Jak vykolejit Babišův rychlík Budapešť – Moskva: sedm tezí k současné krizi

Základním neduhem opozice proti vznikajícímu Babišovu režimu je nedostatečně přesná analýza. Z toho vyplývá nejednotnost a úplná absence jakékoli praktické politické strategie, jak mu čelit. Fatálně nám chybí nějaký demokratický státník.

Jakub_cb

Jakub Patočka

14.03.2018 18:04

28828766_1174612206008755_3414084822599767215_o

Největší slabinou Andreje Babiše není zatím ještě on sám... Je jí Tomio Okamura. Foto FB AB

Související

Když jsme vloni objížděli šedesát osm českých měst s knihou Žlutý baron, prakticky na všech besedách padla otázka, co si myslíme, že se po volbách stane, pokud v nich Andrej Babiš vyhraje. Tisíce účastníků našich besed si možná vzpomenou, že jsme odpovídali přesnou předpovědí toho, co se právě nyní děje.

Říkali jsme, že jak jsme Babiše poznali a pochopili při práci na naší knize, jeho prioritou bude sestavit menšinovou vládu s podporou komunistů, případně Okamury, protože jeho plánem je proměnit český stát v součást svých podnikatelských aktivit. Jak se to dělo už v minulém volebním období, nejméně na ministerstvech životního prostředí a financí, což jsme v naší knize doložili.

Varovali jsme, že Babišův projekt posadí českou společnost – v politickém smyslu – na rychlík z Budapešti do Moskvy. A všichni se pak budeme jenom modlit, aby mu pára došla co nejdříve, aby se vznikající Babišův režim podobal více tomu Orbánovu nežli tomu Putinovu. Tím, co se dnes děje, nejsme tedy vůbec překvapeni.

Určitým překvapením jsou ale dosavadní zoufale neadekvátní a nepromyšlené reakce české politické veřejnosti na nástup Babišova režimu, v nichž se mísí iluze o jeho povaze s nahodilými reakcemi na některé excesy, motivovanými kritérii estetickými, nikoli strategicky politickými.

V tom ovšem tkví základní problém. Opozici proti vznikajícímu režimu – jak občanské, tak politické – zatím chybí dostatečně pronikavá analýza toho, co děje, kde má protivník slabiny a jak jich využít. Proto na cestě k ovládnutí české společnosti zatím Babiš nemá žádné vážné potíže.

1. Převrat už proběhl
Nejčastější, kupodivu leckde dodnes přetrvávající, iluzí, kterou před volbami šířila mnohá prostředí jak na pravici, tak na levici, je ničím nepodložená domněnka, že Babišova vláda se od předcházejících nebude ničím zásadním odlišovat. Že mnozí takovouto iluzi šířili do voleb, bylo vcelku omluvitelné nedostatečně pronikavým vhledem do podstaty jeho působení, byť třeba opakované bagatelizace hrozby vzniku Babišova režimu na stránkách Respektu opravdu mrzely: měly vliv a časopis s takovým renomé a intelektuálním potenciálem takto selhávat nemusel.

Že je ale někdo schopen dělat si iluze o Babišově vládě ještě dnes, poté, co všechno se před námi půl roku po volbách odehrávalo, není vysvětlitelné už ničím ani aspoň tak přijatelným, jako je omezenost. Zakrývání očí před pravou podstatou vznikajícího režimu, který svou povahu už dal v tolika ohledech okatě najevo, je projevem neúcty k demokracii, v horších případech, jako jsou ministři Pelikán a Stropnický nebo poslankyně Válková, osobní zbabělostí či oportunismem. Totožné charakteristiky se ale týkají také každého ve vedení ČSSD, kdo je ochoten o podpoře Babišovy vlády vyjednávat.

Pravá povaha Babišovy vlády je přitom už zcela evidentní a snad se ani nemohla obnažit zřetelněji. Babiš disponuje na jedné straně funkční sněmovní většinou spolu s SPD a KSČM. Ta mu plně vyhovuje, protože oba jeho partneři v dané tiché koalici za prvé vědí, že je to jediné uspořádání, jež jim dává jakýs takýs reálný podíl na moci, a za druhé nekladou nárok účastnit se přímo na vládě, kterou si Babiš od počátku chce vyhradit pouze pro sebe.

To je totiž druhá strana povahy vznikající Babišovy moci. Chce ovládnout exekutivu, protože s ní má své dobře promyšlené záměry, jež dal už také najevo: aparáty ministerstev a jimi kontrolovaných organizací vyčistí a personálně přeskupí tak, aby sloužily jeho extrakčním podnikatelským zájmům, jak se to dělo už v minulém období.

Babiš už dal také najevo, že současně bude pokračovat v permanentní kampani a nákupu hlasů různými populistickými kroky bez jakékoli odpovědnosti k veřejnému zájmu. Předpokládaná rostoucí podpora mu umožní držet všechny v šachu hrozbou vyvolání předčasných voleb. A také je v případě zvláště příznivé konstelace vyvolat.

Klíčovým prvkem v situaci je samozřejmě fakt, že součástí Babišovy aliance je Zemanův Hrad. I staronový prezident ví, že je ke spojenectví s Babišem odsouzen, protože pouze s ním si uchová svou mocenskou pozici. A proto se také snaží vmanévrovat ČSSD k tomu, aby se stala ozdobnou součástí nového režimu, neboť by to Zemanovi rozšířilo manévrovací prostor.

Je proto třeba bez iluzí pohlédnout do očí základní skutečnosti: ústavní a politický převrat už tu proběhl, a to ve dvou krocích. Ústavní převrat nastal v momentě, kdy Zeman jmenoval Babišovu vládu bez důvěry sněmovny. Něco takového by třeba v sousedním Německu, zemi s mnohem vyspělejší demokratickou kulturou, nebylo myslitelné. Až do uzavření nové koaliční smlouvy u našich sousedů vládl – mnoho měsíců po volbách – kabinet s mandátem z předcházejících voleb. Tak je to totiž v parlamentní demokracii normální.

A jen si představme, kdyby tu dodnes zemi řídil Sobotkův kabinet, což se mělo podle všech zásad parlamentní demokracie dít. Babiš by tak samozřejmě o nové vládě vyjednával v nesouměřitelně méně komfortní situaci: Nemohl by čistit úřady, policie by v klidu pracovala na Čapím hnízdě. Čas by rychle hrál proti němu. Že se to nestalo, že na tom nová sněmovna a stará vláda netrvaly, bylo selháním zdejší demokratické politické kultury.

V tomto ústavněprávním smyslu je skutečně současná vláda, jak tu o tom před časem psal Jiří Pehe, vládou Zemanovou: je vládou, která usurpuje moc na základě extenzivního výkladu ústavy prezidentem, ale vykonává ji bez reálného demokratického mandátu, jejž může získat jedině vyslovením důvěry sněmovnou.

Fakt, že se s takovým uspořádáním česká společnost smířila bez viditelnějšího odporu, klade nepříjemnou otázku, zda vůbec ke svému životu parlamentní demokracii potřebujeme. Zda by nám nestačilo volit prezidenta, či jak tu trefně poznamenal Petr Pithart „vlastně krále“, který by pak vládl třeba rovnou sám formou nějakých ediktů.

Sněmovní demokratická opozice se tu dopustila a nadále dopouští základní chyby, že povolební postup Zemana a Babiše neodmítá s mnohem razantnější vehemencí jako ústavní převrat proti parlamentnímu základu české demokracie. Neměli poslanci či senátoři za svrchovanost parlamentu bojovat ještě s mnohem větší vervou? Proč nikdo nehrozí, jak Babišovi tak Zemanovi trestními následky za jejich současné spiknutí proti parlamentu?

Případná retroaktivita postihu jak prezidenta, tak premiéra v demisi, se jeví jako maličkost proti ústavněprávnímu kutilství, jehož se nyní oba dopouštějí. Patrně by se to nakonec neprosadilo, ale aspoň zaznít by takový hlas měl. Už zcela neodpustitelný je ale nedostatek aktivity současné parlamentní opozice vůči Ústavnímu soudu: i zde přece musí být aspoň někteří lidé zjevnou nelegitimitou současného mocenského uspořádání zděšeni.

Babišova vláda je tedy v ústavním smyslu vládou prezidentskou, nikoli parlamentní, ale ve smyslu praktickém je také – a především – vládou impéria Agrofertu. Po převratu ústavním je totiž v chodu také převrat politický a jeho podstatou je právě čištění veřejné správy a státem kontrolovaných organizací v zájmu Babišova holdingu.

2. Příštími terči jsou policie a veřejnoprávní média
Není přitom těžko uhadovat, kam se nyní upřou síly Babišovy mocenské mašinérie. Jedná se o dva strategické cíle, jichž nutně potřebuje dosáhnout, aby mohl svou moc konsolidovat: bezpečnostní sbory a veřejnoprávní média.

Přes všechny nedostatky, jež lze oprávněně vytýkat Generální inspekci bezpečnostních sborů (tématu se budeme věnovat v podrobné analýze zítra), je potřeba ocenit odvahu, s jakou její současný ředitel Murín čelí Babišovu tlaku. V celém sporu totiž nejde o nic jiného než o to, aby Babiš získal kontrolu nad klíčovým mocenským nástrojem, jenž by mu následně dovoloval prosazovat své zájmy v policii.

Umožňovalo by mu to používat ji ke svým zájmům úplně stejně jako už v minulém období používal Českou inspekci životního prostředí či Finanční úřady: odpouštět sankce svým chráněncům a likvidovat nepohodlné konkurenty či oponenty. Nejde v tom zdaleka jen o Čapí hnízdo, jak se někdy píše, i když samozřejmě i o ně. Hlavně jde ale o systém.

Podobným strategickým zájmem je ovládnutí veřejnoprávních médií. V rozhlase už má předpolí v osobě současného ředitele. Prakticky nepozorovaně začíná obsazovat ČTK. Ale jeho hlavním cílem je samozřejmě Česká televize.

Potřebuje ji zkrotit, protože ač má menšinovou vládu, ve společnosti je pořád silný občanský a politický potenciál připravený nástupu jeho režimu vzdorovat. Jen se jej zatím nepodařilo vhodně organizovat, nemá mluvčí, ani spolehlivě fungující struktury.

Ale především je komunikačně zcela odkázán na veřejnoprávní média, zejména Českou televizi, protože zásah všech soukromých médií operujících ve svobodném režimu je nesouměřitelně menší. Navíc Česká televize disponuje zdroji dělat průběžně solidní investigaci pravé podstaty Babišovy moci, obnažovat jak svou kontrolu státu zneužívá, což opakovaně prokázali právě i Wollnerovi Reportéři ČT.

Jakmile by Babišovo impérium ovládlo Českou televizi, je jasné, že jejich hlas by utichl. A lze také čekat, že ochota mnoha velkých soukromých vydavatelů Babišovu režimu čelit v momentě, kdy plně ovládne veřejnoprávní média a bezpečnostní sbory, může podstatně ochabnout; u Penty i u Křetínského může převážit snaha uzavřít s Babišem nějaký pakt o neútočení.

Přitom je podstatné, že v obou případech, jak k ovládnutí bezpečnostních sborů, tak veřejnoprávních médií mu reálně postačuje jeho současná sněmovní aliance s komunisty a s rasisty. A v obou případech se bohužel může spolehnout na jejich podporu.

3. Babišova aliance má společenskou většinu
Situace tedy není vůbec příznivá. A ještě řádově nepříznivější ji činí fakt, že Babišova mocenská aliance má v politické veřejnosti, nebo přesněji v té části občanstva připravené vyrazit ke sněmovním volbám, nadále většinovou podporu. Babiš tedy demontáž základních demokratických institucí a proměnu veřejné správy v součást svého podnikatelského impéria provádí sice bez legitimity parlamentní, ale s legitimitou – přinejmenším zčásti – demokratickou.

Přesně řečeno Filipovi komunisté a Okamurovi rasisté se podílejí ochotně na demontáži některých základních institucí demokratického státu. Že se jiné části státu stávají funkční součástí Babišova podnikatelského impéria, nedohlížejí, anebo to pro ně není podstatné. Totéž se týká Hradu Miloše Zemana. Jediný, kdo zcela kompetentně a příčetně ví, co v dané konstelaci činí, je Andrej Babiš sám. Že je to mimořádně temná postava, ještě neznamená, že to není také výjimečně brilantní hráč.

Právě proto má ale smysl jednotlivé složky Babišovy aliance analyzovat s ohledem na to, nakolik představují v celém jeho současném projektu slabinu. Rozhodně můžeme úplně vynechat Hrad. Jaké ale mají motivy k účasti na Babišově většině Okamurovi rasisté a Filipovi komunisté? Při podrobnějším pohledu snadno zjistíme, že navzdory některým totožným motivacím, jsou mezi nimi i podstatné rozdíly.

Obě strany mají především kulturní základ. Komunisté jsou dílem stranou nostalgiků po minulém režimu, dílem stranou rozhněvaných odpůrců sociálních nespravedlností vytvářených polistopadovou demokracií. Současně ale – a v tom tkví podstatný paradox – její aparát byl běžnou součástí polistopadového politického provozu. Komunisté běžně na komunální i krajské úrovni tvoří součásti koalic, jejich funkcionáři usedají do různých správních a dozorčích rad.

Proto jsme již před časem napsali, že „poslední tajemství komunistů“, které vyjde najevo, až se stanou součástí některé vlády, spočívá v tom, že jsou v základních ohledech úplně stejní jako všichni ostatní, že mají ve svých řadách stejné množství postav korumpovatelných, toužících po prebendách a stejně málo principiálních lidí jako všechny ostatní strany.

Zabydleli se v roli černé ovce polistopadové politiky. Ostatní strany je osočovaly, že jsou principiální alternativou k polistopadovým pořádkům. Komunisté proti tomu neprotestovali příliš vehementně, protože právě tato nálepka jim přinášela podstatný díl hlasů. Ve skutečnosti to ale byla přetvářka, protože na všech úrovních kromě celostátní už dlouhodobě působili jako konformní součást politického provozu. A všichni jeho účastníci to vědí.

Všem to také vyhovovalo, tedy všem kromě sociálních demokratů, kterým předstíraná ostrakizace komunistů blokovala podstatný voličský potenciál na levici. Ale nikdy nedokázali najít tvořivou cestu, jak situaci překonat.

Komunisté mají samozřejmě s Babišem určitou kulturní spřízněnost: svou předlistopadovou zátěží se mnohým jeví jako jeden z nich. Ale motivace komunistů spojovat se s Babišem není primárně ideová, nýbrž oportunistická. Něco jim nabízí, nějak je korumpuje.

A oni jsou ochotni nechat se korumpovat ne proto, že by je k tomu vedla nějaká ideová východiska současné evropské radikální levice, s níž třeba tvoří jeden klub v Evropském parlamentu, ale právě proto, že mají mnohem více společného s polistopadovým českým marasmem, do nějž postupně vrostli. Jinak řečeno komunisté mají více společného se stranami demokratického bloku a s ČSSD než s Babišovým projektem a Okamurovým SPD. Jejich chování je v jádru velmi podobné manévrování současného vedení ČSSD: jedná se o bezideový oportunismus, hledání příležitostí, jak se na novém režimu přiživit.

Lze navíc celkem bezpečně říci, že kdyby volební výsledky ODS a KSČM byly opačné, dnes už je pod jednou dekou s Babišem ODS vedená znovu Klausovic rodinou a už zase rozděluje klientské odměny svým věrným. Od Petra Fialy je striktní odmítání koaličních jednání s Babišem projevem v české politice vlastně velmi nezvyklé zásadovosti.

Motivace Okamurových rasistů je v něčem jiná, ale zejména je jiný charakter jejich strany. Na rozdíl od KSČM je to nový politický projekt, napájený skutečným, byť obludně zacíleným, idealismem zdola vyrůstajícího identitářského, tmářského, nenávistného hnutí, jež se zrodilo z obav a nejistot vyvolávaných ekonomickou globalizací, převratnými technologickými proměnami a které systematicky živí ruská propaganda v rámci svých snah podkopat západní demokracie.

Určité, dosti typicky české, kouzlo současné české varianty rasistické pravice, tkví v tom, že zatímco členská základna se vyznačuje nefalšovaným aktivistickým nadšením, založeným na záměně rasismu s vlastenectvím, jejich vůdce Okamura je obchodník, prohnaný podvodník, který nenávist hlásá jen proto, že je to pro něj hmotně výhodné. Nejen vypadá, ale trochu se i chová jako Švejk: poslušně hlásím, že si republiku od muslimů, uprchlíků a Sorose rozvracet nedáme.

Ale v soukromí, za kulisami je ochoten nechat se od Babiše koupit a korumpovat, právě proto, že osobní prospěch je jeho motivem k účasti v politice – a tím je de facto její konformní součástí. Současně ochotně participuje na demontáží demokratických institucí, poněvadž to oprávněně může vydávat své členské základně za naplňování programu vlastního hnutí. Pro Babiše je to v tomto směru kumpán k nezaplacení. S opravdickým zásadovým náckem by to měl totiž mnohem těžší.

Shrnuto a podtrženo: jakákoli strategie proti nástupu Babišova režimu, má-li být účinná, musí vycházet z uznání faktu, že tři segmenty stojící za jeho sněmovní aliancí:

  • voliči podvedení Babišem a stále věřící, že přináší nápravu po zdiskreditovaných zkorumpovaných polistopadových stranách,
  • komunističtí nostalgici a rozčilení nepřátelé polistopadových nerovností
  • i Okamurovi rasisté
dnes stále ještě mají v české společnosti většinu.

To se může změnit, ale ne bez ochoty ke konfliktu a k demokratické organizační práci: k přesvědčování, k mobilizaci, k aktivismu. Demokraté se musí naučit vrátit politiku do ulic. Ze všeho nejdůležitější je ale počínat si s promyšlenou strategií: Babiš svou většinu totiž může pozbýt i tak, že se podaří rozbít jeho současný trojblok.

4. Slabinou jsou rasisté, nikoli komunisté
Český antikomunimus byl a je Babišovým spojencem. Neříkáme ani půl slova proti demonstracím za jmenování Zdeňka Ondráčka předsedou sněmovní komise pro kontrolu GIBS. Nejstrašlivější samozřejmě bylo, jakým způsobem svá selhání z před třicet let ještě dnes obhajoval on i jeho straničtí kolegové.

Škoda, že jsme tu neměli po listopadu žádnou komisi pravdy a usmíření. Ondráček a jemu podobní se mohli dávno omluvit, dostalo by se jim odpuštění a veřejného očištění, a oni sami i česká společnost se skrze to mohli stát lepšími. To se nestalo, a tak se tu komunisté znovu předvedli v roli příznivců předlistopadových pořádků. Je na ně přitom samozřejmě otřesný pohled. Ale nemuselo to tak být.

Doplácíme v tom na neschopnost polistopadové společnosti pokračovat s komunisty v dialogu, který byl podstatou sametové revoluce a během ní vyjednaného předání moci. Součástí dohody přece bylo, že se komunisté budou účastnit další politické soutěže.

Sebevědomí vznikající demokracie tehdy spočívalo v tom, že nepochybovala o své schopnosti soustavně přesvědčovat spolehlivou většinu společnosti o svých přednostech. Chartista a pozapomenutý levicový myslitel František Šamalík kdysi pronesl skvělou tezi, že komunisté se stanou funkční součástí polistopadové demokracie, až také oni sami uznají rok 1989 i za své vítězství. Dnes se takový cíl jeví v nedohlednu. Není to ale jen jejich vina.

V různých fázích po roce 1989 bylo možné dospět k takovéto shodě s komunisty rozhovorem. Demokratická politika tu však znovu a znovu opakuje chybu, že namísto toho, aby komunisty otevřeně uznala za součást politického provozu, na jedné straně je verbálně ostrakizuje, na straně druhé je fakticky do výkonu politiky integruje.

Tím z nich vyrábí předpřipraveného ochotného cynického spojence kohokoli, kdo je sám dosti cynický na to, aby se s nimi spojil, když to právě nutně potřebuje. Jako Václav Klaus při prezidentských volbách nebo jako Babiš dnes.

Přitom kdybychom měli s komunisty ve společnosti zavedený dlouhodobý strukturovaný dialog o všech stránkách jejich politické praxe a ideologie, vůbec by nemohlo připadat do úvahy, aby dnes všechny myslitelné postuláty marxismu zrazovali účastí v alianci se zosobněním oligarchického kapitalismu a s rasisty. Přesně teď doplácíme na to, že jsme odmítali vidět styčné body mezi komunisty a demokratickým táborem v odmítání rasismu, nacismu, fašismu, přesně teď doplácíme na papouškování absurdní ahistorické teze o tom, že komunismus a nacismus jsou jedno a totéž.

Na místě Andreje Babiše bych se ovšem přímo radoval z toho, že největší veřejné protesty proti jeho režimu se prozatím konaly kvůli jmenování jednoho komunistického mouly do čela relativně bezvýznamné sněmovní komise. Kdyby byla náměstí plná kvůli zvolení rasisty a popírače holocaustu Okamury místopředsedou Sněmovny či kvůli zvolení rasisty, vyznavače konspiračních teorií a šiřitele vylhaných zpráv z ruských webů Kotena předsedou Výboru pro bezpečnost, Babišova situace by byla mnohem prekérnější. I proto, že bez Okamury by ztratil ve Sněmovně blokační polovinu. To Okamurovi rasisté, nikoli Filipovi komunisté, jsou základní slabinou Babišovy aliance.

5. Kam směřovat tlak zdola
Právě to ale dává návod, kam směřovat tlak zdola, protesty politické veřejnosti. Nadto je třeba hledat téma, na němž se může proti vznikajícímu režimu spojit celá demokratická veřejnost od liberálů z pražské kavárny Mlejn po novou levici z brněnských Tří ocásků. Tímto společným jmenovatelem není a ani nebude antikomunismus. To je ale dobře, protože v dané situaci, jak jsme si právě ukázali, slouží pouze k upevňování Babišovy aliance a k odvádění pozornosti od pravé podstaty vznikajícího režimu.

Bezpodmínečně je třeba bránit co nejsilnějšími protesty případně i občanskou neposlušností veřejnoprávní média. I tam je možné si snad širokou shodu představit. O poznání horší to bude s obranou nezávislosti policie, protože občanské iniciativy bohužel s výkony GIBS mají ty nejhorší zkušenosti. Při zohlednění traumat z nečinnosti GIBS si lze ale nakonec i to představit.

Tématem, na němž by se ale mohlo podařit širokou alianci vytvořit bez problémů, je snaha o úplnou politickou izolaci Okamurova SPD. Že se to zatím nestalo, je i důsledkem zbabělé reakce velké časti české politické i občanské elity na vzmach tmářských vášní proti uprchlíkům a muslimům.

Doplácíme na to, že tehdy kulturní a společenské elity nestanovovaly meze nepřijatelného, že stále ještě působí dojmem, jako by je počínání komunistů před třiceti lety rozohňovalo více, nežli počínání rasistů dnes. Teď je ale příležitost to aspoň zčásti napravit.

Na významu snahy izolovat v politice rasisty a popírače holocaustu z Okamurovy SPD by se přece dala zbudovat užitečná, funkční a celkově prospěšná aliance demokratů zleva doprava. A pokud by se podařilo nastolit tlak na absolutní nepřijatelnost SPD jako základní politické téma, velmi obtížně by se nakonec vzdorovalo proti takovému nároku i komunistům.

Zejména by to dávalo slušné taktické příležitosti stupňovat na Babiše tlak i přes evropské struktury, bez nichž se nemůže ve svém podnikání obejít. Je přece neslýchané, že strana, které je v Evropském parlamentu součástí frakce liberálů, bezostyšně kooperuje s rasisty stojícími napravo od AfD či francouzské Národní fronty. Jak to, že se ještě ani jednou nemusel potit Guy Verhofstadt, aby tuto mesalianci svých českých „kolegů“ vysvětlil?

6. Zachránit nás nyní může pouze pravice
Manévrování Andreje Babiše prozrazuje, že si je sám takové hrozby velmi dobře vědom. Chce vytvořit zdání alespoň základní civilizovanosti své vlády uzavřením nějaké dohody s KSČM a ČSSD, se kterou se pak bude právě producírovat před Evropou. Doma přitom chce dál vládnout sám, případně s hrstkou uplacených sociálních demokratů. A sněmovnu hodlá dále kočírovat se svou dnes již tak sehranou trojkou.

Role ČSSD je tu zvláště opovrženíhodná. Už jen pouhou ochotou s Babišem jednat zrazuje demokracii nikoli nepodobným způsobem, jako ji zrazovala v roce 1948, na což zde s patřičnou naléhavostí i autoritou upozornil poslední exilový předseda strany Karel Hrubý. Sociální demokraté prostě nemají k jednání o vládě od voličů žádný mandát. A představa, že mohou ve vládě prospět něčemu jinému než Zemanovým a Babišovým mocenským zájmům je zhola nesmyslná. Svou současnou nedůstojnou koketérií navíc podlamují vlastní šance uspět v podzimních volbách. O nějaké obrodě vlastních sil nemluvě.

To všechno jsou důvody, pro které lze pokládat za velmi pravděpodobné, že členská základna, jakkoli je neblahým vývojem strany zdecimovaná, nakonec, dostane-li právo rozhodovat ve vnitrostranickém referendu, vstup do Babišovy vlády odmítne. Čím dříve se to stane, tím lépe.

Pokud by se totiž současně tlakem zdola i z Evropy podařilo oslabit či zcela zpřetrhat pouto Babiše a SPD a pokud by se současně dařilo zvyšovat tlak na neudržitelnost s ústavou nekonformního provizoria, zůstávala by mu – i díky nečekané, ale o to milejší, zásadovosti Pirátů – kromě předčasných voleb jediná poslední možnost: dohoda s demokratickým blokem.

Kvartet demokratických pravicových politických stran, je v podstatě jedinou reálnou parlamentní silou, která může nastolení Babišova režimu ještě zvrátit. Prvním předpokladem ale je, aby opravdu jednal jako blok, ve shodě, aby nedopustil vnitřní sváry, jež by nebyly vzhledem k tomu, jak mnoho je nyní v sázce, ničím omluvitelné.

Druhým předpokladem je, že jeho představitelé situaci pochopí v její naléhavosti, ale i s příležitostmi, jež jsou v ní obsažené. Předpokládalo by to začít s mnohem ofenzivnějším napadáním neústavnosti současného uspořádání. Předpokládalo by to utlumení antikomunistických či jakýchkoli protilevicových tónů, a naopak nesmlouvavou ofenzívu proti SPD, jak ji po Okamurových skandálních výrocích velmi dobře předvedla KDU-ČSL.

Předpokládalo by to také obratné manévrování vůči ČSSD, aby pokud možno co nejdříve ukončila nedůstojné a pro českou demokracii škodlivé námluvy s Babišem. A konečně by to předpokládalo zformulování mezních podmínek, za nichž bude demokratický blok ochoten sám do vlády s ANO vstoupit. Tak aby jednání o tom mohla začít přesně v momentě, kdy bude ze hry jak SPD, tak ČSSD.

7. Čekání na státníka
Blok čtyř demokratických stran má sice o třicet mandátů méně ve Sněmovně nežli Babiš vinou groteskně nespravedlivého českého volebního systému: 48 oproti 78. Ve volbách ale dostaly čtyři demokratické strany společně méně jen o sto tisíc hlasů: oproti Babišovu půldruhému milionu zastupují 1,4 milionu voličů. Je to jinak řečeno srovnatelná společenská váha.

S podporou dostatečně silného a vytrvalého tlaku zdola a při projevování dostatečného respektu k levici se mohou ocitnout v pozici, v níž se jim nakonec může podařit prosadit uspořádání, v němž by Babiš neměl ve vládě ani premiéra, ani většinu. Součástí dohod by přitom mělo být podání návrhu na rozpuštění SPD. Je jasné, že taková jednání by nebyla snadná a je v podstatě jediný způsob, jak k takové dohodě Babiše přimět: musí mít co získat a musí se bát.

Předpokládá to koordinovanou kampaň politických stran i občanské společnosti proti jakémukoli podílu SPD na moci, předpokládá to tlak na prohlášení současného provizoria za neústavní, předpokládá to využití všech pák na stupňování tlaku z Evropské unie. V momentě, kdy budou plné ulice, Ústavní soud prohlásí současnou situaci za odporující ústavě a Babiš bude pod tlakem z Bruselu i z Berlína, může povolit.

Jinak řečeno je třeba vytvořit situaci, v níž bude Andrej Babiš o svých možnostech uvažovat následovně: buď dostane a využije možnost přijatelné ústupové strategie, anebo se do konce života bude bát trestních postihů. Otázka zní, zda česká parlamentní pravice má mezi svými předáky někoho, kdo by dokázal začít systematicky na vzniku takové situace pracovat. Je to, tak jako mnohokrát v minulosti, když byla česká politika v úzkých, jedinečná příležitost pro státníka. Kdyby tu nějaký byl.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Rasisté a demokratická levice Pátek, 16.Března 2018, 12:29:5

Souhlasím s tím, že rasisté jsou horší než komunisté, ale komunisté se dosud nereformovali a nemůže za to jen antikomunismus, který jejich nereformovatelnost vyprodukoval, ale pomohl mu. Komunisté mají a potřebují Ondráčka, Semelovou, Skálu, Luzara a podobné exoty, protože s demokratickým křídlem Dolejše by přišli o volice. Takže představa, že bez antikomunismu by tu byla demokratická komunistická strana je iluzorní, anebo by tu byla a nebyla by tu už sociální demokracie.
Nezachrání nás sama demokratická pravice, protože bez solidní opoziční demokratické levice na to nebude mít sílu. Tedy klíč k řešení je třeba hledat v sociální demokracii. Tedy, zda bude mít sílu se zbavit či lépe marginalizovat zemanovce typu Zimoly a Foldyny a posílit levicově demokratické křídlo, které nespáchá sebevraždu s plačícím a homeopatiky nadopovaným Babišem, SPD a nereformovanými komunisty, ale spolu s demokratickou pravicí obnoví funkční demokracii.

Petrasek Milan - penzista

Dobrý text - dlouhý, široký a bystrozraký Pátek, 16.Března 2018, 13:53:46

KSČM byla se stala instrumentem stabilizace neoliberální ideologie - rudým instrumentem zdatně vyvolávající identitářské, tmářské a j. nenávistné pohnutky.
Nemožnost, že se KSČM stane konstruktivní součástí polistopadové demokracie - kdy oni sami uznají rok 1989 i za své vítězství - byla daná převzetím sociálně necitlivého pojetí liberálního kapitalismu stranou samotnou.
Komunistické strany jsou v současné psychopolitické situaci všeobecně marginalizované a instrumentalizované a všeobecně "neškodné".....nutno přiznat.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.