S mou kolegyní Zuzanou Vlasatou jsme v knize Žlutý baron prokázali, že příběh, který Andrej Babiš vypráví o svém vstupu do politiky, není pravdivý. Ukázali jsme také, jaká je pravá podstata Babišova politického angažmá. Doložili jsme, že báchorka o zmoudřelém byznysmenovi, který přichází napravit pokřivené poměry, je jen marketingovou fasádou.

Za jejími kulisami, v realitě, Babiš během účasti Agrofertu ve vládě prohloubil svůj extrakční model podnikání: ještě masivněji vysává veřejné rozpočty a ohýbá rozhodování veřejné správy ve svůj obchodní prospěch. Za sebou nechává spoušť.

Babiš se k přímému vstupu do stranického soupeření zřejmě rozhodl po volbách v roce 2010, které představovaly vážný otřes české politiky. Tehdy se začala hroutit podpora pro ODS a ČSSD, do té doby stabilní a sílící póly českého parlamentu.

Babiš měl v obou dvou stranách své agentury, které tam pečovaly o jeho zájmy. Mnohé by překvapilo, kolik z jeho údajně nových tváří dříve prošlo jednou ze dvou hlavních stran polistopadové politiky, například Brabec byl v ODS, Faltýnek zase v ČSSD.

Při volbách v roce 2010 ale Babiš pochopil dvě věci. Za prvé, že lidem dochází trpělivost s korupčně-klintelistickým modelem kapitalismu, který tu plíživě vznikal po roce 1989 a jehož byl Agrofert — v oblasti byznysu — úplně stejným pilířem jako ODS a podstatné části ČSSD v oblasti politiky. A za druhé, že voličské chování bobtnajícího segmentu politické veřejnosti lze zmanipulovat bezobsažnou marketingovou kampaní.

Babiše muselo snad až urážet, když viděl, co dokázal v roce 2010 Vít Bárta s jednou usmolenou bezpečnostní agenturou, s pár desítkami milionů a se čtyřmi děvčaty v plavkách na billboardech. Musel si říct, když má Bárta miliony, zatímco já mám miliardy a celorepublikovou strukturu manažerů, byl by v tom čert, abych nedokázal víc než on, budu-li lidem říkat, co budou chtít slyšet; a ještě jim třeba navrch přidám koblihu.

Měl bohužel pravdu. Z osudu svého přímého politického předchůdce, Věcí veřejných, se poučil ještě ve dvou ohledech. Za prvé dobře rozpoznal, že Bártovu politickou kariéru ukončily deníky Mafra. A při všech výhradách k předbabišovským Lidovkám i Frontě, můžeme na to vzít jed, že kdyby ještě dnes oba deníky byly nezávislé, a řídili je kolegové Balšínek a Čásenský, Andrej Babiš by v tuto chvíli seděl zřejmě úplně jinde než ve volebním štábu politické divize Agrofertu.

Za druhé Babišově pozornosti nemohlo uniknout, jak snadno lze k politickému úspěchu využít naivity a jednostrannosti určité, bohužel také čím dál početnější, části občanských iniciativ, které ve zpozdilém a v jádru antipolitickém sentimentu přicházely s velikášskými hesly typu „Vyměňte politiky“ či „Rekonstrukce státu“. K tomu se Babiš rád zavázal, protože politiky věru vyměnit chtěl a také stát má v úmyslu jak se patří zrekonstruovat. Mimochodem role, kterou v aktivistických projektech typu Rekonstrukce státu sehrál Babišův mediální černokněžník Marek Prchal, nebyla malá a zasluhovala by bližšího průzkumu.

Babišův propočet z roku 2010 mu dokonale vyšel. Díky obrovským prostředkům (jeho majetek je srovnatelný s Trumpovým), díky vlastnictví médií, vinou naivity řady prominentních aktivistů a vinou z velké části oprávněné, lety nashromážděné, krize důvěry v politiku i v média se Agrofert dostal k mimořádnému volebnímu zisku v roce 2013.

Ve vládě se pak snažil udržet si přízeň veřejnosti, někdy i tím, že prospíval tam, kde to nenarušovalo jeho zájmy. A za kulisami hrabal. To všechno mu šlo dobře, protože ruku na srdce, pokud je základním Babišovým argumentem poukaz na slabost a nekompetenci české politické třídy jako celku, ona to svými výkony až na vzácné světlé výjimky během uplynulých čtyř let soustavně potvrzovala.

Zbývá vysvětlit, proč je Andrej Babiš dnes řádově nebezpečnější než před čtyřmi lety. Základní příčinou je okolnost, že česká politická veřejnost se ukázala daleko životaschopnější, než Babiš očekával. Díky práci některých novinářů a médií postupně jasně vyvstávala pravá podstata Babišova politického projektu. Jednoduše řečeno: říkat lidem, co chtějí slyšet, a za kulisami oškubávat stát.

Díky odolnosti české demokracie jsou Babiš a jeho pobočník Faltýnek dnes trestně stíhaní. Zisk moci je tak pro Babiše dnes i existenční otázkou. Nebude-li kontrolovat stát, ale i média a veřejné instituce, v míře, která mu dovolí ovlivnit trestní řízení, může skončit ve vězení. A dobře to ví. Proto hrozí, že případného zisku moci využije k tomu, aby takový scénář znemožnil, a také k tomu, aby vyloučil jeho opakování. Včetně toho, že lze počítat s pomstou vedenou proti všem, kteří se mu snažili uchvácení moci znemožnit.

Mnozí zahraniční pozorovatelé dávno řadí Babiše do společnosti autoritářských politických figur typu Orbána, Erdogana či Putina. Je fascinující, kolik veřejně vystupujících osob u nás má potíže rozpoznat, že právě takováto je Babišova pravá povaha. Těžko se někdy rozlišuje, u koho se jedná o prostou výjimečnou chybu v analýze, u koho o dříve dovedně skrývanou slabost ducha, a u koho o staré dobré kolaboranství. Mentalita, kterou lze v různých zákoutích české společnosti pozorovat, dnes zajisté v lecčems připomíná nástup normalizace.

Na tomto půdorysu lze zformulovat k nadcházejícím volbám sedm tezí:

1. Jde o střet demokracie s Babišem. Jediná opravdu závažná otázka nadcházejících voleb zní, zda bude příští vládu jako suverén sestavovat Andrej Babiš, anebo ne. Pokud se to stane, věci se zřejmě velmi rychle mohou sesunout do stavu úplné porážky polistopadového směřování. Každý, kdo toto dilema relativizuje, je dnes bezděčným nebo vědomým pomocníkem Babišova projektu proměny České republiky v autoritářský stát řízený jako jeho firma. V některých prostředích dnes oblíbená teze o „koalicích s ANO bez Babiše“ je podivuhodným projevem nepochopení faktu, že v ANO, v Agrofertu i v Mafře Babiš rozhoduje o všem podstatném bez ohledu na to, jaký je formální vlastnický stav.
2. Jediným východiskem je aliance demokratických stran. Z voleb nemůže vzejít nic o moc lepšího než vláda široké aliance demokratických stran, jakási obdoba prvorepublikové pětky. V našem případě by ale musela být jen čtyřčlenná vinou fatálního selhání vedení KDU-ČSL a STAN, která nedokázala zvládnout jednoduchý technický úkol spočívající v uzavření dohody o společné kandidatuře tak, aby jim ke vstupu do Sněmovny postačovalo pět procent. Už proto si ani jedna z obou stran v letošních volbách nezasluhuje hlas. Jak máme věřit, že dokáží zvládnout nepoměrně těžší úkoly ve sněmovně, když se nedokázaly domluvit ani na společném postupu před volbami? Každopádně jedině hlasy pro strany, které deklarují ochotu se demokratické povolební aliance účastnit, tedy pro ODS, TOP 09, Stranu zelených, a s výhradami také ČSSD, jsou hlasy pro demokracii a proti autoritářství.
3. I Okamura je méně nebezpečný než Babiš. Bohužel šance demokratické aliance získat většinu kromě již zmíněného neodpustitelného břídilství vedení STAN a KDU zásadně snižuje také okolnost, že podstatnou část české politické veřejnosti zachvátila — řečeno exaktním sociologickým pojmem Václava Jamka — „vlčí mlha“. Lidově řečeno „Češi zblbli“ a v neuvěřitelných spoustách se chystají volit strany „chaosu“ konkrétně Okamurovu SPD, která slibuje záchranu před všemi druhy neexistujících nebezpečí, a — odpusťte — Piráty, kteří také slibují všechno a nic a hlavně každý den něco jiného. Protože ani jedna z obou stran vůbec nemá tušení o elementárních náležitostech demokratické politiky, jejich podíl na mandátech ve sněmovně může nejspíše způsobit stav, v němž demokratický blok nebude mít většinu. Přesto i Okamura, se všemi svými ohavnými protofašistickými rysy, se svou moudrostí vyčtenou z komentářů pod svými statusy na facebooku, se svým sborem bavičů okresního formátu, je méně nebezpečný než Babiš. Je nechutný, ale — zatím — nepředstavuje hrozbu systémové změny. Leda tím, že ve své niterné bezzásadovosti přinese hlasy Babišovi.
4. Chcete-li volit Piráty, volte Zelené. Piráti se stali obětí své kampaně. Vedou ji ukřičeným způsobem, bez elementární úcty k institucím demokratického státu (není možné si na vězeňský volební autobus namalovat Bohuslava Sobotku vedle Andreje Babiše a chtít být brán ještě vážně) a s naprostým pohrdáním základní otázkou stávajících voleb. Piráti vůbec nechápou, jak moc je Babiš nebezpečný, a v oprávněném údivu nad tím, jak velkou a nepravděpodobnou podporu jim měřidla tekutých písků české politické přízně předvídají, kličkují jak zajíci mezi tušenými, hluboce neslučitelnými očekáváními svých možných voličů. Piráti nejsou strana, je to emoce. Je to volba vydesignovaného chaosu před nepříjemně složitou realitou. Řešit dnešní české problémy volbou Pirátů je jako zahánět hlad jointem. Chcete-li volit Piráty, jděte volit Zelené.

   

5. Tři strany, které lze volit. V zásadě s jakž takž klidným svědomím lze v nadcházejících volbách volit pouze tři strany: jsou to TOP 09, ČSSD a Zelení. TOP 09 proto, že stojí po celé čtyři roky až impozantně a nesmlouvavě jako hlavní Babišův protivník. ODS by mohla namítat, že v daném ohledu se od TOP 09 příliš neliší. Jenomže pro TOP 09 mluví i další přednosti. Je pevně proevropská, nezneužívala nenávistných nálad, s Bedřichem Moldanem ve svých řadách je vstřícně nakloněná ekologickým prioritám. TOP 09 má ale základní nedostatek: je radikálně antisociální, čímž bohužel vážně zdestruovala svůj voličský i koaliční potenciál. Voliči, pro něž zůstává ústřední prioritou otázka sociální, a nad vším ostatním jsou ochotni přimhouřit oči, by bez váhání měli hlasovat pro ČSSD. A je dobře, že právě v tomto duchu sociální demokraté vedou kampaň, skýtá to největší naděje zkonsolidovat a snad i rozšířit voličskou podporu. Konečně ti, kteří chtějí úplně všechno, progresivní politiku v oblasti občanské, sociální, evropské, ekologické a především také zásadový postoj proti Babišovi, mohou volit Stranu zelených, byť bohužel s tradičně nepříliš vysokou šancí na reprezentaci.
6. Otázka komunistů. Jestliže jsme řekli A: že Andrej Babiš je nebezpečnější, než kdokoli druhý, je třeba říct také B: že je nebezpečnější i nežli komunisté. Zdá se, že česká společnost si při svém dnešním rozpoložení snad ani nezaslouží nic jiného, než výsledek, který se jeví jako den o dne pravděpodobnější. Demokratický blok ODS, ČSSD, TOP 09 a KDU-ČSL nebude mít většinu. Avšak ani Babiš s blokem chaosu — SPD a Piráti — snad nebude mít většinu. Jazýčkem na vahách se tak může stát KSČM. Je to strana po roce 1989 na republikové úrovni systematicky a z vesměs srozumitelných důvodů ostrakizovaná celým českým politickým provozem. Mentálně jsou komunisté bohužel jistě bližší Babišovi nežli bloku demokratických stran. Jenomže sami komunisté s Babišem většinu nejspíš mít nebudou. Vůči většině, na níž by se měli podílet i Piráti a Okamura budou mít zákonitě odpor — ať už se to někomu líbí nebo ne, jsou konec konců stranou zakotvenou v polistopadových poměrech. Je zcela nemyslitelné najít uspořádání, v němž by se mohli na příští parlamentní většině podílet? Například ve formátu menšinové vlády ČSSD a KDU-ČSL, tolerované ODS a TOP 09 ze strany jedné a KSČM ze strany druhé? Je povinností demokratických stran i nad takovým řešením už dnes přemýšlet.

   A jestliže je tu nějaký muž, který by mohl být s to, pro takové řešení parlamentní většinu stlouct, je to Miroslav Kalousek. Ejhle: tu by mohlo přijít vhod, že už jednou se o menšinovou vládu lidovců a ČSSD tolerovanou komunisty pokoušel. Už tehdy měl pravdu. Řešení, které v roce 2006 prosazoval, legitimní bylo, zatímco vláda Topolánkovy ODS, s Čunkovými lidovci, Bursíkovými zelenými a dvěma Zemanem zařízenými přeběhlíky z ČSSD legitimní nebyla: a její vznik tehdy zásadně přispěl k destrukci demokratické politické kultury i nástupu monster, jež tu dnes před námi defilují.

7. Program pro demokratickou většinu. Je jasné, že popsaná menšinová vláda by měla spoustu problémů a zřejmě by mohla účinkovat pouze po přechodnou dobu, jako výraz mimořádné situace. Každý by musel něco dostat a z něčeho slevit. Jako dobrý základ se jeví ústupky v EET vůči pravicovým stranám, uchování či prohloubení sociální politiky minulé vlády jako ústupky vůči KSČM. Každopádně pozitivní program nové vlády by musel zahrnovat strategické kroky, jimiž by mimořádně zkřehlá česká demokracie v poslední chvíli zareagovala na děje, jež nás do stávající tísně přivedly. Body programové shody by mohly zahrnovat:

• likvidaci Agrofertu (pokud by se ukázalo, že není možné přímé zestátnění, mělo by své kouzlo dát Andreji Babišovi ochutnat jeho medicíny a navštívit jeho podnik se zajišťovacím příkazem),
• systematický postup proti šiřitelům nenávisti dle platných zákonů, na což politická reprezentace v právě končícím volebním období prakticky rezignovala,
• rozsáhlý a velkorysý program občanského vzdělávání (letmý pohled na výsledky studentských voleb každého ubezpečí, jak fenomenálně bludná byla korunní teze české amatérské polistopadové sociologie, podle níž tu všechno bude v pořádku, jen co vymře generace zkažená komunisty),
• mediální reformu, v jejímž rámci by stát na jedné straně masivně zainvestoval do obnovy nezávislých, pluralitních a kvalitních médií, na straně druhé zavedl regulaci účinně znemožňující v médiích vyvolávání nenávisti i opakované šíření lživých zpráv,
• reformu volebního systému, která by snížením počtu obvodů i hranice pro vstup do sněmovny zavedla skutečně poměrný systém a která by také zavedla možnost voličů stanovit sami vlastní pořadí volených kandidátů dané strany, což by zásadně omezilo dnešní určující vliv partajních sekretariátů na podobu kandidátek. Neboť i to dlouhodobě a zásadně podkopává důvěru voličů v zastupitelskou demokracii.