Nejsem přesvědčen, že bych měl kvůli obavám z Babiše odložit obavy z ODS a TOP 09 -- napáchaly ve svých vládách spolehlivě víc než Babiš a his band v té současné. o antievropských protiuprchlických hrátkách statutárního Chovance ani nemluvě.
Jsem tedy užitečný idiot podporující Babiše, inu nějak s tím dokážu žít.

Co mi ale na Patočkově akčním plánu vadí víc, je střednědobý výhled. Dejme tomu, že volby dopadnou plus minus podle očekávání, na kterých ho Jakub postavil. Tedy ANO, ODS, komunisté, ČSSD, Okamura -- nikoliv Piráti, protože podle akčního plánu bude část jejich voličů volit Zelené a obě strany skončí na 4,5. Možná TOP a možná KDU.

Aby vytvořili majoritu proti ANO, budou se muset spojit prakticky všichni. Takže tu bude vyloučené silné ANO dejme tomu s devadesáti poslanci a naprosto nesourodá koalice. Akce neschopná, rozhádána právě nad těmi nejpalčivějšími problémy. Nefunkční a neschopná vláda, rozpadající se majorita (miliardy jsou miliardy a cena poslance nebyla v podobných situacích nijak vysoká), nejspíš v období konce konjunktury -- všichni budou vzpomínat na dobu, kdy bylo lépe, tedy na současnou vládu (vzpomínkový optimismus) a protože se ČSSD bude kompromitovat v té budoucí, bude to vzpomínání ve prospěch Babiše.

Takže realistický odhad dopadů Patočkova sedmibodového akčního plánu: Dva roky nefunkční koalice, půl roku ústavní krize a volby, ve kterých Babiš při troše štěstí těsně nezíská ústavní většinu.

Chceme-li porazit Babiše, je především nutné neblábolit o spojenectví všech „demokratických‟ stran proti němu. Takové spojení všech starých korupčníků, to je přesně to, co Babiš potřebuje.

Zatímco kdysi Jakub Patočka jasnozřivě předpověděl, že Karel Schwarzenberg je přesně ten soupeř, kterého si ve druhém kole prezidentské volby Miloš Zeman přeje, teď se pro Andreje Babiše snaží přesně toho soupeře, kterého si v parlamentních volbách přeje on, vytvořit — jako Babišův užitečný idiot.

Andrej Babiš, jakož i Tomio Okamura a další, méně úspěšné, odpudivé zjevy, těží z pocitu řady voličů, že je úplně jedno, zda volí ODS nebo ČSSD, že je to stejně pořád jedna korupční parta opoziční smlouvy, a ať už se škatule té party v parlamentu přeskupí jakkoliv, v zákulisí zůstanou stále stejné žáby na pramenech udržující stále stejné penězovody do stále stejných kapes, zatímco chudí lidé budou stále dřít za pár šupů od rána do noci, a když jim přijde i to málo, co si tou dřinou vydělali, vzít exekutor, nikdo se jich nezastane.

Jistě, je-li ohrožena demokracie, snaží-li se nebezpečně velký hráč změnit pravidla hry, aby už nikdy nemohl být poražen, je třeba spojit se na obranu těch pravidel hry. To ovšem předpokládá ukázat, že jsou to dobrá pravidla, že podle nich — a právě podle nich, ne podle těch báječných nových, slibovaných oním velkým hráčem — se hraje poctivá a zajímavá hra, ve které skutečně o něco jde. Volič musí vidět, že v rámci demokracie může hájit svoje zájmy — a že právě v rámci demokracie je může hájit nejlépe. ČSSD může spolupracovat s TOP 09 na vyloučení Babiše, ale ne na řízení státu, do voleb musí jít s protikladnými programy, aby měl volič jistotu, že volbou Zaorálka nebolí Kalouska.

Jediná možná spolupráce mezi ČSSD a TOP 09 proti Babišovi může vypadat tak, že se budou v parlamentu chovat, jako by tam Andrej Babiš nebyl. To znamená, že nepůjdou do koalice s Andrejem Babišem a budou důsledně hlasovat proti důvěře pro jakoukoliv Babišovu vládu. Až dostanou příležitost vládu sestavit, nevytvoří ovšem koalici, ale nechají sestavit vládu tím, kdo z nich byl úspěšnější, vysloví této menšinové vládě důvěru, a následně jí budou v parlamentu dělat důslednou opozici. Společně budou hlasovat jen o těch věcech, na kterých se skutečně na základě svých programů a v zájmu svých voličů shodnou, ve sporných záležitostech budou důsledně hájit své programové zásady a zájmy svých voličů, a s tím, že Babišovi nebo Okamurovi lidé v takových případech budou rozhodovat o výsledku parlamentního jednání tím, na čí stranu se v hlasování přidají, se prostě smíří jako s nutností, o které rozhodli voliči.

Ostatně soudím, že zahrnovat mezi „demokratické‟ strany ODS a vylučovat KSČM může jedině volič ODS.

Nevím o žádném demokratovi v ODS kromě Ondřeje Vaculíka.

Nevím, co osobního udělali Jakubu Patočkovi lidovci, že KDU-ČSL chce narozdíl od ODS z řad „demokratických‟ stran vylučovat. Výzva k voličům Pirátů ať volí Zelené je mi ovšem povědomá, vyhrocených střetů mezi voliči Zelených a Pirátů jsem byl v poslední době svědkem ve své bublině na Facebooku.

Útočí především stoupenci Zelených, kterým průzkumy předpovídají další porážku, na Piráty, kteří se podle průzkumů do sněmovny dostanou. Jako by bylo zapomenuto, nakolik jsou si obě strany programově blízké, anebo možná naopak — jako by obě strany vzdaly snahu přesvědčit o svých programech kohokoliv dosud nepřesvědčeného, jako by se smířily s tím, že většina voličů tyto programy odmítá, a soustředily se na zuřivý souboj o těch asi pět až deset procent voličů, kteří chtějí žít ve svobodném a moderním státě přátelském lidem a vůbec životu. Zelení jsou v tom bratrovražedném boji o něco zuřivější, protože jsou zoufalejší a závidí Pirátům naději na úspěch.

Osobně dávám přednost Zeleným před Piráty, protože mají silněji levicový program a více jim věřím, že budou svůj program důsledně prosazovat. Zdá se mi, že program Zelených je pevněji spojený s hodnotami, ke kterým se strana hlásí, a většina členů strany bude jednat více méně v jeho duchu i v případech, kdy si nedokážou vzpomenout, co přesně zrovna k tomu, oč se právě jedná, který jejich programový bod říká. Od Pirátů spíše očekávám, že mohou jednat přímo v rozporu s některým programovým bodem, na jehož sestavování se zrovna nepodíleli, protože svůj volební program čerstvě sepsali jako program pro počítač k řešení aktuálních úkolů, a kdo nebyl v pracovní skupině programující ten který modul, ten možná vůbec neví, co ten modul dělá, jaké přístup jeho tvůrci zvolili, a proč zvolili právě takové řešení. Navíc program Pirátů v mnoha bodech vypadá na první pohled na můj vkus příliš pravicově, a že se při jeho přípravě radili s Vlastimilem Tlustým jim v mých očích taky na důvěryhodnosti nepřidá. Ve skutečnosti, když se nad pirátským programem člověk zamyslí, je docela levicový, ale nejsem si jist, zda to mám říkat příliš nahlas, když se nechci připojit ke štvanici Zelených na Piráty, někteří příznivci Pirátů je možná chtějí volit právě proto, že je považují za pravici.

Nevím, proč přesně se Zelení a Piráti nakonec nedohodli na volebním spojenectví, ale jako nejpravděpodobnější důvod mi připadá, že obě strany mají své tradiční voliče, z nichž někteří by — namnoze z důvodů vcelku nepodstatných, ne-li přímo naprosto iracionálních — v životě tu druhou stranu nevolili. Možná je nezbytné zachovat věrnost tradici a značce, řečeno pirátským slovníkem plout pod svou vlajkou. Stejně by ovšem podle mého názoru měli víc spolupracovat a méně na sebe útočit, méně se přetahovat o voliče, kteří podporují společné body jejich programů, a více prosazovat tyto programy proti výrazněji odlišným programům jiných stran, snažit se přetáhnout jejich voliče ke svým programům a získat pro své programy voliče dosud nerozhodnuté.

Pro Zelené je nepříjemné, že při jejich programové blízkosti s Piráty nahánějí předvolební průzkumy voliče Pirátům a od Zelených je odrazují. Přesto radím nevztekat se za to na Piráty, a raději se pyšnit tím, že Zelených se zjevně ti, kteří ty průzkumy platí, bojí víc.

Nikoliv, Českou republiku prostě čekají čtyři zajímavé roky, ve kterých se dokončí změna politického spektra. Jestli k novému nebo do špatná, to je dnes ve hře, ale rozhodnuto není.

S jistotou se dá pouze říct, že se nebude realizovat Patočkova vláda národní spásy před Babišem.

Nevím samozřejmě, co přivedlo Jakuba Patočku k názoru, že skutečné nebezpečí a zlo v sobě koncentruje jediný politik a jeho strana. Nechci podcenit možnost, že se setkal s velmi silnými indiciemi, že Andrej Babiš je v nadcházejících volbách opravdu veřejným nepřítelem a že je třeba čas na slova varovná.

Spíše se však domnívám, že tak jednoznačné, jak to vidí pan Patočka, vše není. Ani tak horké, jak soudí pan Kolařík. K panu Profantovi bych zase podotkl, že je nad věcí možná naopak až příliš. Nebo také, jak pravil F. X. Šalda, že zajímavá může být i moucha v polévce. (Však také citlivější z nás budou asi Babišovou bramboračkou docela zhnuseni.)

Také je ovšem pravda, že někdy bývá nejen nutné, ale dokonce i lepší odbýt si některé věci spíš dříve než později. Možná se to týká Babišova chystaného spektáklu přivedení pravice zpět oknem.

Ještě premiérem není, a bude-li, nemusí to zase pomoci Zemanovi. Víme, co se o naději říká...

Domnívám se, že analýza pana Profanta je velmi realistická. I kdyby se splácala protibabišovská koalice, jen to pomůže ANO v dalších volbách.

Babiš nezpůsobil, že nemá důstojného oponenta. Zatím se nezdá, že by jím mohla být některá zavedená strana nebo jejich koalice.

Chybí strana pro zhruba těch zhruba 30% procent voličů, kteří jsou proevropští a liberální. Ti by možná i zkousli, že by ta strana byla víc nalevo nebo napravo než by bylo pro ně ideální.

Ale třeba Babiše nakonec zastaví orgány činné v trestním řízeni.

Čím více se bude pokračovat ve volební kampaňovitosti, že tyto volby jsou "o záchraně demokracie", tím více tu budou volební akce typu Babiš, Okamura, VV. Nejsou to však oni, kteří zastavili standardizaci politického spektra.

Ani skutečné příčiny tohoto stavu (opoziční smlouva a rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení voleb v roce 2009) nevyrostly samy od sebe.

Sociální demokracie si svým náhlým antibabišovstvím v letošním roce zatlouká hřebík do rakve. A je ještě jasnější, že to do budoucna bez vybudování skutečných hnutí angažovaných straníků, která budou zastupovat různé skupiny obyvatel, nepůjde. Politika mariášových klubů, kteří usilují o koláče k mariáši z veřejných peněz, má přesně tyto důsledky.

Představa, jak je například takové Katalánsko vylučováno ze Španělska, protože už "pro Španělsko není žádným přínosem a jenom mu přináší velké potíže", nebo například představa, jak je Bavorsko se Seehoferem v čele vylučováno z Německa, protože mu také přináší potíže, to jsou docela absurdity.

Patrně (na rozdíl od Katalánska a Španělska) nejsou však odstředivé tendence v EU způsobovány nechutí žít ve společném, přátelském a vzájemně výhodném svazku s ostatními státy EU. Tahle vůle byla a je - doufám - zatím stále dost silná. Příčinou těch odstředivých tendencí, jak naprosto správně sám podotýkáte ("vzájemná neslučitelnost hodnot") je současná politická reprezentace, jí prosazovaná politická linie EU a praktická nemožnost tuto linii zdola demokraticky ovlivnit - tedy onen demokratický deficit.

Jde v podstatě o to samé, o co jde v naší nekonečné polemice s panem Poláčkem: Hodnoty, na nichž má být založena soudržnost společenství, nelze podle mého názoru elitářsky vyprojektovat, protože takovéto vyprojektované hodnoty nefungují jako "tmel soudržnosti", ale jako mocenská ideologie. Hodnoty, které jsou skutečným tmelem soudržnosti určitého společenství, musí vyrůst přirozenou evolucí kulturních vztahů. Jenže právě kulturní vztahy jsou terčem útoků současné ideologie (v minulosti tím terčem byly vztahy hospodářské a "povedlo se" rozvrátit (nejen) celou východní Evropu.

Nepřeji si to - jen to konstatuji: EU je tímto vývojem (pokud se nic zásadního nezmění) odsouzena k rozpadu. Připravme si tedy blahopřejné telegramy do Moskvy. Nemůžeme přece Rusku nic vyčítat: Nemůžeme někomu vyčítat, že jedná ve svém vlastním zájmu a ne v našem.

(Za pozornost dnes ještě stojí ten zajímavý rozdíl v postojích k hrozícímu rozpadu některých evropských států a v postojích k hrozícímu rozpadu EU.)

Možná ten rozdíl bude souviset s faktem, že Katalánsko pro Španělsko v těch nejbanálnějších ohledech je přínosem: jak z hlediska tvorby HDP a daní na hlavu, tak co do vzdělanostního profilu atd. Obdobně je přínosem pro Německo Bavorsko.

Zatímco země Vyšegradu představují z pohledu starých zemí zaostalý, a tedy zatěžující region. Navíc se -- bůh ví proč -- předvádějí navenek jako inkorporace buranství, kterého mají na západ od našich hranic i bez nás dost. Zeman, Chovanec a ti, co si myslí, že se musí přizpůsobit jako Sobotka, který je schopen na oficiálním fóru popřít frapantně základní ústavní princip ČR a vyjádřit se proti jedné skupině věřících.

Nietzsche jednou napsal, že Židé jsou, protože je to v jejich bytostném zájmu, dobří Evropané. Škoda, že to nedochází českým politikům, že je v našem bytostném zájmu být dobří Evropané. Stačí zájmy, není k tomu potřebná jakákoliv "slučitelnost hodnot", ať už si pod tou bezobsažnou frází představujete cokoliv.

"Je totiž evidentní, že to, co se v ČR, a dalších zemích Vyšegrádu děje, je s hodnotami, které chce EU prosazovat, neslučitelné." To je věta pana Kolaříka.

Já s Vámi přece naprosto souhlasím, že dobrá politika má vytvářet konsenzus mezi různými zájmy a nemá se míchat do projektování nových hodnod a rozbíjení starých. To je věcí přirozeného vývoje.

Nenapsal jsem, že "Bavorsko není přínosem pro Německo".

Napsal jsem v reakci na Váš nápad ("jestli by EU aktivně neměla těmto státům říci, že jejich další členství je problematické, že není pro Unii žádným přínosem, a jenom jí přináší velké potíže") a v trochu ironickém podtónu toto: "... například představa, jak je Bavorsko se Seehoferem v čele vylučováno z Německa, protože mu také přináší potíže, to jsou docela absurdity."

Co je to "absurdita", tak na to už se ptal i major Terazky, ale je trochu obtížnější to vysvětlit.

Když nepřináší, tak nepřináší... Možná je u vás už cenzura, pane Kolaříku, ale u nás je ještě možné číst třeba tohle:

http://www.reuters.com/article/us-germany-politics-bavaria/between-berlin-and-bavaria-merkels-uneasy-allies-idUSKBN1CB1S5

Pane Nusharte, jde o to, že ta "přirozená evoluce kulturních vztahů" je založena právě na tom, že vždycky znovu a znovu někdo přišel s nějakou novou ideou. Podle Vašich měřítek ovšem "elitářskou". Tato nová idea projde výhní sporů a diskusí, někdo ji zavrhne a někdo ji přijme; ale když se nakonec osvědčí, pak se stane integrální součástí právě té "přirozené evoluce kulturních vztahů".

Asi z této "přirozené evoluce kulturních vztahů" nebudeme vylučovat natolik elitářský program jako byl svého času počin jistého Ježíše Nazaretského, anebo nápad původně nepatrné hrstky francouzských intelektuálů, že zdrojem státní moci by neměl být jednotlivý panovník, nýbrž lid a jeho reprezentanti.

"V Německu se dělá politika", neboli "Seehofer z principu může dělat Merkelové POTÍŽE", protože je v Německu demokracie. V "trochu ironickém podtónu" pak můžeme říct, že "Bavorsko se Seehoferem v čele přináší Německu (Merkelové) potíže", ale "PŘEDSTAVA, že by za to Bavorsko mělo být vylučováno z Německa, je z říše ABSURDIT", protože Německo je demokratickým státem.

----------------------

A teď si tu situaci v povolebním demokratickém Německu, kde žádné spolkové zemi "vyloučení z Německa" nehrozí (leda v říši absurdity, anebo přispěním těch eurofederalistů, kteří se domnívají, že k obrodě EU přispěje rozbití národních států), teď si tedy tu situaci v povolebním demokratickém Německu srovnejme se situací v EU po volbách do Evropského parlamentu!

Vedou se v EU nějaká "obtížná koaliční jednání"? Voličský hlas zde nemá téměř žádné důsledky! Voliči v evropských volbách nemohou ovlivnit utváření vládnoucí politické většiny, přesto však "EU chce prosazovat (nějaké) hodnoty", se kterými je zase někdo jiný v rozporu.

Na základě jakého mandátu by se tedy (podle Vás) mělo uvažovat o vyloučení těch, kdo kdo jsou s nějakými hodnotami v rozporu?

občas i někoho normálně uvažujícího napadne nějaká absurdita. Jeden pán na tom dokonce vystavěl své divadelní hry.

Ten odstavec (o společensky sdílených hodnotách jako "tmelu soudržnosti") v mé odpovědi panu Kolaříkovi (vystupování a vylučování - pondělí, 9.Října 2017, 17:11:5) se vztahoval především k současné situaci v EU.

Na příkladu odstředivých tendencí v EU je - jak doufám - dobře vidět právě to, jak projektování nových hodnot a jejich vnucování široké společnosti zájmovými skupinami bez demokratického mandátu vede k rozpadu společenství. Naproti tomu vznik a šíření křesťanství je trochu (dost) jiný případ: Tam nejde o "papírový projekt nových hodnot", ale (v ideálním případě) o předávání těch hodnot ((myslím, že bychom měli začít používat nějaké jiné slovo, které neevokuje "hodnocení")) v osobním vztahu osobním příkladem. Ona také asi "misijní činnost" je dost odlišná od "evropské integrace". V tom prvním případě (předávání prostřednictvím osobních vztahů) je dobře umožněno zachování rovnováhy mezi tím, co vznikne nové a co zůstane staré, jinými slovy - v tom prvním případě, tedy v případě křesťanství - se vlastně může jednat o tu přirozenou "evoluci kulturních vztahů", zatímco v tom druhém případě (projektování nových hodnod) pravděpodobně dojde k diskontinuitě a následné nerovnováze společenského systému.

Pokud by se tedy politika EU nezaobírala bouráním starých a tvorbou nových hodnot a jejich následným mocenským prosazováním (k čemuž nemá mandát), ale stavěla by na přirozeném kulturním vývoji a jejím cílem by bylo slaďování rozličných zájmů do "libozvučného akordu" (a nikoliv disharmonické prosazování hodnotové diskontinuity), pak by patrně vývoj v EU mohl být mnohem klidnější.

A pokud jde o Vámi uváděný "nápad nepatrné hrstky francouzských intelektuálů, že zdrojem státní moci by neměl být jednotlivý panovník, nýbrž lid a jeho reprezentanti", myslím, že ten budoucí vývoj byl již "nastartován" zcela přirozeně vzniklým osvícenstvím, patrně by tedy nějakým způsobem proběhl i bez té "nepatrné hrstky francouzských intelektuálů" a možná by byl méně krvavý.

Bludná pouť této diskuse do hlubin trollího močálu ukazuje, jak malé máme proti Babišovi šance — a možná taky proč.

S dovolením bych se ozval z hlubin močálu, pane Macháčku, neboť by mne velmi zajímalo, proč podle Vás máme proti Babišovi malé šance. (Nijak nezpochybňuji, že jsou malé, jen mě zajímá proč.)

Jenže, pane Nusharte, celé to slavné francouzské osvícenství bylo p r á v ě dílem malé skupinky francouzských intelektuálů.

Samozřejmě, toto osvícenství nepřišlo samo sebou, bylo podloženo - a předcházeno - naprosto reálným společenským vývojem, především v oblasti nastupující průmyslové revoluce a spolu s tím i vědy.

Jenže, ty integrační snahy EU (a s nimi spojené "nové hodnoty") mají přesně to samé - reálné, materiální - zázemí.

Vůbec neuškodí si připomenout, že prapůvodním zdrojem či prvotní buňkou EU byla svého času Montánní unie - jinak také známá jako "Společenství uhlí a oceli".

Zkrátka, evropští byznysmani přišli na to, že pro jejich obchody jsou ty národní hranice překážkou, že je pro ně daleko výhodnější tyto hranice odstranit.

No, a postupem času se na tento ryze komerční projekt nabalily další a další integrační kroky; až tady dnes máme celou tu "sjednocenou Evropu".

Kterážto ovšem také přichází svým způsobem s "novými hodnotami" (například s tou "podivnou" hodnotou, že členské státy si nemohou zglajchšaltovat vlastní justici jak by se právě panující straně zlíbilo).

Ale, opakuji ještě jednou: tento proces má svůj zcela reálný, a tedy "přirozený" základ v tom nezadržitelném, protože nutném procesu integrace ryze komerční.

Mimochodem, právě tento proces evropské integrace je dokonalým potvrzením centrální Marxovy téze o prioritě "materiální základny" nad "společenskou nadstavbou". To jest, reálných produkčních a komerčních procesů nad těmi "hodnotami".

Takže opravdu nechápu, pane Nusharte, nad čím se rozčilujete: ten proces evropské integrace (i s těmi společně sdílenými, a tedy i společně prosazovanými hodnotami) je přesně takovým přirozeným, spontánním procesem, jaký si žádáte.

Že tu a tam některá z těchto nových hodnot narazí na konzervativní pojímání hodnot dříve platných - tak je tomu přece naprosto vždycky. Tyto střety nového se starým patří naprosto nevyhnutelně právě k tomu "přirozenému kulturnímu vývoji".

Souhlasím s panem Poláčkem, změny musejí vskutku nazrát, nebo dozrát, jako ovoce. Pokusy o předčasnou sklizeň, poté konzumaci či prodej končí bolením břicha a, v lepším případě, produktivním bolehlavem. Nedočkavost není argument.

Katalyzátorem změn není ovšem jen ekonomika, resp. její vývoj a potřeby. Pochybuji, že bychom tu měli EU, kdyby nebylo 2. světové války a snahy poučit se z reparační nepředloženosti po válce předchozí. Z podobných důvodů došlo rovněž ke vzniku OSN, neboť Společnost národů skončila neslavně.

Nyní jsou ovšem v určité krizi OSN i EU. Nazrál čas k jejich adaptaci pro potřeby aktuální v 21. století. Je tu dost silné odhodlání, v jednom nebo aspoň v druhém případě? Nebo zesílily již opět příliš partikulární zájmy, přešel z hlediska historie třeba jen okamžik, kdy byli vůdci opravdu otřesení prožitým a zároveň nebyli tak vzdáleni běžným lidem a vyňati z dramatických osudů?

Spor o prioritu materiální základny je vlastně sporem toho typu, zda dřív byla slepice nebo vejce. Jiný z možných pohledů na společenský vývoj nechápe jako určující materiální základnu ("nastupující průmyslovou revoluci a rozvoj vědy"), ale změnu paradigmatu. Tento pohled na společenský vývoj je pro mě osobně daleko lépe představitelnější. (Nesdílím totiž tradičně zakořeněnou představu o středověku, jako o období temna, k vědě nepřátelského.)

V současnosti je možné pozorovat jak změnu oné materiální základny, tak i změnu určovanou hlubokou duchovní krizí. Která z těch změn je ta hlavní? Chceme-li jedno předřadit druhému, je to vždy do značné míry naše konstrukce.