně nic z toho nepřicházelo. Pořád jsem toho musela hodně oddřít, pořád jsem pociťovala následky dřívějších útrap, pocit znevýhodnění mě pronásledoval dlouho do dospělosti.

Family_people_sun_art_love_germany_children_deutschland-458814Nesoustředit se na ztráty, ale na to, do čeho má smysl investovat. Foto pxhere.com

Občas se ale přece jen něco pozitivního stalo, něco přišlo, třeba i zdánlivou náhodou. Někdo mi s něčím pomohl, něco nabídl, domluvil, doporučil. Poznala jsem hodně lidí a lépe se naučila vybírat si, komu důvěřovat a na koho se spolehnout. Vdala jsem se za bezvadného muže. Měla jsem několik opravdu krásných pracovních zkušeností. Mám rodinu a domov, o kterých bych si v patnácti netroufla myslet, že budou pro mě. A zejména jsem se vyhnula řadě závažných problémů, do kterých jsem se snadno mohla dostat.

Když jsem o tom přemýšlela, docházelo mi, že to, co se mi v životě stalo dobrého, nepřišlo samo od sebe, odněkud náhodou, od cizích. Že mi nic neseslal „život“, od kterého jsem pořád čekala nějakou splátku za ta předchozí trápení. Co jsem nemohla připsat přímo některé své individuální aktivitě nebo snaze, přišlo od rodiny, přátel, nějakého kolektivu, do kterého jsem patřila. A nepřišlo to náhodou, ale spíše v souvislosti s něčím, co už jsme spolu zažili, udělali, na čem jsem se podílela.

Život mi nakonec dluh vrátil i s úroky, ale odjinud, než odkud jsem to mylně čekala. A ne proto, že mi předtím něco vzal, ale protože jsem se zařadila do nějaké vesnice a pro ni trochu pracovala a nějak v ní fungovala.

No man is an island, a já o svém štěstí, současném, ale hlavně tom budoucím, přemýšlím jinak. Nesoustředím se na to, co mi život vzal a měl by mi vrátit nebo vynahradit. Přemýšlím spíše o tom, do čeho smysluplně investovat, a v této souvislosti mi tanou na mysl pojmy jako solidarita, vzájemnost, sounáležitost. Rodina, přátelé, kolektiv. Samozřejmě se můžu opět mýlit, ale troufnu si odhadovat, že to bude menší omyl než ten předchozí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.